Pána Bohuslava Hasištejnského z Lobkovic listy/XIX. Nejjasnějšímu knížeti a pánu Vladislavovi II. Uherskému a Českému králi

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: XIX. Nejjasnějšímu knížeti a pánu Vladislavovi II. Uherskému a Českému králi
Autor: Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic
Zdroj: VINAŘICKÝ, Karel. Pána Bohuslava Hasišteynského z Lobkowic wěk a spisy wybrané. Praha : knížecí arcibiskupská tiskárna, 1836. S. 38–54.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70
Překlad: Karel Alois Vinařický
Licence překlad: PD old 70
Převedeno z bratrského pravopisu.

Velebí Vladislavovu vlídnost a vzbuzuje jej, aby ochranou náboženství a stavu duchovního zásluhy své o vlast dovršil. L. P. 1497. dne 22. dubna.

(A. E. ad L. O.)

Cokoliv zde Milosti Tvé, králi a pane můj, o věcech píši, dotýkajících se nazvíce poctivosti a slávy jména Tvého, milostivým račiž vážiti smyslem, a mne proto neviniti z dotíravé všetečnosti, jelikož byť bych v jiných stránkách mnohým, u věrnosti a poslušenství k Tobě nikomu zajisté neustupuji: anobrž o to věrnějším nad jiné býti se pokládám, čím méně se ostýchám přijíti raději s něčím nevhod, než zatajovati, co by přede vším sloužilo ke cti a slávě Tvé. Totéž samé mnozí se mnou rovně cítí, ale jak říkáme, ústa stoulí, buď že za nepatrné to ku přednešení Tobě považují, aneb že vyhledávajíce vlastního zisku a prospěchu, nechtí, abys dověděl se, čím by jejich lakotě po slávě a zboží přítrž byla učiněna. Já však těch vášní docela sobě nevědom, ku práci této snadno jsem přistoupil, neobávaje se, že bych nevhodným kdesi slovem prohřešiti se mohl proti Velebnosti Tvé, an jsi těm, kdož života Tvému ouklady strojili, podlé vlídné povahy své odpustiti neváhal. Nerač se ale domejšleti, žebych zde něčeho ukazovati chtěl, co vedlé výtečné moudrosti své sám nenahlížíš, než toliko jeden z nás ustavičně s lidem obecním zacházeje slýchá častěji, co se málo kdy k uším knížat dostává, jednák že se mezi rozličnými lidmi také rozličné rozprávky vedou, a jednák že v soukromí ústa volněji se rozvazují. Dověděti se ale čehosi takového, nebylo by Tobě snad nevděčno. Mnozíť ze starobylých králů v podezření majíce neustálé líchocení dvořanů svých, v oděvu sprostém chodívali po ulicích a náměstích, a zachycujíce, co se o nich vůbec rozprávělo, ledačeho se dozvídali, nestydíce se upustiti něco z velebnosti své, jediné aby se stávali opatrnějšími a moudřejšími. To samé já po bezpečnější cestě Tobě přináším, podrobě se každému pokání, pakli bys tuto jediného slova lstivého našel. Milostivě tedy rač vyslechnouti mne, jednoho z věrných poddaných svých. Neveduť já při svou, ale při obecenstva a vlasti, která tolika nepominutými zavázána Tobě dobrodiními Tebe se ne tak co krále a pána bojí, alebrž otce nejlaskavějšího v Tobě poznává, ctí, miluje a velebí.

Než vidělo se mi opodále začíti, jednák aby, o čem psáti hodlám, světlejší bylo, jednák abysi poznal ze zkušenosti vlastní, jak lidomilá a žádoucí jest vláda spravedlivá a zákonů šetrná. Outlý mládenec jsi byl, přijímaje zprávu této země; všecko bylo u nás viklavé a nejisté, dotěrného a bezpečného nic. Vně hrozila Tobě válka, doma ouklady; mnozí opouštěli Tebe, nebyla-li služba jejich každodenními dary uplacena.

Litovali Tebe všickni sousední národové, vidouce Tebe obklíčena tolikerými nesnázemi; ano za zlé pokládali otci Tvému Kazimírovi, že vydal syna tak mladého a naděje plného na takové vlnobití. Neobyčejnou ale věku mladému opatrností, rovnou v nehodách jako v štěstí, velikomyslností a stálostí přemohl jsi všeliké outoky nepřátel, i vyváznul z oukladů domácích. Knížata obyčejně ku konci a ne hned na počátku panování sobě chvály a zásluh dobývají. Tak po mnohých válkách měšťanských, po přeukrutném lidí odsuzování a vraždění mírnějším stal se Caesar Augustus; rovněž i Konstantin po hojném krve prolévání proměnil se v pána bohabojného. Tys ale vlády se tak ujal, že již v prvopočátku jsme nabyli zjevných důkazů, jak spravedlivě a šlechetně živ budeš, dojda věku usedlejšího. Snadný byl k Tobě přístup, i v nečas přicházejících jsi neodbýval. Mluvilo-li se kde o Tobě svobodněji neb lehkovážněji, pohrdal jsi tím, a nechtěls toho věděti ráději, než se mstíti za to, ano i drzím žádostem a takovým, které by povahu nejvlídnější popudily, buď jsi povoloval, aneb jich tak ukojil, že nikdo na tebe stýskati si příčiny neměl. V nedostatku pokladu svého nikdás na jmění cizí nesáhl, vdov neutiskoval, sirotků neloupil, anobrž nasledovals nejednou M. Antonína, příjmím filosofa, o němž povídají, že v podobné příhodě raději nábytek vlastní prodával, než aby mimo řád někomu více břemen nakládal. Po skončení přežalostné války, která mnoho krve stála Tebe i nepřítele, učiniv smlouvu s Matiášem, obrátil jsi zřetel svůj ku potřebám obecným, a zřídil přede vším soud zemský, kterým by všem ku spravedlnosti bylo pomáháno. Nevole mezi panským a rytířským stavem když poznovu vypuknouti a mnoho škod v zemi způsobiti hrozily, utišil jsi; roty loupežné, znepokojující celé kraje, do čistas vyplenil; lidi novot žádostivé krotil jsi buď výstrahou, buď pohrůžkami; láji zbroji a bitvám navyklou, k různicem a násilím hotovou uvedl jsi ku vzdělávání rolí a pokojnému živobytí, a jestliže zboží v časech válečných proti právu odcizené pravým vlastníkům bez velikého odporu navráceno býti nemohlo: obě strany alespoň tak opatrně a moudře jsi smířil, že žádná skrácenou býti se necítila. Odtud znamenitá se rozhlásila sláva tvá u národů veškerých; knížata sousední, lehce Tebe dříve váživše, nyní přízeň a společenství Tvé toužebně žádaly; panstvo, rozmyslivši se lépe, ku každému pokynutí Tvému ochotným se ukazuje. Nebývalé jakési osvícení vzešlo a věk od básníkův zlatým nazývaný zavítal k nám.

Mimo nadání ale přetrhly blaho to nové nevole, vzniklé mezi Tebou a Matiášem. Nedalť se ukojiti tento bojovný duch; an pokořiv Rakušany a baže již také po vládě říše německé, na Čechy, jenž se mu k dosažení záměru jeho nejplatnějšími býti zdáli, mysl obrátil, neohlížeje se, jakým by koli spůsobem jich sobě naklonil. Porušiv tedy veliký počet obyvatelstva buď zlatem, aneb nesmírnými přípověďmi, takového strachu Tvým věrným nahnal, že se vůbec domnívali, jako by po Tobě již veta bylo, a to ne bez důvodu, ano se mnoho spiklo proti Tobě i z těch, kterés důstojenstvím a zbožím nadal a důvěry své oučastnými učinil. Než bděl nad tebou neskonalý Hospodin, a povýšiv Tebe dříve na vrch slávy světské, nedal Tobě zahynouti lstí lidskou. Právě když bylo vše již nastrojeno k vyvedení skutku ohavného, Matiáš smrtí zachvácen dovodil, jak marni jsou zámyslové lidí smrtelných. Tehdáž volno bylo Tobě zuřiti proti vinným, volno pomstiti se nade zrádci, a odstrašiti jiné podobného podniknutí proti posvátnému životu Tvému: ale neráčil jsi zapomenouti se nad vrozenou sobě vlídností, domnívaje se, že dosti jest, odpravením málokterých okázati ostatním, co by rovněž byli zasloužili. Aj, tu Tvou milostivost velebiti budou věkové příští! Ovšem že mnozí jiní jinák smejšlejí, obávajíce se, aby tvá přílišná dobrota nebyla ke Tvé i vlasti záhubě; já však nemohu nechváliti skutků vlídných a milostivých, k jakému by koli vedli konci, věda, že mnozí králové v příhodách podobných přísností ničeho nepořizujíce, po nastoupení cesty mírnější lépe sobě poradili.

Však to tvé velikoduší nezůstalo bez odměny. Neb odkud medle přišlo, že bohaté království uherské dostalo se Tobě? Snad pro sousedstvo? — V sousedstvu byl také Maximilián, o němž se tak dobře nadíti dalo, že mu připadne císařství německé, jako Tobě země Česká. Aneb výtečnost rodu? nad nějž ovšem, nevím jestli který ve světě slovútnější, leda bychom k bájkám utíkali a věřili těm, kteří praotce svého v Homérových básních nalézají, jakový byl za paměti otcův našich Filip, vévoda Mediolánský, jenž Aeneáše od básníkův na slovo vzatého mezi předky své počítal, aneb onen, který M. Valeria Korvina za původa svého urození vydával. Těmto nenepodobni jsou někteří z kronikářů našich, dovozujíce původ Čechů až ku pověstné věži Babylonské, kde se první zmatení jazyků státi mělo. Takové tretky nezasluhují vážného vyvrácení, ale spíše úsměchu a vypískámí. Však Ty po meči pocházíš od Kazimíra, Vladislava a Vitolda; po přeslici od Alberta, Sigmunda a Karla; dále ještě rod Tvůj vyvozovati a slíditi po Tvých pradědech a prapradědech, není úmyslu mého. Měj si sprostý lid urozenství za něco skvostného, i byť bych také já nejinák soudil: jsouť ale, kdož je bedlivěji a přísněji vážíce, za cosi zvláště výborného hrubě nepokládají. Ale tomu buď jakkolivěk, vznešeného urozenství Tvého i bratr Tvůj Albert byl účasten, byl mladší a silnější, a tudíž ku snášení prací a břemen královských zdáti se mohl podstatnějším. Na to však nehleděli Páni uherští. Něco jiného získalo Tobě srdce jejich; něco, pravím, zvláštního učinilo Tebe národu tomu milým a žádoucím. Nikdoť si nestěžoval, že Tebou křivě odsouzen anebo proti právu skrácen byl; a pakli se komu, jak nezřídka bývá, něco nelíbilo: přesvědčen o povaze Tvé, nikoliv Tobě, ale okolnímu dvořanstvu to připisoval. Poznavše, s jakou jsi mírností, správností a zachovalostí života svého spravoval naši vlast českou, soudili jediného Tebe ze všech za nejhodnějšího, jehožto by ctnosti svěřili sebe se vším zbožím, a za jehožto panování by doufati mohli zotaviti se po jhu nesnesitelném. Stalo se to snad i řízením božím, abys bránil a ohájil Uhry od národův, po krvi křesťanské prahnoucích, a pomstil přežalostné zahynutí ujce svého krále Vladislava, jejž za víru pravou udatně bojujícího zabili tito barbarové.

Mnozí lidé se diví, žes tolikerých zemí dobyl beze všeho násilí a krve prolití; diví se počtu národů poddaných žezlu Tvému; velebí Tvou široko daleko rozlehlou říši: já však věci mnohem vzácnější a podivnější u Tebe spatřuji. Uhry a Čechy hubily se náramnou válkou; domácí různice zmítaly církví i obcí, luhy se plenily, dědiny pálily, města bořila; nebylo bázně před zákonem, nebylo spravedlnosti ni ochrany utištěným: a vše tos uklidil, pokoj upevnil, oba národy bojovné, a vždy více války než pokoje žádostivé, učil jsi podrobovati se zákonu.

Zhola to připomínám, bez okolků a líčení, ale již bojím se, abych k nevrlosti Tebe nepopudil. Známť povahy Tvé; dobré čině nedbáš, dobře-li se o Tobě mluví, maje za to, že lépe jest, chválu zasluhovati, než marně chválenu býti; i byl bych toho pominul, kdyby jinam nesměřovalo. Nabyliť jsme Tebou my Čechové nesčíslných dobrodiní, čehož kdybychom veřejně a upřímo nevyznávali, všeho citu a smyslu dříve bychom se zbaviti musili. Neb že v pokoji živi jsme, že práva otců našich moci a volného průchodu mají, že sláva naše, skoro docela kleslá opět se zmáhá a zdvíhá: Tobě jedinému dlužni jsme a vděčni. Leč smíme-li hřešiti na dobrotu Tvou, více ještě žádáme. Nevykořeníš-li docela všech zárodů nehod našich, a neuhasíš-li jiskry k novým zápalům pod popelem tlící, obávám se, aby předešlé strasti nepřikvapily na nás. Neb stalo-li by se, čehož ale Bůh uchovej, že bys vykročil z tohoto světa: lze-li pak se nadíti, že nástupce Tvůj roven bude Tobě v ctnostech? Žádáme tedy a doufáme, že co Tebou počato, Tebou také bude dokonáno; ani bys pak sobě nezískal slávy dokonalého a výborného knížete, zanechaje kteroukoli částku správy obecní neopatřenou. Rač ale slyšeti, kam to cílí; neb již beze všech okolkův k věci samé přistupuji, abych ukojil dávné očekávání Tvé.

Obrať oči, králi Vladislave, na říši svou, a bedlivě obezři veškeré řády zemské. Panský a rytířský stav radují se z ouplné svobody; měšťané užívají svých výhrad a práv; i opovrženému mezi křesťany pokolení židovskému nebývá již ubližováno: jediné duchovenstvo a náboženství, nevím, jakým vichrům a bouřím vystaveno jest — náboženství, dím, které by dle práva nade vše jiné váženo býti mělo. Tomuto výteční mužové Mojžíš, Noe, Abraham, božským naplněni duchem, největší úctu přikazovali; k tomuto vedli děti a čeledi své. Dokavád zachovávali služby boží a obyčeje předkův, u prostřed národů nepřátelských nepřemoženi zůstávali králové Judští: jak mile se ale k cizím uchylovali modlám, zajímáni a do poroby voděni bývali. Víru svatí mučedlníci netoliko půvabům a rozkoším tělesným, ale i životu předkládali. Pohanští mudrcové Plato i Aristoteles rozdílně sice o jiných částkách správy obecní smejšleli, náboženství ale nade všecko oba souhlasně vážili; ano nestává obce, která by se bez něho byla zvelebila. Mohl bych to ztvrditi příklady nesčíslnými, ale nechci světlo naše staviti vedlé mrákoty pohanské. To tedy také Tebou budiž chráněno, a po tolikerých bouřích a vlnobitích uvedeno v přístav bezpečný a stálý. Zmítáť se posavád porouchané a rozviklané, a podléhá všemu bezpráví, a to poněkud na ujmu jména Tvého. Račiž mi prominouti slovo to, jakož jsi promíjel začasté těm, kdož Tebe hanami a útržkami urazili. Neb což medle prospěje nám, žijeme-li bezpečně a pokojně, a ztrávíme-li bez bázně věk svůj, když lepší naše částka, duše, v nebezpečenství potrvá? Nejednáno již u nás jediné o tělo a krev Páně, o svátostech tajemství plných, nezamítáno toliko poslušenství papeže římského, což ovšem zlá nákaza, ale v mravech tak porušených ještě snesitelná: než z pramene téhož mnohem horší a ohavnější neřesti den ke dni vynikají, a po celé zemi se roztékají tak, že se mi česká země zdá splavištěm býti všech nepravostí. Jedni pohrdají největším tajemstvím večeře Páně; druzí duše s těly hynouti praví; jiní nebes i pekel zapírají. K víře nepodobno, že se to děje za Tebe, za krále tak nábožného a předce tak jest, pohříchu k veliké vlasti i Tvé ouhoně! —

Mejlíť se velice, kdož se domnívají, že nic takového k obecní správě nepatří, an každý ke své škodě o náboženství zle smejšlí. Neb nahodí-li se takovému člověku kdes jinde lepších prospěchů, jak medle Tobě věren zůstane, a přísahu zachová, věří-li, že křivopřísežník i neznaboh s nábožným stejného konce dojde? Jak se zdrží zločinů, loupeží, podvodů a úskoků, pokládá-li za smyšlenku, cokoliv o trestech na věčnosti povídáno? Pomine neporušenost soudů, pomine víra svědků; všecko stane se prodajným, pojde řád obecní, a vše se takořka ve spoušť obrátí.

Velikých milostí propůjčil Tobě Bůh. On Tě stvořil, on Tebe vykoupil krví nejnevinnější; on Tebe představil mocným královstvím; on Tě vytrhl z nehod nesčíslných; on Tě učinil lidu milým; slovem, on Tebe nadal všelikým na světě zbožím. Vzdávej mu tedy poněkud alespoň díky své, a staraje se po dlouhý čas o věci zemské a minoucí, prohlédni také k nebeským a věčným. Nemysli pak, že tím podnikneš cosi nebývalého a knížat nedůstojného. Činili totéž dávno před Tebou Valentinian, Gracian a Honorius; ano kacírství Ariovo, Sabelliovo a mnoho jiných potržek v církvi nebylo tak vážností papežů, jako mocí římských císařův vykořeněno. Karel veliký celou téměř Germanii mořem, Labem a Dunajem obmezenou k víře naší připojil; podobně otec a děd Tvůj Litvany, oddané modlám a tisícerým pověrám, ku Kristu obrátil. Tak ondy Ferdinand Arragonský, mezi všemi králi jediný ve ctnostech Tobě rovný, nejkrásnější krajinu v Hispanii, Baetiku, osm set let jarmo Arabův nosivší, křesťanům navrátil. Nikomu také letopisové neporokují více, jako těm, kteří stále věcmi vezdejšími byvše zaneprázdněni, nebeských zanedbávali. Takovouto skvrnou kdyby se byl Václav, pro netečnou váhavost římského trůnu zbavený, nepokálel: lépe by zajisté stály věci naše. Mohl za císaře Heraklia křivý prorok Mahomet potlačen, a liché učení jeho mohlo vyvráceno býti dříve, než se zakořenilo: získaje však dosti času nejdříve Arabie se zmocnil, pak Egypt a Syrii sobě podmaniv, po Africe i Asii, ano po celém světě svou morovinu rozšířil, k velikéto haně mocnosti římské. Mnohem více uškodila víře katolické nejapnost Herakliova, než Neronovo, Domitianovo, Severovo a Diokletianovo zuřivé ukrutenství. Neb tím církev jako zlato ohněm zkoušena i očištěna byla: pro onu ale křesťanstvu v meze jediného dílu světa sevřenému stále hrozí žalostné zahubení. Neméně moudře učinili Ondřej a Béla, na jejichžto stolec dosedl jsi nyní, překazivše u vzniku samém zámysl Uhrův, k modlám se navrátiti strojivších. — Vyčetl jsem Tobě knížata dobrá i zlá. Kterých následovati chceš, volno Tobě. Co by však šlechetnějšího a slavnějšího bylo, každý vyrozumí. I nebyla oněchno moc, podstata a přízeň u sousedů větší, nežli jest Tvá. Uhry Tebe poslouchají; v Polště kraluje bratr Tvůj; německá říše Tebe návidí; máš vůdce a bojovníky ve vítězstvích sestaralé. Nicméně ale velice bych, tuším, bloudil a pošetile jednal, radě Tobě, aby na to jediné spoléhal. Pro sečtení lidu svého David uvalil druhdy na sebe hněv boží; a snad všecka podniknutí Sigmunda, děda Tvého, marná byla, jediné že nad míru své moci důvěřoval. Pročež bych žádal, abys nikoliv ze ctižádosti aneb ze kterékoli jiné vášně, ale raději z horlivosti pro víru k takovému skutku se stroje, všecku svou naději na Boha vzkládal, jenž pomocí svou dařiv Tebe, vyhledávavšího dříve prospěchy časné, tím méně opustí Tebe pracujícího pro čest a slávu jeho, jelikož i bez Tebe snadno by mu bylo, opatřiti církev svou. S pomocí jeho přes moře rudé, přes valné pouště, a prostředkem vojsk nepřátelských provedl Mojžíš lid Israelský; s pomocí jeho Sangar radlicí šest set, Samson čelistí osličí tisíc mužů pobil; duchem jeho nadšen Jonátas, provázen zbrojnošem jediným náramné zástupy Filistinských dílem porazil, dílem k outěku donutil. Císař Theodosius k válce se stroje proti Eugeniovi tyranu, nehledě tak zbraně a mečů, jako modliteb a postů, došel pak vítězství takového, že se zdálo, jakoby řízením božským i větrové po straně jeho byli stáli. Neníť umdlena nyní moc boží, aniže skrácena ruka jeho, ledaže odvrácena pro hříchy naše: ale podá ji nám opět, jak mile se jen sami k němu obrátíme.

V neduzích nebezpečných lékařové předpisují prudkých léků, a pro vyhojení jediného oudu celé tělo soutrpným činívají. Nechci ale k boji pobízeti, anebo raditi k ukrutnostem. Nekochámť se ve vraždách, ani v plenění vlasti. Vímť, že Faliskové, válkou nepřemoženi, ale pohnuti šlechetností Kamillovou, poddali se Římanům. Sám Pyrrhus vyznal, že panství své více Kyneašově výmluvnosti, nežli meči svému děkuje. Dosti bude, pakli na tu stránku také svůj zřetel obrátíš; ostatní poradu přinese čas, a jak dí Maro, měnivého věku změněný běh. Mnoho jisté ponavrhnou Tobě rádcové Tvoji, kteří pracovavše s Tebou u věcech nejdůležitějších, nebudou moci nenahlížeti, čehož by zde přede vším potřebí bylo. Nevidí se mi ale, abys všechny bez rozdílu ku potazu tomu připouštěl. Jsouť mnozí, kteří o své toliko stojíce, nedbají, kam se vlast a náboženství poděje, jen když sami a děti jejich moci a slávy docházejí; takoví v čas obecného zmatku pro sebe lovíce, míru a pokoje nenávidí. Anobrž dle zdání mého obráni buďtež ku potazu tomu jediné, kdož nábožně živi jsouce, odměnu prací svých v nebi pohledávají, kdož věříce, že Bůh někdy souditi bude činy jejich, pevnou tuto a stálou víru nejenom slovy, ale také pokud křehkost lidská dopouští, skutky projevují. Takový jest Jan Tvůj Šellenberský, slavnýto muž, králi Vladislave, a pakli pověsti, hlasu obecnému a přesvědčení mému co věřiti jest, muž přehorlivý o slávu Tvou, muž vlasti milovný, a netoliko vtipem a věhlasností, ale také zachovalými mravy ctihodný. Takových bez počtu jest i jiných; neb ku politování bys byl, kdyby všecko jediným Janem stálo. Podlé rady těch se řídě, nezabloudíš. Já pak jediné toho ještě připomínám. Jakože loď beze správce tone, a vojsko bez vůdce se rozprchá: tak i náboženství hynouti počne, nepomůžeš-li stavu duchovnímu k bývalé poctivosti. Patrno to mimo jiné z toho, čeho jsme během skoro osmdesáti let zakoušeli. Zajisto není národu tak zdivočilého a surového, který by nemel vykonavatelův služeb posvátných. Ale nebylo by konce u vyčítání těch, kteří proti všemu právu statky zádušní jsou opanovali: než, nechci se nyní v zápas dávati a popouzeti na sebe nenávist, které bych odolati s to nebyl. Odvolávají se ovšem na plnomocenství královské; než nemohou-li králové ani mně ani komu koli jinému odníti jmění: nenahlížím, odkud k tomu nabyli práva, co Bohu jest zasvěceno. žes i Ty na počátku svého panování dopouštěl něco takového, není mi divu: připisuji to více časům oněm, nežli smyslu Tvému. I nechť jiní knížat takových do nebe vyvyšují; nechť chudobu Páně i Apoštolův stále v ústech nosí; nechť ukazují na pýchu, lakotu a rozmařilost duchovníků; nechť jako Plato z ideální obce své vypovídal básníky, onino sluhy Páně jakožto zcela zbytečné vyobcují; nechť, což důvody nemohou, nepravostmi jiných ospravedlňují: nikdý předce mne k domnění nepřivedou, že pošetile činili králové Štěpán, Ladislav, Ottokar a Karel, zakládajíce a nadávajíce bohatě tolikero chrámů, klášterů a stolic biskupských. Těch toliko jmenoval jsem, že předkové Tvoji byli; neb kdybych do říše německé, francouzské, anglické a španielské nahlídnouti, a všecky Ottony, Jindřichy, Ludvíky, Richardy, Eduardy, Alfonsy a Ferdinandy uváděti chtěl, meze listu bych přestupoval. I bylo by zbytečno, Tebe tím déle zaneprazdňovati, an i bez mého upamatování vše to dobře víš, a vlastní přesvědčen jsi zkušeností, že Tobě a království uherskému službu nemenší magnátův prokazovali praelátové.

Nuže tedy, předobrý králi! kníže ze všech nyní živoucích ne-li mocí, ctností alespoň nejprvnější! započni skutek ten prospěšný, nejspanilejší ze všech Tebou posud podniknutých. Smiluj se nad touto zemí, která Tě mladičkého v lůno své přijavši, kojila takořka mlékem svým. K tomu Tě pobídněte rumy chrámů a klášterů tolikerých; pobídni Tebe osud kněží a řeholníků rozptýlených, jako ovce bez pastýře; pobídniž Tebe lid hlízou tisícerých bludův nakažený! Vytrhni jej z poroby vraha lidského pokolení; navrať syny marnotratné mateři církvi! To králové i všickni křesťanští národové žádají; o to papež s předůstojným zborem kardinálským snažně prosí; to poněkud sv. Václav Tobě ukládá, na jehožto snad přímluvu toho věku jsi dožil, aby k bývalé slávě opět dopomohl církvi, od něho uvedené! To jediné ještě připoj k velikým činům v poli a doma Tebou vykonaným, a velebiti budou cvičení i nevzdělaní jazykové jmeno Tvé! Učiň, aby plesali angelé, radující se z obrácení hříšníka jediného více, nežli z devadesáti devíti spravedlivých, a tak dojdeš nejvýtečnější zde na světě slávy, a po skončení pouti vezdejší v sídlech nebešťanů blaženosti neskonalé.