Ottův slovník naučný/Provincie

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Provincie
Autor: Josef Miroslav Pražák, František Krásl
Zdroj: Ottův slovník naučný. Dvacátý díl. Praha : J. Otto, 1903. s. 821. Dostupné online.
Licence: PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Provincie

Provincie, z lat., značí původně úkol, obor působnosti, vykázaný úředníku římskému (na př. konsulovi vésti válku v určité krajině), dále působiště samo. Tímto způsobem vyvinul se časem význam slova p. na označení země mimoitalské od Římanů podrobené a místodržitelem římským spravované. Vítězný vojevůdce římský upravil ve srozumění se senátem ústavu (lex) p. Půda provinciální prohlášena byla za majetek národa Římského, ponechána však původním majetníkům v trvalé užívání za jistý poplatek. Provinciálové platili desátek z výtěžku půdy, pastevné, přístavní cla, někdy také daň z hlavy. Vybírání daní v p-ii bývalo od státu pronajímáno finančním společnostem (publicani) římských rytířů, které obyčejně, aby vytěžily co nejvíce, provinciály vydíraly. Zoufalý býval stav obyvatelů p., jestliže místodržitel sám, jsa s vyděrači srozuměn, lhostejně ke všem přehmatům přihlížel. Ba někteří místodržitelé sami co do hrabivosti v ničem nezadali publikánům (na př. Verres na Sicílii). Slabá jenom pomoc kmitala provinciálům, že po uplynutí úřadu mohli bývalého místodržitele obžalovati v Římě ze zločinu vydírání (repetundarum). Tímto soustavným vyssáváním mnohé dříve kvetoucí p. (na př. Asie) byly ožebračeny, a jest jednou z největších zásluh císařů, že této rakovině hlodající na těle p-ií učinili přítrž. Poměr jednotlivých obcí v p-ii k Římu nebyl jednostejný: některé z nich zvláštní smlouvou s Římem uhájily do jisté míry své samostatnosti a byly osvobozeny ode všech poplatkův a dávek, jiné nabyly zmíněných výhod zákonem neb usnesením senátu. Ostatní však vydány byly na pospas libovůli místodržitelově. – V určitých městech konal místodržitel obyčejně za doby zimní soudy (conventus) jistého správního okresu, rovněž conventus zvaného. – První p-ií římskou stala se r. 241 př. Kr. Sicílie, druhou Sardinie s Korsikou. V době císařské měl Řím 45 p-ií. – Augustus (r. 21 př. Kr.) rozdělil p. na senátorské a císařské. Císařskými byly ty, v nichž bylo třeba vojska, senátorskými byly p. pokojné. Místodržitelé císařských p-ií sluli legati Augusti (Caesaris) pro praetore, senátorských proconsules. Ostatně viz Praetor, Prokonsul a Propraetor. Pk.

P. církevní jest obvod několika biskupství čili diecésí, ve kterém jednomu biskupovi, jenž nyní zve se arcibiskupem a sám jest biskupem jedné z diécésí (arcidiécése), přísluší jistý dozor a pravomoc nad ostatními biskupy, kteří v poměru k němu jmenují se episcopi suffragani nebo comprovinciales. Tvoření p-ií církevních jest prastaré a zasahuje do prvních století křesťanství, tak že již první sněm Nicejský (r. 325) blíže určil pravomoc arcibiskupů čili metropolitů nad biskupy. Sněm Tridentský metropolitům vytkl obor působnosti, že mohou svolávati synody provinciální, dozírati na biskupy, by se nevzdalovali ze svých diécésí, by zakládali semináře a je udrtovali; že mohou se schválením synody provinciální visitovati diécése suffraganův a pod. Odznakem moci metropolitní jest pallium a rovný kříž, který při slavnostech před nimi bývá nesen. V některých zemích udílejí se metropolitovi výsady čestné a práva politická; tak jsou v Rakousku členy sněmů zemských a sněmovny panské. Diécése, která nepřísluší k svazku metropolitnímu, nýbrž podřízena jest přímo papeži, nazývá se exemta (vyňatá). Ksl.