Ottův slovník naučný/Společenství

Ottův slovník naučný
Společenstva	Společenství	Společnice

Údaje o textu
Titulek:	Společenství
Autor:	Ferdinand Heller mladší, Josef Vančura, neznámý
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Dvacátýtřetí díl. Praha : J. Otto, 1905. s. 889–890. Dostupné online.
Licence:	PD old 70

Společenství v rozepři (litis consortium) jest účastenství dvou neb více osob v civilním sporu na jedné straně a to ať na straně žalující neb žalované. Více osob může společně žalovati neb žalováno býti, když jest mezi nimi co do předmětu sporu právní s., nebo když jsou oprávněny neb zavázány z téhož věcného neb právního důvodu, a dále když předmětem sporu jsou nároky neb závazky stejnorodé v podstatě ze stejnorodého právního a věcného důvodu plynoucí, a když zároveň příslušnost jednoho a téhož soudu v příčině každého spolužalovaného jest odůvodněna. Vedle toho má s. v rozepři ve všech případech místo, kde jednotlivé zákony výslovně připouštějí, aby několik osob společně žalovalo nebo bylo žalováno, jako na př. syndikátní žaloba může podána býti na stát a provinivšího se soudce jakožto společníky v rozepři, žaloba o uznání pohledávky ke konkursu přihlášené na konkursního správce a všechny věřitele, kteří pohledávku popřeli, osoby ze směnky zavázané mohou žalovány býti u téhož soudu, co společníci v rozepři atd. Každý ze společníků v rozepři má právo spor vésti samostatně bez ohledu na ostatní, a také jeho processní úkony neb opominutí ostatním společníkům nemohou býti ani na prospěch ani na újmu. Jen tehdy, když rozsudek následkem povahy sporného předmětu neb následkem zákonného předpisu vztahovati se musí na všechny společníky, tito tvoří jedinou spornou stranu, může ve sporu tom býti činným i jen jeden ze společníkův a činnost jeho vztahuje se na všechny. Hlr.

S. statků (communio honorum) vzniká buď smlouvou společenskou (srv. Societates), nebo z poměru spoludědického, nebo z jiných důvodů (communio incidens). S. zakládá pro účastníky právo spoluvlastnické ke společné věci, jež opravňuje každého z nich – není-li úmluvou o způsobu užívání věci nic jiného smluveno – užívati věci způsobem, jenž nevylučuje stejné užívání ostatních spoluvlastníků (§ 828 rak. obč. z.); účastníci mají dále poměrné podíly na výtěžku věci i ztrátě (§ 839 rak. obč. z.), a jsou právi za škodu, kterou zaviní; naproti tomu má každý nárok na náhradu nákladu užitečně na věc učiněného (§ 837 rak. obč. z.). Každý spoluvlastník ma též právo žádati za zrušení s., ač ne v dobu nevhodnou nebo ke škodě ostatních (§ 830 r. obč. z.). Zrušení společenského poměru stane se v případě, není-li věc bez újmy na ceně reálně dělitelná a nedosáhne se dohodnutí o způsobu dělení, pomocí soudního prodeje společné věci a rozdělením trhové ceny mezi spoluvlastníky (§§ 841–843 rak. obč. z.). K provedení těchto právních nároků slouží buď žaloba ze smlouvy společenské (actio pro socio), buď z poměru spoludědického (a. familiae erciscendae), anebo v ostatních případech žaloba z věcného společenství (a. communi dividundo). J.V.

S. statků může se vyskytovati v rozličných formách a rozměrech v majetkovém právu manželském. V právu německém vyvinuly se vedle soustavy oddělenosti statků (System der Gütertrennung) tyto formy s. statků: úplné čili všeobecné s. statků (allgemeine Gütergemeinschaft), kde majetek obou manželů spojuje se v nerozdílný společný celek (Gesamtgut, Samtgut), 2. částečné s. statků (partielle Gütergemeinschaft), kde jen část majetku stává se společnou, a to: a) při s. mobiliárním (Mobiliargemeinschaft) jen movitosti manželů, b) při s. statků nabytých (Errungenschaftsgemeinschaft) jen jmění, jehož nabyli manželé za doby trvaní manželství způsobem úplatným. Při částečném s. statků vyskytuje se vedle jmění společného ještě zvláštní jmění každého z manželů (Sondergut, Einhandsgut). Skutečnému s. statků podobá se na oko t. zv. s. správy (Verwaltungsgemeinschaft) čili formální s. statků, zvané též soustavou jednoty statků (Gütereinheitssystem), kde sice právně majetek obou manželů po dobu manželství jest oddělen, ve skutečností však jmění v rukou mužových jest spojeno. Muži přísluší tedy užívání i správa statků ženiných, a má tedy muž právo volně nakládati se všemi movitostmi své ženy, jež nejsou určeny k jejímu výhradnému užívání. Nemovitosti její smí však manžel zciziti pouze v případě pravé nouze.