Ottův slovník naučný/Žebrota

Ottův slovník naučný
Žebro (klenba)	Žebrota	Žebrovice

Údaje o textu
Titulek:	Žebrota
Autor:	Rudolf Krejčí
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Dvacátýsedmý díl. Praha : J. Otto, 1908. S. 770. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Žebrání

Žebrota. Jako nelze přesně definovati pojem tuláctví, tak není přesné definice pojmu ž-ty. V obvyklém slova smysle jest žebrákem, kdo veřejně neb dům od domu doprošuje se na cizích osobách buď výslovně nebo konkludentními činy (posunky, prosebnými listy a p.) darů peněžitých aneb věcí, majících peněžitou hodnotu, při čemž jest lhostejno, zdaliž osoba žebrající jest vskutku nuznou či nuznost jen předstírá. Podstatný rozdíl ž-ty od tuláctví záleží v tom, že tulák se potuluje a místa na místo, kdežto žebrák se obmezuje na místo určité; pří žebráku schází proto moment toulavosti.

Jako tuláctví, tkví i ž. svými příčinami ve vývoji poměrů sociálních, jevíc se po výtce jako zjev společenský, ačkoliv zákonodárství nezřídka okolnost tuto přehlíží. Výtku tuto nutno bohužel činiti i zákonodárství rakouskému, které posuzuje ž-tu především s hlediska práva trestního, snažíc se čeliti ž-tě prostředky repressivními. Starší zákonodárství rakouské, zejména »Constitutio criminalis Theresiana« z 30. pros. 1768, nemá zvláštních předpisů proti ž-tě, odkazujíc toliko k jednotlivým nařízením vydaným v dřívějších dobách proti »ležákům, cikánům a p.« Trestní zákon z 3. září 1803 č. 626 sb. z. s. prohlašuje ž-tu za »těžký přestupek policejní proti veřejné mravnosti«; týmž nazíráním jsou ovládány jak posud platný trestní zákon z 27. kv. 1852 č. 117, tak i zákon z 10. kv. 1873 č. 108, jímž se vydávají policejně-trestní ustanovení proti osobám práce se štítícím. Příslušná ustanovení trestního zákona (§§ 517 až 621), jakož i citovaného zákona proti osobám práce se štítícím, byla sice zrušena zákonem říšským z 24. kv. 1885 č. 89 ř. z. jímž se vydávají trestní ustanovení o tom, kdo může býti držán v donucovací pracovně; avšak i tento zákon přihlíží k ž-tě výlučně se stanoviska práva trestního. Podle § 2 zákona toho tresce se totiž vězením od 8 dnů do 3 měsíců pro ž-tu ten, kdo: 1. žebrá na veřejných místech anebo dům od domu, nebo kdo štítě se práce dovolává se veřejné dobročinnosti; 2. svádí neb vysílá nezletilé osoby, aby žebraly, aneb je i jiným osobám k tomu cíli odevzdává. Skutkovou povahu přestupku ž-ty činí proto podle cit. zákona tyto okolnosti: a) že osoba žebrá veřejně, t. j. na místech obecenstvu všeobecně přístupných, na př. na ulici, v hostincích a jiných místnostech zábavních, aneb dům od domu, t. j. chodí buď po několika libovolně volených domech aneb i jen po několika bytech třeba i v jediném domě, předpokládajíc však, že osoba žebrající není v nižádném osobním poměru k těm, jejichž podpory se dožaduje; lhostejno však, zda-li žebrák žebrá pro sebe či pro osobu jinou; b) že osoba práce se štítící dovolává se veřejné dobročinnosti. Případ tento liší se od ž-ty pouliční a podomní tím, že prosba neděje se oslovením (přímým nebo nepřímým) určitých jednotlivých osob, nýbrž svědčí buď obecenstvu vůbec aneb jistému, individuálně však blíže neurčenému okruhu osob. V každém případě však se předpokládá, že osoba žebrající štítí se práce. Proto nelze mluviti o přestupku ž-ty při osobách ku práci vůbec nezpůsobilých anebo takových, které jsou ve skutečné nouzi z nedostatku příležitosti ku práci. Mimo trest vězení může podle § 7 cit. zákona i 24. kv. 1885 č. 89 ř. z. soudce vysloviti, že žebrák může býti po odbytém trestu vězení držán v donucovací pracovně. Podle § 14 citovaného zákona z 10. kv. 1873 č. 108 (kterýž § nebyl zrušen zmíněným zákonem z 24. kv. 1886 č. 89 ř. z.) žebrák může býti také dán pod policejní dohlídku. Dalším prostředkem našeho zákonodárství proti ž-tě jest zákon o postrku, podle něhož osoby nemající žádného zaměstnání ani prostředků existenčních mají býti dopraveny do obce domovské.

Všecky tyto prostředky našeho zákonodárství proti ž-tě jsou jen povahy repressivní a tudíž nedostatečné, poněvadž neodstraňují příčiny ž-ty, jakožto zjevu podmíněného poměry sociálními. Zákon z 24. kv. 1886 č. 89 ř. z. jest pak i proto vadný, že nečiní rozdílu mezi žebrákem z povolání a žebrákem, který jen z nouze dovolává se podpory jednotlivců. Také se všeobecně uznává, že ž-tu nelze kvalifikovati jako přestupek nebo přečin ve smysle zákona trestního, ježto pří ž-tě scházejí náležitosti, jichž vyžaduje skutková povaha trestního činu a že důsledkem toho jest irracionálním i trest vězení, jimi naše zákonodárství stihá ž-tu. Proto také novější zákonodárství jiných států, zejména zákonodárství belgické, odstranilo z týchž důvodů jako při tuláctví trest vězení též při ž-tě a ustanovilo, že i žebrák má býti — jsou-li splněny podmínky zákona — odevzdán správě státní, aby byl držán ve veřejné pracovně (viz Tuláctví). Poněvadž ž. jest jevem společenským, nelze o tom pochybovati, že lze jí účinně čeliti toliko prostředky praeventivními, jimiž jednak se odstraňují její příčiny, a jednak se upravuje účelná péče veřejnoprávní o osoby, které bez vlastní viny nenalézají řádné obživy. Za takové prostředky sluší označiti především řádnou úpravu chudinství, péči o opuštěnou, zanedbanou a zpustlou mládež, úpravu podpůrné akce pro připad nezaměstnanosti a zejména zřizování útulen pro osoby práci hledající (viz Stravovny), poskytováni prací nouzových, úpravu zprostředkování práce a p. Jakož však příčiny ž-ty jsou druhu co nejrozmanitějšího a nezřídka také teží v individuální povaze jednotlivců, nelze se nadíti, že by se zdařilo ž-tu vůbec vypleniti. Snaha zákonodárcova musí však rovněž jako při tuláctví směřovati k tomu, aby i ž. byla omezena na míru nejmenší. Dr. Kčí.