Přeskočit na obsah

Ottův slovník naučný/Pamír

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: Pamír
Autor: Ludvík Tošner
Zdroj: Ottův slovník naučný. Devatenáctý díl. Praha : J. Otto, 1902. S. 130–132. Dostupné online
Licence: PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Pamír

Pamír, t. j. turk.-tatarsky stepní náhorní planina, u okolních Tadžiků Bam-i-Duniá, t. j. střecha světa, u Číňanů Čungling, t. j. cibulové pohoří, rozsáhlé a vysoké náhoří ve Střední Asii, leží při pramenech Amu-darje a Tarima na j. od sibiřské oblasti fergánské asi mezi 72°–75 1/2° v. d. Gr. a 37°–39 1/2° s. š. a má na 3 stranách zřetelné, přirozené hranice: na s. Zaalajské pohoří, na v. Kašgárské hory a na j. Hindukuš, kdežto na z. pokládá se obyčejně za mez poledník na 72° v. d. Gr., od něhož k z. mění krajina podstatně svůj ráz. V těchto hranicích P. má podobu veliké poloellipsy, obrácené k v. vypuklou stranou tvořenou Kašgárskými horami a východním koncem Hindukuše, dlouhé od s. k j. 270 km, široké od v. k z. 245 km, jejíž povrch odhaduje se na 60–70.000 km2. Náhoří P-u, zdvihající se v nejnižších svých místech do výše 3200 až 4000 m n. m., jeví se jako soustava dlouhých, rozvětvených a více méně plochých i širokých říčních údolí a jezerních úvalů, rozdělených horskými pásy a uzly, které pnou se nad tyto doliny skalnatými, často však mírnými svahy svými do výše 1000 až 2500 m, táhnou se většinou po šířce náhoří a skládají se hlavně ze žuly, ruly, metamorfické břidlice a palaeozoického vápence, místy však zaujímají rozsáhlé prostory i vrstvy tertiérní. Velikou důležitost pro povrchový ráz P-u měla také činnost ledovců, které kdysi pokrývaly téměř celé náhoří a zanechaly po sobě mocné nánosy, morény a jiné stopy. Severovýchodní čásť P-u má povrch méně zdvižený a pravidelnější, zde převládají dosti široká údolí, jezerní úvaly a planiny rozdělené rozhořími poměrně nízkými, která zdvihají se nad ně ne výše než 1000 až 1200 m. Naproti tomu v části jihozápadní jsou doliny hlubší, majíce namnoze ráz úžlabin, hory zdvihají se zde mnohem výše, tak že rozdíly výškové činí tu průměrně 1800 m, dosahujíce však i 3000 m. Ze zvýšenin P-u význačnější jsou tyto: V jižní jeho části na pr. bř. ř. Vachan-darje táhne se v délce přes 240 km od zjz. k vsv. mohutné a neschůdné horstvo Vachanské, vysoké v průměru 5500 m n. m. a v nejvyšší hoře Pik Cařice přes 7000 m n. m., jehož východní čásť má jméno pohoří cara Mikuláše II. Nejdůležitější jeho průsmyky jsou Benděrský a Urta-Bel. Poněkud na s. probíhá téměř tímtéž směrem hřbet Pamírský, mnohem schůdnější, s četnými průsmyky (Mas, Kokbaj a j.), dlouhý přes 170 km a dosahující výšky do 5500 m n. m. Ještě severněji, asi na 38° s. š. rovnoběžně s předešlým jde horstvo Aličurské v délce asi 220 km, splývající na v. s východními odhořími Pamírského a Vachanského hřbetu, vysoké na v. do 5000 m a na z. do 5500–6000 m n. m., přes něž vedou průsmyky Buz-Tere, Nejza-Taš, Lenger a Mardžanaj. Dále k s. vypínají se rozvětvené uzly horské, spojující se na z. a sz. s pohořím Zaalajským a na v. s dlouhým rozvodím, táhnoucím se od sz. k jv. blízko východní hranice P-u a zvaným Sarykulské hory. Tato horstva mají průměrnou výšku 4500–5000 m n. m., nejvyšší jsou na j. od jezera Kara-kul (Muskol přes 5500 m n. m.), z jich průsmyků pak jsou důležity; Tachta-korum, Jangi-davan, Kaindy a zvláště Ak-Bajtal. Jsou tudíž horské zvýšeniny uvnitř P-u nižší než hory jej obklopující (Kašgárské, Zaalajské a Hindukuš). Ledovce, které mívaly na P-u ohromné rozměry, soustřeďují se dnes hlavně na jeho okrajích a jsou málo prozkoumány. Sahají obyčejně do výše 3–4000 m n. m., čára věčného sněhu pak leží ve výši asi 4500 až 5000 m. – Vodopisně náleží P. k úvodí pramenů Amu-darje a Tarima, z nichž první zaujímá téměř 3/4 celého náhoří a jejichž rozvodí táhne se nepravidelně ve východní části P-u od sz. k jv. K úvodí Tarima náleží na sv. ř. Markan-su, která pramení blízko průsmyku Kyzyl-art v Zaalajském pohoří a vytéká Kašgárskými horami pode jménem Kysyl-su a Kašgár-darja, na jv. pak ř. Gez, protékající jezerem Kara-kul a tekoucí ku předešlé údolím Sarykol. Nejjižnějším pramenem Amu-darje v P-u jest Vachan-darja, která vyvěrá pode jménem Vachdžir v Hindukuši a přijímá v pravo řeku P. (Velký P.), vytékající z jez. Sarykul, načež dostává jméno Pjandž. Dále k s. vlévá se do Pjandže ř. Aličur-Gunt, protékající jezerem Jašil-kul, konečně na s. od Aličurského pohoří největší pamírský přítok Amu-darje, Ak-su čili Murgab nebo Bartang, který vytéká z jez. Čakmaktyn-kul a jest dlouhý přes 400 km. Konečně severozápadní úhel náhoří zavlažuje ř. Muk-su, odtékající na z. do ř. Kyzyl-su (přít. Amudarje). Z jezer P-u zmínky zasluhuje: Veliký Karakul na s. mezi prameny ř. Muk-su a Markan-su, velké 405 km2 s nahořklou vodou, a na jv. od něho Rjang-kul, skládající se ze 2 jezírek, a j. v.

Podnebí P-u jest drsné, suché a výstřední, průměrná roční jeho teplota rovná se, ač leží v zeměpisné šířce nejjižnější Evropy, asi teplotě severního Ruska, neustálé větry, náhlé změny teploty (až o 25 °C v několika minutách), ostrý a suchý vzduch činí toto klima téměř nesnesitelným. Pravidelná pozorování meteorologická, vysoce zajímavá pro ohromnou výšku kraje a jeho polohu uprostřed nesmírné pevniny eurasijské a v uzlu nejmohutnějších horstev světa, konány v Pamírském postu na bř. ř. Murgaba. Zde činí průměrná roční teplota –1,4 °C, průměrná teplota 6 měsíců jest po 0, nejstudenější měsíc leden má průměrnou teplotu –25,4 °C, nejteplejší srpen +16,4 °C, avšak i v něm klesá někdy teploměr pod 0. Veliký jest po celý rok rozdíl mezi teplotou na slunci a ve stínu, dle pozorování Bonvalota v březnu u Kara-kulu 38 °C (na slunci +23° a ve stínu –15°). Roční výška srážek jest v Pamírském postu nepatrná (3,7–5,1 cm), sníh padá zde zřídka, za to v každé roční době. Naproti tomu na jiných místech P-u bývají veliké závěje sněhové. Koncem března vyráží v nižších polohách tráva a objevují se mouchy, komáři a ovadi, kteří v létě stávají se pravou metlou krajiny. – Květena P-u jest chuda a téměř úplně prosta stromovitých rostlin, vyšší polohy a písčitá místa jsou vůbec holá, jen nižší údolí říční pokryta jsou travinami rázu stepního. Za palivo slouží polokeř Eurotia, místy rostou i keřovité tamaryšky a vrby, na západním okraji P-u i šípovník, bříza, topol a j., zde také vyskytují se nepatrná role osetá ječmenem, hrachem a pšenicí. – Zvířena P-u jest naproti tomu dosti bohata, vyskytují se zde 2 druhy medvěda, lišky, vlci, zajíci, pardáli, horští berani (Ovis Poli), sibiřská koza atd., z domácích zvířat důležit jest yak (Poephagus grunniens), dávající mléko a sloužící za soumara, ptáků dle Sěvercova jest 112 druhů, plazů není, z obojživelníků nalezena zde Rana temporaria a Buffo variabilis, řeky a jezera jsou bohaty rybami.

Obyvatelstvo P-u jest ovšem svrchovaně řídké. Jádrem jeho jsou kočovní Kara-Kirgízové, jichž počítá se v ruské části náhoří asi 1000–1200 duší a kteří zabývají se výlučně chovem dobytka, hlavně ovci a yaků, zřídka velbloudův a ještě méně koní. Stáda pasou se po celý rok pod širým nebem. Tito Kirgízové shodují se typem s Kirgízy alajskými, avšak jsou těla slabšího a většinou chorého, líní a duševně zakrnělí. Potravou jest jim mléko, sýr a kumys, zřídka obilí vyměňované za pamírskou sůl a ještě řidčeji maso. Na z. a jz. P-u počínají se osady Tadžiků, kteří v létě v chráněných údolích pěstují něco obilí. Lidé přicházející na P. trpí různými nemocemi, způsobenými vysokou jeho polohou (tlučením srdce, krvácením z nosu, závratí, záduchou, mdlobami, únavou atd.), avšak i domorodí Kirgízové silně strádají rheumatismem, gastralgií, očním katarrhem a j. – Přes velehorský ráz P-u jsou jeho spojovací cesty dosti příhodné a schůdné, jen na z. jest doprava po nich nesnadnější. Zejména důležity jsou cesty, vedoucí od s. k j. a spojující sibiřskou oblast fergánskou s Hindukušem, a to zvláště na v. z města Oše přes Alaj, Zaalajský hřbet k jez. Kará-kul, odtud k Pamírskému postu a dále přes pohoří cara Mikuláše II. k pramenům ř. Vachan-darje a do úvodí Indu.

Krajiny nynějšího P-u, ležící při pramenech důležitého veletoku Amu-darje (Oxus), od pradávna těšily se pozornosti badatelů, avšak první určitý jejich popis máme od čínského cestovatele Hiuen-Tsianga, který v století VII. po Kr. prošel jižní čásť náhoří. Koncem XIII. stol. navštívil P. Marco Polo, r. 1603 pak jesuita Benedikt Goes, po nich až r. 1838 John Wood, který prozkoumal jižní jeho čásť, kdežto severní probadal r. 1871 Fedčenko. Důležitou jest dále anglická výprava Forsytha r. 1873, vojenská ruská expedice Skobeleva r. 1876, cesta J. V. Mušketova r. 1877, Sěvercova r. 1878, ruská pamírská výprava Putjaty, Ivanova a Benděrského r. 1883, která prošla téměř celý P. R. 1884–87 cestoval zde Grum-Gržimajlo, r. 1887 přešli P. od Kyzyl-artu k Hindukuši Bonvalot, Capus a Pépin, r. 1888–90 prozkoumal jižní a jihových. jeho čásť Grombčevskij, v l. 1891–94 prováděli na P-u Rusové vojenské výzkumy, jejichž výsledkem bylo prozkoumání některých průsmyků Hindukuše a postavení Pamírského postu, r. 1892 byl zde Angličan Dunmore, r. 1894 Curzon, r. 1894–95 Sven Hedin a r. 1896 Dánové Filipsen a Olufsen. V poslední době nabyl P. vysoké důležitosti polit., neboť na něm srazily se zájmy Anglie a Ruska v Asii. Z té příčiny Anglie snažila se o rozdělení P-u mezi Afgánistán a Čínu, sama pak hodlala zabrati údolí Vachan-darje. Avšak smlouvami z r. 1872 až 1873 mezi Ruskem a Anglií sjednáno, že vliv ruský nesmí zasahovati na levý břeh Amu-darje a vliv Anglie na břeh pravý, Anglie pak zaručila se za bezpečnost ruské zájmové sféry se strany Afgánistánu. Když r. 1876 Rusové opanovali Chokand, zabrána jimi i pamírská území tohoto chanátu. Avšak r. 1883 Afgánci proti znění uvedené smlouvy zaujali chanáty Sugnan a Rošan na pr. bř. Pjandže, ježto Rusové až do r. 1891 o své pravo na P. valně se nestarali. Pozorujíce však postup Číňanů a Afgánců, podněcovaných Anglií, vyslali sem r. 1891 vojenskou výpravu, proniknuvší až k Hindukuši, v následujícím roce pak poraženi Afgánci u jezera Jašil-kul, načež zřízen Pamírský post se stálou ruskou posádkou. Novou smlouvou s Anglií z 11. března 1895 upraveny znova hranice mezi Ruskem a Afgánistánem, jemuž dány končiny na j. od Amu-darje, kdežto východní okraj P-u t. zv. Sarykol přiřknut Číně, avšak hranice v té straně přesně nevytčeny. Chanát Rošan a Šugnan příslušejí v ohledu správním k Buchaře, kdežto ostatní ruský P. tvoří pamírskou volosť ošského újezdu sibiřské oblasti fergánské.

Srv. J. Minajev, Svěděnija o stranach po verchovjam Amu-darji (»Izvěst. Imp. Rus. Geogr. Obšč.« s bibliografií do roku 1879); N. A. Sěvercov, Orografičeskij očerk Pamirskoj gornoj sistěmy (»Zapiski Imp. Rus. Geogr. Obšč.« sv. XIII., 1886); D. L. Ivanov, Putěšestvije na P. (»Izvěst. Imp. Rus. Geogr. Obšč.« sv. 3. 1884); týž, Orografičeskij charaktěr P-a (t., 1884); týž, Čto nazyvať P.? (s mapou; t., 1885); G. J. Grum-Gržimajlo, Očerk pripamirskich stran (t., 1886); B. L. Grombčevskij, Doklad o putěšestviji v 1889 až 1890 gg. (t., 1891); J. V. Mušketov, P. i Alaj (»Živopisnaja Rossija« sv. X.); Bonvalot, Du Caucase aux Indes à travers le P. (Pař., 1889); Capus, Le toit du monde (t., 1890); F. de Rocca, L'Alaï et le P. d'après des données récentes (»Revue de Géographie« 1896); Dunmore, The P-s (Lond., 1895); Curzon, The P-s and the source of the Oxus (»The Geographical Journal« 1896); W. Geiger, Die Pamirgebiete (Vídeň, 1887). Mapa P-u vydána hlavním ruským štábem. Tšr.