Ottův slovník naučný/Huygens

Ottův slovník naučný
Huydecoper	Huygens	Huygensův okulár

Údaje o textu
Titulek:	Huygens
Autor:	František Josef Studnička
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Jedenáctý díl. Praha : J. Otto, 1897. S. 944–945. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Christiaan Huygens

Huygens [hajg-]: 1) H. Constantyn, pán na Zuylichem, básník hollandský (* 1596 v Haagu — † 1687 t.), byl od r. 1625 tajemníkem vévody Oraňského, věnoval se však v prázdni poesii. R. 1625 vydal v Haagu první sbírku veršovou Otia, ledighe uren, jež kromě básní hollandských obsahovala i francouzské, italské a latinské. Dále složil básně: Batava Tempe Voorhout van’s Gravenhage (1621); t’Costelick Mal (1622); Daghwerck (1646); Oogentroost (1647); Hofwijck (1651); Zeestraet (1666); lidovou veselohru Trijntje Cornelis (1657); Characteres d. z. Printen (1623—24) a j., jež pojal z části do souborného vydání veršů svých Korenbloemen (1658; mod. vyd. Bilderdijkovo  r. 1824; van Vlotenovo, 8 sv. 1864; Worpovo, 1892 a n.). Latinské verše souborně podávají Momenta desultoria (1644, 2. vyd. 1655). Později vydány jsou také dvě jeho básnické autobiografie: latinská De vita propria (vyd. Hofman Peerlkamp, 1817 s nízoz. překl. Ondřeje Loosjesa) a hollandská Cluyswerck (vyd. Jonckbloet, 1841 a Verdam, 1884); Mémoires (vyd. Jorissen, 1883) a Musique et musiciens au XVII. siècle. Correspondance et oeuvres musicales de C. H. (vyd. Jonckbloet a Land, 1882). H. je plodný, všestranný a nadaný básník své doby, který v satiře, básni popisné a epigrammu podal rozhodně dobré; vkusu dnešnímu vadí však umělkovanost a přebroušenost, rhétorické subtilnosti, pedantické vyhledávání antithesy a pod. vady baroknosti. Srv. Jorissen, Const H. (Amst., 1871).

2) H. (lat. Hugenius, franc. Huyghens) Christian, vynikající fysik, astronom a mathematik hollandský (* 14. d. 1629 v Haagu — † 8. čna 1695 t.). Již v mládí vyznamenávaje se neobyčejnou znalostí mathematiky a mechaniky, zanechal záhy právnictví a dopisoval si s předními učenci Francie a Anglie, kteréžto země i mezi r. 1655 a 1663 opětně navštívil. Byv Ludvíkem XIV. do Paříže povolán, působil od r. 1666 až do r. 1681 co nejvydatněji v tamější akademii věd, načež, nehodlaje užiti dovolení osobního, vystěhoval se po vydání ediktu Nantesského jako protestant zpět do své vlasti, jíž více neopustil. S počátku zanášel se hlavně mathematickými výzkumy a uveřejnil r. 1651 Theoremata de Quadratura Hyperboles, Ellipsis et Circuli, čímž si zjednal chvalného uznání u samého Descartesa, jehož »Principia« později ostře kritisoval. R. 1654 vydal De Circuli Magnitudine Inventa nova, kdež se střetnul s kvadraturami Gregoria a Sto. Vicentio (v. t.). R. pak 1657 sepsal Tractaat van Rekeningk in Spelen van Gheluck, kterýmžto dílem vřadil se mezi první budovatele nauky o mathematické pravděpodobnosti. (Jak. Bernoulli je r. 1713 předeslal svému klassickému spisu »Ars conjecturandi«.) Skoro současně oddal se pak H. astronomii praktické vůbec a hotovení dalekohledů zvlášť. Teleskopem svým 12stopovým objevil 5. bř. 1655 první družici Saturnovu, o níž rok později dal zprávu pojednáním De Saturni luna observatio nova. R. 1656 objevil mlhovinu v Orionu a na to prozpytoval kruhy Saturnovy tak důkladně, že od té doby nebyly již zjevy záhadnými jako před tím, o čemž vydal r. 1659 zvláštní zprávu Systema Saturnium, kdež i průměry oběžnic uvádí. Svým 23stopovým dalekohledem vyzpytoval jasné pruhy na Jupiterovi, temné skvrny na Marsovi, z nichž i rotaci jeho vyvodil, a pravou podstatu mlhoviny Orionovy. Poslední své výzkumy astronomické, spojené s theoretickými úvahami dalekosáhlými, složil ve spise Cosmotheoros sive de terris coelestibus earumque ornatu conjecturae«, kdež i jasnost slunce porovnává s jasem Siriusovým, dovozuje, že by slunce, 27.664krát jsouc vzdálenější, tak svítilo jako nejjasnější hvězda tato. Největších zásluh získal si však H. o fysiku vůbec a optiku zvláště, poněvadž tu byly objevy jeho rázu fundamentálního. Nepřihlíží-li se blíže k dějinám parních strojů, kde před Papinem uvésti sluší H-a, jelikož sestrojil motor výbuchy střelného prachu tak hnaný jako pozdější plynem; uvede-li se na pravou míru účastenství, jež měl H. při vyzpytování zákonů ráz koulí pružných i nepružných řídících, kdež náš Marcus Marci (v. t.) jej v mnohém předešel; neklade-li se velká váha na jeho vyšetření pojmu setrvačnosti a přitažnosti; zůstávají v plné záslužnosti dva spisy jeho nejdůležitější, r. 1673 vydané: Horologium oscillatorium a r. 1690 uveřejněný Tractatus de lumine. Měření času kyvadlovým strojem (viz Hodiny str. 433 a n.), přesně jdoucími hodinami, způsobilo v námořské plavbě i v pozorování hvězdářském obrat obrovský, takže od té doby teprve počíná obou spolehlivost naprostá, jen technikou řemeslnou podmíněná. Výkladem dvojlomu světla (v. t.) zjednal H. domněnce undulační převahu proti hypothesi emanační tak podstatnou, že jí nezachránili ani největší autority pozdější, zvláště když se objasnil zjev polarisace světla (v. t.), na nějž narazil již H. Vůbec postavil se H. celou svou činností vědeckou mezi první budovatele moderního názoru světa, stoje mezi starším Galileim a mladším Newtonem takořka uprostřed. Z ostatních publikací jeho uvádějí se: Opera varia (1682); Opuscula posthuma (Lejda, 1703) a Opera reliqua (Amsterdam, 1728), vesměs 4°. Sebrané spisy jeho vyšly poprvé r. 1724 ve 4 sv. Nejnověji vydává je hollandská společnost jako Oeuvres complètes de Christiaan Huygens, počínajíc rozsáhlou jeho korrespondencí, jíž dosud vyšlo 6 sv. in 4°. Důkladné vylíčení vědeckého života jeho podal J. Bosscha r. 1895 na památku 200. výročního dne jeho úmrtí. Německý překlad vyšel t. r. u Engelmanna v Lipsku. FStd.