Ottův slovník naučný/Svatokupectví

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Svatokupectví
Autor: František Vacek
Zdroj: Ottův slovník naučný. Dvacátýčtvrtý díl. Praha : J. Otto, 1906. s. 414–415. Dostupné online.
Licence: PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Svatokupectví

Svatokupectví (lat. simonia), svatokrádežný obchod čili koupě a prodej buď duchovních dober nebo věci, s nimiž duchovní dobro je sdruženo, aneb projevený úmysl získati nebo propůjčiti řečená dobra a věci za peníze nebo za to, co má cenu peněz. Zároven s penězi klade se tu buď věc hmotná (munus a manu), nebo chvála a doporučení (munus a lingua), nebo vykonání nepovinné služby (munus ab obsequio). Předmětem s. mohou býti zejména svátosti, svátostiny, bohoslužebné výkony, akty duchovní jurisdikce, úřady církevní, členství v řeholním domě, círk. obročí, patronátní práva, odpustky. Podle círk. práva i získávání duchovního dobra nebo věci, s níž duchovní dobro je spojeno, jiným způsobem, než jaký církev stanoví, počítá se za s. Kdo dává věc časnou za věc duchovní již přijatou, aneb aby dostalo se mu za ni věci duchovní, kdežto úmysl jeho od příjemce poznáván není, dopouští, se s. vnitrného (s. mentalis). Jestliže strany se smluvily aneb mlčky srozuměly, provinění jejich sluje s. smluvné (s. conventionalis). Při tom naskýtá se možnost, že smlouvu splnily obě strany (s. realis), neb jen jedna z nich (s. mixta), neb že n nesplnila strana ani ta ani ona (s. pura). Zvláštním druhem smluvného s. jest s. důvěrní (s. confidentialis), jež bývá pácháno, propůjčuje-li nebo opatřuje-li kdo obročí klerikovi buď s výhradou některého dílu příjmů, nebo s výminkou, že klerik po čase vzdá se obročí ve prospěch jiné osoby (s. per accessum), aneb vzdá-li se klerik obročí mu propůjčeného, prve než se ho ujal, s výminkou, že dostane se mu obročí toho, až budoucně se uprázdní (s. per ingressum), aneb vzdá-li se ho později s touž výminkou (s. per regressum). Od s. rozeznávati dlužno poskytování nebo přijímáni darů k výživě osob duchovních potřebných, jež připouští se jednak při výkonech bohoslužebných, jednak při posluhováni některými svátostmi a svátostinami. Všechny činy svatokupecké jsou hříšné a před právem neplatné; kromě toho kdo provinil se s-m smluvným reálným nebo s-m důvěrním, upadá v exkommunikaci. V zákonech křest. císařů římských s. kladeno na roven velezrádě, později počítáno bylo za kacířství. Bujelo zvláště ve středověku, kdy ve 2. pol. XI. stol. bojem o investituru bylo sic obmezeno, ale teprv po sněmě tridentském dokonaleji utlumeno. Vac.