Ottův slovník naučný/Zakládání

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Zakládání
Autor: Kristian Petrlík
Zdroj: Ottův slovník naučný. Dvacátýsedmý díl. Praha : J. Otto, 1908. S. 394–396. Dostupné online.
Licence: PD old 70

Zakládání ve stavitelství (angl. foundation, fr. fondation, něm. Gründung, Fundierung) jest práce, kterou zabezpečujeme stavby, aby nezapadly hlouběji, aby nessedaly se nestejně, aby nebyly podemlety vodou a p. Zabezpečení proti hlubšímu zapadnutí a nestejnému ssednutí dosahujeme tím, že počneme stavěti na plochu způsobilou nésti bezpečně obtížení stavbou; vyšetříme totiž, kolik činí obtížení stavbou na jednotku základové plochy (v. t.), a postaráme se, aby nepřestoupilo únosnost této plochy. Proti podemletí zabezpečujeme se buď tak, že zřídíme základovou plochu ve hloubce tak veliké, kam proudění vody působiti nemůže, aneb že stavbu obemkneme řadou jehel (v. t.) hustě vedle sebe zaberaněných, t. zv. stěnou štětovou.

Postup při z. spravuje se jednak tím, zda jde o stavbu v suchu či o stavbu ve vodě, jednak jakostí půdy, na kterou se má stavěti. Patrno, že poměrně nejsnazší bude z. v suchu, a že ve vodě bude tím nesnadnější, čím tato jest hlubší a čím větší má rychlost. Z. v suchu vyžaduje příhodné úpravy základové plochy v takové hloubce, až kam nevnikne mráz; za tou příčinou vykope se stavební jáma o potřebné rozsáhlosti a hloubce, při čemž ve hmotách, jež by se mohly sesunouti (sypkých, drobivých), vykopaný prostor kolem do kola pažením (v. t.) se zabezpečí. Při z. ve vodě buď obemkne se příslušný prostor jimkou (v. t.), aby se mohla voda vyčerpati a další práce stavebné konati v suchu, aneb se užije takového způsobu z., jímž dosíci lze základové plochy bez čerpání vody (pomocí skříní neboli kesonů, pomocí studní, zledňováním).

Co do jakosti může býti půda, kde jest zakládati, buď taková, že má únosnost v celé rozsáhlosti stejnou nebo nestejnou, totiž místem větší, místem menší; při únosnosti nestejné odlehčíme místům méně únosným zřízením zdi na desce dřevěné, roštu (viz Rešt), nebo bétonové. Je-li půda málo únosná, možno zmenšiti obtížení na jednotku plochy základové příhodným rozšířením základů, někdy možno ji učiniti únosnější zaberaněním jehel hustě vedle sebe; půda stane se tím hustší a máme příklady takového z. na stavbách v území bahnitém (na př. v Benátkách, v Amsterdamě a j.); je-li půda únosná v neveliké hloubce pod méně únosnou, možno pomocí jehel zaberaněných až do půdy únosné převésti obtížení stavbou na tuto půdu, jako nějakými pilíři; při tom třeba na jehlách zříditi desku dřevěnou, jehlový rošt (v. t.), aneb nejlépe bétonovou, na kterou se zdí.

ZAKLÁDÁNÍ I.
ZAKLÁDÁNÍ I.
ZAKLÁDÁNÍ II.
ZAKLÁDÁNÍ II.

Při z. pomocí skříní neboli késonů (fr. caisson, něm. Kasten) nebo-li při z. skříňovém (něm. Kastengründung) užívá se skříní dřevěných, železných, bétonových i zděných, jež mohou býti: 1. beze dna a beze stropu, t. j. nahoře i dole otevřené, 2. se dnem, ale beze stropu, t. j. dole uzavřené, nahoře otevřené, 3. se stropem a beze dna, t. j. nahoře zavřené, zpodem otevřené. V případě prvém a druhém třeba připraviti plochu základovou předem a sestaviti skříň o postranních stěnách tak vysokých, aby voda přes ně se nepřelévala, když skříň, příhodným způsobem (s lešení neb plavmo) spuštěná, dosedne na plochu základovou. Je-li skříň beze dna a beze stropu, stojí v ní voda tak vysoko, jako mimo ni, do vnitř rozestře se vrstva bétonu buď jen tak tlustá, aby se mohla voda vyčerpati a na této vrstvě zdíti v suchu, aneb se dá vrstva bétonu tak mohutná, jako jest hloubka vody, tak že pokračování práce jest bez čerpání. Skříň se dnem, ale beze stropu, sestaví se, aby byla nepropustná, tak že na vodě pluje; aby dosedla na připravenou plochu základovou, třeba ji obtížiti, načež se zdí uvnitř v suchu až nad hladinu vody; potom odepnou se stěny postranní, jichž možno tedy užíti několikráte; dno zůstane pode zdí jakožto součást základů. Skříně se stropem a beze dna podobají se do jisté míry zvonům potápěcím a užívá se jich zejména, třeba-li zakládati ve vodě hluboké nebo zapustiti stavbu hluboko; tak jako při těchto slouží na vytlačenou vody z prostoru pod stropem, v němž jest lidem pracovati, zhuštěný vzduch; proto se to obyčejně nazývá z. pneumatické nebo-li vzduchem zhuštěným (fr. fondation à l’air comprimé; něm. Luftdruck- neb Pressluft-Gründung); franc. inženýr Triger užil zhuštěného vzduchu po prvé a to při hloubení šachty r. 1841 ve hmotách tekoucích. Z. vzduchem zhuštěným koná se způsobem dvojím podle toho, jak hluboko třeba základy zapustiti. Je-li únosná půda v malé hloubce pod povrchem koryta vodního, na př. tvoří-li koryto skála, možno postupovati tak, že ze skříně až na dno spuštěné vytlačí se voda, aby tam lidé mohli vstoupiti, základovou plochu upraviti a zdíti; tou měrou, jak přibývá zdi, vytahuje se skříň, tak že jí možno užíti opětně. Třeba-li zapustiti základy hluboko, slouží vnitřní prostor skříně tomu, aby se mohly hmoty zemní vykopávati, až se přijde na půdu únosnou, při čemž skříň klesá hlouběji a hlouběji; na stropě skříně zdí se tak rychle, aby zeď vyčnívala stále nad hladinu vodní, zdí se tedy v suchu; je-li dosaženo potřebné hloubky, vyplní se bétonem vnitřní prostor skříně i prostor, kterým se tam vstupovalo a vystupovalo, skříň zůstane zapuštěná jakožto součást stavby. Z. skříňové bez vzduchu zhuštěného omezeno jest na hloubku vody as 6 m, ale ani z. pneumatické nepřipouští hloubku než as 40 m, poněvadž na každých 10 m hloubky vody připadá zhustiti vzduch na vytlačenou vody ze skříně as o jednu atmosféru, tak že při hloubce 40 m jest činiti s přetlakem vzduchu as 4 atmosfér, kdy při dosavadních zařízeních přestává býti práce člověka přípustna; není však vyloučeno, že se podaří upraviti zařízení dovolující práci lidskou i při přetlaku ještě větším, tak jako žijí a se pohybují některé ryby a někteří koryši v hloubkách mořských až 4000 m, kde tedy živočich přizpůsobil se přetlaku 400 atmosfér neboli 400 kg na 1 cm2. (Viz Chun, Aus den Tiefen des Weltmeeres.)

V Čechách užito z. zhuštěným vzduchem posud pouze se skříní zapuštěnou a to při mostě přes Labe r. 1872—73 v Ústí (most železnicový a silnicový), r. 1873—74 v Děčíně (m. železnicový), při mostech přes Vltavu v Praze r. 1876—77 (m. silnicový Palackého), r. 1898—99 (m. silnicový klenutý Františkův), r. 1901—02 (m. železnicový pod Vyšehradem), r. 1905—07 (m. silnicový od třídy Mikulášské k Letné); skříně ve všech případech železné. Pneumaticky založeny též nové dva pilíře povodní dne 4. září 1890 pobořeného mostu Karlova v Praze a to r. 1891 až 1892; také při zabezpečování ostatních pilířů tohoto mostu proti podemletí užito vzduchu zhuštěného. Skříní dřevěných užito r. 1907 při přestavbě mostu železnicového rak. dráhy severozápadní u Čelakovic.

Z. studňového užíváno v Indii již od starodávna a postupuje se při něm tak, že na dřevěném neb železném rámci tvaru kruhovitého (obyčejně), ellipsovitého neb obdélníkového, položeném na lešení neb přímo na půdě vodorovně uplaněné — někdy na štěrkovém náspu schválně učiněném — zřídí se těleso studňovité zděné, bétonové neb železné a při tom železnými pruty, t. zv. pruty kotevními, spojí se s dotčeným rámcem, aby se nemohly od sebe odtrhnouti. Je-li to na lešení, zřídí se těleso studňové hned tak vysoké, aby spuštěné na dno vyčnívalo značně nad vodu. Je-li veliká hloubka vody, má studně velikou váhu; aby nebylo třeba závěsů tak silných, jež unesou veškerou její váhu, možno opatřiti ji nepropustným dnem, tak že pluje na vodě, ale přizdíváním nahoře klesá hlouběji, až konečně dosedne na zem; pak se nepropustné dno, jež může býti z dřevěných špalíků ve způsobě puklice vypuklinou dolů obrácenou sestaveno, rozbourá. Takto-li umístěno těleso studňové, vybírají se příhodnými přístroji z vnitřku zemní hmoty, čímž ono klesá hlouběji a hlouběji, až se vnikne do hloubky potřebné; aby zůstal horní okraj studně stále nad vodou, bývá třeba ji nastaviti, a kdyby vlastní její váha nestačila na přemoženou tření, jež vzniká v zemi při vnikáni do hloubky, zatíží se nahoře. Potom dá se vnitř studně vrstva bétonu buď jen tak tlustá, aby možno bylo vodu vyčerpati a zdíti uvnitř v suchu, aneb se bétonuje až po hladinu vodní. Má-li stavba větší rozsáhlost, je-li stavěti na př. dlouhý pilíř mostový, nábřežní zeď nebo pod., zapustí se řada studní vedle sebe, mezery mezi nimi se při hladině vodní překlenou, tak že nad vodou může stavba býti docela souvislá. Aby při vnikání do země bylo menší tření na vnější ploše a nebylo třeba studni zatěžovati, hledíme učiniti tuto plochu pokud možno hladkou; při studních zděných a bétonových dosahuje se toho hladkou omítkou neb obkladem prken na stojato. Tloušťka zdi studňové stačí při průměru 3 až 6 m as 60 cm, ale zřizuje se i větší, pakli stavba nad vodou spočívá také na ní a nikoli jen na vnitřní výplni, kdež jest zeď studňová jen jako obal. Při zdech nábřežních bývá jedna strana již lícná, pak má zeď studňová tloušťku 1 m i více. Z. studňové, jehož lze užíti ovšem pouze ve hmotách rypných, jest co do hloubky téměř neobmezeno (došlo se i na 60 m pod vodu), a máme-li takových přístrojů rýpacích, že možno hmoty vybírati bez čerpání vody, dosáhne se při něm oproti jiným způsobům z. značných úspor. V Čechách užito z. studňového na železnici transversálné a mezi jinými též při stavbě mostu železničného přes Vltavu u Měchenic nedaleko Davle a to při pilíři návodním, kde jsou studně dvě.

Z. zledňováním (něm. Gefrier-Gründung) záleží v umělém ochlazení hmot rozbředlých do té míry, že voda v nich zmrzne a utvoří se balvan tvrdosti měkkého pískovce, v němž možno bezpečně a bez čerpání vody zříditi stavební jámu a konati veškeré práce stavebné. Způsob tento vymyslil báňský inženýr Poetsch a užilo se ho opětně se zdarem při hloubení šachet v písku tekoucím. Za kapalinu zledňovací slouží roztok chlóridu hořečnatého nebo chlóridu vápenatého nebo směs obou, která zmrzne až při −40 °C. Stroji zimotvornými roztok tento se ochladí a vede do trubek zledňovacích, zapuštěných v jistých vzdálenostech od sebe svisně do hmot, jež mají se zledniti; každá trubka jest vlastně dvojice trubek do sebe zastrčených: vnitřní slabší jest na dolním konci otevřená, vnější, o průměru větším, jest na dolním konci uzavřená; pustí-li se kapalina zledňovací do vnitřní trubky, vychází na dolním konci do trubky vnější, vystupuje v mezikruží obou trubek nahoru, ochlazuje při tom hmoty, jež ke vnější trubce přiléhají, a čerpáním vrací se nazpět ke strojům zimotvorným. Způsob tento jest nákladnější nežli na př. z. zhuštěným vzduchem.

Zdi přístavní v moři zakládají se často na kamenné balvany ve způsobě záhozu; v novější době balvany takové zdí se z kamene lomového a to o velikých rozměrech — i 100 m3 —, spouštějí se pokud možno tak, aby tvořily jako zeď na sucho; teprv od hladiny odlivu staví se zeď na maltu. Zdi přístavu Zeebrugge u Heystu v Belgii jsou na umělých balvanech až 25 m dl., 7,5 m šir. a 9 m vys., které zřizovány tak, že plechová skříně uvedených rozměrů, zpodem uzavřená, vyztužená uvnitř bétonovým obkladem a bétonovými příčkami, sestavena v suchu na dně nového průplavu z Heystu do Brug; když se do průplavu pustila voda, plavala taková skříň a parníkem zatažena do moře na místo jí vykázané; pak naplnila se bétonem, tak že se potopila na dno mořské. Tyto umělé balvany mají váhu 2500 až 3000 t. Příklady různých způsobů z. viz v příloze. — Literatura domácí: Technický průvodce Červeného a Řehořovského, sv. I.; »Zprávy spolku arch. a inž. v král. Českém« roč. 1876 (most Palackého), roč. 1896, 1903 (Zabezp. pil. mostu Karlova), roč. 1906; Nový most kamenný cís. Františka, v Praze 1901; a j. Plk.