Výtvarná umění, výtvarnictví (něm. bildende Künste, fr. beaux arts, angl. fine arts, kteréžto dva poslední názvy ostatně v novější době někdy rozšiřují se i na krásná umění vůbec). Tak označuje se umělecká činnost, jejíž výtvory mají prostorné tvary, buď tělesné (o třech rozměrech), jako stavba nebo socha, buď plošné (o dvou rozměrech), jako malba nebo kresba. K vnímání i tělesných tvarů stačí nám oko, ovšem vyučené též přispěním zkušeností hmatových; ale hmatu samotného, t. j. ruky, při tom neužíváme, leč v případech docela mimořádných, abnormálních (na př. z nedostatku zraku u slepců), a to jen při dílech skrovnějších rozměrů, poněvadž veliké stavby a sochy z dosahu hmatající ruky unikají. Ostatně také na stavbách i sochách, zejména sousoších, bývá leccos umělecky působivého, co vnímati lze nepoměrně lépe zrakem, než hmatem, jako např. silhouetta. Nelze tudíž tvrditi, jak dosti často se dělo, že výtvarná díla tělesná obracejí se k hmatu, plošná pak k zraku. Oko naše předměty všechny postřehuje především pomoci vlastních dojmů zrakových, t. j. rozličných barev, rozličných odstínů téže barvy neb alespoň rozličných stupňů světla a temna (stínu); hranice jejich sleduje pak zejména svými pohyby, tedy činnosti svých svalův, a tak vnímá obrysy, jimž konečně usuzováním (při tělesných tvarech také akkomodaci očí) dostává se teprve plného smyslu tvarového. Význam barev jakožto samostatných počitkových kvalit přese všechnu nemalou působivost a půvabnost jejich stojí v řadě druhé, za tvarem; neboť nejen díla stavitelství a všeho druhu řemesel nebo sochy mohou se zříci uměleckého kouzla různobarevnosti čili polychromie, nýbrž také malířství, jež v kresbě, rytině, ba nezřídka i v malbě v užším smysle (tušové, sepiové) obmezuje se jedinou barvou; stává se též ve všech oborech výtvarnictví, že jeví se dílo výhradně v přirozené barvě svého materiálu. — V. u. rozstupují se ve dvě veliké, přes rozmanité vzájemné vztahy a styky své přece zásadně různé skupiny. Jedna způsobuje díla, jež mimo umění, z něhož právě vznikají, vůbec se nevyskytuji, tudíž vlastní výtvory opravdu nové, jako činí stavitelství nebo kterékoliv umělecké řemeslo, kdežto skupina druhá podává obrazy předmětů, které se již nalézají v přírodě nebo ve společnosti lidské (po případě i v jiném oboru uměleckém), jako shledáváme při sochařství nebo malířství. Tato poslední umění jsou tedy obrazná; ona neobrazná pak, poněvadž žádná rozumná činnost lidská není bezdůvodná, označiti lze za to jako účelná. Proto úkol výtvarného díla může býti dvojí: buď zobrazovati předměty skutečné nebo smyšlené jakýmkoliv způsobem (ať zpodobením objektivního jejich vzezření co možná přesným, ať pouhým sdělením subjektivních dojmů ze zjevů těch plynoucích, buď vyhověti nějakému účelu života hmotného nebo duchového, zahrnuje v to i pouhou hravou okrasu. — Co se týká zvláštní charakteristické povahy u. v-ných naproti oborům jiným, sluší především uznati, že již z prostornosti plyne objektivnost jejich děl: jsou to hmotné předměty od člověka oddělené, samostatně mimo něj existující, v sobě uzavřené, nemající podílu na životě obklopující je přírody. Proto také díla taková rada ohraničují se i zevně rámcem» podstavcem, stylobatem, soklem. A tak, jak umělec dílo své dohotovil, zůstává beze změny i na dále, nehledě ovšem ke zkáze, jíž časem propadnouti může všecko. Touto samostatnosti, hotovostí a stálostí díla výtvarná předurčena jsou k monumentálnosti; nejstarší památky vzdělanosti lidské vůbec náležejí do tohoto oboru. — Tím, že v-né u. nezávisí na znalosti určitého jazyka, stává se bezprostředně srozumitelným a přístupným; jsouť celkem geometrické tvary každému zřejmé a zobrazené předměty přírodní každému ze zkušenosti dosti známé. To sice neznamená ještě úplné proniknutí a ocenění díla, ale poskytuje dojmu uměleckému alespoň pevný základ. Sochařství a malířství ovšem více lpí na vnějšku zjevů, jehož prostřednictvím jedině na diváka působí, a nesahají tudíž do hlubin lidského života tou měrou a tak přímo, jako básnictví nebo hudba. — Poněvadž díla výtvarná zrobena jsou z hmotné látky, vyžaduji vesměs, třeba měrou velmi nestejnou, i hmotné práce ke svému uskutečnění. Architekt stavbu svou vůbec ani nemůže provésti sám, bez přispění četných jiných pomocníků, nejen uměleckých, nýbrž i prostě dělnických; proto přestává na vypracování plánův a nákresův. Sochař může dílo své sice dokončiti sám, ale často i on podává pouze menší model, podle něhož pak jiní, a třeba i cestou docela mechanickou, uskutečňují dílo definitivní. Ba v oboru plastiky kovové dílo hotové jest obyčejně jen mechanická kopie (odlitek) autorova modelu. Při provádění malířského díla poměrně nejméně je potřebí pomoci cizí. zejména neumělecké; podle barevné skizzy může obraz dohotoviti opět jenom malíř s vyloučením postupu ryze mechanického, neboť barevná fotografie na př. není technikou svou obraz malovaný. Jen v oboru grafické reprodukce děje se rozmnožování kresby mechanicky (tiskem), kdežto originální deska přece zase náleží vlastně mezi ruční kresby. — Tam, kde v. u. spolčují se k jednomu podniku, vévodí ovšem architektura. Ona tvoří celek, jenž je dovršen teprve přispěním všech těch řemesel, která pečují o úplné zařízeni budovy, a sochám i malbám poskytuje místo, obmezujíc zároveň alespoň do jisté míry volbu jejich předmětů, způsob komposice, směr slohový atd. Jsouť sochy a obrazy jednak ozdobami stavby právě tak jako ornamenty, jednak bližším pojmovým určením jejím, jako nápisy, arci ozdobami a nápisy nepoměrně významnějšími, poněvadž své hlubší myšlenkové vztahy k účelům budovy mohou znázorniti s uměleckou dokonalostí. To platí sice především o architektuře monumentální, jakožto o nejvyšším projevu výtvarnickém, ale je patrno, že podobná jednota a harmonie měla by býti ideálem i všem stavebním podnikům skromnějším, soukromým. Historický vývoj sice, v umění obrazném právě tak jako v jednotlivých řemeslech, stále budí a živí snahu po samostatnosti, ale tím jem obohacuji a rozlišuji se umělecké prostředky, na které architektura rovněž k větši volnosti dospívající v daném případě spoléhati může. — Více o v-ných u-ch, zejména o jejich původě a jejich poměru k ostatním oborům uměleckým, viz pod heslem Umění, o technické stránce a o historickém vývoji jejich viz články Architektura, Kresba, Malířství (v. také doplňky sv. XVI.), Obraz, Perspektiva, Ryjectví, Sochařství a j. v. K tomu, co v článcích těch sděleno o literatuře povšechné i odborné, zde budiž pouze dodáno, že v našem písemnictví věnovány jsou společně všem v-ným u-m zvláštní časopisy, jako »Volné směry« a »Dílo«, a pokud pěstování dějin českého umění se týká, též »Památky archaeologické«, »Časopis Společnosti přátel starožitností českých«, »Method« (do nedávna) atd., pak rozsáhlý podnik řízený archaeolog. kommissí České akademie: Soupis památek historických a uměleckých v království Českém, z větších děl dějepisných Mádlovy Dějiny umění (I. Starý věk, 1905, dokončili A. Šnajdauf a J. Soukenka) a Lehnerovy Dějiny uměni národa českého, z menších spisů Branišovy Dějiny umění středověkého v Čechách (1893). Docela stručné přehledy obecných dějin všech v-ných 'u. (Katechismy) jsou od Braniše a B. Macha. — Z přebohaté jinojazyčné historické literatury veškeré výtvarnictví zahrnující uvésti zde souší alespoň pětisvazkové dílo krajana našeho Ant. Springera: Handbuch der Kunstgeschichte, jež dočkalo se již 7. vydání.
Hský.
PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Výtvarné umění