Ottův slovník naučný/Ženská emancipace

Ottův slovník naučný
Ženská Bída	Ženská emancipace	Ženský vlas

Údaje o textu
Titulek:	Ženská emancipace
Autor:	Albína Honzáková, Františka Plamínková
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Dvacátýsedmý díl. Praha : J. Otto, 1908. S. 803–811. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Feminismus

Ženská emancipace (feminismus): 1. Ženská otázka je problém, v němž jde o oprávněnost nároků ženy na uznání celého lidství jejího a důsledků z toho plynoucích. 2. Ženské hnutí je činorodé úsilí širokých mass o rovné hodnocení ženy…

Trvající majetková práva

Část tohoto dokumentu dosud není volným dílem kvůli trvajícím majetkovým právům autora nebo některého ze spoluautorů (Albína Honzáková). Příslušný text tedy není na Wikizdrojích dostupný.

Podle platné autorskoprávní legislativy se stane volným dílem v roce 2044, poté může být na Wikizdrojích zveřejněn.

Hzk.

Hospodářské převraty konce XVIII. a poč. XIX. věku, které tvořily vrcholnou příčinu ženského hnutí za hranicemi, k nám nedolehly. Nebylo náhlého vzestupu průmyslové výroby — žena nebyla hnána do proudu práce výdělečné. Státní převraty doby osvícenství v Čechách působily směrem zcela jiným, než jinde. Tendencí germanisační vzbudily mocný protitlak — obrození národní. A tak v prvé pol. XIX. věku, pokud ženy účastní se veřejné práce, mají jediný cíl, posíliti národní vědomí. V prvé periodě obrození neshledáváme se se jmény žen. Jeho ráz historický a filologický vylučoval spolupůsobení jejich. V době další, romantické, citové, zříme jíž několik žen v práci. Jednotlivé, zvlášť probudilé, pochopily význam doby a postihly, že je nutno dáti dcerám vyšší vzdělání, mají-li prospěti národu. Tak Magdaléna Dobromila Rettigová v letech 20tých shromažďuje kol sebe dívky, které učí domácím pracím, ale zároveň četbou, hovory a výklady vzdělává jejich duše. — Jako čásť České Budče (v. t.) tvoří se r. 1830 dívčí družina, jejíž osou jest Bohuslava Rajská (provd. Čelakovská). Úkol, jejž si tato družina vytkla a důsledně prováděla byl: »vychovati zbědovanému národu svému matky a učitelky vlastenecky smýšlející«. Z tohoto střediska vyrostl nejeden krásný čin. Tak Bohusl. Rajská založila I. vychovávací ústav pro dívky r. 1843, který došel i práva veřejnosti. (Po provdání zakladatelky přešel v ruce sl. Jonákové a nátlakem vládním se poněmčil.) Podobně učinila pí. Svatava Amerlingová; ústav tento — třeba též později některým předmětům musilo býti vyučováno německy — do let 70tých vychoval řady uvědomělých, nadšených českých žen i první soukromé vychovatelky a učitelky. Také Božena Němcová stýkala se s dívčí družinou v Budči. Z ní vzal 1848 vznik svůj i prvý ženský spolek: Sestry Slovanské čili Spolek Slovanek, jehož duší byla Honorata Wiśniowských Zapová, Johana Fričová a Sv. Amerlingová. Účel jeho byl: »založiti ženské školy totiž pro dívky i pro dospělé, kde tyto mají obdržeti vyšší vzdělání«. (Podrobnější viz »Květy« r. 1907, seš. 1—3.) Týž rok vchází v život druhý spolek Slovanská Dennice a zakládá současně ústav pro dívky škole odrostlé. Založen byl s velikou odvahou, ale malou znalostí překážek, a tak po 4 měsících zašel.

Tyto záznamy vystihují probouzející se vědomí žen českých o nedostatečnosti jejich vzdělání, ale ještě to není vědomí o základních příčinách toho, o nesprávné organisaci péče výchovné ve veřejné správě, ve společenském zřízení věnujícím veškeru péči jen vzdělání hochů. Jsou však i tu již záblesky probouzející se ž-ké otázky. Božena Němcová jest první feministkou českou vším svým myšlením a cítěním; elementární silou puzena jest jinam, než kam tradice ji odkazuje, trpí a hyne neporozuměním! Karolina Světlá ve svých Upomínkách (str. 240.) líčí, jak těžce nesla neporozumění rodiny ke vlohám svým a násilné zadržování od cesty, na niž spěla všemi svými touhami. Trpce stěžuje si do nesrovnalostí společenských názorů na hocha a děvče, muže a ženu. Světlá probojovala se ke svobodě, »nalezla půdu pro vlastní nohy«, ale ne tak Němcová. Tradice i v ní samé ještě jest příliš silná — patrno, jak hlavně před cizími dělá koncesse starým názorům, nesouc svůj těžký život a snažíc se zarůsti v místo ležící zcela na opačném pólu jejích vloh. Tato nerozhodnost, spor starého názoru již s novými tušeními patrna i z různých míst prací Honoraty W. Zapové (z r. 1853—54). Sama snaží se »povznésti se k duševní vzdělanosti těch, jichž si velmi váží«, ale při tom uznává, že matka nemůže stačiti sledovati vzdělání syna svého více než do 10let, a praví: »Jak šťastna jest (matka), když se toho dočká, že on (syn) již více ví a umí než ona!«

I po roce 1848 kollektivní snahy českých žen spějí ke vzdělávání dívek. Ale zde již jest patrný vliv poměrů hospodářských, snahy, zlepšiti hmotné postavení žen nejchudších tříd a pomoci jim při výchově dětí. (Podle Jungmanna sice již r. 1813 založena byla »Jednota ku podporování ženské umělosti«, která ujala se zprostředkovávání odbytu práce chudých žen. Bližšího však není známo nic.) R. 1851 vzniká Spolek sv. Lidmily ku podpoře vdov; zároveň zřídil odpolední školu pro nejchudší dívky, kde třikrát týdně vyučuje se ručním dovednostem. Tento spolek reorganisovala r. 1865 lidumilka M. Riegrová rodem Palacká na moderní zásadě: »lépe, než udělovati almužnu jest učiniti dívku způsobilou, aby almužny nepotřebovala«. Spolek zřídil průmyslovou školu dívčí s oddělením šicím (trvá do r. 1885), později s oddělením malířským (prvá průmysl. šk. malíř. pro dívky v Rakousku, trvá do r. 1873). Přijímány dívky naprosto chudé; za práci se jim hned platilo. — O drobné děti pražské chudiny nebylo postaráno. I zde zasáhla žena — opět M. Riegrová-Palacká spolupůsobíc při zřizování městských opatroven (prvá r. 1862);. jejím přičiněním svěřeno vedení ženám a pak upuštěno od kopírování něm. způsobu Fröblova. Také jesle — ovšem až r. 1883 — za vznik svůj vděčí radě M. Riegrové.

Důležitým zřízením, jakýmsi domyšlením vzdělávacího ústavu pro dívky škole odrostlé, který chtěly zakládati prvé ženské spolky české, jest Městská vyšší dívčí škola vzniklá r. 1863 za spolupůsobení Riegrové-P. Škola tato, prvá v Rakousku, byla vzorem, jejž napodobovala též pozdějí venkovská města česká; její vznik ukazuje na šířící se touhy po hlubším a všestranějším vzdělání žen.

V téže době (asi r. 1862) zapadly do Čech ozvuky ženského hnutí amerického. Vojta Náprstek v dobrovolném vyhnanství v Americe postihl mimo jiné též nápadný rozdíl působení osvobozené ženy americké a ženy české, »žijící ve starých zvycích ducha tísnících«. Vroucím přáním jeho bylo: »povznésti ženu českou k té výši společenské užitečnosti, jaké dosáhly ženy amer.«. Cestou k tomu bylo: naučiti je spořiti časem, prací a kapitálem — a co ušetřeno věnovati sebevzdělání a obecnému dobru. Nutno o věci pojednati podrobněji. Náprstek pořádal přednášky, které byly prvním soustavným osvětlením ženského hnutí ciziny s příčinami i dobrými následky. Přednášel o strojích, »jimiž možno ženu osvoboditi od nízkých zaneprázdnění«, o vynikajících ženách Anglie a Ameriky, o tom, co v těchto zemích vykonáno pro pokrok žen, o ž-ké otázce, o způsobilosti žen ke všem téměř oborům práce lidské atd. Účast na těchto přednáškách byla ohromná (až na 1500 osob, se dvou třetin žen). Povzbuzen tímto zájmem Náprstek součinností K. Světlé založil v domě svém volné sdružení Americký klub dam (v. t.) r. 1865, který byl ohniskem emancipačních snah žen a pěkně se vyvíjel za hojné podpory Náprstkovy, srv. Památník 30tileté činnosti Amer. klubu dam. (Náprstek otevřel ženám svou čítárnu a knihovnu; později nalézaly poučení ve sbírkách Průmyslového musea.) Tak bylo prvé cíle vědomé české hnutí žen organisováno. Vlastně osoba Náprstkova udržovala činnost klubu v programmu jím daném — roub americký té doby nenalezl dosti úrodných šťav na stromě českém. Patrno to z toho, že »Amer. klub dam« místo rozvoje a prohloubení úžil pole své působnosti — ač vykonal mnoho již tím, že byl pramenem poučení a touhy žen vzdělati se a v životě se uplatniti.

Praktického zdůraznění doznaly snahy ty otřesem hospodářským i politickým po válce r. 1866. Válkou vzrostl počet vdov a osiřelých dcer středních vrstev. A tu »smutněji než před tím se ukázalo, jak nedostatečně jsou ženy připraveny na osudné dny, kdy jim usouzeno, aby prací rukou svých samy se živily«. Toto přesvědčení (podle Pamětní zprávy o 20letém trvání Žen. výrob. spolku čes.) povzbudilo vlastenky k svépomoci. R. 1871 vydáno provolání (Kar. Světlá, Dora Hanušová, Aug. Opitzová), v němž tázaly se žen českoslovanských po souhlase k založení spolku, který by měl úkolem »zlepšení praktických poměrů pro ženy k vlastní práci odkázané«. Výzva přijata s nadšením — znak, jak byla půda připravena. Tak vznikl Ženský výrobní spolek český (v. t.), jenž za 35 let svého trvání odchoval přes 20.000 dívek k samostatné práci výdělečné.

Reorganisace školství r. 1869 otevřela ženám další obor práce výdělečné, učitelství. Odchovanky soukromých ústavů byly odedávna vychovatelkami a soukr. učitelkami. Mnohé podrobivše se zkoušce přešly na školy veřejné. Jejich řady rozmnoženy sestátněním (1870) českého ústavu z r. 1866. (Praha měla v Rakousku prvé dívčí paedagogium!)

Učitelky byly prvé pracovnice, které hromadně pod ochranou zákona zasahují v obor pracovní mimo ten, který do té doby byl ženě vykazován. Jest přirozeno, že se jim v cestu stavěly překážky, reakce to proti výdělečné práci žen vůbec. Paměti prvých učitelek jsou toho zřejmým důkazem. (Viz Památník čes. uč. z r. 1900 a j.) Nezvyklé jevilo se nesprávným. Učitelky cítí potřebu organisace na posilu. Tak r. 1874 vzniká prvý stavovský spolek ženský »Spolek pražských učitelek« s účelem: Vzájemně se vzdělávati, přispívati k zvelebení školství a hájiti zájmů školských a učitelských. R. 1885 počínají vydávati list »Časopis Učitelek«.

Další krok k rozšíření působnosti žen zaznamenává r. 1872. Češka sl. Lidmila Bozděchová (bibliotekářka »Amer. klubu dam«) vymohla se vzácnou energií ženám přístup k poštovní službě státní (srv. »Ženské Listy« 1895, seš. 5).

Tak k samostatnosti hospodářské kráčely ženy středních stavů. Nemáme bezpečných zpráv o tom, jak v té době dělnice průmyslových závodů pohlížely na svůj těžký los životní, na nižší míru mzdovou proti mzdě mužů, na vylučování z některých oborů pracovních atd. Až v letech 80tých vystupují jednotlivé na obranu práv svého stavu. K organisacím žen dělnických dochází r. 1897. Zvláštní ženské spolky dále zanikají, ženy vstupují do organisací mužských. Tento úkaz je charakteristický. Dělnické ženy české vlastně neznají o-ky ž-ké, u nich jest toliko otázka dělnická, stavovská (v době poslední politická). Příčiny: Stoupající kultura, která rozvedla zájmy a rozlišila výši intellektuální mužův a žen, nemá toho významu u dělnictva jako u tříd středních. Dále v dělnictvu byla nutnost výdělečné práce ženiny evidentní; muži nebránili se proto tak houževnatě proti vnikání do svých oborů. Pomáhají ženám ke zrovnocenění práce, neboť jen v tom zří oporu proti snižování hodnoty práce vůbec a nezdravé konkurrenci žen. Konečně celé hnutí dělnické, boj proti kapitálu, je data nového — spadá do dob, kdy již žena byla spolupracovnicí a proto nemají muži-dělníci tradičně pojištěných výhodných posic, od nichž by žena byla vyloučena. Splynutím zájmův obou pohlaví a spoluprací vysvětliti lze velikou poměrně politickou uvědomělost dělnic. Jsou jako muži ve dvou táborech: národně-sociálním (spolek »Zemská jednota pracujících žen a dívek« a list »Ženské Snahy« od r. 1908), sociálně-demokratickém (podpůrný »Spolek žen a dívek v domáckém průmyslu a práci« a orgán »Ženský List« od r. 1897). Poměry dělnic v domáckém průmysle jsou nejbolestnější stránkou dělnické a ž-ké otázky vůbec.

Od let 80tých stoupá porozumění pro snahy o hospod. samostatnost ženy. R. 1884 založena Městská pokračovací dívčí škola průmyslová k dokonalému vycvičení v šití prádla, šatů, s oddělením literním obchodního rázu, s pracovnami pro absolventky, s kursy jazykovými a j.). R. 1885 spolek »Domácnost« zřídil kuchařskou školu, r. 1893 spolek »Záštita« (vedle účelu poskytnouti ochrany hl. mravní dívkám tříd nejširších, které v Praze se vzdělávají) pořádá večerní hospodyňské kursy. Vznikají též četné školy obchodní, ústavy učitelské a j. Také venkovská města postupem času zakládala vyšší učiliště dívčí, školy obchodní a pokračovací průmyslové; vedle toho přibývá ponenáhlu škol hospodyňských. Rozkvět škol dívčích těchto druhů ještě daleko není na výši potřeby, mnohé jest zcela zanedbáno.

Nejdéle zůstávala ženám zavřena zaměstnání učená. Čím více osvědčovaly se ženy v učitelství, úřadech a j., tím tíže pociťovaly znehodnocení své jsouce vyloučeny z oborů, pro něž měly zájem. Eliška Krásnohorská to byla, která spojovala v podivuhodném duchu svém mužné sebevědomí, víru v sílu ženské intelligence, znalost poměrů zemí jiných, kde ženy působily v zaměstnáních učených, energii nezměrnou a oddanou a účinou lásku k vlasti — a těchto vlastností bylo třeba, aby zrodila se »Minerva«, jež otevřela českým ženám přístup na universitu. Ž. o. česká (»Epištoly svobody« 29.) ukazuje nejvlastnější příčinu osvětných snah Krásnohorské: Pro posilu v národnostním zápase nutno povznésti českou ženu. Svépomocí, spolkem, ženy české s Krásnohorskou v čele zakládají s několika přáteli odborníky školskými střední školu dívčí ve střední Evropě, nyní gymnasium Minervino. Vzrůst této školy z malých začátků a za posměchu mnohých v ústav dnešní, jest důkazem zdravého základu. R. 1897 první absolventky po mnohých zápasech vstupují jako řádné posluchačky na fakultu filosofickou, r. 1900 na lékařskou (před tím studovaly jako hospitantky), a již r. 1902 promovována jest česká lékařka sl. A. Honzáková, r. 1901 první dr. filosofie sl. M. Baborová. Dnes působí již 8 lékařek a 24 absolventky filosofické fakulty po vlastech českých.

Ale dívčí studium netěší se posud přízní rozhodujících činitelů. Místo gymnasií a reálek od r. 1900 vláda podporuje zřizování lyceí, středních škol typu mezi reálkou a vyšší dívčí školou, které »nemají podávati toliko průpravu pro vyšší studium, nýbrž především poskytovati vzdělání ucelené, všeobecné, na vyšším stupni, než jak je poskytuje škola obecná a měšťanská«. (Prof. dr. Drtina, Dívčí školství u nás a jinde.) Dnes jest pět českých lyceí v městech českých — ale ženské hnutí nesmiřuje se s tímto útvarem jako náhradou za školy střední a snaží se dosáhnouti koedukace na školách chlapeckých a dále svépomocí zřizovati dívčí školy střední (r. 1907—8 reformní gymnasium spolku »Dívčí akademie« ve Valašském Meziříčí). R. 1906—7 zřízena dívčí čtyřtřídní obchodní akademie v Praze, čímž otevřena bude ženám práce v ústavech peněžních a velkoobchodě. — Proti jiným státům jsou dívky české posud stále zdržovány ve vzdělání za hochy. Dvě fakulty universitní jsou jim zavřeny, podobně technika; stejně vyšší průmyslové školy, akademie malířská, školy střední. Při tom ještě ponechává se dívčí školství až do extrémů v rukou řeholí na škodu vědecké i výchovné úrovně jeho. Z toho patrno, že veřejnost česká při všech posavadních zkušenostech — kdy žena česká osvědčuje se téměř ve všech oborech pracovních a při tom v rodině — nedocenila důležitost rovného vzdělání ženy s mužem. Toto faktum jest nejjasnějším důkazem nepochopení ž-ké otázky vůbec.

V letech 1897 ženy české navázaly na ženské hnutí vyvolané v život Náprstkem. Pořádaly prvý sjezd žen českoslovanských, na němž formulovaly své požadavky, ale zároveň hlásily se ke svým povinnostem (viz sjezdovou brošuru — u Otty, 1897): Ku provádění snesení na sjezdu učiněných založen »Ústřední spolek českých žen«, který zahrnouti chce všecky obory ženských snah: lidumilné, zdravotnické, národohospodářské, vzdělávací. Pokud se podařilo obsáhnouti tuto činnost, ukazují výroční zprávy a orgán spolkový »Ženský Svět«, který redakcí výborné pracovnice na poli ženského hnutí, spisovatelky Terezy Novákové, přispěl značně k uvědomění české ženy. R. 1904. vešel v život »Ženský klub český«, středisko snah emancipačních; vyznačuje se demokratickým duchem posud nebývalým; sdružuje ženy nejrůznějších vrstev a stavův a také všech snahy jeho se dotýkají. Nejsilnější jeho snahou jest: povznésti zenu českou k touze po sebezdokonalení a k plnému vědomí důstojnosti lidské a pracovati k rovnoprávností žen s muži (v zákoně, v právě na vzdělání, zaměstnání a j.). »Ženský klub čes.« zřídil ženský dům, repraesentační středisko ženské práce, ženskou čítárnu a knihovnu; také knihovnu ženského hnutí. (O podrobnostech viz zprávy spolkové.)

Od r. 1904 vystoupilo v popředí hnutí žen za politická práva. Proti jiným zemím hodně pozdě — v Čechách vůbec teprve doháníme opozdění zaviněné úpadkem —, ale vykazuje pěkné úspěchy směrem politické výchovy žen. S počátku i dělnice byly v jednom táboru se ženami středních vrstev, později pracují za týmž cílem v řadách dělníků.

Jisto jest, že ženské hnutí roste v šíř i hloub a že rozvíjí se všestraně. Také v řady jeho vstupují pracovnice všech vrstev. Jeho snahy vydatně podporují též pokrokoví muži. Pracuje dvěma směry: 1. drobnou prací uvědomovací, kterou pěstují drobné spolky ženské v Praze i po venkově (kde zvlášť od r. 1869 vzniklo mnoho ženských sdružení), 2. a soustředěním sil k velikým akcím všeženským. Zdá se, že spějeme ke všeženskému svazu; zajímavo jest, že jeví se zvláštní porozumění pro vzrůst organisace z vnitřka: snaha dřívější: sehnati mnoho lidí pod společný štít, aniž mají stejné ideové zbarvení, ustupuje snaze po vnitřní jednotnosti. Výsledek je differenciace spolků (tak vznikají spolky podpůrné a ryze lidumilné »Ochrana opuštěných a zanedbaných dívek«, »Filanthropická družina býv. žákyň Vyšší dívčí školy«, »Domovina« a j.). Propracování ideí dobré služby prokazuje vzmáhající se tisk ženský. Mimo listy jmenované jsou to: »Ženská Revue« (Brno, 1905), »Ženský Obzor« (1902), »Šťastný Domov« (1904), lidový list »Česká Domácnost« (1908), »Česká Hospodyně« (Chrudim, 1900), »Česká Dívka« (1904) a mimo to pokrokové listy jiné přinášejí aspoň pravidelně čásť feministickou. Pla.