Ottův slovník naučný/Vergilius

Ottův slovník naučný
Vergil	Vergilius	Verglík

Údaje o textu
Titulek:	Vergilius
Autor:	Robert Novák, neuveden
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Dvacátýšestý díl. Praha : J. Otto, 1907. S. 573–574. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Související:	Autor:Publius Vergilius Maro
Heslo ve Wikipedii: Publius Vergilius Maro
Související články ve Wikipedii: Polidoro Virgili (italsky)

Vergilius: 1) V. (méně správně Virgilius) Publius Maro, slavný epický a didaktický básník římský doby Augustovy (* 15. říj. 70 př. Kŕ. v Andách, vesnici u Mantovy, kde otec jeho měl stateček — † 21. září 19 př. Kr. v Brundisiu). Prvního vzdělání dostalo se mu v blízké Cremoně; maje 15 let věku, vzdělával se v Miláně. R. 53 př. Kr. odebral se do Říma a tam zabýval se pak studiemi rhétorickými, filosofickými a kromě toho i přírodozpytnými a mathematickými. Pro chatrné zdraví a nemalou ostýchavost nevěnoval se činnosti řečnické a dráze úřednické, nýbrž vrátil se do otčiny, kdež pak obíral se pilně čtením básníků řeckých, zejména Homéra a některých básníkův alexandrijských. Styk se vzdělaným a též básnicky činným C. Asiniem Pollionem, jenž jako legát M. Antonia zapádskou Gallii ke správě r. 43 byl obdržel, zdá se, že velmi blahodárně v něj působil a první podnět dal k básním, s nimiž nejprve na veřejnost vystoupil, k desíti idyllám v l. 42—37 složeným, nadepsaným Bucolica (Zpěvy pastýřské; jiný, méně vhodný název jejich jest Eklogy). Kusy ty jsou napodobením idyll Theokritových, ale nemají přirozenosti a pravdivosti jejich, ježto líčení života venkovského a pastýřského promíšeno jest silně vztahy a narážkami na události a poměry časové, vlastní osudy básníkovy, mocné osobnosti římské, jako Octaviana, Polliona, C. Cornelia Galla a j., jimž básník hleděl se doporučiti aneb za prokázaná dobrodiní vděčným ukázati. Neboť neblahé události a nepříznivé poměry politické donutily jej častěji vyhledávati ochrany a pomoci u osob rozhodujících. Tak při rozdílení polstev jeho otčiny veteránům Octavianovým r. 41 byl i jemu otcovský stateček odňat. Ale přímluvou Pollionovou a Gallovou u Octaviana stalo se, že zase byl mu vrácen. Avšak již nejbližšího roku, když Pollio po ukončení války perusijské ve správě Gallie zapádské vystřídán byl Alfenem Varem, V. byl ze sídla otcovského opět vypuzen. Tehdy mu usedlost zděděná nebyla již vrácena, nýbrž v náhradu za ztrátu tu obdarován byl statkem jiným, a to od C. Cilnia Maecenata, známého podporovatele básníků, jehož přízni a ochraně byl jej doporučil Pollio. Dotčenými eklogami byla jeho sláva básnická založena. Štědrostí mocných příznivcův, zejména Octaviana a Maecenata, došel slušného majetku, tak že o denní potřeby nemusil se již starati a mohl nerušeně žíti svým studiím vědeckým a básnickým. Meškal tu jednak v Římě, kdež měl vlastní svůj dům, jednak na statku svém u Noly a v Neapoli, jednak i v Tarentě a na Sicilii. Zvláště rád přebýval v jižní Italii pro mírné podnebí, jež nejvíce přiměřeno bylo slabému zdraví jeho. K bližším jeho přátelům náleželi kromě shora uvedených Aemilius Macer, L. Varius, Plotius Tucca, Propertius, Horatius, kteréhož v kruh Maecenatův sám uvedl. Jako Horatius a Propertius, náležel i on k nové škole básnické, usilující o správnost formálnou, ryzost mluvy a zevrubnou vytříbenost veršové techniky, hledící se vyrovnati uhlazenosti básníkův alexandrijských i sprošťující se různých vad starších básníků římských, samého Ennia, Lucilia a Accia. R. 30 dokončil didaktickou báseň, kterouž byl již před sedmi lety k podnětu Maecenatovu počal skládati, báseň o rolnictví či Georgica, mající oživiti klesající lásku k životu rolnickému v Italii. Pojednává v ní zdařilým způsobem ve čtyřech knihách o čtyřech hlavních odvětvích římského hospodářství, v 1. o orbě, v 2. o vinařství a sadařství, v 3. o chovu dobytka, ve 4. o včelařství. Suchopárnou látku tu V. ovládá úplně i umí ji vřelostí citu svého a láskou k přírodě a životu v ní, jakož i vhodnými episodami učiniti čtenáři milou a zábavnou, tak že ne neprávem dílo to přímo za mistrovské od mnohých prohlašováno. Jistě jest to nejlepší didaktická báseň, jež nás z literatury římské došla. Hned po ukončení Georgik V. přistoupil ke skládání obšírnějšího epu, slíbeného před delší dobou Octavianovi, totiž Aeneidy. Po jedenáctileté pilné práci dospěl k vyhotovení jejímu zhruba. V tu dobu rozhodl se nastoupiti cestu do Řecka a Asie, by tam studia svá prohloubil a zároveň na této epické básni své, ode všech s nemalým napětím očekávané, ještě piloval. V Athénách setkal se však s Augustem, jenž vracel se z Orientu. Ten pozoruje churavost jeho, pohnul jej vrátiti se do vlasti. V. učinil tak, avšak již v Megaře vážně se roznemohl — podle jedné zprávy úpalem slunce —, tak že jen stěží cestu po moři snesl a vystoupiv u Brundisia na břeh, za nedlouho zemřel. V. dokonal tehdy již skoro 51. rok věku svého. Jeho mrtvola pochována byla podle výslovného přání jeho u Neapole při silnici vedoucí k Puteolům.

Umíraje V. žádal prý, aby jeho Aeneis, jež skládala se ze 12 knih, byla spálena, ježto byla nehotova; potom však prý pohnouti se dal k tomu, že odkázal ji svým přátelům Variovi Rufovi a Plotiovi Tukkovi, ale s podmínkou, že z ní nic neuveřejní. Ale této vůle jeho nebylo pak dbáno: k rozkazu Augustovu oba dědicové podrobili odkaz básníkův pečlivé redakci, při níž vše zbytečné odstranili, avšak nic sami nepřidali, a vydali jej. Tím vysvětlují se různé neúplné verše v básni této, jakož i různé neshody věcné, jež by byl autor při opětné přehlídce jistě odstranil. Přes tuto nehotovost došlo dílo to ihned neobyčejného souhlasu a obdivu i stavěno po bok slavným epům Homérovým. Tento souhlas klásti jest ovšem z největší části na vrub národního obsahu a vlasteneckého účelu básně. Neboť došly tu básnického oslavení počátky národa římského v příhodách Aenea, jenž byl praotcem Římanů svým potomkem Romulem a zvláště zakladatelem Julského domu císařského svým synem Ascaniem či Julem. Z té příčiny jen málo hleděno k některým stinným stránkám, jež dílo to v sobě bez odporu chová. Tak na př. úloha líčiti skutečné bohatýrství sahala nad schopnosti tohoto básníka v podstatě něžného a měkkého, i téměř žensky naladěného. Jeho Aeneas ani v trpění ani v jednání nejeví se pravým rekem a hrdinou. Jest lethargický a málo rázný a statečný, tak že nebudí velikou měrou našich sympathií. Také některé jiné osoby nejsou s dostatek charakterisovány. Dále pohřešuje se tu u V-ia leckde originálnost. Hlavně epy Homérovy jsou tu napodobeny, a to tak, že prvních šest knih opírá se v podstatě o Odysseu, druhých pak šest o Iliadu. Avšak i ve mnohých drobnějších jednotlivostech jest imitace Homéra zřejmá. Vedle Homéra měla ve V-ia vliv báseň Apollónia Rhodského „Argonautika“. Rovněž lze říci, že není v Aeneidě oné podivuhodné svěžesti, přirozenosti, názornosti i živosti, kterou shledáváme v epech homérských. Ty a jiné vady byly v novém věku v básni této dobře pozorovány i vytčeny, tak že nesdílí se nemírná chvála, kterou dílo to před tím bylo zahrnováno. Nyní střízlivěji soudí se o ceně básně této: uznává se umění, kterým básník velkolepou látku svou sestavil nemálo pracně z četných básnických a prosaických spisů řeckých a latinských, vysoko se kladou některé menší partie tohoto epu, chválí se dikce básnická, správnost a elegance veršů, jež směrodatnými se staly pro básnické generace pozdější, ale nepřehlížejí se nedostatky svrchu uvedené. (Obsah „Aeneidy“ viz v čl. Aineias, str. 540.)

V. již ve starověku docházel čtenářstva v hojné míře, ba byl básníkem nejvíce čteným a velebeným. Velmi mnozí jej napodobovali, nejen básníci, nýbrž i prosaikové, tak že jeho vliv v další vývoj římské literatury a řeči byl převeliký, ba bezpříkladný. „Aeneis“ slavena byla za národní epos, později též za zdroj veškeré učenosti a moudrosti. Záhy stala se i knihou učební ve školách při vyučování latinském a zůstala jí po celý starověk. Rovněž grammatikové hojně ji užívali a z ní pro svá pravidla vybírali doklady. Básně V-iovy staly se vůbec předmětem učeného studia, byly vykládány co do věci i formy. Z vykladatelů těch nejstarší byl a nejvíce proslul M. Valerius Probus. Posud máme zbytky této učené práce V-iových kommentátorů v různých sbírkách scholiových, z nichž nejdůležitější jest kommentář Servia Honorata (snad ze IV. stol.). Menší váhy jest kommentář domnělého Proba k „Bucolikům“ a „Georgikům“ a kommentář Donatův k „Aeneidě“. Hojné četbě těšil se V. i za středověku, kdy jeho sláva ještě stoupla a on sám takřka osobou mythickou, zázračnou a prorockou se stal. Není tím divu, že básně jeho dochovaly se nám v rukopisech velmi četných. Na základě jich vzdělal kritické jejich vydání O. Ribbeck (Lip., 1859—68, 4 sv., s Proleg. crit., t., 1866 a Appendix V-iana, t., 1869; po druhé vyšla recense Ribbeckova r. 1896).

Kromě uvedených básní zachovaly se pod jménem V-iovým některé básně drobnější, jež však jen z malé části pocházeti mohou od něho. Náležejí sem básničky sbírky Catalepton (14 epigrammů v elegickém a iambickém rozměru různého obsahu); Culex, báseň na smrt komára, jenž pastýře píchnutím probudil a tak zachránil od uštknutí hada, ale od něho rozmáčknut byl; Moretum, zdařilý genrový obrázek ze života rolníkova ve 124 hexametrech; Copa v 19 distichách, obsahujících zvaní do hospody dívkou hospodskou; Ciris, epyllion o 541 hexametrech, jednajících o přeměně Scylly, dcery megarského krále Nisa, v ptáka (báseň tu někteří připisují nyní C. Corneliu Gallovi); Dirae; Aetna a j. RN.

2) V. Polydoros, historik ital. (* 1470 — † 1555), poslán papežem Alexandrem VI. do Anglie, aby sbíral zde petrský haléř, jmenován tu arcidiakonem ve Wellsu. Pobyv pět let v Anglii, vrátil se do Italie. Napsal: De rerum inventoribus; De prodigiis libri tres; Angelicae historiae libri XXVI.