Ottův slovník naučný/Racine (osoby)

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: Racine (osoby)
Autor: František Xaver Šalda
Zdroj: Ottův slovník naučný. Dvacátýprvý díl. Praha : J. Otto, 1904. S. 13–15. Dostupné online.
Licence: PD old 70

Racine [rasín]: 1) R. Jean, slavný dram. básník franc. (* před 22. pros. 1639 ve Ferté-Milonu — † 21. dub. 1699 v Paříži), syn místního měšťana, který měl finanční úřadek, po matce z rodiny jansenistické, záhy osiřel a byl vychován svojí bábou, Marií Desmoulinsovou; když se uchýlila do Port-Royalu, odevzdala malého R-a do městské kolleje beauvoiské, jansenistické to školy, odkud r. 1655 přešel do školy grangesské, kterou vedli Lancelot a Nicole; vedle nich byli učiteli R-ovými Hamon a Ant. Lemaistre; jim vděčí R. za dokonalé poznání nejen jazyka, ale i ducha a citu řeckého, které utvořily z něho největšího a nejčistšího literárního umělce francouzského. Jeho učitelé port-royalští chtěli míti z hocha právníka, ale básnické povolání hlásilo se již tehdy dosti silně; R. psal tehdy první verše, sedm ód Le Paysage de Port-Royal, ale vedle nich také lehké verše světské. Vystudovav filosofii v kolleji harcourtské, navštěvoval společnost, do níž jej uvedl bratranec Vitart, intendant vévody de Luynes, spřátelený s básníky a světáky, a psal verše odpovídající životu, který žil; Chapelain chválil jeho ódu La Nymphe de la Seine, k svatbě králově sepsanou, a R-ovi dostalo se odměny sto stříbrných louisův od krále. Ale divadlo lákalo již tehdy R-a a R., přes kletby své port-royalistické tety a jeptišky, napsal a zadal r. 1660 hru zvanou Amasie, která byla odmítnuta, a plán tragédie podle Ovidiových Lásek. R. 1661 k naléhání své rodiny odebral se do Uzès v Languedoku ke strýci, gener. vikáři a kanovníku Sconinovi, u něhož studoval bohosloví a který mu měl opatřiti obročí, ale horlivěji ještě četl Vergilia, Homéra a Pindara a udržoval docela světáckou korrespondenci se svými starými literárními a světáckými přáteli. R. 1663 odejel do Paříže, odhodlán věnovati se poesii, sešel se tu s Lafontainem, poznal s Boileauem a Molièrem; s nimi žil veselým, nevázaným životem, vášnivě a rozkošnicky. Dvě hry, které tehdy napsal, La Thébalde (1664), hraná Molièrem, a Alexandre le Grand (1665), který zavinil jeho roztržku s Molièrem, znepřátelily ho úplně s Port-Royalem. Domnívaje se, že Nicole v jedné polemice svojí narážel na něho, odpověděl svým někdejším dobrodincům velmi duchaplným, satirickým a mstivým listem, kterého později trpce litoval. V prosinci 1667 hrána byla v Hôtel de Bourgogne R-ova tragédie Andromaque, první zrale dílo R-ovo, jehož úspěch připomínal někdejší úspěch Corneilleova »Cida«, ale i kritiky se přihlásily, které odtud ztrpčují tolik každý úspěch R-ovi. Následovaly: Les Plaideurs, fraška (listop. 1668), která prozrazuje milovníka Aristofanova, tragédie Britannicus (pros. 1669), o niž se velmi diskutovalo a v jejíž I. předmluvě R., který měl proti sobě hlavně ctitele Corneilleovy, obrátil se proti tomuto básníku, tragédie Bérénice (listop. 1670), tragédie Bajazet (leden 1672), která zvítězila přes odpor Corneilleovců, již vytýkali stále a stále R-ovi malou historickou přesnost, a jejíž modernost (sujet dal R-ovi p. de Césy, vyslanec v Cařihradě, a asi i novella Segraisova »Floridon ou l’amour imprudent«) ospravedlňoval v předmluvě, tragédie Mithridate (leden 1675), která měla jednomyslný úspěch a v níž viděli spojenu vznešenost Corneilleovu s něhou R-ovou, tragédie Iphigénie en Aulide (srpen 1674) a Phèdre et Hippolyte (leden 1677), jejichž úspěch byl R-ovi otráven kabalou vysoké společnosti i závistivých autorův. Aby byl zmařen úspěch »Ifigenie« R-ovy, byla proti ní stavěna hra, kterou na spěch vyrobili Leclerc a Coras, a v kritikách a brošurách byla tato slátanina stavěna nad práci R-ovu. A týž manévr opakoval se při » Phèdře«. Kabala vedená vévodkyní Bouillonskou, jejím bratrem vévodou de Nevers a Mme Deshoulières obrala si za cíl zajistiti vítězství stejnojmené hře Pradonově a vysyčeti tragédii R-ovu. Ve veršové polemice, která z toho vznikla, postavil se na obranu R-ovu Boileau a oba básníci jen intervencí Condéovou unikli mstě uraženého vévody de Nevers. Výsledek všech těchto intrik byl však pouze ten, že úspěch »Phèdry« byl o něco zdržen. Po »Phèdře« R. odvrátil se od divadla, nechav nedokončenu »Ifigenii v Tauridě« a »Alcesta«, který byl rozepsán; výklad tohoto ústupu byl hledán v roztrpčenosti básníkově z kritik a intrik, jimiž byla stíhána skoro celá jeho činnost, ale jest jinde: v náboženském citě, který tou dobou v básníkovi procitl. R. smířil se již před »Phèdrou« se svými někdejšími učiteli, jansenisty, a došel k přesvědčení, že jest nemožno smířiti život v pravdě křesťanský s divadlem. Podivný, nedosti vysvětlený převrat udál se v duši R-ově; s ošklivostí odvracel se od své minulosti, chtěl vstoupiti prý i do řádu kartusiánův. Na radu svého zpovědníka se oženil v čnu 1677 s Kateřinou de Romanet, skromnou a bezvýznamnou ženou, s níž měl pět dcer a dva syny. Listy R-ovy ukazují, jak byl cele zaujat výchovou svých dětí, již řídil se skrupulosní oddaností a v náboženské přísnosti. V květnu 1677 R. byl jmenován s Boileauem historiografem královým; úkolem tímto R. byl připoután ke dvoru, na němž svým taktem brzy získal si mnoho obliby. Oba dějepisci následovali krále na různých výpravách válečných, R. sám jmenovitě, sdílel s králem výpravy ve Flandřích v l. 1691 až 1693, oddávaje se vážně svému úkolu; nedokončené dílo obou přátel bylo však zničeno požárem r. 1728. Mme de Maintenon vrátila jej dramatické poesii; k jejímu vyzvání napsal Esther a Athalie pro slečny v Saint- Cyru. »Esther« byla hrána s pompou v lednu 1689, »Athalie« v pokoji, bez kostýmů, v lednu 1691. Mme de Maintenon zalekla se nádherných her, které mohly prý demoralisovati Saint-Cyr, a poněvadž o těchto posledních dílech R-ových se nemluvilo, mínilo se obecně, že jsou bez významu. Jen Boileau tvrdil o »Athalii«, že je veledílem jeho přítele, což obecenstvo pochopilo teprve po čtvrtstoletí, když r. 1716 »Athalie« poprvé byla hrána v »Comédie frangaise«. Kromě těchto dvou velikolepých dramat psal R. v posledním období svého života jen málo; tak Idylle à la paix (1685), čtyři duchovní kantika (uveř. 1684), nesená duchem přísného křesťanství vlastního R-ovi v této době, a řadu kousavých epigrammů proti špatným hrám a špatným autorům. Konec života R-ova byl roztrpčen ochladnutím královým, následkem to veřejného přiznávání se R-ova k Port-Royalu. Nesprávné jest, že upadl veřejně v nemilost, i jiné legendy o jeho smrti, ale pravda jest, že R. králi pro jansenismus se znelíbil a že tím básník velmi citlivý trpěl. Byl pohřben po svém přání v Port-Royalu u nohou Hamona, svého učitele. — Účelem R-ovým nebylo obnoviti dramatickou techniku, přijímá formu a pravidla, jak je ustavili Corneille a d’Aubignac, podrobuje se jednotám, které nediskutuje a jež jej netísní; reforma jeho je ryze vnitřní, je to reforma psychologická a stilová, reforma éthosu, pathosu i poesie dramatické. Sujety svoje béře ze staré historie nebo ze starého mythu, a prameny jeho jsou vedle řeckých tragiků Vergilius, Seneca, Tacitus, Plutarch a Písmo; nikdy nevymýšlí svých sujetů, historická nebo legendárná realita zaručují mu správnost psychologické logiky. Ve svých předmluvách znova a znova dokazuje, že historii podává přesně a pravdivě, a jest to správné, máme-li zření k tehdejšímu stupni historického poznání. Snaží se podati cit a ráz doby, její pathos, ano kreslí i se zájmem veliké charaktery historické, ovšem jen potud, pokud se to nepříčí dramatické zevšeobecňující logice; neboť ona jest v R-ově tvorbě motorem nejsilnějším. Dramatická invence jeho proti invenci Corneilleově jest nesena snahou po největší pravděpodobnosti a běžnosti případu; staví-li Corneille své reky do situací pokud možno nejvzácnějších, výjimečných, situace reků R-ových jsou běžné, lidsky typické; dramatická akce u R-a je pokud možno průhledná, prostá, a všecka dramatická poesie je soustředěna do akce. Tragédie R-ova hledá rozuzlení určitého psychologického problému, který je položen do exposice, a všecky osoby pracují na rozuzlení tím, že je chtějí buď přivoditi neb odvrátiti; není scény, která by takto buď kladně nebo záporně nesměřovala k rozuzlení. Logika psychologického processu podána jest u něho poprvé v této čistotě a ryzosti; všecko směřuje k zákonnosti a k typičnosti a ničemu nevyhýbá se tolik jako romaneskním kombinacím, hrám náhody, prostředkům neobyčejným a výjimečným. Charakter osob R-ových blíží se co nejvíce průměru a typu lidství, na něm nejlépe se mu demonstruje logika a zákonnost dramatického éthosu i pathosu. Zauzluje i rozuzluje prostředky nejméně hledanými a nejpřirozenějšími, často i nejběžnějšími; chce studovati účinky vášní a jde mu hlavně o malbu charakterů; jimi hlavně vykládá rozvoj dramatického dění, v nich vidí příčiny činů; city vedou u něho přímo k činům. Ve svých tragédiích učinil hlavně z lásky motor dramatického dění a podal její psychologií tak hlubokou, jemnou, podrobnou a novou, jaké nebylo před tím v literatuře francouzské. Cit tento u R-a bývá často zuřivou a krajní, i paradoxní vášní, která trhá všecky meze rozumu a blíží se slepé přírodní síle; nikdo před ním nedovedl vysledovati paradoxní logiku srdce — zde je R. velikým objevitelem, z něhož žije celá pozdější literatura francouzská. Při tom zná úžasné bohatství tvarů lásky a i vášně: každá z osob R-ových miluje podle své povahy zvláštním svým příznakem a svojí náladou; láska Hermionina liší se od lásky Bereničinv a láska Ifigeniina od lásky Phèdřiny, láska Neronova od lásky Titovy a láska Achilleova od lásky Xifarèsovy. Z této různosti charakterů vyplývá však celá nová soustava dramatická, založená na podřizováni situací charakterům. Vedle lásky analysoval, ač menší měrou, rovně dokonale cit mateřský, přátelský, ctižádost, pýchu, nadšení vlastenecké a národní, závist. Ačkoliv má i dokonalé charaktery mužské, jest přece pravda, že je hlavně psychologem ženské vášně; jím vůbec nastává v literatuře vláda ženy, právě jako ve společnosti, v níž vymírá vysoká ctižádost a neosobní zájmy v nečinnosti, ke které nutí královský despotismus. Před R-em bývá láska jen ctností a pramenem heroismu, R. první viděl celou osudnou pathologičnost její, a v tom právě je po výtce moderním. On je také vynálezce formule, kterou celá novější franc. literatura vystihuje ženu jako bytost, která nežije rozumem, ale jen vášní a pro vášeň a která je v tom směru mimo všecku mravnost a logiku, bytost psychologického paradoxu. Jeho ženské charaktery byly tak odvážné ve své pravdivosti, že se zdály výstředními jeho vrstevníkům a v několika nejlepších tragédiích, předem ve Phèdře, nahlédl hluboko do základu života a osudu, tak hluboko, že se až sám zachvěl hrůzou před svým výtvorem, a v tom sluší viděti vlastní nejvnitřnější motiv, proč se odvrátil od dramatické tvorby a nestaral se ani o nová vydání svých her. — Stil R-ův je příznačný základnímu chrakteru jeho tvorby, je přirozený, prostý, prose blízký; právě takový stil byl jediným nástrojem psychologické analysy, kterým bylo lze říci věci nejsložitějšího a nejtemnějšího života vnitřního; při tom stil jeho je plný šťav, odvážný, hybný, plný toku a barvy; a vlastnosti ty má i jeho znamenitá prosa. Vliv R-ův v literaturu franc. byl nesmírný; tragédie jeho po více než půldruha sta let byla vzorem; po R-ovi všichni dramatikové napodobili konstrukci, zauzlení, logiku dramatického napětí a vášně, poesii veliké osudové linie až po harmonickou noblessu jeho stilu. Při tom ovšem epigoni vystihli jen slupku, ale jeho dramatická energie, velikost, hloubka a poesie jim úplně unikla; vlastních žáků R. neměl. Kromě dramat a veršův, o nichž byla řeč, napsal R. mimo jiné v prose Abrégé de l’histoire de Port-Royal (částečně uveř. 1742, úplně 1767). Listy R-ovy jsou dosti četné; nejdůležitější z nich jsou adressovány Boileauovi a synu R-ovu Jeanu-Bapt. Díla R-ova souborně vyšla u Clauda Barbina ve 2 sv. r. 1676, 1687 a 1697. Z nových vydání nejlepší je Paul Mesnardovo ve sbírce Grands écrivains de la France (Pař., 1865 až 1873, Hachette). V čes. překladě vyšly: Andromacha (přel. V. Kalbáč, 1873); Athalie (1. jedn., přel. K. B. Štorch, »ČČM.«, 1858). Srv. Sainte-Beuve, Port-Royal (kniha VI., kap. 10 a 11); Fontenelle, Parallèle de Corneille et de R. (1693); Frères Parfaict, Histoire du théâtre français 1734—1749, sv. IX—XII; Stendhal, R. et Shakespeare (1823 a 1825); A. Vinet. Les poètes français du siěcle de Louis XIV, cours de 1844—45 (1861); Sainte- Beuve, Portraits littéraires (1830) a Nouveaux lundis III a X; Taine, Essais de critique et ďhistoire (1858); F. Deltour, Les ennemis de R. au XVIIe siěcle (1859); P. Robert, La poétique de R. (1890); F. Brunetière, Histoire et littérature II; Études critiques I a Les époques du théâtre français, 5e a 7e confèrence; P. Stapfer, Les artistes juges et parties; P. Janet, Les passions et les caractères dans la littérature du XVIIe siècle (1888); Jules Lemâitre, Impressions de théâtre I, II, IV, VIII. Šld.

2 ) R. Louis, spisovatel franc. (* 1692 v Paříži — † 1763 t.), syn před., vstoupil k otcům oratoriánům a stal se v 26. roce členem Akademie des inseriptions et belles lettres, kdež četl řadu pojednání, sebraných většinou v knihu Réflexions sur la poésie (1747, 2 sv.), dále napsal báseň La grâce (o 4 zpěv., 1720) a La Religion (6 zpěvů, 1742), kteréž byly hojně otiskovány v l. 1810—35, často také dodatkem k otcově »Athalii« a »Esther«. Jiné práce jeho jsou: Mémoires sur la vie de Jean R. s Correspondanee entre Boileau et R. (1747, 2 sv.), Remarques sur les tragédies de Jean R. s Traité sur la poésie dramatique ancienne et moderne (1752, 2 sv.), překlad Miltonova »Ztraceného ráje« s poznámkami Addisonovými a rozpravou o básni epické (3 sv., 1755), Ode sur la paix (1736), Ode sur l’harmonie (1736) a mn. j. R. byl literárně velmi vzdělaný, ale bez vlastní tvůrčí síly. Souborné vydání jeho spisů vyšlo r. 1808 v 6 sv. v Paříži. Šld.