Pána Bohuslava Hasištejnského z Lobkovic listy/XVIII. Christannovi Pedikovi

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: XVIII. Christannovi Pedikovi
Autor: Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic
Zdroj: VINAŘICKÝ, Karel. Pána Bohuslava Hasišteynského z Lobkowic wěk a spisy wybrané. Praha : knížecí arcibiskupská tiskárna, 1836. S. 35–37.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70
Překlad: Karel Alois Vinařický
Licence překlad: PD old 70
Převedeno z bratrského pravopisu.

Líčí povahu p. Jana z Šellenberku, kancléře království českého.

(L. O. p. v. 68.)

V rozmluvách o vlasti zaslechl jsem začasté, kterak lidé někteří nad míru velebí časů minulých, chválíce dědy naše, kterak doma i v poli slynuli, a naopak hyzdíce věk náš, jakoby nevyvodil ani jediného muže výtečného a znamenitého. Nemohu sice nechváliti jejich uctivou šetrnost k věku starému: že však na časy naše tak tvrdě touží, bojím se, aby spíše na mravech jejich, než na povaze věku toho nelpěla vina. Abych pak pominul jiných bez počtu, kteří vedlé dokonalosti své nejsou menší ctihodných předkův našich: což medle ku poctivosti, slávě a vznešenosti nedostává se kancléři království českého, Janu Šellenberskému? Postava jeho je vznešená, a jakousi zvláštní velebnost jeví jeho tvář; a co Cicero ušlechtilým, mravům přičítá, nachází se u něho, svrchovaná totiž přísnost spojená s vlídností svrchovanou. Vtip jeho ostrý jest, a paměť věrná ve všem, cokoli kdy slýchal, vídal a čítal, a výmluvnost taková, jaké bych se u našinců ani nenadal. Nad řeč jeho nic není vážnějšího, nic není sličnějšího, nic ozdobnějšího, nic hojnějšího. Kolikkrátkoli jej slýchám, zdá se mi, jakobych Ulyssa slyšel, jehožto v mluvení líbeznost ku pozimním sněhům Homér připodobňoval. Tak se k věcem myšlénky, k myšlénkám slova podobají, a všecko mu tak nenuceně plyne, jak by toho kdokoliv jiný s největší snahou nedovedl. Jestli provádí řeč, ani Řekům ani Latiníkům neustoupíme, a to jak v čistotě a lahodě, tak i v hojnosti řeči, a sice v hojnosti takové, která ani přesycení ani omrzení neplodí. Kdož medle, počne-li on mluviti, neobává se, aby brzo nepřestal? Tak podivnou slova jeho do sebe mají váhu a víru. Přímluvu-li učiní na sněmu, všickni mu napřed již přivolují, a z tak znamenitého počtu věhlasných a slavných mužů neodporuje mu nikdo, i nemyslí, že by se co prospěšnějšího obci ponavrhnouti dalo. Bez něho se nikteraká věc důležitá nevyjednává; v soudu zemském slovo jeho za důkaz platí. To působí jeho správné, bezouhonné, lsti a klamu prázdné živobytí. A takové ctnosti předce jej neučinily pyšného ni nádherného. Přístup k němu je snadný, rozmluva přívětivá; ani nevčasný příchod, ani dotíravé prosby k nevrlosti ho nepopuzují; i není u něho, jak u mnohých bývá, onano lícoměrná ochota, která pod barvou dobrotivosti více slibuje, než plniti míní a může. Cokoli praví a připovídá, jisto jest, jakoby dle vyjádření básnického z úst Apollinových bylo to vyšlo. Takovým obyčejem získal sobě rovnou u všech stavů vážnost; všickni ho milují; koho on přízní daří, za šťastného se pokládá, a to vším právem, neboť on dokonalostí svou i nad samou závistí vítězí. Ondyno utrhal mu prý jakýsi mladík: než drzosti té lidé se tak smáli, jako když Thersites Achilla k souboji vyvolal. — Krátce to jsem o Janu Tobě poznamenal, ačkoli sám ctnost a dokonalost jeho znáš; i neměl jsem oumyslu chváliti jej, ano zde ku chválení místa není, alebrž zahanbiti chtěl jsem těch, kteří věku našemu příliš porokujíce, smejšlením svým málo se od onoho Timona liší, kterého nenávistníkem člověčenstva nazýváme. Zdráv buď!