Ottův slovník naučný/Marcus

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Marcus
Autor: neuveden
Zdroj: Ottův slovník naučný. Šestnáctý díl. Praha : J. Otto, 1900. S. 826–827. Dostupné online
Licence: PD anon 70
Související: Autor:Jan Marcus Marci
Heslo ve Wikipedii: Jan Marcus Marci
Související články ve Wikipedii:
Marcus Antonius, Marcus Antonius, Commodus

Marcus: 1) M. Antonius viz Antonius 1).

2) M. Aurelius viz Antoninus 2).

3) M. Antoninius viz Commodus.

4) M. Marci (Marek, syn Markův) z Kronlandu, lékař a filosof čes. (* 1595 v Landškrouně — † 1667 v Praze), studoval v Jindřichově Hradci a potom filosofii a theologii v Olomouci. Na studia lékařská odebral se do Prahy, k čemuž jej přiměla snad jeho povšechná churavost, jmenovitě neduživost zraku. Povýšen byv na doktora lékařství stal se na fakultě lékařské professorem a jest jméno jeho odtud těsně spojeno s dějinami university. Když tato rozdělena na fakultu theologickou a světskou (právnickou a lékařskou) a noví professoři císařem samým jmenováni jsou, zůstal M. na svém místě, jakkoliv ustanovovací jeho dekret pocházel od jesuitů. R. 1642 jmenován kommissařem universitním ve sporu mezi arcibiskupským seminářem a universitou; jako senior světské fakulty jmenován r. 1649 cís. radou. Odporoval tolikéž úsilí jesuitů, domáhajících se opětného spojení fakult, a vypracoval v té příčině protest, který císaři byl podán. Než Ferdinand III. povolil naléhání jesuitů a sloučení obou universit provedeno r. 1654, právě kdy M. byl protektorem světských fakult. Pro své značné vědomosti theoretické i praktické jmenován byl fysikem království Českého a r. 1658 stal se osobním lékařem Ferdinanda III. Známy jsou jeho blízké osobní styky s Bohuslavem Balbínem, jenž se mu zavázaným pokládal za vyléčení z nebezpečné nemoci a Markovo vědění básní oslavil, s Caramuelem Lobkovicem a v cizině tehda již dlícím dějepiscem Stránským. Ke sklonku svého života vstoupil do řádu jesuitského. M. byl muž učený i jako mathematik a přírodozpytec a v názorech filosoficko-přírodoslovných jest stejnohodnotný s jinými mysliteli trvající tehda lékařsko-přírodnické školy Paracelsovské. Obnovil pomysl idearum operatricium čili seminalium, v nichž shledával tvůrčí principie. V semeni uložená idea organického těla vytváří tělo. Síly ty bohem při stvoření světa do jednotlivců jsou uloženy, aby individua sama se mohla obrozovati. Jeho filosofické přírodosloví jest v základě platónicko-stoické a stýká se ve mnohých věcech s Paracelsem a van Helmontem, a jeho pomysl činných základův, jež v jednotlivci jsou uloženy, uvádí jej v blízkost i s Leibnizem. Napsal: Idearum operatricium idea (Praha, 1635); Philosophia vetus restituta (t., 1662); De proportione motus figurarum rectilinearum et circuli quadratura ex motu (t., 1648); Thaumantiae liber de arcu coelesti (t., 1648); De longitudine seu differentia inter duos meridianos (t., 1650); Dissertatio de natura iridis (t., 1650); Othosophia seu philosophia impulsus universalis (t., 1683; vydal Jakub Dobřenský). K literatuře viz F. J. Studnička, Joannes M. Marci a Cronland, sein Leben und gelehrtes Wirken. (Slavnostní přednáška; »Výr. zpr.« Čes. spol. nauk; Praha, 1891) a tamtéž r. 1875 Über M. Marci u. seine Schrift De proportione motus a dále téhož M. Marci a jeho fysikální objevy (»Živa«, 1896).