Ottův slovník naučný/Censor

Ottův slovník naučný
Censitus	Censor	Censorinus

Údaje o textu
Titulek:	Censor
Autor:	Josef Miroslav Pražák, neuveden
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Pátý díl. Praha : J. Otto, 1892. s. 290–292. Dostupné online.
Licence:	PD old 70 PD anon 70
Heslo ve Wikipedii: Římský cenzor

Censor (řecky τιμητής), 1) U Římanů: Právo a povinnost zjistiti počet občanův a dle majetku vyměřiti jim práva a povinnosti příslušelo v Římě nejvyššímu úředníku, tedy za doby královské theoreticky králi, za republiky konsulům. Poněvadž však konsulové byli velice zaměstnáni velitelstvím vojenským, a úkol zmíněný, kterýž vyžadoval delší doby, každoročně vykonati nemohli, oddělena byla r. 443 př. Kr. tato funkce od úřadu konsulského a svěřena dvěma zvláštním úředníkům, kteříž nazváni byli c-ři. Možno jest, že vyloučení funkce této z úřední činnosti konsulské způsobily také motivy politické. Censura byla úřad velice důležitý a mocný a byla pokládána fakticky za korunu republikánské úřední karriery, ačkoli v officiální titulatuře uvádí se teprve na místě třetím. Obyčejem bylo ucházeti se o censuru po odbytém konsulátě. C-ři mají tytéž odznaky jako úředníci vyšší. Jen liktoři jich neprovázejí, poněvadž s úřadem censorským nebylo spojeno impérium vojenské ani jurisdikce. Rovněž i práva úředníků vyšších jim příslušejí mimo právo svolávati do shromáždění národ a senát (ius cum populo, po případě cum plebe agendi a ius senátum consulendi). Kollegialita byla v úřadě tom velice přísně provedena, což lze vysvětliti velikou mocí tohoto úřadu a faktickou nezodpovědností. Má-li výkon censorský nabyti platnosti, jest potřebí souhlasu obou c-ů. Zemře-li jeden z c-ů aneb jinak z úřadu odejde, musí druhý též úřadu se vzdáti. Voliti náhradníka za odstouplého c-a nebylo dovoleno. C-ři byli volení jako všichni úředníci vyšší v komiciích centuriátních za předsednictví konsula neb úředníka s mocí konsulskou. Úřad ten byl prvotné přístupen toliko patriciům až do r. 351 př. Kr., kdy první plebej za c-a byl zvolen, ale lustrum bylo ještě dlouhou dobu potom vykonáváno jen od patricijského c-a. Od r. 339 př. Kr. (lex Publilia) musil aspoň jeden z c-ů býti plebej. Opětné zastávání censury bylo od r. 265 př. Kr. zakázáno. Censura nebyla úřadem stálým, nýbrž periodicky se vracejícím po době jedné censovní periody (lustrum), kteráž původně zajisté byla čtyřletá (quinto quoque anno). Ale v pozdější praxi normální lhůta mezi jednotlivými lustry jest pět let.

Původně asi s dokončením censu končila se také úřední činnost c-ů. Zprávy starověké (u Livia a j.) o pětiletém trvání tohoto úřadu nejsou hodnověrny, neboť odporují celé idei republikánského zřízení a povstaly asi tím, že pětiletá platnost výkonů censorských smíšena byla omylem s úřední činností c-ů. Od r. 320 př. Kr. (lex Aemilia) stanovena byla doba úřední c-ů na 18 měsíců. C-ové nastupovali na úřad hned po svém zvoleni počátkem jara (v dubnu), lustrum spadalo obyčejně do května následujícího roku. Sulla fakticky censuru odstranil, ale r. 70 př. Kr. byla opět zavedena. Augustus spojoval s počátku odhad s úřadem konsulským dle prvotního ustanovení, ale r. 28 př. Kr. obnovil opět tento úřad a vykonal census zároveň s Agrippou. Později vyskytuje se zřídka. Poslední census konán byl r. 74 po Kr. od Vespasiana a Tita. Domitian nazýval se c. perpetuus (c. stálý). Po té dobé úřad censorský mizí a funkce jeho jsou absorbovány mocí císařskou.

Funkce c-ů možno rozděliti v tyto: 1. Hlavní činností c-ů byl odhad (census populi), přehlídka to veškerého občanstva dle stavův a rozdělení politického jakožto základ pro vykonáváni politických práv občanův a povinnosti vzhledem k daním a službě vojenské. C-ři svolali nejprve veškeré občanstvo na pole Martovo, kdež měli své úřední místnosti, a oznámili mu ve formě ediktu zásady, jimiž se budou při odhadu říditi (formula census, lex censui censendo dieta), K censu musili se dostaviti všichni římští občané bez rozdílu stáří, stavu a rodu; osvobozeny byly jen osoby jsoucí v moci otcovské (paní a dítky), jež přihlašoval otec, dále vdovy a sirotci (orbi orbaeque), kteréž přihlašoval poručník; z poloobčanů (cives sine suffragio) pak byli censu podrobeni ti, kdož mají majetek v Římě dani podrobený. Kdo se k censu nedostavil bez vážné příčiny, propadl prvotně statkem i životem. Později byl majetek takového občana bez jeho přispění a k jeho škodě odhadnut. Odhad sám dál se podlé tribuí. Každý občan musil napřed učiniti přísežný slib, že bude vypovídati dle pravdy. Potom udal jméno své, stáří, domov, jméno otce nebo, byl-li propuštěnec, patrona, jméno tribue, do které patřil, poměry rodinné, počet let vojenských. Nejdůležitější bylo udání majetku dani podrobeného. Prvotně platila se daň (tributum) z majetku nemovitého (ale jen italského, majetek v provinciích byl z censu vyloučen); z movitého padal na váhu jen počet otrokův a množství tažného dobytka; později rozšířil se census na veškeren majetek movitý i nemovitý. Tak řečení aerarii (v. t.) musili i prvotně platiti daň z veškerého majetku. Cenu majetku v určité sumě udává občan sám, avšak definitivní rozhodnutí přísluší c-ům, jimž při výkonu tom pomocní jsou náčelníci jednotlivýcn tribuí (curatores tribuum) a přísežní znalci (iuratores), kteří tvoří radu c-ů. Dle výše jmění ustanovila se pak percentuální daň. Zdali dluhy při tom se odpočítaly, není jisto. Jest ovšem přirozeno, že při stanovení daně přihlíželo se také k poměrům majetkovým v době předešlého odhadu, kteréž položeny byly za základ při novém vyměření daně. K výkonům těmto pojilo se zkoumání dosavadního způsobu života každého občana. Byla-li shledána na něm nějaká nečestnost, přičinili c-ři k jeho jménu hanlivou poznámku s udáním důvodů (nota, subscriptio censoria), kteráž měla za následek rozličné tresty. Toto právo, dohlížeti na veřejnou mravopočestnost (regimen morum), dodávalo úřadu censorskému veliké moci. Tresty censorské byly: vyloučení ze senátu (senatu movere), vyloučení ze stavu rytířského (equum adimere), vyloučení z tribue vůbec (tribu movere) a vřadění mezí aerarii. Později, když místo daně pouze pozemkové nastoupila daň z veškerého majetku u všech občanů, záležel trest v tom, že občan byl přesazen z váženější tribue venkovské do některé ze čtyř tribuí městských, kteréž platily za nižší. Potom ovšem ona protiva mezi příslušníky tribuí (tribules) a aerarii mizí. K této funkci c-ů pojila se 2. přehlídka jezdců (recognitio equitum) a 3. volba senátorů (lectio senatus).

2. Přehlídka jezdců konala se na foru. Všichni jezdci, mající státní koně, ubírají se, každý vedouce svého koně, před c-y, jak dle seznamu jsou vyvoláváni. Ty, kteří léta služebná si odbyli a dále sloužiti nechtí, sprošťují c-ři služby. Při ostatních, shledají-li život jezdce bezúhonným a koně jeho v pořádku, ponechávají jej dále mezi jezdci. V případě opačném vyloučí jej ze seznamu jezdcův a místa uprázdněná obsadí členy novými. Od Augusta počínajíc spojena byla přehlídka jezdců se slavnostním průvodem (pompa), kterýž každoročně 15. čce byl konán. Za doby císařské přešlo právo nově obsazovati uprázdněná místa na císaře, kterýž pro zkoumání příslušné qualifikace ustanovil zvláštního úředníka hodnosti rytířské (a censibus equitum Romanorum). Na seznamech censem zjednaných zakládají se ještě seznamy pro jiné výkony potřebné a sice: a) listiny o vybírání daní, b) listiny odvodní.

3. Volba senátu, vlastně revise dosavadních jeho členů. Funkce tato, kterouž c-ři obyčejně nejprve vykonali, připadla jim teprve zákonem Oviniovým (lex Ovinia) okolo r. 312 př. Kr. Za základ vzat byl seznam předešlý, ku kterémuž připojena byla jména těch, kteří od poslední volby na základě zastávání úřadu hlasovací právo v senátě obdrželi. Nehodné členy vyloučí c-ři ze seznamu toho a místa uprázdněná nově obsadí. Nový seznam předčítá se národu a nabývá hned platnosti. Co se týká doby císařské, viz Adlectio.

Celý akt činnosti censorní zakončen byl slavnostní obětí smírnou a očistnou (lustrum), kterouž přináší Martovi jeden z c-ů za národ na pole Martovo svolaný a dle centurií seřaděný. Bez tohoto náboženského obřadu neměl, jak se zdá, census právní platnosti. V širším významu značí lustrum dobu, kteráž od jedné takové oběti k druhé uplynula, t. j. pětiletí. Na znamení ukončeného lustra zarazí hřeb do stěny chrámu (od II. stol. před Kr. do chrámu) Marta Mstitele. Listiny nové uložily se ve státní pokladně. Census, který původně omezen byl na město Řím, stal se municipálním zákonem Caesarovým r. 45 př. Kr. institucí italskou. Zákonem tím bylo ustanoveno, aby ve všech munícipiích italských současně s censem v Římě odhad byl předsevzat dle stejných zásad, v 60 dnech aby byl dokončen a listiny veškeré zaslány do Říma 60 dní před dokončením censu v Římě. Tento census municipální udržel se déle než census veškerého občanstva v Římě.

Co se provincií týká, příslušelo právo vykonávati udhad za doby císařské císaři, kterýž ustanovuje k tomu účelu zvláštní odhadní kommissaře. Někdy svěřena byla funkce ta také členům císařského domu na př. Germanikovi v Gallii.

4. Se sčítáním a přehledem občanstva a jeho poplatní síly souvisela ještě jiná činnost c-ů, totiž spořádání příjmů státních a vydání. Příjmy statni (vectigalia), hlavně výnos státních pozemků (ager publicus), byly pronajímány od c-ů nájemcům, řečeným publicani. (Viz Aerarium.) Vydání státní (ultro tributa), mezi kteréž pojaty jsou hlavně výdaje na nové stavby, na udržování staveb starých, na př. chrámů, silnic, vodovodův a j., pronajímají c-ři také podnikatelům a sice těm, kteří je převezmou za sumu nejmenší. Spory při nájmech těchto vzniklé rozsuzují c-ři buď sami nebo pomocí porotců. Za doby císařské připadla tato čásť pravomoci censorské tak řečeným curatores operum publicorum, aquarum, viarum, alvei Tiberis.

Literatura: L. Lange, Röm. Alterth. I, str. 791–321.; Mommsen, Röm. Staatsrecht, II, 319–461.; Madvig, Verf. u. Verw. d. röm. Staates, I., 393–421.; E. Herzog, Gesch. u. System d. röm. Staatsverf., I., 754–797.; Karlowa, Röm. Rechtsgesch., I., 229–249.; P. Willems, Le droit public Romain, str. 281–292; J. B. Mispoulet, Les institutions politiques des Romains, I., 97–109.; H. Schiller, Die röm. Alterthümer, str. 546. a n. (v Müllerově encyklopaedii); Servais, La censure (Luxemburk, 1880); W. Soltau, Über d. Ursprung v. Census u. Censur in Rom (Verhandl. d, 36. Philologen-Versamml., str. 146–170.); L. Delavaud, Le cens et la censure (Paříž, 1884). Pk.

2) C. osoba úřední, které svěřena censura tiskopisů. Viz Censura.

3) C. viz Banka (II. Správa, sv. III., str. 237.).