Ottův slovník naučný/Svítiva

Ottův slovník naučný
Svítiplyn	Svítiva	Svitjaz

Údaje o textu
Titulek:	Svítiva
Autor:	Josef Pokorný
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Dvacátýčtvrtý díl. Praha : J. Otto, 1906. S. 444. Dostupné online.
Licence:	PD old 70

Svítiva jsou látky osvětlovací, za přiměřené teploty totiž se zapalují a pak hoří, vydávajíce při tom světlo. Jsou plynná, kapalná a pevná a slož. z uhlíku a vodíku, jež při svícení se ztravují, dávajíce svítící plamen (v. t.).

S-vy jsou: 1. Látky pevné: lůj, stearin, parafin, vosk, ceresin a vorvaniny.

2. Kapaliny: olej řepkový a olivový, silice terpentinová, rybí tuk, oleje dehtové, petrolej, benzin, ligroin, lih.

3. Plyny: svítiplyn, plyn vodní, olejový, kyslíkovodíkový a j.

4. Rozžhavené magnesium a proudem elektrickým rozžhavený uhel.

Pevných s-iv užívá se v podobě svíček (v. t.), kapalná s. hoří v lampách (v. t.).

Osvětlování olejem užívá se dnes již jen ve chrámech, při lampách nočních a náhrobních. Olej zatlačen byl téměř úplně petrolejem, jenž je s-vem velmi dobrým. Knot jej dobře nassává a lze proto nádobky zásobní umisťovati pod hořákem, kde vrhají jen málo stínu. Aby nastalo dobré spalování, musí býti množství přiváděného vzduchu dostatečné a knot nesmí býti ani příliš vytažen ani příliš zatažen. Při hořácích kulatých a dutých bývá tak jako u lamp olejových cylindr nad plamenem užší. Také principu Argendova dvojitého přívodu vzduchu se užívá. Svítivost petroleje mění se dobou, po kterou se svití. Na počátku ucházejí plyny nejprchavější a plamen je jasnější. Také úprava cylindru a hořáku má vliv na jasnost světla.

Světlo benzinové a ligroinové je sice velmi jasné a bílé, ale výhody tyto nejsou nijak s to, aby vyvážily nebezpečí snadnějšího výbuchu. Z téhož důvodu nehodí se k osvětlování pracovních místností ani gasolin. Při pracích venku není nebezpečí výbuchu a požáru tak veliké a užívá se gasolinu a ligroinu s úspěchem. Plamen ligroinový a gasolinový nezhasíná ani při nejprudším větru.

Plynnými s-vy osvětluje se různým způsobem. Nejčastěji přivádí se plyn do lampy železnou trubkou nebo kaučukovou trubici. Výtok plynu a velikost plamene řídí se kohoutkem. Svítiplynem svítí se buď v hořácích (v. t.) bez komínku neb v lampách s komínkem.

Plyn vodní dává plamen nesvítivý, jenž činí se svítivým buď tím, že se míchá s parami těkavých destillátů petrolejových a pod., nebo tím, že se do plamene vkládají tělíska, která v něm se rozžhavují, jako pletivo z drátů platinových, punčošky asbestové, tyčinky z křídy nebo magnesia atd. Světlo má pak podle toho různá jména.

Plyn kyslíkovodíkový vzniká rozkladem vody a je směsí kyslíku s vodíkem. Je málo svítivý, ale velmi horký, tak že se stává svítivým, vloží-li se do plamene tyčinky křídy, magnesia nebo z jiných látek neroztopitelných.

Acetylenu užívá se v nejnovější době hojně vedle svítiplynu. Nabývá se ho rozkladem karbidu (v. t.) vápenatého vodou. Dává světlo mocnější a levnější než svítiplyn. Přístroj na vývoj acetylenu je buď spojen s lampou nebo samostatný.

Upotřebení magnesia jako s. obmezuje se hlavně na fotografování ve tmě. Hoří plamenem mocně svítivým a jasným. V lampách bývá kotouč úzké magnesiové stuhy, jež po zapálení samočinně se odvinuje strojem hodinovým. Užívá se též jen prášku magnesiového, jenž buď se zapaluje neb do plamene lampy fouká.

Osvětlování velikých ploch provádí se nyní nejčastěji světlem elektrickým, obloukovým aneb žárovým, jež je nejméně nebezpečné, neznečišťuje vzduch zplodinami hoření a při značné svítivosti vyvíjí jen málo tepla. JPok.