Pána Bohuslava Hasištejnského z Lobkovic listy/XXIII. Christannovi

Pána Bohuslava Hasištejnského z Lobkovic listy Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic
XXII. Bernardovi Adelmannovi, kanovníku Eichštadtskému	XXIII. Christannovi	XXIV. Janovi Šlechtovi, kr. sekretáři

Údaje o textu
Titulek:	XXIII. Christannovi
Autor:	Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic
Zdroj:	VINAŘICKÝ, Karel. Pána Bohuslava Hasišteynského z Lobkowic wěk a spisy wybrané. Praha : knížecí arcibiskupská tiskárna, 1836. S. 58–68. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Karel Alois Vinařický
Licence překlad:	PD old 70
Převedeno z bratrského pravopisu.

Popisuje Prahu a mravy obyvatelů. (1502.)

(Cornova 459.)

O položení Prahy a mravech obyvatelů jejích psáti jsem Tobě připověděl, o městě velikém a slavném nade všecka jiná v říši německé. Založila ji Libuša, Karmentě římské podobná; neb ve smyšlenkách i naše starobylost jiným národům neustoupí. Dělí se vůbec na tři části, staré, nové a menší město. Menší ode tří stran ohraženo jest návrším, révami osázeným; na jednom spatřuje se hrad, nynější sídlo králů našich. Východní stranu svlažuje Vltava, řeka lidu našemu na slovo vzatá. Dříve teče přímo k půlnoci, pak se ale k východu obracujíc, dvě části starého města ohrnuje, až pak asi čtyři míle ode Prahy u Mělníka s Labem se smíší.

K východu rovina objímá starou Prahu a poněkud i nové město, které se k onomu od pořičí podále až ke Vyšehradu táhne, jsouc jednak přívrším, jednak Vltavou obklíčeno.

Vyšehrad býval slavný hrad, a znamenitá království našeho ozdoba. Přemysl založil jej, nedada ovšem a tehdáž ani dáti mu nemoha podoby, jaké by se věk náš co diviti měl. Teprvé Vratislav, první z vévod našich na královské důstojenství povýšen, ohradil jej valnými zděmi, a ozdobně jej přestavěl, ano i tím se nespokojiv, vyzdvihl tamže chrám sv. Petra, a tak bohatě nadal, že z jeho záduší tři sta kněží, každý vedlé důstojenství svého, slušně všemi potřebami opatřeni býti mohli. Všem skoro Vratislavovým nástupcům býval Vyšehrad sídlem, až posléz, setrvaje u věrnosti králi a spolu císaři Sigmundovi v prvním povstání sekty Viklefovské, od Pražanů ostře obehnán a dobyt byl. S náramným sice vojskem Sigmund ku pomoci přišel obleženým; nenadále však Pražany přepaden, po ztrátě velikého množství svých sám ledva ujel, Pražané pak Vyšehrad opanovavše, jej rozkotali. Nedaleko stojí kaple sv. Pankracia, kdež odpočívají těla pánů v bitvě té zahynulých.

Pod Vyšehradem počíná se nové město, bývalé předměstí staré Prahy. Král Karel hradbami je opatřiv, městem učinil, a obyvatele nadal mnohými svobodami. Mimo to založil kláštery sv. Karla, sv. Kateřiny, a jejž Slovanským nazýváme, a jiných více, kteréž novému města bývaly k nemalé ozdobě, za časů ale našich z většího dílu pobořeny jsou. V kapli božího těla ukazovalo se za Karlova panování kopí, kterýmž bok Spasitelův proboden byl, jeho nesešívaná sukně, a mnoho jiných věcí toho druhu, kterých potom v časech nepokojných císař Sigmund do Norimberka zavezti dal.

Stará Praha neustoupí žádnému městu ani vzhledem zdravého povětří a hojnosti potravy, ani vzhledem lidnatosti a nákladných stavení. Radní dům podobá se vážným kmetům, do něho se scházejícím. I kollej Karlova stavení jest výtečné, rovněž i chrám blahoslavené Panny před Tejnem; a však také kostel sv. Jakuba, i ostatní do časů našich pozůstalí nejsou k zavržení, ačkoli že jich nazvíce toliko ze zřícenin poznáváme. Neboť před sedmdesáti léty vzniknul u nás, Žižkovým prý návodem, mimo jiné i tento blud, žeby se kostely bez rozmyslu a napořád rušiti měly, ještoby pošetilé bylo, velebnost boží, naplňující nebe i zemi, ohražovati zděmi chrámovými. Mnoho ještě jiných znamenitých obecných i osobních stavení mělo by zde vyčteno býti, čehož ale, nechtěje obšírným býti, pomíjím. Dějepisu velice milovný Aeneas Silvius v kronice své o zemi České praví, že Praha není chatrnější města Florencie; kteréžto svědectví tím více váhy do sebe má, an pochází od Vlacha, o slávu vlasti své nad míru horlivého.

Starou Prahu s menší spojuje most, z kamene čtverhranného stavěný, a na obou koncích věží ozdobený. Menší Praha za mé paměti ještě téměř celá obořená, nelíbého podívání poskytovala; obyvatelé nuzní nejpodlejších provozovali živností, tak že skoro ani městem jmenována býti nezasluhovala: nyní však za krále Vladislava zponenáhla se zdvíhá, a není pochyby, že, nevzniknou-li poznovu různice, měšťanstvo i k ouhlednějším domům i k mohovitosti si brzo pomůže.

Nad malou Prahou strmí Hradčany, znamenité široko daleko rozhlášeným chrámem sv. Víta, kdež se chovají ostatky mnoha svatých, zvláště pak tělo prvního zakladatele sv. Václava. S předností metropolitskou spojovali arcibiskupové Pražští také důstojenství stálých Legatův. Na Hradčanech stojí též kaple všech svatých, mnoha křivými přísahami pověstná, a rovněž klášter panenský, svatému Jiří zasvěcený, jejž prý již Vratislav, otec sv. Václava, založil, i sám pak královský hrad, který, ač za starodávna skvostně vystaven, časem ale vedlé běhu všech věcí pozemských sešel, a téměř ku spadnutí se chýlil. Král Vladislav obehnal jej posléz hradbami, příkopy a návaly náramné velikosti, a dostavuje ho nyní z kamene tesaného, ozdobuje malbami, slovem takový naň vede náklad, že tuším za málo let s děly téhož způsobu v Evropě nejslavnějšími o závod půjde.

Takové jest položení Prahy: obyvatelstvo ale břichu slouží, a nad jídlo a pití neznajíc ničenož na světě žádostnějšího, střídmost za hřích pokládá. Na prodej-li jest, co hrdlo ráčí, žádná cena není dosti vysoká. Za opilství málo se stydí, jelikož i na veřejných ulicích pívajíce, jak mile jeden, hned i druzí korbel do rukou brávají. Obyčeji tomu nemohl se dosti vynasmáti Burgský (Gurecký?) biskup a legát sněmu Basilejského Fridrich, řka, že se diví povaze těch lidí, kterých, jak mile se jednomu píti zachce, hned spolu všech žízeň popadá. V pivnicích rozprávkami i povídkami chvíli sobě ukracují, činíce to v hospodách, co Vlaši v lazebnách činívají. Každý, co se mu podobá, za jisto vypravuje, a co sám smyslil, povídá, jakoby od jiného byl slyšel. K cizím jsou přívětivi, toliko Němcův nenávidí, majíce je za protivníky smýšlení svého u víře. Ženy jejich jsou spanilotvárné, stydlivé, nazvíce télnaté a plnoňádré, jako by se byly v Meroi narodily; řeč jejich jest lahodná, oči půvabné; u přítomnosti manželů jich obejmouti doholeno, políbiti ale za znamení nestydatosti bráno. Obojí pleť k rozkoším náchylna jest, a meze střídmosti překročivší snadno se jim odává. — —

V náboženství panuje zde svévole náramná; k jakékoli se přiznávati víře nikomu nebráněno. Neb abych pominul Viklefitů a Pikardů, jsou, kdož Ježíše Krista, Spasitele našeho, Bohem býti upírají; jiní že duše naše s tělem hyne, praví; druzí, že v každé víře spasení dojíti lze, dovozují; někteří dokonce nebe i peklo za smyšlénky vydávají. Podobných zdání bez počtu naschvál pomíjím. A to vše nejenom soukromí smejšleti, ale i veřejně kázati volno. Starci a pacholíkové, mužové i ženy o víru se hádajíce, písmo vykládají, ač se tomu nikdy neučili. Každá sekta na světlo vyšlá náchylníkův nachází. Takovátě u nich po novotách dychtivost!

Srdnatí jsou, a hrdě o sobě smejšlejí, jakoby se jim žádný sousední národ v udatnosti nevyrovnal. Snadno se bouří, a bouřiti počavše, nedají se tak lehce uchlácholiti; těkají, kamkoli je pohání vztek a zuřivost, ani zdravé rozvaze, ani výstraze nedávajíce místa. Poprvé za Václava, po druhé za Sigmunda ztekše radní dům, všech kdož tam byli, buď mečem zahladili, aneb okny vyházeli. To též učinili za paměti naší pod králem Vladislavem, tak že někomu žádati konšelský ouřad v Praze nyní tolik jest, jako zlořečiti jemu. S tím ještě nespokojeni vybili domy židův, zloupili kláštery, a z města vypudili řeholníky i všecken vesměs lid k církvi římské se přiznávající. Za příčinou zavraždění městské rady a Uhrův velice se rozhorlil Vladislav, a veliký díl panstva i každý správný měšťan zošklivili sobě počínání prostopášné luzy: nicméně však nenasledovala ni pomsta ni oprava tohoto bezpraví. Neb kdož by medle mohl opraviti zločiny rozjitřené láje? zvláště, an se našli, kdož onen skutek netoliko vymlouvali, alebrž i zastávali, pravíce, že onino nevím co proti obci zamýšleli; nařknutí to ztvrzovali nestydatými smyšlénkami; vinili mrtvé očistiti se nemohoucí, a jakoby již nebylo dosti zbaviti jich životů, i poctivé jméno jejich zlehčiti usilovali. Nesmyslné a nezkušené množství tím se ovšem přemluviti dalo: povážliví ale v dobré paměti zachovali minulé bezouhonné a správné živobytí zavražděných a poslední slova umírajících, kterými svědomi ještě sobě nevinu svou a poctivost osvědčovali.

Vtipem dosti ostrým příroda lid ten nadala; rozmařilost ale a zahálčivost jej otupuje, tak že z tolika tisíců umělců mechanických nikoho nenajdeš zvláště výtečného. Leč právníků jejich výmluvnost jadrná jest a hojná.

Kroj starých Pražan docela z obyčeje vyšel; nyní odpoly německý, odpoly uherský jest; neb od obou těch národů něčeho sobě vypůjčují: ostatně však, jako celá jejich povaha, stálý není, a téměř každého roku se měnívá. Jediná čuba, oděv z Peršan pocházející, svůj starodávný způsob zachovala, ješto se ke lněnému, nejvíce nyní nošenému šatstvu nejlépe hodí. Předkové jejich snášeli sice zimu i parno, žízeň a hlad, a síla jejich dotrvala v nesnázích všelikých: našinci ale každodenním kvasením, rozkošnictvím a zahálčivostí tak zemdleli, že jim již netoliko zbraň, ale i šat obtížen bývá.

Zřídka se v městě tom přihází, by kdo na hrdle trestán byl. Neb návodem kněží svých domnívají se, že nesluší usmrcovati člověka i nejohavnějšího: jakoby Hospodin nebyl přikázal Mojžíšovi nedopouštěti zločincům živu býti na zemi! A mohou-li dokázati aneb jen přilíčiti svědectvím písma svatého, ovšem zle vyloženého, že se u nás něco nepodobá obyčejům starokřesťanským: hned radostí poskakují, jakoby všecky ctitele pravověrného učení uměním a svatostí byli již překonali; i uchopují se toho, co nejpevnějšího štítu sekty své, plesajíce, že se něčeho dopídili, čím stolici římskou z nejapnosti a nevšímavosti viniti a kárati mohou. Odtud pochází, že, aby si pochvalnou pověsť o svých mravech získali, mnohé věci, kterých my lehce vážíme, oni za nesnesitelné, a co my za těžké přečinění máme, oni za všední pokládají. Bořiti kostely, rušiti obrazy svatých, hejřiti ve dne i v noci v hospodách, to maličkosti: nositi ale zobaté střevíce a hlavu si věncem ovíjeti, ej to nesmírné u nich nepravosti!

Za Karlova panování byla Praha nejslavnější tržiště v říši, a po celé Evropě slynula. Všeliké umění ušlechtilé květlo; kláštery panenské i mužské se zakládaly í všech řádů a řeholí oudové nalezali zde byty své; právo u domácích i cizích mělo žádaný průchod: po Karlově ale zesnutí za kralování Václavova netoliko Prahy, ale i celého království stav se změnil a převrátil. Nesčíslných vznikalo stran u víře, jejichžto stopy se posud zachovaly. Žižka, o němž výše zmínka učiněna, napořád se hnal po kořistech. Taborští, Sirotci a Orebští plenili všecko mečem a ohněm. Kněžstvo Nejvyššího ze země vypovídáno, aneb dokonce mordováno; statky zádušní, jakoby nikomu nepatřily, kýmkoli loupeny a uchvacovány; anobrž i královské zboží a důchody v bouřce té do rukou cizích se dostávaly. Všelijak sice snažili se králové naši Albert a Sigmund těmto neřestem učiniti přítrž; než marné bylo všecko jejich namáhání. Ladislav byl by se neméně horlivým v hájení víry katolické prokázal, kdyby v kvetoucím věku jedem, jak se praví, nebyl otráven. Po něm dostala se koruna Jiřímu, jednomu z pánů našich, muži doma i na poli slavnému, ač církvi římské nevelmi příznivému. Papež Pavel zbavil jej důstojenství královského, a ku potupě jeho nabádal některé pány, aby Matiáše uherského zvolili za českého krále, k čemuž i císař Fridrich své přivolení dal. Ačkoli pak opuštěn od veliké části poddaných svých, předce nepozbyl srdce Jiří, a s Matiášem za dlouhý čas více či méně šťastné vedl války. Po smrti krále Jiřího, když Matiáš otevřenou cestu do Čech míti se domejšlel, proti mysli a žádosti jeho Vladislav, Kazimíra krále polského syn, pod jehož ochranou nyní v pokoji spočíváme, za krále byl zvolen. Dlouho se však s Mariášem o český trůn potýkal, až posléz mír mezi sebou učinili za těmito výmínkami, aby se oba králi českými psali, Čechy však aby Vladislavovi připadly, ostatní ale země ku koruně české patřící aby se Matiášovi dostaly, po jeho pak smrti od koruny uherské za čtyřikráte sto tisíc zlatých vyměněny byly.

Ačkoliv to k oumyslu mému nečelí, vidělo se mi předce v krátkosti toho podotknouti, aby kdokoli to čísti bude, světleji poznal, s jakého stupně slávy a poctivosti jsme klesli, chtěvše lépe všemu rozuměti, než slušelo, a předloživše zisk osobní prospěchu obecnému. Ale dosti o tom; neb nehodlám kroniku psáti, ač by bráněno nebylo, jak mile se od toho šumotu dvorského k tiché domácnosti navrátím; več bych se i proto rád uvázal, an mnozí kronikáři ovšem bájkami naplnili příběhy předků našich. Jiní, ať nedím v historii, ano i v latině samé nezběhlí, pustivše se do té práce, hned na počátku omdlévali, a ukázali potomstvu nejapnost svou, která by jinák skryta byla zůstala. Aeneas Silvius první z přespolních bedlivěji sice o nás něco sepsal, a podlé vzdělanosti své dílo to sličněji opravil: než krátkosti příliš šetřiv, mnoho znamenitého vypustil, a některé věci, abych se jinák nepronesl, nazdařbůh přijal, co svým časem okáži. Nicméně vděkem povinni jsme muži tomu, že děje naše ve známost uvodil národům cizím.