Ottův slovník naučný/Waldhauser

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Waldeyer
Autor: Ladislav Klicman, neuveden
Zdroj: Ottův slovník naučný. Dvacátýsedmý díl. Praha : J. Otto, 1908. S. 122-124. Dostupné online.
Licence: PD old 70
Související články ve Wikipedii:
1) Konrád Waldhauser, 2) Anton Waldhauser

Waldhauser: 1) W., jinak K. z Waldhausen, první a nejstarší z t. zv. předchůdcův Husových (* asi kolem r. 1326 z rodiny blíže neznámé, nejspíše v Hor. nebo Dol. Rakousích — † 8. pros. 1369 v Praze), vstoupil do kláštera řeholních kanovníků řádu sv. Augustina ve Waldhausen v Hor. Rakousích, od něhož také má jméno. Kde svého vzdělání nabyl, nevíme. Z jeho spisů vysvítá, že vedle Písma sv. znal se také dobře v právě církevním, a bombastickým slohem své latiny stojí úplně na výši své doby. Na kněze vysvěcen byl r. 1350, kdy také vykonal pouť do Říma ke slavnostem roku jubilejního. Tam pocítil v sobě povolání k činnosti kazatelské, které také od té doby výhradně se věnoval hlavně v Rakousích, putuje od místa k místu, a ve Vídni, kde mimo jiné již 15. dub. 1351 kázal před vévodou Albrechtem II. Zdá se, že byl též v důvěrných stycích se školou u sv. Štěpána ve Vídni. V této první době své kazatelské činnosti W. horlil obzvláště proti nezřízenému životu kněží zvl. venkovských a proti simonii při udílení úřadů duchovních, v níž viděl pramen všeho zla, tak že i zvláštním listem z r. asi 1362 (?) na ni důtklivě upozorňoval biskupa pasovského Gottfrieda. K plné platnosti přišel však W. teprve, když činnost svou přeložil do Čech a zvl. do Prahy. Po prvé přišel do Prahy a kázal zde krátce po velikonocích (2. dub.) 1363, ale vrátil se ještě v témže měsíci zpět do Rakous. Příčina této návštěvy není známa. Zdá se, že dobrá pověst, kterou tu po sobě zanechal, přiměla císaře Karla IV. k pokusu, aby jej pro Čechy a Prahu trvale získal udělením fary u Všech svatých v Litoměřicích (17. srp. 1363). W. jmenování to přijal a skutečně také do Litoměřic se odebral. Ale poněvadž mu tamní dominikáni a minorité téměř všechny osadníky odlákali, nezdržel se tam dlouho a záhy přenesl činnost svou do Prahy, patrně ku přání samého císaře Karla IV., který mu od té doby zůstal mocným a neochvějným příznivcem. Svou stálou činnost v Praze počal 29. září 1363 jako kazatel u sv. Havla na Starém městě. Rady posluchačů jeho, a to nejen křesťanů, nýbrž i židů, množily se tak, že W. byl brzy nucen kázati na náměstí před kostelem, kde sama císařovna z okna jej poslouchávala. S počátku, pokud se obracel jenom proti pýše, lakotě a zhýřilosti obyvatelstva pražského, docházel všestraného souhlasu a uznání i se strany vynikajících členů žebravých řádů. Ale situace se ihned změnila, jakmile začal horliti proti simonii, která bujela v klášteřích řádů žebravých, v první řadě dominikánů, a tu zase nejvíce v klášteře dominikánek u sv. Anny. W. obrátil se nejprve k arcibiskupu Arnoštovi z Pardubic s prosbou, aby ten zlořád zamezil, a když arcibiskup zakročení odmítl, poněvadž nad ženskými kláštery žebravých řádů žádné moci neměl, W. počal proti klášterní simonii kázati veřejně, a slova jeho začala brzy nésti ovoce důchodům těchto řádů málo příznivé. Adventní kázání jcho z r. 1363 vzbudila pak v Praze rozruch nebývalý. W. měl tenkráte v úmyslu odebrati se na nějaký čas na svou faru do Litoměřic. Ale když v kázání, které měl před svým odjezdem na 1. neděli adventní (3. pros. 1363), veřejně klášter dominikánek u sv. Anny označil jako takový, kde několik panen svatokupecky do řádu přijato bylo, zakročil proti němu u arcibiskupa v Praze přítomný generál dominikánů, Šimon z Langres, a vymohl, že s ním bylo zavedeno vyšetřování a zároveň mu zakázáno prozatím z Prahy odejíti. W. odměnil se mu za to tím, že v následujících kázáních začal odhalovati podvody, které se tropily s ostatky svatých (4. pros.), káral lakotu mnichů žebravých, že za peníze prodávají místa pohřební při svých klášteřích a z lakoty pravdu svým ovečkám zamlčují, a vyzýval lid, aby dávali almužnu jenom skutečným chudákům, a nikoli na potkání žebravým mnichům, kteří jsou bohati a silni a mohou pracovati, neb aspoň jenom takovým, kteří dobré pověsti požívají. Kázal, že se nemají řeholníci domýšleti, že budou již proto spaseni, že zakladatel jejich řádu byl svatý muž, a tepal zle pýchu a domýšlivost mnišskou (8. pros.). V půtce takto zahájené pokračovalo se na obou stranách s vášnivostí stále rostoucí, a to nejen na opětovaných stáních před úřadem arcibiskupským, nýbrž také s kazatelen po celý advent r. 1363, ano i v životě občanském. Žebravé řády měly mocnou stranu v lidu, kterou pomocí bekyň proti W.-ovi organisovaly, kdežto za Konradem stála městská rada a zámožnější a vzdělanější měšťanstvo. S obou stran začaly se ozývati výhrůžky, ale strana W-ova rostla, a hněv její obracel se v první řadě proti dominikánům. Kde se objevili, byli vítáni nadávkami, spíláno jim kacířů, vyhrožováno upálením, a když šli žebrat, bud' našli dvéře zavřené, nebo byli okamžitě vyhozeni. Mezitím W. pohněval si také augustiniány, jednak touž výtkou simonie, kterou činil dominikánům, obzvláště však svým názorem o chudobě Kristově a o žebravém životě vůbec, popíraje, že by častá a zbytečná žebrota byla pravým následováním Krista. Ustavičné útoky jeho způsobily, že všechny čtyři žebravé řády v Praze, dominikáni, augustiniáni, minorité i karmelitáni, které před tím nebyly mezi sebou v poměřech právě přátelských, spojily se proti němu. Jejich zástupci sestavili ve společné poradě pod předsednictvím Šimona z Langres 24 článků žalobních (dominikáni 18, augustiniáni 6, ostatní řády obmezily se na tichou assistenci), jež potom-mezi 3. a 20. led. 1364-veřejně byly podány arcibiskupu Arnoštovi z Pardubic u přítomnosti papežského legáta biskupa Petra z Florencie a mnohých učených mužů, jakož i W-a samotného. Proti tomuto spisu žalobnému W. sepsal a podal v nejbližších dnech svou odpověď (libellus responsionis). O dalším průběhu processu zpraveni jsme velmi nedostatečně, jen tolik víme, že skončil se úplnou porážkou žebravých řádů, poněvadž žalobníci musili veřejně doznati, že žádného z přednesených obvinění dokázati nemohou. To se stalo mezi 13. ún. a koncem dubna 1364. Okolo 1. května 1364 přibyl do Prahy vévoda rakouský Rudolf IV. a zdržel se tu po několik dní. Poněvadž W-a již z Vídně znal, povolal jej k sobě, žádaje za podrobnější informace o sporu jeho s mendikanty, a domlouval mu, aby se s ním navrátil do Vídně. W. s ohledem na císaře odmítl tak učiniti, za to však v několika dnech sepsal a vévodovi na cestu odevzdal svou Apologii, obranu proti oněm 24 artikulům. Po odjezdě vévodově učinil pak dne 13. kv. 1364 u přítomnosti mnoha učených mužův a veřejných notářů slavnostní veřejné prohlášeni, kterým svůj spor s mendikanty prozatím zakončil. Koncem r. 1364 nebo na samém počátku r. 1365 W. vzdal se fary litoměřické a obdržel místo ní nejpozději v dubnu 1365 faru u Panny Marie v Týně na Starém městě Pražském. Ale ani při této faře nezdržoval se trvale, nýbrž podnikal i na dále čas po čase delší i kratší cesty za učelem kázání. Bohužel jsou zprávy o této době jcho činnosti dosti skrovné a ještě více kusé. Na jaře r. 1365 putoval po severních Čechách, od 1. do 5. kv. kázal v Žatci, kde minorité všemožně, ale marně se namáhali překaziti jcho kázání. Dne 23. říj. 1365 dostal od vévody Albrechta Bavorsko-Straubinského průvodní list, aby směl v jeho zemi slovo Boží kázati. Dne 22. ún. 1366 papež Urban V. na prosbu císaře Karla IV. uložil arcibiskupu pražskému Janu Očkovi z Vlašimě, aby W-ovi, uzná-li jej způsobilým, dovolil kázati v diécésích pražské a salcpurské. Zdali a pokud W. obou těch dovolení užil, nevíme. Mezi tím žatečtí minorité rozšiřovali o W-ovi pamflet, v němž mimo jiné lži také tvrdili, že prý jen proto po jiných městech cestuje, aby mnichy (rozuměj žebravé) do špatné pověsti přivedl. Proti tomu ohradil se W. velmi důtklivě za druhého pobytu svého v Žatci kolem 20. září 1366. V pros. 1366 W. byl v Praze a měl tu spor s karmelitány o t. zv. »visio dei«. V čem vlastně názory obou stran o této věci se rozcházely a jak spor se skončil, nevíme. Tyto spory W-ovy s mendikanty vzbudily i za hranicemi pozornost. Známý český mistr Vojtěch Rankův z Ježova, tehdy professor na universitě pařížské, který sám do sporů s mendikanty se zapletl, vstoupil v té příčině někdy v letech 1365-67 v korrespondenci s W-em. Jeden z jeho listů byl zachycen od pražských mendikantů, kteří za to zase skrze své spolubratry v Paříži proti mistru Vojtěchovi kuli pikle, tak že tento z důvodů blíže neznámých viděl se nucen, své styky s W-em skrývati. Společným důvěrníkem obou byl při tom Milíč z Kroměříže. Na počátku r. 1368 W. vybízel císaře Karla IV. zvláštním listem, aby podnikl výpravu do Říma, načež mu císař odpověděl dopisem diplomaticky opatrným (mnoho slov, málo smyslu), V říjnu t. r. W. měl zase ostrý spor s minoritou Weiglinem od sv. Jakuba v Praze, jemuž vytýkal, že svého kajícníka Mikuláše, scholastika kostela pražského, přivádí do věčné záhuby. V listopadu 1368 W., který byl též kaplanem císařským, vypravil se za císařem do Říma, kam mu přinesl důležité zprávy. Při té příležitosti jednal s ním též o sporu, jenž od několika let byl u kurie veden mezi mendikanty a faráři pražskými, kteří žádali, aby jim mendikanti platili čtvrtinu pohřebného z každé osoby, která v obvodě světské fary zemřela, ale při některém klášteře žebravých mnichů pohřbena byla. Císař také v té příčině důrazně u kurie zakročil, aby spor bez dalších průtahů definitivně byl ukončen. Za tohoto svého druhého pobytu v Římě, který se protáhl asi do pozdního jara 1369, W. měl zase nový a tuhý spor s dominikány, o jehož podstatě nemáme podrobnějších zpráv. Konce jeho však W. nevyčkal a vrátil se nejpozději před koncem čce 1369, snad zároveň s Karlem IV., do Prahy, zanechav v Římě jako svého plnomocníka mladého kněze Mikuláše z Jemnic. Snad se mu zdála půda římská příliš horkou a odpůrci příliš mocní, aby jim byl mohl v nepřítomnosti velikého příznivce svého císaře Karla IV. s úspěchem čeliti. Nedlouho potom učinila smrť konec pohnutému a bojovnému životu jcho. Pochován byl na hřbitově u Panny Marie před Týnem.

W. byl povaha veskrze střízlivá a praktická, stejně dalek mystického blouznění jako dogmatického novotářství. Cílem jeho byla náprava mravů-tehdy nepopíratelně hrozně zkažených-jak lidu světského, tak i stavu duchovního. A poněvadž mezi duchovenstvem největší vliv na lid měly řády žebravé a vlivu toho nejvíce zneužívaly a také proti opravným snahám W-ovým z důvodů hamižných nejpříkřeji se stavěly, obrátila se horlivost jeho především proti nim. Bojovnost jcho způsobila mu mnoho nepřátel, proti kterým by ani neobyčejná vytrvalost a houževnatost jcho nebyla ničeho dokázala, kdyby za ním nebyla stála přízeň lidu, jehož byl miláčkem, a mocná ochrana nejvyšších repraesentantů moci světské i církevní (císař Karel IV., papež Urban V., arcibiskupové pražští Arnošt z Pardubic, Jan Očko z Vlašimě), u nichž jeho poctivé snahy našly plného porozumění a důrazné podpory.

Spisy W-ovy jsou vesměs latinské. Postilla studentium universitatis Pragensis byla velmi rozšířena nejen v zemích Českých, nýbrž i v jižním Německu a v zemích alpských, a často od různých písařů všelijak pozměňována. V některých knihovnách vyskytují se však pode jménem W-ovým postilly původu zcela jiného. Výtahy z ní přicházejí jako Postilla accurtata a Prothemata magistri Conradi de Baltusa. V olomoucké veřejné knihovně zachovala se také čásť českého překladu této postilly, který Jos. Jireček omylem pokládal za zbytek české postilly Milíčovy. Apologia jest obrana W-ova proti 24 článkům, které proti němu sestavili pražští dominikáni a augustiniáni. Zachovala se ve dvou redakcích. První byla složena kolem 1. kv. 1364 pro vévodu Rudolfa IV. na obranu proti pomluvám, které o W-ovi po Rakousích byly roztrušovány, druhá pořízena po 13. kv. t. r. z první redakce pro širší veřejnost, se zřejmou útočnou tendencí proti žebravým řádům. S touto Apologií jsou totožné t. zv. Accusationes mendicantium, které Balbín v Krumlově viděl a které Palacký omylem pokládal za dílo samostatné. Korrespondenci W-ovu vydal Ferd. Menčík, doplňky přichystal k vydání Lad. Klicman. Kromě toho připisuje se W-ovi několik drobností, jejichž autorství není docela jisté (nehledíc k těm, které se mu připisují omylem).

Prameny k životopisu W-ovu: Artikuly dominikánů a augustiniánů spolu s Apologií vydal Konst. Höfler r. 1865 ve sbírce » Geschichtschreiber der hussitischen Bewegung in Böhmen«, II., str. 17-39. Korrespondenci W-ovu s akty jeho sporů se týkajícími vydal Ferdinand Menčík pod názvem »Konrád W., mnich řádu sv. Augustina« r. 1881 v »Pojednáních« král. České společnosti nauk ř. VI. sv. 11. Týž vydal dopis mistra Vojtěcha Rankova ke Konradu W-ovi v »ČČM.« r. 1880, str. 558-562.-Nejlepší poučení o W-ovi podává W. W. Tomek, Dějepis Prahy, III2, (1875), až na to, že následkem chybného datování Apologie události ze zimy 1363 až 1364 položil omylem do zimy 1358-59; Palacký, Die Vorläufer des Hussitenthums in Böhmen (Lip., 1846, str. 1-17); Lad. Klicman, Zpráva o cestě po knihovnách v Rakousku a Německu (»Věstník Čes. Akademie« roč. II., 1893, str. 64-68). Více u Zíbrta, Bibliografie, II., str. 1117-1118. Kcmn.

2) W. Antonín, český malíř krajinář (1835 ve Vodňanech), žák Haushoferův, maluje miniaturní krajinky, v nichž vyslovuje náladu pozdního večera nebo pozdní noci žlutí, hlubokou modří, svítivou oranží, barvou fialovou a intensivní zelení, zarudlou hnědí a křiklavou červení, Poslední dobou mešká na venkově na Čáslavsku a Chrudimsku, vyučuje malbě a maluje drobné pohlednice.