Ottův slovník naučný/Plamen

Ottův slovník naučný
Plamatka	Plamen	Plamenac

Údaje o textu
Titulek:	Plamen
Autor:	neuveden
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Devatenáctý díl. Praha : J. Otto, 1902. S. 831–832. Dostupné online.
Licence:	PD anon 70
Heslo ve Wikipedii: Plamen

Plamen: 1) P. slove úkaz světelný vyskytující se při spalování proudu plynu nebo páry na vzduchu. Nehoří tudíž p-em dřevo, uhlí, petrolej, stearin atd. přímo, nýbrž jen plyny nebo páry, které tvoří se nejdříve při zahřátí zapálením, t. j. přivedením tepla ze zevnějška, a potom při dalším hoření volným teplem. Všechna tělesa totiž, jež lze na vzduchu zapáliti a jež hoří p-em, rozkládají se při určité teplotě řečené zápalné v páry nebo plyny, které pak p. udržují. Hmoty při teplotě zápalné podobně se nerozkládající nehoří p-em, nýbrž toliko žárem. Že hoří plyny a nikoli hmoty samy, o tom snadno přesvědčíme se tím, že možno plyny vystupující z knotu svíce právě zhašené zapáliti třískou shora, při čemž p. jakoby se na svíci snesl. Rozpálí-li se dřevo, kamenné uhlí, tuk a pod. a zabrání-li se přístup vzduchu, vyvinují se při určité teplotě plyny, jež lze rourami odváděti jinam a tam zapáliti (svítiplyn). Rozpálíme-li však hmoty zmíněné za přístupu vzduchu, plyn zapálí se hned, jakmile ze hmoty vystupuje, tak že se zdá, jakoby hmoty samy hořely p-em, nikoli jejich látky rozkladné. Plyny, ve které hmota při teplotě zápalné se rozkládá a které hoří p-em, spalují se jenom na těch místech, kde plyn stýká se se vzduchem, tudíž na povrchu plynového proudu, tak že v jádře tohoto pláště jest plyn nespálený, jakož přesvědčíme se, postavíme-li skleněnou rourku koncem jedním do jádra p-e blíže knotu; pak můžeme na konci druhém, silně zúženém, plyny tuto se vyvinující zapáliti. Tvar p-e závisí na cestě, kterou plyny vznikající se berou, na rychlosti proudu plynového, jakož i na způsobu, kterým plyn se vzduchem se mísí. Vším způsobem vzduch tím hlouběji proniká do plynu, čím déle naň působí, a proto p. vždy zužuje se, čím je dále od hořáku nebo knotu, tak že má obyčejně tvar zahrocený a kuželovitý, zvláště tam, kde plyny pro svoji malou specifickou váhu mohou vystupovati volně vzhůru (jako u svíčky). P. mívá tvar pláště válcového, vyvinují-li se plyny a páry hořící na kružnicové či prstenovité ploše a když proud vzduchu do prstene kolmo vstupující unáší plyny směrem kolmým (při lampách s knotem kulatým či válcovitým); zavádí li však tah komínový plyny a páry do kanálů vodorovných (při parních kotlech), p. jest vodorovný. Na jednoduchém kuželovitém tvaru p-e, jako na p-i svíčky, možno pozorovati čásť tmavou, kde plyn z knotu se řine, avšak dosud nehoří, čásť modrou m, kde hoří kysličník uhelnatý (CO), jehož teplota jest ještě dosti nízká; čásť svítící n, kde hoří methan (CH₄), aethylen (C₂H₄) a jiné uhlovodíky, a čásť bledou (o), kde hojným přístupem kyslíku děje se úplné spalování. Kyslík sem se deroucí ze zevního vzduchu spotřebuje se zde tou měrou, že v části prostřední spalování není úplné, a proto tato čásť zevní o jest nejpalčivější, kdežto čásť prostřední n vydává největší světlo, pochodící od rozžhavených, ale nespálených jemných částeček uhlíku. Tato svítivost p-e záleží tedy na poměru plynův uhlovodíkových a kyslíku od zevnějšku přicházejícího a s nimi se mísícího; plyny, které nevylučují uhlíku, nemohou tedy míti p-e svítivého, jako p. vodíku, síry, líhu a j. Nedostává-li se p-i kyslíku, buď že přístup jemu jest zamezován anebo že plyny příliš rychle se vyvinují tak, že úplné spalování částeček uhlíkových není možné, p. nejen že málo svítí, ale nespalované částice uhlíku unikají jakožto saze, t. j. p. čadí nebo kouří čili dýmá; jakmile přivedeme ku p-i zase dostatek kyslíku, hoří světlem zářivým, více nebo méně bílým. Tak čadí petrolej při zapálení lampy, ale čadění přestane hned, jakmile nasadíme na lampu cylindr, ježto vznikne kolkolem p-e silný tah, čímž přivádí se mu více kyslíku. P. začne čaditi rovněž, kdykoli jest ochlazen tělesem, které jest dobrým vodičem tepla (když se přiloží čerstvé studené topivo; viz Dým). Naopak přivádíme-li do p-e hojně kyslíku, nastává dokonalé spalování také uvnitř p-e, jenž proto stává se opět méně svítivým, ale za to vydává větší žár. P. takový slove topivý (viz Bunsenův kahan a Dmychavka). Nesvítivost p-e je tu podmíněna okamžitou oxydací uhlíku, jenž sblíživ se s kyslíkem nemá času ve stavu rozžhaveném vznášeti se v p-i. Vodík svítí silně, prohání-li se nádobou s benzolem; smísí-li se svítiplyn, který obsahuje aethylen, se vzduchem, hoří modrým nesvítivým p-em, ježto uhlík kyslíkem vzduchu hned se spálí a nemůže žhavěti. Teplota p-e záleží na povaze spalované hmoty a plynů, neboť i teplota zápalná různých látek jest různá. Tak při fosforu jest již 50°C; hořením však vyvíjí se tu již tolik tepla, že od fosforu chytá síra, od té pak dříví, uhlí atd. (sirky). Smísí-li se se spalovaným plynem plyny nehořlavé, jako kyselina uhličitá, dusík a j., možno teplotu p-e snížiti tak, že na něm sotva lze zapáliti papír; teplo při hoření plynu vznikající spotřebuje se totiž k rozpálení nehořících plynů, čímž teplota valně se snižuje, tak že uhlík se ani nevyvinuje a také nesvítí. P. můžeme drátěnou sítí omeziti tak, že nad síť nesahá. Drátem sítě odvádí se totiž hořícím plynům teplo tak rychle, že tyto, jsouce nad sítí ochlazeny, nehoří; můžeme je však zapáliti i nad sítí. Později, když síť se rozpálí, hoří plyny i nad sítí nebyvše zapáleny zvlášť.

2) P. ve tváři viz Oheň.