Ottův slovník naučný/Prokop

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Prokop
Autor: Emil Smetánka, Kamil Krofta, Jaroslav Fikrle, Jan Ladecký
Zdroj: Ottův slovník naučný. Dvacátý díl. Praha : J. Otto, 1903. s. 748–753. Dostupné online.
Licence: PD old 70

Prokop: 1) P. svatý, patron český… Smt.

2) P., markrabě moravský… Kkr.

3) P. Holý č. VelikýJ.F.

4) P. Malý (Menší), též Prokůpek zvaný…

5) P. z Plzně, mistr, theolog husitský. R. 1403 stal se bakalářem, r. 1408 mistrem svobodných umění na universitě pražské, kde potom působil jako professor a zastával různé hodnosti universitni; r. 1414 a 1439 byl děkanem fakulty artistské, r. 1420, 1426 a 1443 rektorem university. Na veřejnost vystoupil poprvé v čci 1410. Když totiž Hus a jeho stoupenci z učení pražského rozhodli se protestovati veřejnými disputacemi proti spálení knih Wiklifových, [Prokop] převzal hájení Wiklifova spisu »De ideis«. Ve své přednášce, která se konala dne 31. čce, zastával mínění, že knihy Wiklifovy neměly býti spalovány, ani kdyby v nich skutečně byly bludné názory, protože také knihy Aristotela a jiných filosofů pohanských i křesťanských, jež v sobě chovají zřejmé bludy, ba i knihy Muhammedovy a židovský talmúd svobodně se čtou a o nich se disputuje. Dokazoval však přece, že minění Wiklifovo o skutečné existenci ideji je správné, a neváhal ani srovnati Wiklifa s Kristem, protože prý stejně jako Kristus trpěl pro pravdu. R. 1412 byl členem poselství fakulty artistské, které vyjednávalo s fakultou theologickou o články Wiklifovy, a když nedosáhlo shody, ohradilo se proti odsouzení 45 artikulů Wiklifových, pokud by nebylo odůvodněno z Písma. Když zavedeno bylo v Čechách přijímáni pod obojí způsobou, [Prokop] byl horlivým jeho obhájcem. Ve sporech vzniklých po smrti Husově mezi stranou mistrů pražských a Tábory [Prokop] s Příbramem, Jakoubkem a Křišťanem stál v popředí strany Pražské. V čci 1421 předsedal spolu s Příbramem veliké synodě českého duchovenstva v zastoupeni arcibiskupa Konrada a zvolen byl od synody jedním ze čtyř správců kněžstva, ale již v listopadu byl zároveň s Příbramem zbaven této hodnosti působením radikální strany Jana Želivského. Po zavraždění Želivského r. 1422 byl také on označován za spolupůvodce jeho smrti. Za druhého vladařství Sigmunda Korybutovice [Prokop] náležel k těm mistrům, o něž kníže ve vládě se opíral. Proto také po vypuzení Korybutoviče (v dubnu 1427) od vzbouřeného lidu s jinými mistry jat a vsazen do vězení na staroměstské radnici, nedlouho potom pak vypovězen z Prahy. R. 1433 připomíná se zas v Praze na universitě. V létě t. r. byl od sněmu konaného v Praze vyslán s Martinem Lupáčem a Matiášem Loudou ke koncilu do Basileje Dne 11. srpna poslové měli slyšení před koncilem a žádali potvrzeni čtyř artikulů, ale koncil nesplnil přání Čechů. V jednáni se pokračovalo a [Prokop] byl z těch, kdo nejhorlivěji doporučovali smír s církví. Dřive než jednání bylo skončeno, [Prokop] v lednu 1434 s jinými mistry přiznal se k pokoji a jednotě s církví. V srpnu 1434 byl členem českého poselství, které v Řezně vyjednávalo s plnomocníky koncilu, a v čnu 1435 přítomen byl sjezdu Čechů s posly koncilu v Brně. Ještě před tímto sjezdem napsal Veřejné napomenutí k Čechům i Moravanům, aby námluvy se sborem Basiléjským učiněné přijali a jich dokonali. Dokazuje v něm, že je spravedlivé poddánu býti mocem vyšším, a praví, že Čechové zdvihli se proti těm mocem pouze proto, že je tiskly »od pravdy krve boží«. Když se jim tedy nyní podává svoboda přijimání pod obojí způsobou, nemají příčiny k dalšímu odporu. Když po přijetí kompaktát legát koncilu snažil se o to, aby přední fary pražské osazeny byly mistry učení pražského příznivými smíru s církví, dosazen byl [Prokop] v květnu 1437 za faráře k sv. Jindřichu na Novém městě. Na podzim téhož roku [Prokop] byl s Příbramem v Basileji, kam byli od Čechů vysláni, aby jednali s koncilem o některých otázkách dosud sporných. [Prokop] hájil před koncilem český požadavek o podávání svátosti oltářní dítkám hned po křtu, ale činil to, jak se zdá, více z povinnosti než z přesvědčení. Vrátivše se z Basileje [Prokop] i Příbram zvoleni byli za administrátory duchovenstva (v listop. 1439). V letech 1443-44 [Prokop] účastnil se velikých hádání strany Pražské s Tábory v Kutné Hoře a v Praze. Od Táborů bylo mu tehdy vytýkáno, že ustupuje docela i od požadavku podávání svátosti oltářní dítkám, jejž před lety na koncilu zastával. Hodnosti administrátora pozbyl [Prokop] r. 1448; správcem duchovenstva uznán tehdy, po dobyti Prahy Jiříkem Poděbradským, Jan Rokycana, a to nejspíše se souhlasem obou dosavadních administrátorů. [Prokop] podržel i potom faru u sv. Jindřicha, kde se připomíná do r. 1457. Vedle toho jmenuje se v l. 1448-57 kanovníkem kostela Všech svatých na hradě Pražském a proboštem kolleje Všech svatých. Kdy zemřel, nevíme, ale r. 1465 mluví se o něm jako o mrtvém.O [Prokop]-ovi jednají hlavně: Palacký, Dějiny nár. českého, III., 1-3, a IV., 1, zvl. str. 386, a Tomek, Dějepis Prahy, III.-VI. a IX. Jeho »Veřejné napomenutí« vydáno je v Archivu Českém, III., str. 437, a ve Výboru z literatury české, II., str. 430. Disputaci »De ideis« vydal dosti chybně Loserth, Hus und Wiclif, str. 277. [Prokop] napsal krom toho řadu drobných traktátů, dosud neprozkoumaných, jež zachovaly se v různých rukopisech. V jediném rukopise archivu třeboňského A16, jenž náležel kdysi známému mnichu kláštera třeboňského, Oldřichu Křižovi z Telče. jest sedm traktátů [Prokop]-ových.-Od něho rozdílný je [Prokop] z Plzně, příjmím Smutek, bakalář práv, který se uvádí v l. 1453-76 mezi kanovníky pražskými, r. 1470 byl děkanem klatovským a místoarcijahnem plzeňským a v l. 1473-76 arcijahnem pražským. KKr.

6) P. z Prahy, nejv. písař Nového města Pražského a český spisovatel…

7) P. z Jindřichova Hradce, divadelní herec a ředitel…

8) P. Josef Alois, český bratr a theologický spis… JLý.