Ottův slovník naučný/Senát

Ottův slovník naučný
Senármontit	Senát	Senátor

Údaje o textu
Titulek:	Senát
Autor:	Otakar Jiráni, Karel Heller
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Dvacátýdruhý díl. Praha : J. Otto, 1904. s. 848–850. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Senát

Senát (senatus), u Římanů sbor starších a zkušených mužů, jenž stál po boku nejvyšším úředníkům státu Římského jakožto rádce v záležitostech politických. Původ jeho spatřovati jest ve starobylém zvyku, podle něhož nejen otec rodiny, nýbrž i král jakožto hlava obce vázán byl, aby v důležitých záležitostech rozhodoval teprv po úřadě s muži staršími a zkušenými.

I. S. za království. Zřízení s-u, který skládal se původně ze 100 patriciů, přičítá se již Romulovi; rozšířením obce vzrostl počet tento ještě za doby královské na 300 členů, zvaných patres. Rozmnožením patriciů rodinami plebejskými vzniká za Tarquinia Priska rozdíl mezi patres maiorum a minorum gentium. Členy s-u jmenoval král, jenž také jediný měl právo s. svolávati (senatum cogere), by mínění jeho vyslechl. Král nebyl nucen říditi se radou s-u, aniž v každé záležitosti jej svolávati, ale v jistých případech předchozí porada se s-em stala se záhy pevným zvykem; tak tomu bylo v záležitostech náboženských a správních (vypovídání války, ujednávání míru a smluv, přijímání ve svazek občanský, rozhodování o dobytém území). Mimo to s. měl účast v zákonodárství, ježto každé usnesení zákonodárných sborů musilo předloženo býti s-u k potvrzení (patrum auctoritas). Při uprázdnění trůnu veškerá správa obce přechází na s. (viz Interregnum).

II. S. za republiky. Počet 300 senátorů zůstává i pro dobu republiky normální; teprv za Sully zvýšen na 600, za Caesara pak na 900. Přijetím členů plebejských na počátku republiky do s-u tvoří se rozdíl mezi senátory patricijskými (patres) a plebejskými (conscripti); odtud pochází obvyklé oslovení s-u: patres conscripti. Rozdíl tento, jakož i výše uvedený, mizí a od doby zákona Oviniova (z konce IV. stol. př. Kr.) vznikají mezi senátory stupně podle toho, jaký úřad kdo dříve zastával. Stupnice jest: censorii, dictatorii, consulares, praetorii, aedilicii, tribunicii, quaestorii; k tomu přistupují t. zv. pedarii, t. j. ti plebejšti členové, kteří dosud nezastávali úřadu kurulského (zváni byli podle toho, že mínění své směli projevovati jen mlčky, přistoupením k té skupině senátorů, jejíž mínění schvalovali). Senátor, jenž na prvém místě v seznamu senátorů (album senatorum) byl zapsán a prvý na mínění tázán, slul princeps senatus. Obyčejně byli to bývalí censorové. Zasedání s-u mohli se účastniti i fungující úředníci a dále ti úředníci bývalí, kteří ještě do s-u přijati nebyli. Tito mohli sice své mínění pronášeti, ale nesměli hlasovati. Členství s-u bylo doživotní, avšak nehodný člen mohl býti vyloučen (senatu movere); přijetí do s-u dalo se zprvu konsuly, od zákona Oviniova censory (lectio senatus). Od té doby též doplňován s. hlavně z odstouplých úředníků, jmenovité quaestorů, což zvláště od doby Sullovy stalo se pravidlem. Tak byl s. doplňován fakticky volbou lidu.

Obor působnosti. Také za republiky byl s. v podstatě jen poradním sborem konsulů, nemajícím vlastní iniciativy, ale vliv jeho znenáhla vzrostl tak, že za květu republiky stal se řídícím orgánem veškeré správy státní. Hlavní příčinou vzrůstu moci jeho bylo, že s. představoval v obci římské princip stálosti proti každoročně se měnícím úředníkům, a dále, že skládal se z předních mužů obce. Co se vnitřní správy týče, s. měl vrchní dohled na státní náboženství a kult, dále vrchní správu výdajův a příjmů státních, dozor nad úředníky a nad pokojem a pořádkem v obci, nařizuje v dobách nebezpečných konsulům jmenovati diktátora, nebo propůjčuje jim neobmezenou moc k zjednání pořádku (senatus consultum ultimum). Také vliv s-u na zákonodárství byl značný, třeba že od r. 339 př. Kr. (lex Publilia) zákony komitií centuriátních a od r. 287 př. Kr. (lex Hortensia) zákony komitií tributních schvaloval již před hlasováním o nich. Usnesení s-u (senatus consulta) měla pro úředníky váhu zákonů. Také soudní jurisdikce proti občanům a spojencům přísluší v jistých případech s-u, zvláště když veřejná bezpečnost byla ohrožena vzpourou neb velezrádou a pod. Až do doby Gracchů vybíráni byli ze s-u také soudcové ve stálých soudních dvorech. Velmi rozsáhlou pravomoc měl s. v řízení politiky vnější. Ternu náležel rozhodný vliv na vypovězeni války, jmenování velitele, prodloužení jeho imperia, na podmínky míru a ustanovení poct pro velitele. Dále s. upravuje poměř Říma k jiným národům, zařizuje správu provincií, dává místodržitelům jejich potřebné instrukce, vyjednává s cizími národy, přijímá jejich vyslance, uzavírá s nimi smlouvy, propůjčuje čestné tituly, prohlašuje za nepřítele atd.

Právo svolávati s. (ius cum patribus agendi) příslušelo konsulům a praetorům, dále mimořádným úředníkům (dictator, magister equitum, interrex, praefectus urbi, decemviri), později i tribunům lidu, a dalo se buď hlasatelem (praeco, viator) neb vyhláškou (edictum). Dostaviti se byl povinen každý senátor, jinak mohl býti pokutován. Veřejnost byla ze schůzí s-u vyloučena. Zasedání mohlo se díti kterýkoli den; toliko přihlíženo k tomu, aby nepřipadalo na den, kdy konány komitie. Shromáždištěm musilo býti místo inaugurované (templum); obyčejně byla jím kurie Hostiliova a po vyhoření jejím kurie Juliova, ale vedle toho i jiná místa, na př. chrámy. Před vlastním jednáním konány oběti a auspicia. Předsedou byl svolávající úředník; ten zahájiv jednání výkladem o předmětu porady (referre ad senatum), vyzval s., aby mínění své pronesl (sententiam rogare). To dálo se tak, že všichni senátoři, nejprve princeps senatus, po něm pak ostatní podle úřední stupnice tázáni byvše, pronášeli své mínění o relaci předsedově a to buď samostatně, nebo přidávali se k mínění již pronesenému. Od předmětu porady bylo možno odbočiti (egredi relationem), a ježto odnětí slova nebylo přípustno a zasedání obyčejně nesmělo se konati po západu slunce, mohlo usnesení dlouhými řečmi býti zmařeno. Po skončené rogaci předseda shrnul pronesená mínění, načež se přistoupilo k hlasování, jež dálo se tak, že senátoři rozestoupili se ve skupiny podle toho, jaké kdo mínění zastával (discessio in partes). Při návrzích vícečlených mohlo na žádost, projevenou slovem divide, hlasováno býti o každé části návrhu zvláště. Při hlasování rozhodovala prostá většina. Potom bylo zasedání předsedou skončeno. – Přijatý návrh byl od předsedy pod dozorem kommisse ze s-u vybrané a s pomocí písařů formulován, sepsán, po případě i uveřejněn. Tak vzniklo senatus consultum, jež, nebylo-li proti usnesení intercedováno, neb neshledána-li v něm formální chyba, mělo téměř platnost zákona, v případě intercesse nebo formální chyby označuje se jako senatus auctoritas. Decretum sluje nejspíše ta část senatus consulta, jež obsahovala vlastní usnesení. Senatus consulta chována byla v starší době v chrámě Cereřině pod dozorem aedilů plebejských (viz Aedil), později v chrámě Saturnově pod dozorem quaestorů (viz Quaestor).

III. S. za císařství. Počet senátorů, jenž za Caesara dostoupil výše 900, zredukoval Augustus na 600, kterýž počet zůstal i na dále. Za Augusta s. jako za republiky doplňován z odstouplých úředníků, od Tiberia, jenž volby úředníků přenesl na s., stal se sborem, který doplňoval se kooptací. Císařům pojištěn rozhodující vliv na doplňování s-u jednak doporučováním kandidáta k volbám (commendatio), jednak právem zařazovati do jisté kategorie senátorů muže, kteří příslušného úřadu nezastávali (adlectio, na př. adlectio inter tribunicios, praetorios atd.; viz Adlectio). Vedle toho pravomoc censorská dávala císaři právo vylučovati nehodné členy ze s-u. Podmínky přijetí do s-u byly: stáří 25 let a jmění 1.000.000 sesterciů. To vedlo k vytvoření zvláštního dědičného stavu senátorského (ordo senatorius), k němuž počátek dán již v posledních dobách republiky. – Seděni s-u byla řádná (senatus legitimi) o kalendách a iduích každého měsíce a mimořádná (s. indicti); v oněch měli předsednictví konsulové, v těchto svolávající úředník. Nedbalí senátoři byli přísně pokutováni; teprv 60. rok osvobozoval od senátorských povinností. Císař byl nejen princeps senatus, nýbrž měl i právo buď ústně návrhy své přednésti, jež nejprve projednávány byly, nebo písemně je předložiti, a to s počátku návrh jediný, později i několik, jež předčítal císařský quaestor (quaestor principis). Pořad jednání zůstal týž jako za republiky. – Co práv s-u se týče, rozšířena byla za císařství jeho moc zákonodárná, neb jen jeho usnesení byla předkládána sněmům, ba měla sama platnost zákonů; také soudní moc jeho rozhojněna tím, že svěřeno mu rozhodování ve věcech trestních, zvláště v zločinech politických proti senátorům a rytířům, ač ovšem intercesse císařská a stále vzrůstající pravomoc praefecta urbi a praefecta praetorio omezovala značně tuto moc s-u. Dále svěřeny jemu od Tiberia i volby úředníkův a konečně nabyl práva jmenovati císaře neb jmenování jeho vojskem potvrdili a po smrti buď božské pocty mu přikázati (consecratio), neb památku jeho zahladiti (damnatio memoriae). Na druhé straně však omezena moc s-u jednak v záležitostech zahraničných, z nichž mu ponechána pouze správa t. zv. senátorských provincií (viz Provincie), jednak omezen v dozoru nad financemi státními pouze na pokladnu obecni (aerarium). Ale všechna tato moc s-u ponechaná byla pouze zdánlivá, neboť závisela úplně na vůli císařově; za špatných císařů s. byl pouhým nástrojem jejich libovůle. Když pak Konstantin zřídil druhý s. v Cařihradě, zbývalo ze staré slávy s-u římského pouze jméno a kroj. – Výhody senátorů byly za všech dob četné: od r. 194 př. Kr. měli v divadle svá sedadla v předních řadách orchestry, na cestách měli stejná práva s vyslanci státními (legatio libera), směli pohnáni býti před soud pouze v Římě a j. Vnější odznaky senátoru byly: zlatý prsten (anulus aureus), tunika se širokým pruhem nachovým (tunica laticlavia) a červený střevíc (calceus senatorius), který, byl-li senátor patriciem, ozdoben byl půlměsícem (lunula). – Srv. Molitor, Historia senatus Romani (Levna, 1826); Rubino, Untersuchungen über röm. Verfassung, str. 144 sl.; Fr. Hofmann, Der röm. Senat (Berl., 1847); Albrecht, Der röm. Senat (Víd., 1852); Lécrivain, Le Sénat rom. (Pař., 1888); Willems, Le Sénat de la rép. Rom. (Levna, 1878 a 1883, 2 sv.). O.J-i

V moderním státním zřízení některých zemí, zejména Francie, Italie, Belgie, Rumunska, Španělska, Spoj. Obcí sev.-amer., Kanady, Mexika, Argentiny, Brazilie jest s. první komora poslanecká čili horní sněmovna (tolik co v Rakousku panská sněmovna). Ve svobodných hansovních městech Brémách, Hamburku a Lubeku přísluší s-u jednak moc zákonodárná, jednak i moc výkonná: s. jmenuje úředníky, béře je v přísahu, uděluje milost atd.

S. v Rusku viz Rusko, dějiny ruského práva, str. 334–336.

S. akademický viz Akademický senát.

S. (soudní) jest sbor soudců, jemuž náleží raditi se a rozhodnouti o záležitostech, jejichž vyřízení v oboru soudní pravomoci jednotlivému úředníku soudnímu nepřísluší. Jsou to tudíž zásadně důležitější věci, k jejichž vyřizování povoláno jest více soudců společně. Rozumí se, že při vývoji jisté záležitosti právní (na př. processu, pozůstalosti) některé úkony, jež jsou buď povahy podřízenější neb jednodušší neb k obstarání jedinou osobou způsobilejší (např. první rok, povolení práva chudých, soudní ohledání na místě, zahájení řízení pozůstalostního), zejména nemají-li rozhodného vlivu na práva stran, přes to, že záležitost jako celek s-u ku projednání a rozhodnuti jest přikázána, mohou, příp. musí předsevzaty býti jedinou osobou soudní, kteráž v takovém případě činná jest jaksi jako delegát neb výkonný orgán s-u, ať již členem jeho jest či není a podle toho soudcem z příkazu činným (též referentem) aneb soudcem dožádaným se nazývá.

U soudův okresních vykonávají pravomoc soudní vesměs jednotlivci; u soudů sborových naopak s-y, pokud není nic jiného ustanoveno, ať jde o záležitost trestní, o spor civilní neb o záležitost řízení nesporného (exekuce, pozůstalosti, poručenství, konkursy a j.). V zasedáních s-u musí přítomen býti zákonem určený počet soudců, majících předepsanou kvalifikaci; o záležitosti projednávané rozhoduje se hlasováním, při němž jednotliví členové vyslovuji své votum tak, že soudci podle služební třídy starší hlasují před mladšími; je-li při jednání ustanoven referent, hlasuje první; předseda hlasuje vždy poslední. K rozhodnutí třeba jest většiny hlasů přítomných. Při jednáních musí býti přísežný zapisovatel. Počet přísedících v s-ech jest určen tak, že čím vyšší soud, tím větší jest s.; u sborových soudů prvé instance s-y civilní skládají se z předsedy a dvou členů, u vrchních soudů s. civilní skládá se z předsedy a 4 členův a u nejvyššího soudu z předsedy a 6 členů, pokud není ustanoveno jinak.

V trestním řízení jsou u sborových soudů prvé instance s-y pro vyřizováni odvolání v přestupkovém řízení, s-y rozsuzující, radní komory (jako vnitřní orgán) a s-y pro rozhodování v řízeních pro zločiny a přečiny mimo přelíčení; prvé dva druhy jsou čtyřčlené, druhé pouze tříčlené. U vrchních soudů trestní s-y jsou pětičlené a u nejvyššího soudu jako kassačního sedmičlené.

Při porotách jest soudem rozsuzujícím s. tříčlený; byla-li následkem výjimečného stavu působnost porotních souaů zastavena na čas, rozhoduje o případech, jinak před porotní soud příslušejících, soud šestičlený.

O stížnosti zmatečné, podané k zachování zákona, rozhoduje kassační soud ve shromáždění jedenácti soudců.

V politickém řízení správním jisté záležitosti vyřizují se ve sboru, jenž nazývá se gremium a jest v podstatě totožný se s-em. kh.