Ottův slovník naučný/Zvon

Ottův slovník naučný
Zvolský	Zvon	Zvon Veliký

Údaje o textu
Titulek:	Zvon
Autor:	Emanuel Leminger
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Dvacátýsedmý díl. Praha : J. Otto, 1908. S. 724–726. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Související:	Zvonkové hry, Zvonařství, Zvonovina
Heslo ve Wikipedii: Zvon

Zvon (angl. bell, fr. cloche, it. a lat. campana, pol. dzwon, rus. kolokol), zvukový přístroj tvaru pohárovitého z tvrdé pružné hmoty (z kovu, ze skla), jenž se povzbuzuje k znění buď paličkou (srdcem) v dutině z-u se zmítající anebo kladívkem na vnější stěnu narážejícím. Po stránce akustické jest z. totožný s okrouhlou deskou uprostřed drženou. Rozzvučíme-li desku takovou drhnouce ji na jistém místě jejího okraje smyčcem a přidržujíce zároveň zlehounka prst k místu, které od místa drhnutého jest o 45° vzdáleno, rozdělí se plocha její na čtyři výseče rozechvěné; poloměry, jimiž výseče tyto jsou od sebe odděleny, zjeví se podle Chladného na písku, jenž s míst rozechvělých se setřásá a na místech klidných, totiž na oddělujících poloměrech, se nashromažďuje. Na z-u vyšetřiti lze místa se chvějící (kmitny) a místa klidná (klidně) lehounkým kyvadélkem, které se k jednotlivým místům rozzvučeného z-u přikládá; anebo se z. otvorem vzhůru obrácený naplní vodou a okraj jeho se mocně drhne smyčcem: podle stěn rozechvělých zvíří se voda nápadně. Takto bylo poznáno, že klidně na z-u jsou čáry táhnoucí se paprskovitě od vrcholu z-u k okraji; výseče klidněmi omezené kmitají k ose z-u a od osy, čímž kruhový okraj z-u nabývá střídavě tvaru ellips, jichž velké osy se kladou přes sebe křížem. Z. tu zaznívá jistým tónem, jehož výška jest podmíněna rozměry z-u: rozsahem plochy znějící a tloušťkou stěn. Avšak z. jest schopen ještě jiných tónů vedle onoho nejhlubšího, základního, tak jako deska, mění-li se místo zadržované a místo drhnuté. Jistý počet těchto tónů svrchních vzniká na z-u obyčejně současně s tónem základním bez zvláštního podnětu; pokud jsou s tónem základním souzvučné, dodávají mu plnosti a lahody, — jinak činí hlas z-u vřeštivým a nepříjemně pronikavým. Kdyby z. měl na př. tvar štíhlého kužele se stěnami veskrze stejně tlustými, že by se četné tóny svrchní stejně mocně mohly vyvinouti, hlaholil by z. zvukem neurčitým zaznívaje nezřízeným shlukem různých tónův, hlas jeho byl by drnčivý a působil by na sluch asi tak trapně, jako světlo míhavé, třepotavé účinkuje na zrak. Především jest ovšem nutno, aby tón základní se mohl mohutně vyvinouti: proto nesmí býti stěny z-u po celém rozsahu stejně tlusté, nýbrž musí býti přímo nad okrajem z-u hmota kolkolem zesílena jakoby valounem prstenovitým; tato čásť z-u slove věnec. Srdce z-u musí bíti do věnce, neboť rozsahem a tloušťkou věnce jest hlavně podmíněna výška tónu základního; takto se objevuje věnec okruhem úhozovým. Čásť z-u na věnci spočívající, krkem zvaná, a vrchol z-u čili čepec jsou sídlem tónův svrchních; proto jest nutno profilu těchto částí z-u dáti tvar takový, aby svrchní tóny, které se základním jsou souzvučné, byly zesilovány, nesouzvučné pak aby se tlumily. Ve příčině této ustálila se ze zkušenosti průběhem několika staletí jistá pravidla empirická, podle nichž se zřizuje profil z-u čili jeho žebro. Okruh úhozový jest směrodatný pro celý profil z-u, pročež se konstrukce žebra zakládá na poloměru tohoto okruhu OA (vyobr. č. 4839.). Aby se usnadnilo vyvinutí toho tónu svrchního, který s tónem základním nejlépe konsonuje, totiž jeho svrchní oktávy, určí se pro čepec poloměr poloviční (OB = polovině OA). Pro výšku z-u a pro vytvoření celkového žebra bývají podle různých osvědčených vzorů starších oblíbeny rozmanité konstrukce, z nichž jedna v základních rysech jest tato: poloměr OA rozdělí se na 15 rovných dílů základních, úsečkou 24 dílů takových se z bodu A přetne kolmice v B vztyčená tak, že úsečkou BD jest stanovena výška z-u. Obloukem EF = 2 dílkům základním, jenž z bodu A poloměrem AE = 3 dílkům byl zřízen, jest určena tloušťka okruhu úhozového. Zakřivení oblouků DE a HF se rýsuje podle kolmice JK uprostřed úsečky AD zřízené tak, že JK = 3 dílkům a KL = ²/₃ dílku základního. Pro nový z., který jest ulíti ze zvonoviny určitého druhu podle určitého žebra tak, aby zazníval určitým tónem, volí se jakožto vzor z. »podobný« již hotový (třeba starý), osvědčený, jenž ve příčině jakosti zvonoviny i tvaru žebra souhlasí se z-em novým. Největší průměr pro nový z. stanoví se pak podle pravidla theoretického, že těleso (struna, deska) zaznívá tónem tím vyšším, čím menší jest jeho rozsah (podle čísel Pythagorových). Jestliže z. vzorem zvolený zaznívá základním tónem C a největší průměr jeho jest d (3 m), musí z. nový, jemuž jest určena veliká terce E, míti největší průměr ⁴/₅ d (2^·4 m), anebo pro kvintu G opět ²/₃ d (2 m), pro oktávu C ovšem ¹/₂ d (1^·5 m) atd. Totéž pravidlo platí také pro rozměry v jednotlivých částech téhož z-u: aby se uplatnily harmonické tóny svrchní (veliká terce nebo kvinta), musil by průměr žebra ve čtyřech pětinách výšky pod vrcholem z-u býti roven ⁴/₅ d, ve dvou třetinách výšky ovšem ²/₃ d, čímž se vysvětluje zahnutý tvar žebra. Snaha k zesílení jistých tónů svrchních čelící podporuje se také tím, že se dává žebru v různých místech různá tloušťka podle pravidel empirických. Valounovitý okruh úhozový bývá na straně vnitřní šikmo sříznutý, tak že okraj z-u se ohraničuje úzkou hranou; tímto ztenčením okraje získá se velice důležitý vedlejší tón harmonický, totiž hlubší oktáva tónu základního, jenž činí hlas z-u plným, zvučným a velebným. Spojuje-li se hlas několika z-ů v celek, jest nutno dbáti toho, aby se nevyskytly svrchní tóny neharmonující; proto nesmějí žebra těchto z-ů býti souhlasná. Kdyby se sloučily tři z-y »podobné« se základními tóny C-E-G a se skupinami svrchních tónů E, c-Gis, e-H, g, povstala by disharmonie; nápravy by se tu dosáhlo změnou žebra u z-u druhého takovou, aby se místo Gis tvořilo G (malá terce), u třetího pak místo H kvarta c. — Aby z. pevně mohl býti přidělán k hřídeli, na němž se rozhoupává, vyčnívají na vrchu z-u ucha, obyčejně čtyři (u větších z-ů třeba šest), na způsob oblouků koruny křížem položená, pročež čásť tato se nazývá korunou.

Jasný zvuk jistých kovů, obzvláště pak některých slitin kovových, lahodil sluchu lidskému zajisté již v dávném starověku. Tvrdí se, že Židé již v době starozákonní zvukem jakýchsi rolniček a měděných kotlů dávali různá znamení při bohoslužbách svých. V hrobech římských z doby před Kristem pocházejících objevují se lité zvonky zpěžové, jakož i zvonce ze železných plechů snýtované s klepadly uvnitř zavěšenými; takovýchto ručních zvonků bronzových užíváno bezpochyby hlavně v domácnostech (k buzení a svolávání služebnictva a j.), snad také k účelům pověrečným (k zapuzování zloduchů); zvonce plechové pak zavěšovány na krk dobytku se pasoucímu z týchž příčin, jako dnes se děje. Zjištěno jest, že již od VI. stol. užívali mniši zvonků k doprovázení svých zpěvů sborových. V témž asi století dostalo se z-ům vyvýšeného postavení na věžích chrámův křesťanských (zvonicích) a tím také vznešeného úkolu, který se jim ještě dnes vykazuje. Nejstarší z-y měly tvar úlů nebo soudků, později dán z-u tvar vysokého kužele nebo homole. Stěny nejstarších z-ů bývají po celém rozsahu stejně tlusté, vyjímaje věnec nad okrajem náhle vyvalený, a neklamnou známkou značného stáří (doba románská) jest vodorovné omezení dolejšího okraje z-u širokým mezikružím. Vše to škodlivě účinkovalo na zvuk z-u, kterýž se jevil nelahodným shlukem tónů dissonujících. Teprve asi ve stol. XIII. dostalo se z-u tvaru takového, jaký dnes ještě jest obvyklý, totiž k dolejšímu okraji elegantně se rozvírající, a současně rozvinul se profil od čepce k okruhu úhozovému znenáhla mohutnějící a odtud k okraji opět náhle se zužující. Změna tato, která se ovšem vyvíjela znenáhla, nebyla však podmíněna snahami aesthetickými, nýbrž měla podkladem touhu po dosažení větší dokonalosti akustické; a skutečně nabyl z. takto jasného, plného a lahodného zvuku. Na tomto zdokonalení po stránce akustické vsak se nepřestalo: nastalo závodění ve příčině velikosti z-u k dosažení větší mohutnosti zvuku a hleděno také ke zvýšeni a vytříbení umělecké výzdoby z-u. Stavba obrovských chrámů (zejména kathedrál gotických) a nebetyčných věží při nich byla směrodatna pro velikost z-ů příslušných. Největší z. v Čechách jest »Zikmund« na věži chrámu sv.-vítského v Praze, jenž byl ulit Tomášem Jarošem, zvonařem brněnským r. 1549: váží asi 270 ctů, průměr okraje dolejšího jest 2^·56 m. Pozoruhodný jest z. »velký« při chrámě sv. Štěpána ve Vídni z r. 1711, jehož váha se páčí na 324 cty. Obrovskými rozměry a značnou vahou nade všechny z-y, které na věžích visí, vyniká z. v Moskvě, jenž r. 1817 byl přelit ze staršího poškozeného z-u »Boljšoj« zvaného; z. ten nový váží 72.000 kg a srdce jeho má váhu 2100 kg. Avšak nad něj předčí moskevský z. »Carjkolokol«, který váží asi 200.000 kg (viz. Moskva, str. 759).

Již na z-ech nestarších nacházíme plastickou výzdobu stěn; výzdoba tato byla zprvu ovšem dosti prostičká a bez určitého pravidla na povrch z-u hozená. Když však nabyl z. určitého ustáleného tvaru, přimkla se k němu výzdoba organicky tak, že hlavní části z-u (věnec, krk, čepec) nápadně vynikly odděleny jsouce od sebe tu jednoduchými linkami plastickými, tam bordurami více méně bohatými. Široké stěny z-u posázeny pak vypuklými obrazy svatých patronů, znaky donatorů a pod.; v XVI. stol. hnána tato figurální ozdoba až do krajností tak, že jednak se stala skoro nechutnou přeplněním stěn, jednak ohrožovala akustickou zdatnost z-u nesouměrným rozložením hmoty (př. na z-u ve Vidicích u Kutné Hory vystupuje tělo Kristovo úplně nad plochu zvonu). Asi do XI. stol. neměly z-y vůbec nápisů; nejstarší nápisy pak skládány ze středověkých kapitálek, později (do konce XIV. stol.) z majuskulí, potom užíváno minuskulí (až do začátku XVI. stol.), načež zavládla antikva — zároveň vymizela dřívější ušlechtilá jednoduchost a jadrnost nápisů a nastalo přeplňování stěn z-u předlouhými namnoze veršovanými průpověďmi, druhdy až nechutnými a různými někdy zcela bezvýznamnými zprávami k ulití z-u se táhnoucími. Nejstarší datování z-ů, pokud známo, sahá do polovice XII. stol. — Viz též Zvonařství. ELgr.