Ottův slovník naučný/Jednota bratrská

Ottův slovník naučný
Jednota	Jednota bratrská	Jednotka

Údaje o textu
Titulek:	Jednota bratrská
Autor:	Jaroslav Bidlo
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Třináctý díl. Praha : J. Otto, 1898. S. 159–173. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Jednota bratrská

Jednota bratrská (J. českých Bratří). Jménem tím označujeme náboženskou společnost, která v Čechách na poč. 2. pol. XV. stol. vznikla z odporu proti zkaženosti a zlořádům církve římské a utrakvistické a potrvala ve svých zbytcích až do naší doby. J. b. po celé XVI. stol. až do bitvy bělohorské řadí se slušně k církvi katolické, pod obojí a lutheránské, mezí něž obyvatelstvo zemí českých (hlavně Čech a Moravy) bylo rozděleno; v té právě době neustále se vyvíjí. Proto k otázce, co jest J. b., jaké jsou její zásady a názory dogmatické a mravní, čím liší se od jiných vyznání křesťanských, může býti odpověděno nejlépe vylíčením jejího historického rozvoje.

Nejobtížnější otázky týkající se počátků J-ty b-ké a rozvoje jejího v XV. stol. vyřízeny jsou, pokud ovšem chudé prameny stačí, badáním Gollovým. „Ti, kdo zakládali J-tu b-kou, pokoušeli se o to, by skutkem učinili a církevně ustrojili náboženskou společnost, jež by stála na tom základě, který Petr Chelčický svým učením položil. Na tomto základě potrvala pak J. b. v prvých desítiletích po svém založení.“ Ani Chelčický sám není zakladatelem J-ty b-ké, ani samo učeni jeho ji k životu nepovolalo. Hnutí husitské neprovedlo to, k čemu směřovalo, totiž nápravu života náboženského. Mnozí utrakvisté dobře to poznávali a proto ti, jimž skutečně šlo o mravný život náboženský, sestupovali se ve volné náboženské společnosti, jejichž středem byli obyčejně kněží vynikající nábožným životem nebo darem umění kazatelského. Byla to jakási bratrstva, jež zůstávala ve svazku se stranou podobojí. Z takovýchto volných jednot „vyrostla J. b. jako strom z kořenů, jako řeka z pramenů se sbírá“. Hlavní z těchto pramenů byli „posluchači Rokycanovi“. Od r. 1448, kdy mistr Jan z Rokycan obdržel faru týnskou, četní posluchači shromažďovali se na kázáních jeho. Rokycana kladl váhu na zákon boží, který obsažen jest v Písmě svatém a ve spisech otcův církevních. Církev prý nemůže býti křesťanu vzorem, ani učitelkou, ježto se nalézá v úpadku a úpadek její jeví se především v úpadku kněžstva. Z toho dále plyne úpadek lidu. Rokycana přeje si zavedení přísnější kázně církevní. Hledaje ve všem střední cestu dojímal slovy svými mnohé posluchače své velmi hluboce, takže tito stýkali se s ním a mezi sebou i mimo jeho kázání tvoříce jakousi volnou jednotu (kol. r. 1453—54). Posluchači Rokycanovi znajíce cenu dobrého kněze ohlíželi se po takových a po zbožném lidu. Tak navštěvovali kněze Jakuba v Divišově a navázali styky s „nábožnými Vilémovskými“, u nichž horlivost náboženská jevila se nejvíce častým přijímáním, ano i podáváním hříšníkům. S tím však posluchači Rokycanovi valně nebyli spokojeni, a tu Rokycana sám odkázal je na „bratří Chelčické“. Byli to přátelé Petra Chelčického, kteří čítali spisy jeho a jej ke skládání jich pobádali. Pro ně větší cenu mělo nábožné smýšlení a život zbožný a v pravdě křesťanský nežli zevnější bohoslužba i svátosti — proto, jak se zdá, nebylo mezi nimi žádného kněze. Tak seznámili se posluchači Rokycanovi s Petrem Chelčickým a se spisy jeho a zůstávali s bratřími Chelčickými ve spojení i po smrti Petrově (1455—57). Posluchače Rokycanovy odpuzoval hluk hlavního města. Zdá se, že hleděli Rokycanu přiměti k tomu, by zřekl se světa a postavil se v čelo jejich. To sice mistr odmítl, ale vymohl jim někdy v prvních dobách vlády krále Jiřího dovolení u něho, aby se mohli usaditi na panství Litickém, majetku to pánů z Poděbrad. Tam hodlali posluchači Rokycanovi založiti společnost náboženskou na způsob „nábožných Vilémovských“. Při tom ještě dále trvali ve spojení s mistrem Rokycanou, jemu dosud neznámé spisy Petra Chelčického posílali a vůbec jeho dozoru se podřizovali.

Hlavní sídlo jejich byla vesnice Kunvald za Žamberkem na zboží Litickém. Posluchači Rokycanovi byli jádrem, k němuž připojovalo se během času několik jiných živlů náboženských. Vlastním zakladatelem a strůjcem J-ty b-ké jest bratr Řehoř (v. t.), bývalý řeholník (v klášteře na Slovanech), ale laik. On byl mezi prvními, kdo seznámili se s Chelčickým a jeho spisy. Vedle něho vyniká kněz Martin (v Krčíně). K jednotě Řehořově (jak ji lze prozatím nazývati) připojili se nejprve někteří bratří Chelčičtí (na př. Jan Chelčický). Dále získal Řehoř (asi 1400) moravské bratří, kteří bývali před tím posluchači kněze Štěpána v Kroměříži a byvše z Moravy vypuzeni toulali se delší čas po Čechách; s nimi setkal se br. Řehoř v okolí Klatov, nebo snad v Klatovech samých. Mimo to přijímáni od br. Řehoře do jeho jednoty pikharti, kteří souviseli svým původem s rotou adamitů od Žižky hubenou. Z ohledu na jejich nejen dogmatickou, nýbrž i mravní zvrhlost podrobováni napřed delší dobu jakési zkoušce. Záhy seznámili se posluchači Rokycanovi i s valdenskými, jejichž učení náleží k pramenům, z nichž náboženské hnutí XV. stol. v Čechách vzalo svůj původ a jehož vlivem dotknut byl i Petr Chelčický. S nimi stýkali se Táboři i Rokycana a Martin Lupáč. Někteří z valdenských z Rakous do Čech přicházejících přidali se před r. 1467 k jednotě Řehořově. Z těchto živlů tedy vznikla J. b.

V této přípravné době mysli Bratří nejvíce zaměstnávala otázka, zdali zlý kněz hodně udílí svátosti. Od Chelčického byli sice poučeni, že lépe jest křesťanu zůstati bez kněze, že lépe jest bez svátostí živu býti, nežli je přijímati z rukou nečistých. Avšak Chelčický přece naprosto a bez výhrady neprohlásil, že „zlý kněz neposvěcuje“. Bratří kunvaldští, aby vyhnuli se úskalí, dali se cestou, která zdála se svědomí jejich nejpřiměřenější. Přidrželi se výhradně jednoho kněze, ke kterému měli ve všem plnou důvěru, totiž Michala, faráře žamberského. Podobně vedli sobě v nejdůležitější otázce věroučné, týkající se svátosti oltářní. Drželiť se mínění, že nejlépe jest „prostě věřiti“ slovům Spasitelovým, že totiž tělo a krev Páně jsou skutečně ve svátosti oltářní přítomny. Šliť v té věci po stopě Rokycanově i Petra Chelčického. Na shromáždění v Kunvaldě (r. 1459 nebo 1460) slavně zavrženo učení pikhartské i táborské o svátosti oltářní. „Kromě snesení o svátosti oltářní, jež jediné dotýká se dogmatu za první doby J-ty b-ké, ze všech ostatních vysvitá odpor k čisté theologii; J. b. vyzývá věřící, aby všech traktátů zanechajíce dosti měli na zákonu božím a jemu prostně věřili“ (Denis). Charakterisuje to J-tu b-kou hned při vzniku jejím, že se nepočalo vydáním nějaké podrobné konfesse. Za to záhy ve vznikající J-tě b-ké vyvíjely se jisté zvláštní společenské řády a vývoj ten již r. 1464 tak daleko dospěl, „že bylo lze tohoto roku jistá pravidla společným svolením J-ty b-ké stanoviti“ (Goll). J. b. uznává, že dobrovolná chudoba náleží ke křesťanské dokonalosti, ale přece členů svých k ní nezavazuje. Schvaluje však počínání těch, kdož statky své rozdali mezi ty, kteří za persekuce o svoje jmění přišli. Rozdávání však má se díti obezřele, by dobročinnost tato nelákala do J-ty b-ké členy bez pravého povolání. J. b. varuje se kommunismu. Nebylo potřebí žádného společného jmění, které by kněží spravovali skutkem „světsky vládnouce“. Jen kněžím uložena evangelická chudoba. Sami prací ruční mají chléb si vydělávati a, čeho nutně nepotřebují, rozdávati chudým. „Práce jejich obmezena na spasení duší: co se týče ‚věcí časných pohodlných k životu‘, měli bratří a sestry zření své míti k hospodářům a hospodyním a s nimi se o ně raditi. Hospodáři, kteří připomínají úřad jáhnův církve prvotní, ošetřují nemocné, udělují podpory, rozdělují jmění odkázané J-tě b-ké od členů zemřelých bez závěti. Hlavní správa J-ty b-ké připadá užší radě složené ze starších“ (Goll). Umírajícím Bratřím nebráni se činiti závět. Týmž „svolením“ z r. 1464 ustanovena již také jistá pravidla pozdější přísné kázně církevní. „Právo a povinnost napomínati své spolubratří a k napomenutí takému a ‚trestání‘ se káti a polepšovati, se přisuzuje každému.“ Kdo by se nechtěl polepšiti, má býti vyloučen od přijímání svátostí. Kdo by shledán byl „v hříchu smrtedlném nebo v bludu“, má býti z J-ty b-ké vyloučen. Kdo nově k J-tě b-ké přistupovali, nebyli přijímáni hned. Až dvě léta trvala jejich zkušební doba.

Co do bohoslužby byla tato prvním rozhodným krokem k oddělení se Bratří od strany podobojí. Lišila se od bohoslužby obvyklé svou jednoduchostí; některé obřady úplně vypuštěny, jiné valně pozměněny. Mše podobala se asi mši táborské. Bratří zavrhovali vystavování těla božího a klanění se jemu.

Proměny v bohoslužbě byly podnětem k žalobám knéží okolních na Bratří. Mezi největší odpůrce Bratří náležela královna Johanna. Pronásledování jich se strany světské moci v Čechách souviselo s církevní politikou krále Jiřího. Chtěl tím učiniti zadost své korunovační přísaze, že nebude v zemích svých trpěti žádných sekt a kacířství. Jako dříve potlačeni byli Táboři, kteří stáli mimo kompaktata, tak nyní dělo se i Bratřím, jakoby od nich bylo hrozilo nějaké ozbrojené povstání. R. 1460 (asi) počalo pronásledování. Nejprve zakázána bohoslužebná shromáždění v Kunvaldě. Avšak Bratří nalezli útulek na panství pana Jana Rychnovského z Rychnova. Jak se zdá, zdržoval se br. Michal v Rychnově samém. V té době měla J. b. již mnoho přívrženců i v Praze, zvláště mezi studujícími university. Tam návštěvovával je br. Řehoř. Při jedné takové návštěvě v březnu 1461 Bratří, ač včas varováni byli, zajati byli od novoměstského rychtáře a uvězněni. Počaly se výslechy, Bratří mučením donucováni k odpovědem. Mnozí zůstali pevni, někteří tím byli zvikláni. Rokycana neschvaloval tohoto pronásledování; proto složil pro ně velmi všeobecnou formuli odvolací, k níž každý bratr mohl se s dobrým svědomím přiznati, načež byl propuštěn na svobodu. Král řídil se v té věci radou biskupa vratislavského Jošta z Rožmberka. Br. Řehoř rovněž dostal se do zajetí, ale nebyl mučen, aniž musil odvoláním svobodu svou si vykoupiti. Rovněž kněží Michal a Martin záhy propuštěni na svobodu. Br. Řehoř odebral se z Prahy do severozápadních Čech. Podruhé jat byl v Teplici, ale propuštěn, když slíbil, že se dobrovolně postaví před Rokycanou. „Z vězení svého poslal br. Řehoř Vaňkovi Valečovskému z Kněžmosta, podkomořímu království Českého, list, který dle hlavního obsahu lze nazvati apologií sepsanou na obranu svobody svědomí lidského ve věcech náboženských.“ Žádá, by lidé pro víru nebyli pronásledováni, ohrazuje se proti domnění, jakoby Bratří chtěli války vzbuzovati a „roty šibalské“ bouřiti. Dotýká se i krále Jiřího a vybízí jej především, aby obě strany náboženské, katolickou a podobojí, držel na uzdě. Předvídá budoucí strasti země a královy a příčinu vidí v tom, „že pod jeho mocí ptáci nebeští, praelátové pyšní a protivní místa svá mají a lišky chytré a kališné pod ním doupata svá nalézají, ale Syn člověka nemá, kde by svou hlavu sklonil“. V listu tom jeví se nám dobře povaha br. Řehoře. Pronásledování Bratří, které dosti krutě se bylo počalo, zmírněno bylo později. Mnozí byli vyslýcháni a vězněni, nikdo však pro víru nepodstoupil smrti. Mezi pány českými nalézali přátele a přímluvčí; brzy potom pronásledování úplně přestalo a Bratří mohli se, ač jen tajně, zase shromažďovati.

V době l. 1461—67 prodělávala J. b. vnitřní zápas v otázce, má-li se odděliti úplně od strany podobojí. Vlivem spisů Petra Chelčického Bratří dospěli k přesvědčení, že „nelze se dověřiti spasení života věčného spolu s zborem Římské říše, kteréžto hlava jest papež“. Zejména br. Řehoř přál si, aby se J. b. odtrhla od strany podobojí. Martin Lupáč, k němuž Bratří šli o radu, schvaloval úmysl jejich. Poslední krok, který Bratří teprve po delším váhání a uvažování učinili, záležel v založení vlastního řádu kněžského. Nejprve zamýšleli připojiti se k některé církvi již zřízené, ale brzy se přesvědčili, že ani u Rusův, ani u Řekův, Indův, Arménův a Valachů nenaleznou věrného vzdělávání evangelia a následování Spasitele. Ani valdenští, s nimiž měli důvěrné styky, jich neuspokojovali, nechtíce se zevně odděliti od církve římské. R. 1467 konáno důležité v té věci shromáždění ve Lhotce u Rychnova, jehož se súčastnilo kolem 60 zástupců bratrských. Když na předcházejících shromážděních již se zjistilo, že jest vůle boží, aby Bratří se od církve římské oddělili, na tomto vyvoleno 9 osob bezúhonné pověsti, z nichž pak komplikovaným losováním ustanoveni tři bratří k úřadu kněžskému, totiž Matěj, Eliáš a Tůma. Na to potvrzeni byli od starého kněze valdenského k úřadu svému. Z nich pak opětně losem zvolen ten, jenž „první místo držeti měl“, totiž br. Matěj (z Kunvaldu), ten, na nějž již před tím br. Řehoř byl poukázal dle zjevení, jehož se mu dostalo.

Brzy potom mezi Bratřími vznikaly obavy, je-li tento způsob založení řádu kněžského postačitelný. Proto ještě r. 1467 obrátili se k biskupovi valdenskému Štěpánovi, který udělil moc biskupskou br. Michalovi žamberskému, a tento přenesl ji na prvního biskupa bratrského Matěje z Kunvaldu, ač jeho hodnost žádným zvláštním jménem ještě se neoznačovala. Událost tato měla ten následek, že Rokycana se r. 1468 Bratří veřejně odřekl a vydal proti nim ostrý list, v němž jim vytýkal, že „se odtrhli ode všeho kněžstva“ a že odpírají klaněti se tělu božímu, což byla výtka velmi nebezpečná, ježto tím upadali v podezření, že jsou totožní s pikharty. Nastalo nové pronásledování, jež potrvalo až do smrti krále Jiřího. Celkem 7 bratří pro víru přišlo o život. Současně pronásledováni byli Valdenští, kteří snad stykem s Bratřími na sebe byli upozornili. Biskup jejich Štěpán ve Vídni byl upálen. V této kritické době br. Řehoř Bratří pérem obhajoval, psal prosby ke králi, protestoval proti pomluvám, jakoby Bratří byli pikharti, čímž znenáhla připravoval obrat ve veřejném mínění, takže všecka potomní úsilí J-tu b-kou vyhubiti zůstala marná.

Nastoupením krále Vladislava nastala J-tě b-ké klidnější doba, která měla dlouho potrvati, ač nebezpečí nového pronásledování ani potom docela nezmizelo. Na sjezdě benešovském r. 1473 jednáno bylo o pikhartech. Královna Johanna, vdova po králi Jiřím, způsobila snesení, aby Bratří byli jímáni a vězněni. Není však známo, že se skutečně něco podobného dělo, spíše působením mocných příznivců a ochránců, jichž několik Bratří tehdy již měli, povoleno jim veřejné slyšení (1473) s mistry pražskými; bylo však bezvýsledné. Nové slyšení povoleno Bratřím r. 1478, když vystoupil proti nim se lživými pomluvami jakýsi Jan Ležka. Colloquium dálo se v kolleji Karlově řízením Václava Korandy a jednáno při něm o bratrský řád kněžský a o eucharistii. V této době již Bratří prováděli ve své J-tě b-ké opětování křtu, ježto křest mimo J-tu b-kou pokládali za neplatný. Kolem r. 1480 sesílena byla J. b. příchodem některých Valdenských z Braniborska, kteří tam pro styky své s Bratřími českými byli krutě pronásledováni. Vybrány jim dvě německé krajiny k obývání, totiž Landškrounsko v Čechách a Fulnecko na Moravě. Morava nalézala se pod vládou krále uherského Matyáše Korvina. J. b. požívala tam klidu, ale ku konci vlády jeho dán rozkaz, aby se Bratří ze země vystěhovali. I vypravili se do Multan a pobyli tam pohromadě několik let. Brzy potom ještě jednou Bratří pokusili se o styk s východními církvemi řeckého vyznání. Na náklad pana Bohuše Kostky z Postupic vypravili se čtyři Bratří do krajin východních. Byli to: Lukáš z Prahy, Kašpar někdy Valdenský z Braniborska vystěhovalý, Mareš Kokovec a Martin Kabátník. Tento poslední vylíčil ve zvláštním spise cestu svoji; zisku však žádného nepřinesla J-tě b-ké tato návštěva na východě.

Koncem XV. stol. nabyla J. b. značné půdy v Čechách i na Moravě. V Čechách byly to hlavně kraje královéhradecký a boleslavský se sídly Litomyšlí a Ml. Boleslaví, pak kraj písecký a žatecký, v nichž Bratří přebývali nejhustěji. Na Moravě hlavně kolem Prostějova, Přerova a Ivančic. Počátkem XVI. stol. měla J. b. na čtyři sta sborů. A se vzrůstem J-ty b-kě ruku v ruce šla proměna ve vnitřní její podstatě. Tuhé řády první doby vyhovovaly několika stům věřících, nyní, když čítalo se jich na tisíce, stávaly se těsnými a těžkými. Již od několika let trvaly v J-tě b-ké spory, a to nejprve dogmatické (1480). Šloť o otázku, na čem zakládá se spasení lidské, zda na skutcích člověka, či na víře jeho. Dosud platilo, co bylo vysloveno ve spisech Řehořových: víra bez dobrých skutků jest víra mrtvá. Spor ten vedl se hlavně mezi učenějšími členy J-ty b-ké, theology a kněžími. Ne nadarmo tedy napomínal (1474) umírající br. Řehoř bratra Matěje, by „učené lidi na péči měl“. Br. Prokop bakalář pokusil se vyrovnati protivu mezi starým a novým směrem v J-tě b-ké; spasení ani na vlastní zásluze ani na víře jediné se nezakládá, nýbrž na dobré vůli. „Ještě trvalo rozdvojení o víru a skutky, které Prokopovi nepodařilo se zcela odstraniti, když v J-tě b-ké počalo různění nové nacházejíc tím, co předcházelo, půdu připravenou.“ Ti, kdo šli za Prokopem, dospívali snadno k mírnějším názorům o „moci světa“. Bratří měli nechuť k některým zaměstnáním, k obchodu a živnostem městským. Nejméně se pro ně hodila služba vojenská za žold. Ale jak měli se zachovati, když něco podobného jim vrchnost nařizovala? Bratří nechtěli býti konšely v obcích a přísahati, ale často násilně byli k tomu donucováni. Mimo to byly tu mnohé ohledy na mocné Bratří stavu panského, jako byl na př. litomyšlský Jan Kostka z Postupic. R. 1490 sešel se valný sněm bratrský v Brandýse n. Orl., který dal plnou moc úzké radě, aby učinila „výpověď“ ve sporných otázkách. A úzká rada prohlásila, že bratr může přijímati úřady a při tom přece se Bohu zachovati s jeho pomocí; má povoliti jen nátlaku, sám však věcí podobných nemá vyhledávati. Výpověď brandýská znamená vítězství nového směru v J-tě b-ké, jejž zastupovali v radě br. Jan Klenovský a Prokop bakalář. K nim přidali se i br. Matěj a Michal. Proti výpovědi brandýské ozvali se záhy dva Bratří z kraje prácheňského, totiž Jakub, mlynář ve Štěkni u Strakonic, a br. Amos starý, bydlící ve Vodňanech, kteří jménem jiných Bratří téhož kraje složili spis a poslali br. Matějovi do Rychnova. V úzké radě vznikl rozpor a přední původci „výpovědi“, Klenovský a Prokop, z ní vystoupili. Avšak již po 3 létech na bratrském sněmu v Rychnově r. 1494 nastal úplný obrat, neboť objevila se v něm převaha těch, kteří nemínili udržovati dále starý rigorismus v J-tě b-ké. Klenovský a Prokop stali se opět členy úzké rady a k nim přibyli ještě Vavřinec Krasnický a br. Lukáš z Prahy. Br. Matěj zůstal sice biskupem, ale s mocí jen ordinovati, kdežto správu J-ty b-ké přejal br. Prokop jakožto „sudí“. Nová rada obnovila výpověď brandýskou. Amos jí však vypověděl poslušenství, pokud nenavrátí se k učení br. Řehoře. Avšak členové nové rady a ti, kteří r. 1494 z ní vystoupili, sešli se opět r. 1495 v Rychnově (počtem 18) a prohlásili, že „bezvýminečná vážnost přísluší jen Písmu svatému, a nikoli spisům, které do té doby z J-ty b-ké vyšly“, čímž nejen odňata byla závaznost spisům br. Řehoře a Chelčického, nýbrž zároveň vytknuto, v čem nutno jich se vystříhati. Učení Řehořovo, názory staré doby prohlášeny za nemírné a nestřídmé. Zodpovědění pak některých otázek konkretních stalo se na sněmích konaných v l. 1497, 1498, 1499 a 1500. Bratřím dovoluje se přísahati, ale s výhradou, aby bratr bratra k ní nenutil a sám se nenabízel. Co do živností a obchodů značně zmírněny staré zásady. Některé však živnosti zůstaly Bratřím pro vždy zapovězeny, jako kejklířství, provozování hudby z řemesla, malířství atd., jiné platily za nebezpečné, jako kupectví vůbec, mečířství a puškařství. Co do moci světské prohlášeno r. 1499, že „moci světské mezi sebou místo dáváme“, ale tak, aby Bratří jsouce úředníky užívali jí k tomu, k čemu jest od Boha zřízena. Bratří mají „odvozováni býti od úřaduov“ pro mnohá nebezpečí s nimi spojená. Nezapovídá se jim „jíti na vojnu“ z povinnosti, leč by někdo z nich vojnu počínal anebo k ní nutil. Když br. Amos a jeho přívrženci nechtěli se podrobiti, byli po několika pokusech o smíření slavně z J-ty b-ké vyloučeni. Měli přívržence své hlavně v jihozápadních Čechách v kraji klatovském a prácheňském a nazývali se Menší stranou nebo Amosenci. Členy této strany byli hlavně lidé nižších stavů a nevalného vzdělání. Brzy rozdrobila se na menší sekty a zanikla.

R. 1494 ustanovením br. Prokopa sudím počaly změny v nejvyšší správě J-ty b-ké, v nichž pokračováno, když spory ustoupily do pozadí. Dosud biskup jakožto nejvyšší správce J-ty b-ké zaujímal postavení téměř monarchické. R. 1494 místo jeho zaujal sudí, ale se značným obmezením své pravomoci. Neměl býti více než prvním ve 14členné úzké radě, kteréžto přiznána „prvotní po Kristu moc v církvi“, ač uznáno, že tato vlastně náleží církvi veškeré, tedy sněmům, které zaniknouti neměly. Když r. 1500 zemřel br. Matěj, zvoleni místo něho biskupové čtyři, při čemž opět prohlášeno, že „nejvyšší místo v J-tě b-ké nebude náležeti některému z nich, ani všem, nýbrž celé radě“. Také volbu biskupů v zásadě rada přiřkla sobě, ač ponechala ji v praxi sněmu kněžskému. R. 1501 ustanoveno, aby biskup v úřadě nejstarší byl zároveň sudím. Ten řídil jednání úzké rady, kdežto svolati ji mohl každý biskup ve srozumění s ostatními biskupy. Každému biskupovi přikázán k vrchní správě zvláštní kraj, čímž řízení J-ty b-ké přece přecházelo do rukou biskupův. Tito nazývají se obyčejně „staršími“. Největší vliv připadl br. Lukášovi (v. t.), jenž sídlel v Ml. Boleslavi. Vedle něho br. Ambrož spravoval kraj prácheňský sídle ve Štěkni, druzí dva pak, Tůma a Eliáš, rozdělili se o Moravu se sídlem v Přerově a Prostějově. R. 1501 také schválena agenda, řád to týkající se řízení kněží bratrských. Volení na kněžství a jáhenství úplně přičítá se úzké radě, kdežto Chelčický žádal, aby kněží byli voleni od svých obcí. Mimo to agenda vypočítává práva a povinnosti patřící k úřadu kněžskému a jáhenskému. Schvaluje se, aby kněží, zvláště mladší, prací rukou svých se živili. Až dosud kněží mohli býti jen svobodní, od konce stol. XV. bráni byli někdy i ženatí. Kdežto dříve vedli život těkavý, nyní bez povolení starších nesmějí místa svá opouštěti. Kněz podává svátosti, slyší zpověď tajnou nebo veřejnou a vykonává nad svými osadníky nejvyšší správu v ohledu mravním. Jemu pomáhá jáhen, jehož povinností jest dohlížeti jaksi nad ním, a výbor starších, jenž spravuje věci hmotné a soudí nahodilé pře mezi Bratřími. Chrámy nejsou jen ke konání bohoslužby, nýbrž i příbytkem kněží a jáhnů, akolythů a někdy i starších a slovou domy nebo sbory bratrské. Sbor takový bývá i útulkem starých kněží a Bratří na cestách se nalézajících. Sbor jest středem všeho života v obci.

Vítězstvím větší strany stala se J. b. schopnější života a rozvoje. Smířila se se „světem“, a kynulo jí rozšíření v nejširších vrstvách národa českého. Prvním repraesentantem nového směru v J-tě b-ké jest br. Lukáš z Prahy, který ve směru započatém pak dále pokračoval. Jej sluší pokládati za vlastního ustavitele a zákonodárce J-ty b-ké. Od doby Lukášovy setrvala J. b. až do konce svého na základě, který on jí položil. Sotva stal se biskupem, počal svůj kraj organisovati. Nařídil pravidelné čteni evangelií a epištol, držení postů a svátků. Bohoslužbu více přizpůsobil obrazotvornosti lidské, zavedl svíce, obřadní nádoby a ubrusy a zpěvy. Odpor, který proti tomu vznikal, překonán jeho autoritou a záhy jeho sídlo Ml. Boleslav stala se hlavním sídlem bratrským. Odpůrci J-ty b-ké viděli v něm bratrského „papeže“. Proměnou, která za Lukáše v J-tě b-ké nastala, získala tato množství přívrženců ze stavů zejména vyšších. Obě zákonem uznávané strany náboženské v Čechách, totiž katolíci a utrakvisté, ve vzrůstu J-ty b-ké spatřovali rostoucí nebezpečí pro společnost církevní. Již r. 1503 jednalo se na sněmě českém o tom, jak by J. b. mohla býti potlačena. Někteří nepřátelé Bratří z panstva způsobili, že král vydal nařízení do měst královských, aby v nich nebyli trpěni. Měla se konati disputace Bratří s kněžími pod obojí, ale nedošlo k ní. Za to Bratří dvakráte psali králi Vladislavovi a poslali mu apologii či konfessi složenou od br. Lukáše, kterou chtějí dokázati, že nejsou kacíři. Horší následky pro J-tu b-kou měl pověstný Vladislavův mandát svatojakubský z r. 1508. Svolením sněmovním všech tří stavů stalo se usnesení směřující k úplnému potlačení J-ty b-ké. Všeliké schůze Bratří zakázány, spisy jejich měly býti páleny, kněží zjímáni a přidrženi k tomu, by se přiznali buď ke straně pod jednou nebo pod obojí. Nález sněmovní, zapsán byv do desk zemských, stal se zákonem, který mohl každou chvíli proti Bratřím býti obrácen. Pronásledování, jež důtklivě Bratří stíhalo, potrvalo až do r. 1514, kdy zastaveno nejspíše působením pana Rendla z Oušavy, tajného to bratra, a knížete Bartoloměje z Minstrberka.

J. b. utrpěla mnohé těžké ztráty, avšak z pronásledování vyšla silnější; živly nepevné oddělily se od ní. Za této těžké doby br. Lukáš rozvinul velikou bdělost, vytrvalost a statečnost. Jeho úsilí podařilo se, že lid v pronásledování ukázal větším dílem pevnost mysli a neohroženost. Vedle starostí o vlastní věřící bylo mu zápasiti s odpůrci jak se strany katolické, tak i s útočníky z „malé stránky“. Dlouhá řada různých spisů vyšla v těchto létech z péra Lukášova. Mnohé z nich mají pro J-tu b-kou význam spisů základních, zejména pro její zásady věroučné. V té příčině v popředí stojí spisy: „Otázky dětinské“ z r. 1502 (bratrský to katechismus), „O požívání těla a krve Páně“ z r. 1501, „Spis dosti činící z víry“ z r. 1507 a „Spis o spravedlnosti“ z r. 1510. Z cesty své do Italie r. 1498 byl si přinesl Lukáš přesvědčení, že není nikde církevní společnosti, k níž by se Bratří mohli připojiti, a proto pracoval k tomu, aby J-tě b-ké položil dogmatické základy k dalšímu samostatnému životu. V mnohém ohledu však vrátil se k starým názorům husitským a táborským, jak se to jeví v jeho „Katechismu“; učení o večeři Páně Lukáš poprvé určitěji formuloval, kdežto staří Bratří něco podobného odmítali, a přiblížil se v něm značně k názoru táborskému a Wiklifovu. On také kladl větší váhu na víru, než až dosud Bratří činili. Br. Lukáš dočkal se vystoupení Lutherova a šíření jeho učení. Luthera zajímalo husitství a prostřednictvím Pavla Speráta, tehdáž kazatele jihlavského, a Beneše Optata, přívrženců svých, seznámil se i s Bratřími. Poněvadž však učinil si o nich mylné mínění, s nímž se netajil, vstoupili s ním Bratří (Lukáš) ve spojení, aby jej o pravém stavu věcí poučili (1522). Několik spisů Lukášových pojí se k těmto stykům, ve kterých br. Roh a Weysz konali poselství k Lutherovi. Ve spisech těch vytknul Lukáš přesné dogmatické rozdíly mezi bratřími a lutherány. Luther však opravil své mínění o Bratřích a r. 1523 doznal v jednom listě svém, že již o nich nesmýšlí zle uslyšev jejich víru o večeři Páně. Zdá se tedy, že nastalo jakési sblížení mezi oběma stranami; J. b. zůstala úplně při svých názorech, jen někteří jednotlivci (jako br. Roh a Weysz) poněkud více přáli učení Lutherovu. Lukáš však svou autoritou způsobil, že tyto lutherské sympathie v J-tě b-ké zůstaly ve svých mezích. Příkře postavil se br. Lukáš proti učení Zwingliho, když toto do J-ty b-ké počalo vnikati, jsouc šířeno jakýmsi bývalým mnichem vratislavským Čížkem. Pilně bojoval i proti malé stránce, za niž hlavní slovo vedl Kalenec (v. t.), a proti Jednotě bratří habrovanských (v. t.), r. 1526 nově založené.

Br. Lukáš zemřel r. 1528. Po smrti jeho J. b. prospívá tím, co on v ní zasel, Lukášův nástupce v úřadě prvního biskupa byl bratr Martin Škoda, jemuž po bok přidáni po radě umírajícího Lukáše tři senioři, mezi nimiž Jan Roh z Domažlic. Až dosud šlechtičtí příznivci J-ty b-ké nehlásili se zřejmě k své víře. R. 1530 několik vynikajících šlechticů na shromáždění v Mladé Boleslavi veřejně a slavnostně přistoupilo k J-tě b-ké. Byli to Konrád z Krajku, Fridrich z Donína, Jan Křinecký, Burian Špetle z Janovic a Arnošt Jilemnický. Dle zásady pak „cuius regio, eius religio“ Konrád Krajíř v Brandýse n. L. pokusil se provésti přeměnu v náboženství odevzdav tamější utrakvistický kostel Bratřím. Tím na J-tu b-kou obrácena veliká pozornost se strany druhých stran náboženských i se strany krále Ferdinanda I. Šlechta v J-tě b-ké se nalézající však nemínila se spokojiti s pouhým trpěním své víry, nýbrž počala usilovati o uznání J-ty b-ké za oprávněnou společnost církevní. S tím ruku v ruce kráčí obnovení styků s německými lutherány, hlavně s Vitemberkem. Podporou šlechty zvítězila brzy strana mladých lidí v J-tě b-ké, kteří smýšlením svým blížili se názorům lutheránským. Po smrti Martina Škody (1532) zvoleni byli za biskupy vedle br. Roha, který novotám přál, bratří Beneš Bavorinský, Vít Michalec a Jan Augusta.

Jan Augusta usadil se v Litomyšli a tam brzy vyvinulo se nové střediště J-ty b-ké, Augusta pak sám stal se v ní nejdůležitější osobou. „Augusta znal jasně cíl svůj. Chtěl vybaviti J-tu b-kou ze stavu poddanosti a ponížení politického, v němž neustále živořila a jenž dle mínění jeho se nesrovnával se skutečnými silami jejími, a chtěl jí dáti vedení všeho náboženského hnutí českého. Spoléhal při tom na podporu theologů cizích a chtěl získati je ústupky dogmatickými; Bratří tudíž přidruží k sobě všecky Čechy nespokojené utrakvismem a posílíce se jak svými spolky zahraničnými, tak přistoupením většiny národa přinutí krále, aby uznal svobodu slova Božího“ (Denis). Na šlechtu bratrskou Augusta měl vliv vážný, tak že se jím spravovala zcela. Obnovení styků s Vitemberkem stalo se při příležitosti vydání Apologie bratrské, jež ku přání pana Konráda Krajíře měla býti poslána vynikajícímu knížeti říšskému a údu koruny České markraběti Jiřímu Braniborskému. R. 1533 Luther k žádosti Bratří českých apologii tuto opatřil svojí pochvalnou předmluvou a vydal ji ve Vitemberce. Následek toho byl, že i jiní protestantští theologové vstoupili ve spojení s Bratřími, na př. theolog augšpurský Wolfgang Muskulus. Spojení s Vitemberkem (s Lutherem) potrvalo celou řadu let; poslové bratrští, jmenovitě Augusta, několikráte dleli ve Vitemberce. Augusta se svými přáteli přizpůsoboval starou konfessi bratrskou ke konfessi augšpurské. Zanecháno obyčeje podruhé křtíti neofyty, coelibát stával se čím dále, tím dobrovolnějším, učení o svátostech, o ospravedlnění z víry a o večeři Páně proměněno ne sice úplně, ale tak dalece, že Luther učení Bratří schválil, pravě: „Po mnohých rozmluvách shledal jsem, že Bratří vyznávají naši víru slovy poněkud rozdílnými.“ Když Augusta loučil se r. 1542 s Lutherem při poslední své návštěvě ve Vitemberku, řekl tento: „Buďte vy apoštolé Čechů, já s mými budeme apoštoly Němců.“ Snaha přizpůsobit! se lutheránům jeví se nejlépe v konfessi bratrské z r. 1535, kterou spolu s jinými pány bratrskými toho roku podal králi Ferdinandovi ve Vídni pan Konrád Krajíř z Krajku.

Účel konfesse této podepsané dvanácti pány a třiceti rytíři bratrskými byl, vyvrátiti nebo opraviti královo mylné domnění o J-tě b-ké, jež král, jak bratří se domnívali, byl pojal z osočování J-ty b-ké se strany knězi hlavně kališných. Jisto jest, že král sám nepřál sektářství a pokládaje podle kompaktat jediné katolíky a podobojí za oprávněná vyznání snažil se potlačiti jiná vyznání náboženská. Mnohé ohledy, nesnáze v říši a války s Turky vadily snaze jeho o jednotu církevní, již by byl rád v zemích Českých provedl. R. 1535 počalo pronásledování Bratří v jihozápadních Čechách; z Vodňan, Domažlic a Klatov byli jednotliví Bratří vypovězeni. Páni Oldřich a Smil z Janovic pohnáni před komorní soud k vůli bratru Janu Zborníkovi a uvězněni pak v Černé věži. Pan Konrád Krajíř z Krajku ujímal se Zborníka jako svého poddaného a dostavil se s ním, provázen jsa množstvím pánů a rytířů, před soud komorní, ale přes to Zborník uvězněn a držen ve vazbě až do r. 1538. Stavové bratrští (Křinecký, Krajek, Domanský) podávajíce králi Ferdinandovi latinskou svou konfessi (1535) měli před očima příklad říšských stavů z r. 1530. Dosáhli ústního slibu Ferdinandova, že dovolil jim věřiti, co chtějí; varoval však je před pokusy o jakýkoliv převrat ve věcech náboženských.

Upřímný slib krále Ferdinanda Bratřím daný nebyl. Již r. 1537 snažil se (a to se zdarem) určitě odděliti Bratří od strany utrakvistické, aby mohl snáze provésti sjednocení katolíků s utrakvisty. Toho sice nedosáhl, ale nechuť mezi Bratřími a utrakvisty již dříve stávající nyní tím více vzrostla. Vznikla prudká polemika mezi oběma stranami, v níž hlavně Augusta stojí v popředí. Tento vydal dva spisy proti kněžím kališným, které největšími hanami zasypával. Poněvadž pak zároveň J. b. okázale vystupovala (na př. r. 1540 v Ml. Boleslavi dálo se poprvé veřejně a okázale řízení jáhnů a kněží), proto octl se nejprve Augusta v nebezpečí a brzy potom opět se strany krále Ferdinanda děly se přípravy k novému potlačování Bratří. R. 1545 již připraveny byly k publikování mandáty proti nim a opět stihlo pronásledování Bratří v jz. Čechách, v Klatovech, Domažlicích a na panství hlubockém, jmenovitě v Račicích. Na Augustu r. 1541 vymohl si Mystopol, administrátor utrakvistický, pro traktáty jeho v Bělé vydávané u krále mandát. Augusta zachránil se jen cestou do Vitemberka. Opět r. 1544 hrozilo mu nebezpečí, když řadou ostrých traktátů byl proti sobě popudil celou stranu podobojí. Jiřík Sádovský, úředník pana Jana z Pernštejna, vymohl u krále zatýkací list na něho. Když r. 1545 jednalo se na sněmě českém o obnovení desk zemských, zničených požárem r. 1541, bratrští šlechtici žádali, aby svatojakubský mandát proti pikhartům (z r. 1508) vydaný z nových desk byl vypuštěn. Když však přes prosby Bratří přece mandát tento byl zapsán v obnovené desky a stavové na sněmu shromáždění žádali, aby Bratří buď ke katolické buď k utrakvistické straně se přidali, svých zvláštností zanechajíce, popuzeni byli členové J-ty b-ké tak, že někteří odhodláni byli na obranu svoji sáhnouti k meči a dožadovati se pomoci okolních knížat. Mezi tím v J-tě b-ké nastala reakce proti Augustovi, který mimo spojení s Lutherem i s Bucerem, Capitonem a Calvinem prostřednictvím bratra Matěje Červenky byl navázal (kol r. 1540) velmi příznivé styky. „V J-tě b-ké proskakovaly napřed potichu, ponenáhlu však pořád hlasitěji stesky, že Augusta spolčováním s Lutherem Bratří odvedl od učení br. Lukášova.“ Mnozí, jako hejtman moravský Václav z Ludanic, vystoupili proto z J-ty b-ké. Na synodě boleslavské r. 1546 br. Roh, přední stoupenec Lutherův, s pláčem přiznal se k svému poblouzení. Augusta, tuše silný proud protivný, obrátil se a plul po něm, velebil opět kázání a spisy br. Lukáše a proti br. Jirkovi hájil potřebu coelibátu kněžského. Podivno, že obrat ten nadešel právě v době, kdy v Německu téměř již vypukla válka Šmalkaldská, do níž i mnozí stavové čeští, zejména bratrští, byli zapleteni. Zvítězila snad v J-tě b-ké strana, která v přededni nebezpečí války bála se, by příliš těsným spojením s lutherány německými nevzešla J-tě b-ké škoda. Jakmile však válka se rozpoutala, zvítězily přece náboženské sympathie nad strachem a pánové bratrští stáli v prvních řadách odpůrců politiky krále Ferdinanda za války Šmalkaldské. Není pochyby, že padlo tu na váhu také pronásledování Bratří v r. 1535, 1543 a 1545. Augusta snad byl hlavním strůjcem a rádcem pánů bratrských v jejich počínání. Jak se podobá, šlo i těmto šlechticům, jako jiným stavům, hlavně o prospěchy stavovské, avšak celá J. b. stála s nimi za jedno. V době, kdy v Praze děly se důležité úmluvy mezi stavy, v J-tě b-ké nařízeny posty a modlitby. V tiskárnách bratrských tištěny tendenční spisky, letáky a pamflety proti papeži, císaři Karlu V. a králi Ferdinandovi I.

Když odpor stavovský po bitvě u Mühlberka (24. dub. 1547) upadl, pocítila následky jeho nejvíce J. b. Z pánů bratrských pan Vilém Křinecký z Ronova, přední agitátor a řečník odporu, zachránil se útěkem před jistou smrtí. Jiní pánové bratrští, jako pan Kostka a Krajíř, potrestáni rozsáhlou konfiskací svých statků, na nichž Bratří usazeni byli v počtu velmi hojném. V Čechách ne sice de jure, jistě však de facto platila zásada „cuius regio, eius religio“. Stav panský a rytířský v zemích Českých podobal se v té věci říšským stavům německým. Proto bratrští šlechtici nebyli nuceni k odstoupení od J-ty b-ké. Za to však města královská, pokládaná za majetek koruny královské a pokořená po nezdařeném odporu, měla býti vyčištěna od Bratří. Dne 8. října 1547 obnovil král Ferdinand I. mandát krále Vladislava z r. 1508, a když nemělo to dostatečného účinku, vydal dne 20. ledna 1548 nové nařízení v Augšpurku, které nakazovalo přísné provádění předešlého mandátu. Schůze Bratří byly zakázány a potlačovány, kněží jímáni a sbory vydávány farářům katolickým nebo pod obojí. Bratří nejprve po dobrém nutkání, pak i po zlém nuceni k odstoupení od víry své. Kněží kališní vyznačovali se vášnivou krutostí proti Bratřím, kteří jim nyní byli vydáni v šanc. Mystopol kráčel v čele. Sestavil seznamy podezřelých osob, aby se nikdo nemohl vyhnouti. Udavačství kvetlo značnou měrou, mnozí Bratří dostali se do vězení. Mnozí šlechtici nekatoličtí ze strachu před králem počali proti Bratřím vystupovati hrozebně. Šlechtice bratrské, jako Krajíře a Kostku, měl na očích místodržící krále Ferdinanda I., syn jeho arcikníže Ferdinand, aby se neujímali Bratří, zejména pak kněží bratrských. Přední duchovní bratrští, mezi nimiž hlavně Augusta, musili se skrývati po lesích a jen tajně věřící své k vytrvalosti povzbuzovali. Z úkrytů svých marně psali listy prosebné k osobám výše postaveným. Konečně v dubnu r. 1548 Augusta zrádně jat byl se svým pomocníkem Jakubem Bílkem od nového hejtmana litomyšlského Šejnocha, když, jak se zdá, k domluvám samých Bratří odhodlal se ke schůzi a rozmluvě s ním. Mezi tím co Augusta a Bílek přísně ve vězení na hradě Pražském a na Křivoklátě byli vyšetřováni, aby se zjistilo účastenství a spojení J-ty b-ké se zahraničnými nepřáteli Ferdinanda I., vydán na Bratří nalézající se na statcích a ve městech královských nový mandát 5. kv. 1548, kterým vypovězeni byli ze všech zemí Ferdinanda I. do šesti neděl. Nic neprospěly Bratřím prosby jejich za poskytnutí delší lhůty, by mohli majetek svůj prodati a vůbec na cestu se připraviti. Za velikého nářku, obtíží a nesnází musili v polovici června 1548 vystěhovati se z držav královských. Nejprve byli to Bratří z panství rychnovského, litomyšlského, bydžovského a brandýského, k nimž připojili se z držav pernštejnských bratří ze Solnice. Asi na 60 vozích počtem více nežli 600 lidí dali se směrem k Vratislavi a dále až do Poznaně. Druhý voj vystěhovalou asi za týden po nich vypravil se z Brandýsa a z Turnova. Na cestě své byli Bratří velmi laskavě od obyvatelstva vítáni a hoštěni. Vůdci jejich byli Matěj Orel, Urban Hermon, Jan Korytanský a Matěj Tatíček. Dne 25. června přišla první čásť Bratří do Poznaně, kdež proti biskupovi tamějšímu ujal se jich protestantsky smýšlející generální starosta velkopolský pan Ondřej hrabě z Górky. Bratřím kynula naděje, usaditi se v Poznani trvale, avšak biskup Izbiński s kapitolou poznaňskou vymohli si u krále polského Sigmunda II. Augusta mandát, kterým Bratří z Poznaně a z Polska byli vypovězeni (4. srp. 1548). Tu však ujal se jich kníže pruský Albrecht, horlivý to ochránce všech protestantů, který jim v knížectví Pruském poskytl útočiště. Avšak podmínky, za kterých Bratří do Prus byli přijati, byly velmi těžké, neboť Bratří musili se valně přizpůsobiti lutheránské církvi pruské. Do Prus také přímo odebral se pozdější pruský biskup bratrský, br. Mach Sionský, po zajetí Augustově jediný volný biskup, spolu s br. Izraelem a jinými. V Prusku zůstali Bratří pak až do r. 1574.

Kdežto v Čechách J. b. po r. 1547 všude pilně pronásledována, na Moravě nenastala žádná změna v náboženství jako v ohledu politickém. Když Ferdinand I. r. 1550 na sněmě v Brně učinil pokus potlačiti sektářství, opřel se mu sám nejvyšší hejtman moravský, někdejší vyznavač bratrství, pan Václav z Ludanic, a poněvadž celá šlechta šla za ním, musil král vše nechati při starém. Tak stala se Morava hlavním střediskem Bratří. Mnozí Bratří, nejsouce spokojeni v Prusku, vraceli se zpět a usazovali se na Moravě. Pronásledování J-ty b-ké r. 1548 bylo jí více na prospěch nežli ku škodě. Bratří sami pokládají je za pokušení od Boha seslané, jímž se J. b. očistila a upevnila. Mimoto přispělo i k šíření se J-ty b-ké zvláště v Polsku. Již na cestě své do Prus získali Bratří některé proselyty mezi obyvatelstvem poznaňským. Biskup bratrský Matěj Sionský r. 1549 přes Poznaň jel do Moravy a v Poznani pro chorobu pozdržel se nějaký čas. V té době shromažďoval kolem sebe tajně některé obyvatele v domě pana Ondřeje Lipčinského, obyčejně o půlnoci. Pak i jiní kněží bratrští v Poznani bývali, jako Matěj Orel, Matěj Červenka a Jiří Izrael. Počet vyznavačů bratrství rostl tak, že již r. 1553 br. Jiří Izrael usadil se v Poznani trvale jako správce bratrský. Odtud pak J. b. šířila se dále ve Velkopolsku a získala mnohé znamenité šlechtice tamější, jako byli Ostrorogové, Lcszczyńští, Krotoští a j.

Smrtí br. Macha r. 1551 octla se J. b. v téže situaci, ve které nalézala se r. 1467. Neměla seniorů, kteří by jí kněžstvo ordinovali, kromě jediného uvězněného Augusty. Vězení jeho (na Křivoklátě) v prvních letech bylo tak mírné, že Bratří mohli si s ním vzájemně dopisovati. I žádali ho za svolení, aby směli zvoliti si nové biskupy, ale Augusta přál si, aby počkali, až on bude propuštěn z vězení. Když však r. 1553 styk Bratří s Augustou byl prozrazen a bylo se obávati toho nejhoršího, dali se Bratří přemluviti od starších a zvolili za biskupy br. Jana Černého a Matěje Červenku, kteří jménem J-ty b-ké přijali ordinaci od br. Strejce a Paulina, ač tito nebyli biskupy, načež vzkládali na ně ruce ostatní členové úzké rady. Pak od nových biskupů řízeni byli kněží a jáhnové. Tak stal se skutkem hlavou J-ty b-ké br. Jan Černý, který již za živobytí br. Macha měl mnohé důležité věci na starosti a od r. 1552 sídlo své měl v Ml. Boleslavi. Trvalo sice i v této době ještě pronásledování J-ty b-ké v Čechách i přísné mandáty na Bratří následoval jeden za druhým, avšak na statcích pana Arnošta Krajíře z Krajku, zvláště pak v Ml. Boleslavi Bratří žili bez překážky až do jeho smrti (r. 1555). Přes to však s krátkou přestávkou žil Černý (jsa od r. 1556 sudím J-ty b-ké) na „Karmelu“ (Ml. Boleslav) až do své smrti r. 1565. Vedle něho působil ke zdaru a povznesení J-ty b-ké ze smutného stavu, do něhož se dostala r. 1548, Matěj Červenka, písař J-ty b-ké, jehož úkolem bylo vésti historické záznamy o J-tě b-ké; ovocem této práce byl znamenitý a proslulý archiv bratrský Janem Černým po požáru litomyšlském (r. 1546) založený, v jehož vedení pak po Červenkovi pokračoval nadaný a vzdělaný pomocník nejprve Černého, pak spolupracovník Červenkův br. Jan Blahoslav. Mezi tím co v Čechách J. b. s těží jen se udržovala, vzkvétala znamenitě péčí br. Izraele šíříc se ve Velkopolsku a ukazovala se naděje, že zasadí své kořeny i v Malopolsku. Protestanté malopolští totiž nemajíce pevné organisace připadli na myšlénku spojití se s organisovanou J-tou b-kou. Na společné gen. synodě konané v Kózminku r. 1555 umluveny jisté zásady, dle kterých protestanté malopolští měli připojiti se k Bratřím českým, zejména pak přijmouti jejich konfessi. Další o to jednání vedli hlavně br. Červenka a Israel, kteří dobře vládli jazykem polským.

Okolo téhož času šly pověsti, že syn Ferdinanda I., mladý král Maximilián, nesmýšlí příznivě o církvi katolické a že kloní se k protestantství. Bratří skládali naň všecku svoji naději v příčině příštího osvobození a pan Arnošt Krajíř měl za to, že jest třeba učiniti krok přímo k Maximiliánovi s prosbou za úlevu J-tě b-ké, zvláště pak za propuštění Augustovo. Za posla, který měl na se vzíti tento nesnadný úkol, vyhlédnut byl mladý ještě duchovní bratrský Jan Blahoslav. Ten vypravil se r. 1555 do Vídně, kdež podařilo se mu seznámiti se s Pfauserem, lutheránským kazatelem krále Maximiliána. Na druhé jeho cestě do Vídně r. 1556 slíbil mu Pfauser, že podá králi Maximiliánovi písemnou prosbu pánů českých k J-tě b-ké přináležejících a latinský výtah ze spisu bratrského nedávno vydaného p. t. „Přičiny, pro které se Bratří kněžím podrobiti nomohou“, což obé s sebou Blahoslav tam přinesl. Avšak naděje na Maximiliána vzkládaná byla klamná. Buď neměl tento dostatečného vlivu, nebo Pfauser sliboval více, než potom učinil. Ani krok Vergeriův a pánů polských, kteří prostřednictvím vévody virtemberského Kryštofa, s Maximiliánem v dobrých stycích žijícího, zasazovali se r. 1557 o propuštění Augustovo, nic neprospěl. Vězení Augustovo po r. 1553, kdy spojení jeho s J-tou b-kou bylo prozrazeno, opět se zmírnilo r. 1555. Počal psáti ve vězení „Sumovník“, spis to obsahující články víry, jehož se užívati mělo ve sborech bratrských místo dosavadních nedělních evangelií a epištol. Avšak Bratřím způsob ten se nelíbil a proto Augusta, jenž od r. 1555 byl s nimi opět ve spojení, pojal k nim nechuť a ještě více se rozhněval, když se dověděl o volbě nových biskupů. Poněvadž pak Bratří starší jeho se neptajíce čím dále tím samostatněji si vedli, synody konali a důležitá snesení činili, stíhal je hrozbami a kletbami, takže konečně synoda žeravická r. 1557 mu odpověděla jednomyslným obnovením usnesení, „že nemá jeden žádný sám, jako jedna hlava v té přednosti a tím způsobem jako papež v římské církvi vystavován býti, aby na ní vše záleželo“. Bylo to asi v téže době, kdy Bratří měli co činiti s Flaciem Illyrikem Magdeburským, kterýž dokazoval, že Bratří jsou přímí potomci Valdenských. R. 1557 konána všeobecná synoda J-ty b-ké v Slezanech 24. srp. (snad na oslavu stoletého trvání jejího), ku které dostavili se účastníci z Čech, Moravy a z Polska (na př. Jan Krotoski, Jakub z Ostrorogu, Rafael Leszczyński a j.). Dokonáno bylo dílo obnovy, jehož potřebu způsobilo pronásledování r. 1548. Konfesse bratrská prohlášena za normu ve věcech víry proti pánům polským, kteří přáli si přijetí konfesse augšpurské. Pro Prusko a Polsko ustanoven zvláštní senior se sídlem v Polsku. Jan Blahoslav a Jiří Izrael zvoleni za biskupy, z nichž tento dostal pod správu sbory polské a pruské. Tak opět měla J. b. čtyři biskupy. Těmto dohromady přísluší správa církve, nemohou však ničeho důležitého učiniti bez porady s radou. „Rada zvolená od synodu představuje shromáždění věřících a stává se nejen nejvyšší autoritou, nýbrž i mocí výkonnou, ohniskem života a práce.“ Živel světský nabývá ve všech oborech většího vlivu v řízení církve. Přispělo k tomu nejspíše nebezpečí, do něhož J. b. byla uvržena nerozvážlivostí Augustovou, a snad i vliv kalvinistů. Zřízení J-ty b-ké nabývá rázu více demokratického.

Brzy po této synodě nastaly Bratřím nesnáze v Polsku, kde theologové Łaski a Lismanin, jež si někteří šlechtici k provedení reformace byli povolali, vystupovali proti konfessi bratrské, zejména proti jejich učení o večeři Páně. Lismanin, aby překazil spojení Bratří s polskými kalvinisty, způsobil, že někteří theologové švýcarští (Calvin, Muskulus, Beza) napsali nepříznivý posudek o konfessi bratrské a poslali jej do Polska. Proto vypraveni r. 1560 do Švýcar br. Rokyta a Petr Herbert, aby přiměli je k odvolání těchto censur. Cesta tato měla dobrý výsledek. Herbert přinesl Bratřím velmi přátelské listy od theologů švýcarských. Na cestě seznámil se s vévodou virtemberským Kryštofem k pobádání a prostřednictvím býv. legáta papežského Pavla Vergera, velikého přítele Bratří. Vévoda virtemberský nabídl se, že na své útraty bude vydržovati několik jinochů bratrských na studiích v Německu, což s povděkem bylo přijato.

R. 1564 zemřel král Ferdinand I.; zdálo se, že J-tě b-ké nastanou lepší časy. S počátku však byla jí smrt Ferdinandova spíše na úkor nežli ku prospěchu, ježto Augusta, když konečné propuštěn byl z vězení, působil mnohé různice a nesnáze. Poněvadž ve vazbě své přiznal se ku straně podobojí, doufaje dosáhnouti tím propuštění, byl proto z J-ty b-ké vyloučen (1562). Avšak Augusta přes to, jak vyšel z vazby, jal se hned vykonávati všecka práva biskupská a brzy potom (1565) vzplanul opět spor o pořádek kázání, rejstříky a Sumovník, kteréhožto posledního hleděl užiti jakožto prostředku ke sjednocení J-ty b-ké s lutherány. sám pak snad chtěl se státi hlavou všech nekatolíků v Čechách a na Moravě. Myšlénka Augustova sama v sobě nebyla špatná, hledíme-li k povšechnému stavu věcí v Čechách, a J. b. později přece plánu tohoto se uchopila, avšak vzhledem k početné převaze lutheránů a jejich kázni církevní byla by J. b. spojením s nimi vlastně přestala býti tím, čím byla. Návrhy Augustovy byly zavrženy synodou Přerovskou r. 1567. Proto Augusta hleděl získati věřící J-ty b-ké, když nepodařilo se mu přesvědčiti hlavy jejich, jezdil ustavičně po sborech bratrských nejen po Čechách a Moravě, nýbrž i v Polsku. Mimo to počal jednati i s administrátorem strany podobojí Martinem Mělnickým o sjednocení stran, a to bez vědomí starších J-ty b-ké. Avšak Martin věděl, že „tento syn kloboučníkův páchne primatem“. Jednání skončilo se s nezdarem. Na štěstí pro pokoj v J-tě b-ké zemřel Augusta r. 1572.

Největším protivníkem Augustovým a vlastním správcem J-ty b-ké byl br. Blahoslav, který jakožto historik znaje lépe nežli Augusta minulost J-ty b-ké proniknut byl duchem jejím a sdílel i slabé její stránky, miloval ji až k předsudku. Smlouváni se mu protivila, ježto zdála se mu páchnouti jakousi simonií. Naděje jeho nenesly se nad zachování statu quo. On sice nebyl proti sblížení se s lutherány. ale obával se o samostatnost J-ty b-ké. Jako proti Augustovi, vystoupil i proti Cratonovi, tělesnému lékaři Maximiliána II., když tento uveřejnil rozpravu, v níž vyzýval všecky protestanty, aby se připojili ke konfessi augšpurské. Nebyl však sobě dobře vědom, v čem záleží její svéráznost. Přes to jednou z předních snah jeho bylo, aby J. b. byla lépe poznána. Viděl, že jí škodí její tajivost. proto pečoval o vydání konfesse a historie její jazykem latinským. Přál si zvýšení vzdělanosti členů J-ty b-ké, zvláště duchovních, čehož nejvýmluvnější důkaz podal ve své filipice proti misomusům. Nadané mladíky bratrské posílal na studia na cizí university a udržoval rozsáhlou korrespondenci se současnými učenci zahraničními. On sám, jeho současníci i jejich nástupci prováděli to, čím J. b. stala se nejdůžitějším činitelem v rozvoji literatury a dějepisu českého a získala si zásluhy nehynoucí. Z péra Blahoslavova pochází největší čásť archivu bratrského, chovaného nyní v Herrnhutě (sv. I.—VI., částečně sv. VIII. a IX. a celá jejich redakce, pak čásť sv. X.), Musika, Grammatika česká, překlad Nového zákona. Za jeho doby vydán důležitý kancionál Šamotulský, který Blahoslav redigoval (r. 1561). Blahoslav zahájil řadu spisovatelů českých, výborně česky píšících, jejímž posledním členem jest Komenský. Po jeho překladě Nového zákona brzy přikročeno k překladu celého Písma sv.

Mezitím co Blahoslav se svými přívrženci protivili se snahám Augustovým, v Polsku opakovaly se bez přestání pokusy o sblížení a sjednocení jednotlivých vyznání protestantských, zejména pak Bratří a lutheránů, neboť mezi Bratřími českými a kalvinisty bylo více věci společných. Pobádala je všecky k tomu naděje, že král polský Sigmund II. August pak spíše stane se evangelíkem. Tak došlo konečně r. 1570 k dorozumění všech 3 vyznání v Sandoměři, jež však neznamená sjednocení ve víře, jak to zamýšlel v Čechách Augusta, nýbrž jen vzájemné uznání jednotlivých vyznání za bratří ve víře. Přes toto dohodnutí zůstala J. b. v Polsku i nadále samostatnou společností církevní.

V Čechách po smrti Blahoslavově zdálo se, že Bratří chopí se dříve zavržených plánů Augustových, směřujících ke sjednocení s lutherány. Když nastoupil vládu Maximilián II., Bratří několikráte ucházeli se o jeho přízeň a ochranu; podali mu svoji konfessi a kancionál, a dostalo se jim r. 1566 slibu, že budou dále trpěni. Avšak při vší snášenlivosti Maximiliánově pozorovali jak Bratří, tak i lutheráni, že, nebudou-li nekatolíci mezi sebou svorni, že ani za jeho vlády svobody náboženské si nedobudou. Dostavil se průběh podobný tomu, který v Polsku předcházel synodu Sandoměřskou. Vlivem hlavně osob světských obě strany počaly jednati o upravení společné konfesse, již král byl by při nucen schváliti. V J-tě b-ké však dosud trval duch Blahoslavův, obávající se ztráty samostatnosti. V čele J-ty b-ké stáli lidé menšího nadání, ale za to mnohem pevnějšího přesvědčení. Nejstarším seniorem po smrti Blahoslavově byl br. Izrael, ten však, sídle s jiným ještě seniorem Janem Lorencem v Polsku, nezasahoval do věcí českých a moravských; vedle něho stáli br. Stefan, po Blahoslavovi písař J-ty b-ké, a br. Kalef. Vedle těchto dvou súčastnili se jednání Jakub Veliký, Jan Javornický, Isaiáš Cibulka a Jiří Strejc. Docílení shody velice to vadilo, že J. b. od několika již let stála blíže vyznání kalvinskému nežli augšpurskému. Katolíci pak znajíce rozdíly mezi oběma stranami rozněcovali jejich různice co možná nejvíce. Císař Maximilián pomocí svého lékaře Cratona hleděl Bratří odvrátiti od lutheránů, ukazuje jim naději na uznání jejich víry. Několikráte mezi jednáním o konfessi hrozila roztržka, až konečné lutheráni nechtějíce toho dopustiti přijali podmínky Bratří a tak konečně r. 1575 sepsán od Pavla Prercia, professora university pražské, a od Kryšpína, písaře Starého města pražského, návrh „české konfesse“, která po některých změnách schválena byla v plném sněmu. Jest to temná, často si odporující směsice učení lutheránského a bratrského. V učení o večeři Páně podává se formulace Melanchthonova, jež však hledí se přiblížiti i k učení Calvinovu. Víra dle učení lutheránského prohlašuje se za spasitelnou a jen ty skutky jsou dobré, které z této víry pocházejí; ctnosti těch, kteří nemají víry, jsou hříchy. Kdož však skutky zanedbává, zahání víru a odvracuje od sebe Ducha svatého. Ke konfessi jakožto druhý díl přidán byl návrh změny církevního zřízení české církve. Návrhy ty bezpochyby byly by se dotkly jen lutheránů, ježto Bratří ani po ústupcích, které jim byly učiněny se strany lutheránů, nechtěli prostě přistoupiti ke konfessi české, nýbrž prohlásili, že chtějí kráčeti společné s ostatními protestanty. Ještě méně zdařilo se jednání stavů s Maximiliánem II. o tuto konfessi. Pokud stavů potřeboval k povolení berně a hlavně ku přijetí syna svého Rudolfa za krále českého, potud jevil ochotu ke koncessím. Jsa však pod vlivem různých živlů a maje ohledy zejména na papeže, hned ukázal jinou tvář, jakmile dosáhl, co chtěl. Zakázal vytištění české konfesse a vydal manifest, kterým hejtmanům krajským přikazoval přísné vykonáváni dekretů Vladislavových a Ferdinandových proti Bratřím, zakazoval městům královským zaváděti všeliké novoty a nařizoval jim poslouchati konsistoře podobojí. Šlechta lutheránská počala se bouřiti, počalo se jednati o těsnějším spojení Bratří a lutheránů, ale vše bez výsledku. J. b. zachovala svoji samobytnost.

V násl. létech za vlády pohodlného Rudolfa II. J. b. dosáhla vrcholu svého rozvoje. Stala se náboženskou společností, vynikající pevnou organisací, počtem svých věřících, čítajíc i nejpřednější rody panské a rytířské, a vnitřní svojí hodnotou tak, že musila býti ode všech ostatních vyznání respektována. V této době J. b. více blížila se kalvinismu nežli lutheránství. Již r. 1577 Bratří pozváni od falckrabí Jana Kazimíra na synodu kalvínskou do Frankfurtu n. M.,ale Bratří z ohledu na nedávné ještě styky s lutherány ji neobeslali. Po synodě však vyjádřili se otevřeně o svém poměru k reformovaným, že totiž souhlasí s nimi v učení, že však z příčin taktických držeti se musí těch, kteří přináležejí ke konfessi augšpurské. Od jisté doby vysílají Bratří četné své žáky na učiliště kalvinská, jmenovitě do Heidelberka, ač při své povaze plné ohledů ke všem nekatolickým vyznáním náboženským nezanedbávají Vitemberka a učilišť lutheránských. Po způsobu církví reformovaných přechází v době této řízení J-ty b-ké vždy více do rukou laiků, avšak duchovní nepozbývají své vážnosti, naopak vzdělání jejich zajišťuje jim vliv na tyto laiky. Kdežto kněz lutheránský byl služebníkem svého šlechtice, kněz bratrský byl jeho přítelem, vůdcem a důvěrníkem. Nevadí tomu ani nedbání coelibátu se strany kněží bratrských. Od starých kněží bratrských liší se nyní tím, že již neživí se prací ruční, neboť se strany věřících jest měrou dostatečnou postaráno o jejich výživu. Počíná déšť dotací šlechtických, zakládají se beneficia bratrská na způsob far katolických. J. b. zevně čím dále tím více se zesvětšťuje, ale uvnitř naplněna jest přec jen duchem svých zakladatelů. Kdežto kolem dokola v Čechách, na Moravě a v Polsku, kde J. b. byla rozšířena, panoval církevní rozklad a mravní zpustlost, J. b. „byla podivuhodnou školou dokonalosti a čistoty a v generaci prosáklé sobectvím představovala pěstováni ideálu, oddanost a obětavost“. Po smrti (1577) br. Štefana stáli v čele J-ty b-ké tito muži: nejstarší senior Izrael a br. Jan Lorenc sídlili v Polsku, doma pak vedle Kalefa zvoleni br. Zachariáš a Aeneáš, z nichž tento, sídle v Ivančicích, záhy vynikl nade všecky. V posledním roce života br. Štefana přistoupeno bylo k překladu Starého zákona z hebrejštiny do češtiny. Štefan byl k tomu cíli zjednal výborné znatele hebrejštiny Mr. Albrechta z Kaménka a Lukáše Heliče z Poznaně, pocházejícího z rodiny židovské. Po smrti Štefanově ujal se díla bratr Aeneáš. Zpráva o tomto podniku J-ty b-ké způsobila znepokojení mezi katolíky. Biskup olomúcký Vilém Prusinovský vymohl si již u Maximiliána II. mandát, kterým Bratřím zapovídáno tisknouti něco bez vyššího schválení. Nařízení císaře Rudolfa II. o tiskárnách a tiscích (1580) čelilo hlavně proti zamýšlenému vydání bible bratrské. Avšak Bratří, kteří tisk bible počali v Ivančicích, našli ochránce v panu Janu starším ze Žerotína a pokračovali pak na jeho statcích v Kralicích. Vedle již jmenovaných účastnili se při překladě br. Jiří Strejc, Jan Capito, Pavel Jessen a Jan Effreim. Výsledkem práce jejich byla šestidílná Bible Kralická, jež vyšla v r. 1579—93, nejznamenitější to dílo literatury české doby střední po stránce jazykové, nevyčerpatelný poklad jazyka českého. Náklad na bibli vedl hlavně pan Jan ze Žerotína. Překlad opatřen hojnými poznámkami věcnými a grammatickými, jež svědčí o neobyčejné výši vzdělání překladatelů. V dobách, kdy český jazyk octl se v úpadku, Bible Kralická stala se hlavním prostředkem k jeho povznesení. Vedle bible vydán opětně v úpravě dokonalejší, nežli kdy před tím, bratrský kancionál, a to r. 1576 v Ivančicích, pravá to chlouba českého umění typografického a dřevořezného, a r. 1581 v Kralicích. Zároveň školství bratrské velmi utěšeně se rozvíjelo. V Ivančicích nalézala se vyšší škola, v níž učilo se řečtině a hebrejštině, a správa její svěřena znamenitému tehdejšímu učenci vitemberskému Esromu Rüdigerovi. Všude pak vedle sboru bratrského byla zároveň dobrá škola nižší.

Ve vnitřním svém rozvoji posilována byla J. b. různými útoky, jež se na ni děly jak se strany katolické, tak i lutheránské. Se strany katolické byl to hlav. jesuita Václav Šturm, jejž kdysi mezi jinými mladíky Ferdinand I. byl poslal do Říma na vychování, aby pak jsa téhož jazyka jako čeští kacíři mohl tím působivěji proti nim vystupovati a bojovati. Se strany katolické byli Bratří spíše ignorováni a pokládáni za skutečné pikharty. Šturm z poručení arcibiskupa Brusa z Mohelnice dal si práci, aby prostudoval spisy bratrské, jichž nebylo tak snadno nalézti, ježto Bratří všecky své záležitosti před jinověrci úzkostlivě tajili. Vydav r. 1582 „Srovnání víry a učení bratří starších“ vytýkal ve spise tomto Bratřím velikou proměnlivost nejdůležitějších dogmatů. Vedle polemiky, již Bratří musili předsevzíti, činil jim Šturm nesnáze i svými missiemi, jež podnikal společně s Hostounským, jimiž mnoho lidí získali v Litomyšli a na panstvích pernštejnských. Zároveň na rozkaz nejvyššího kancléře českého pana Vratislava z Pernštejna zavřeny byly sbory bratrské v Litomyšli, Landškrouně, Potštejně a Kostelci n. Orlicí. Podobně pronásledoval J-tu b-kou na Rychmburště pan Václav Berka (1583) a v Mladé Boleslavi hrozilo jí nebezpečí, když r. 1588 panem Adamem Krajířem vymřel rod jeho, pro J-tu tak důležitý, a bylo nebezpečí, že Boleslav dostane se do rukou katolíka Jiřího z Lobkovic. Z útočníků druhé strany hlav. Pavel Kyrmezer, děkan v Uherském Brodě, kde i Bratří svůj sbor měli, je znepokojoval chtěje, aby mu byli podřízeni. Vystupoval proti coelibátu v J-tě b-ké zastávanému. Druhý odpůrce Bratří byl pastor jihlavský Hedericus, který byl horlivým zastancem učení o „ubiquitě“. Útočil na učení Bratří, že odporuje Písmu, a vydal proti nim spis ve Frankfurtě n. Odrou. Bratří, jak se zdá, z ohledu, že by jejich odpověď byla musila nutně naraziti na úskalí názorů lutheránských, neodpověděli; teprve po několika létech ujal se polemiky br. Simeon Theofil Turnovský.

Přátelství mezi J-tou b-kou a stavy lutheránskými nebylo nikdy veliké; když r. 1584 měli tito vyhlídku, že dostanou do rukou obsazování konsistoře podobojí, byli ochotni přijmouti i podmínku toho, totiž spojiti se s katolíky k pronásledování Bratří. V červenci t. r. obnoven i mandát Vladislavův proti pikhartům, ale bez účinku. R. 1588 zemřel zasloužilý stařičký biskup polské větve J-ty b-ké Jiří Izrael a již r. 1587 i kollega jeho br. Jan Lorenc. Tu převzal řízeni církví polských as 43letý Šimon Theofil Turnovský, jeden z nejznamenitějších biskupů J-ty b-ké vůbec, člověk výtečného nadání, neunavné činnosti a rozsáhlých vědomostí, dobrý znatel historie bratrské, znamenitý řečník, básník, hudebník i astronom. Církvím českým a moravským stáli v čele br. Aeneáš (v Ivančicích † 1592) a Zachariáš (v Ml. Boleslavi † 1594). Turnovský v Polsku hlavně o to pečoval, aby udržel jednotu dissidentských vyznání v Polsku, čehož nutně bylo potřebí na ochranu proti katolictví velice se vzmáhajícímu působením jesuitů, zejména za vlády horlivého katolíka krále Sigmunda III. Proslulý „konsens Sandoměřský“ z r. 1570 znova přijat a schválen na generální synodě hlavních dissidentských vyznání polských v Toruni r. 1595. Turnovský k podnětu knížete Kryštofa Radziwilla a Konstantina Ostroroga vyjednával r. 1599 (ovšem marně) o sjednocení Bratří i s církví řeckou, kteréžto sjednocení mělo činiti protiváhu proti unii břeštské (z r. 1596), kterou pravoslavní říše Polské sjednotili se s církví římskou. R. 1594 stal se Turnovský prvním seniorem a podržel sídlo své v Polsku; jemu po boku stál v Čechách a na Moravě Efraim, pak Němčanský a Narcissus. Jakkoliv Turnovský před tím ochoten byl ke spojení Bratří s různými odstíny protestantskými, přece hleděl uvnitř zachovati J-tu b-kou samostatnou. V učení o večeři Páně J. b. již téměř učení kalvinské vyznávala, on však sepsal spis, ve kterém hleděl v této otázce zachovati střed mezi učením lutheránským a kalvinským, a přiměl Bratří r. 1598 na synodě v Mladé Boleslavi, že zamítli spis podobný ve smyslu kalvinském sepsaný a přijali mínění jeho. Za jeho přítomnosti stala se úmluva mezi lutherány a bratřími mladoboleslavskými, podle které měli rovnoprávně v městě vedle sebe žíti.

V posledních létech získala J. b. znamenitého člena v panu Petru Voku z Rožmberka vlivem manželky jeho Kateřiny z Ludanic. Vzrůst J-ty b-ké od mnoha let byl trnem v očích katolíků; působením nejvyššího hofmistra Kryštofa Popela z Lobkovic obnoven byl r. 1602 mandát Vladislavův proti pikhartům. Mandát ten obracel se sice v první řadě proti Bratřím, ale ohrožoval i ostatní protestanty. Proto, když r. 1603 Rudolf II. žádal na sněmu povolení berně proti Turkům, opřel se tomu jednomyslně stav rytířský a jménem jeho přední člen J-ty b-ké pan Václav Budovec z Budova neohroženou řeč promluvil, žádaje svobodu náboženskou pro své soudruhy, kteří přiznávají se k české konfessi z r. 1575. Císaři podána supplika, ve kteréž i Budovec měl značné účastenství. Za to vzat byl na závazek, že se postaví k zodpovídání. Zakročením tímto nezískáno sice ničeho, naopak ve městech královských předsevzaty přísnější ještě kroky proti nekatolíkům; avšak J. b. a lutheráni byli poměry nuceni opětně se sblížiti, ač v J-tě b-ké r. 1604 na synodě v Žeravicích zavrženo Turnovského učení o večeři Páně a přijato učení kalvinské. Nutily je k tomu kroky, které strana katolická čím dále tím odhodlaněji podnikala k provedení katolické restaurace. Dle návrhu vídeňského biskupa Khlesla a jesuity Lanoye mělo se počíti vypovězením cizozemců nekatolických z měst královských a dosazením pravověrných farářů; školmistři měli býti podrobeni přísnému dozoru a na místo podezřelých dosazeni býti jesuité. Mnozí páni katoličtí počali pronásledovati nekatolíky a v Mladé Boleslavi r. 1602 dva kommissaři královští zavřeli sbor a zabavili dům bratrský a školu. V této době, kdy se strany katolické počalo se odhodlaně útočiti na nekatolíky, hlavně Budovec snažil se zjednati J-tě b-ké svobodu náboženskou a zákonité uznání. Jakkoliv sám silně klonil se ke kalvinismu, nebyl nesnášelivý k lutheránství a dokazoval, že rozdíly obou vyznání jsou tak podružné, že nemohou býti na újmu společnému úsilí za svobodu slova božího. Budovec byl faktickým vůdcem stavů v památných a spletitých událostech let 1606—09, kdy tito domáhali se svobody náboženské. Ve sporu Rudolfa II. s bratrem jeho Matyášem stavové čeští zůstali věrni Rudolfovi, začež po delším nesnadném jednání dostalo se jim proslulého majestátu z 9. čna 1609, kterým zaručovalo se svobodné a nerušené vykonávání náboženství všem třem stavům evangelickým, jakého požívala dosud strana pod jednou. Konfesse česká z r. 1575 prohlášena za základ a měla požívati ochrany královy. Žádná z obou stran (katolická a evangelická) nesmějí se haněti a pronásledovati pro náboženství. Šlechta a města mohou svobodně stavěti kostely a školy na půdě své. Žádný pán nesmí poddané své nutiti ku své víře. Stavové mají dostati v moc svou obsazování konsistoře, jež by mimo jiné duchovní evangelické ordinovala, ustanovovala a bděla nad kázní a vírou. Universita má býti odevzdána stavům, kteří zvolí sobě defensory, jež císař v jejich úřadě potvrdí.

Aby zabráněno bylo novým sporům mezi katolíky a evangelíky, kteří pro příště měli slouti dohromady jen utrakvisty, učinily obě strany mezi sebou „porovnání“. Na základě pak majestátu, který stal se základním článkem zřízení zemského, a porovnání, počato hned se zřizováním společné luthersko-bratrské církve české. „I tu činnost Budovcova byla veliká a vynikající; vznikly nesnáze mezi bohoslovci lutheránskými a bratrskými, jeho důstojností a klidem přetrženy spory.“ Zřízena nová společná konsistoř, jež se skládala ze šesti kněží lutheránských, ze tři bratrských a ze tří členů university. Administrátor byl lutherán (Eliáš Šúd ze Semanína), senior pak bratr, t. Matěj Cyrus, professoři university byli z pravidla laikové. Této konsistoři příslušeti měly soudy ve věcech manželských a duchovenských. Ordinaci vykonávali administrátor a starší, examinování jen ten, k čí straně examinand se přiznával. Ustanovování farářů dělo se rovněž od jednoho z obou k vyzvání patronovu. Jinak každá strana zachovala své vlastní učení, své obyčeje a řády, plnou svobodu ve výchově kněží. Obě strany počaly se sbližovati a činiti si vzájemné ústupky, což platí zejména o Bratřích. Při úsilí o majestát činni byli hlavně světští členové J-ty b-ké a zřízením úřadu defensorů těžiště ještě více přesunulo se do rukou šlechty bratrské. Nastalo několik let náboženské svobody, která dle slov Komenského neměla s počátku blahodárného vlivu na vnitřní mravní stav členů J-ty b-ké, jež více ještě, než až dosud, zesvětštěla. Nicméně duch staré J-ty b-ké trval v ní neustále, jak patrno z jednání synody Žeravické r. 1616, jež jako normu pro příští časy a život svůj přijala spis Ratio disciplinae ordinisque ecclesiastici in unitate fratrum Bohemorum, který zároveň stal se nejdůležitějším pomníkem J-ty b-ké. Stalo se tak na podnět a žádost stavů, aby J. b. to sepsala, co přeje si zachovati jakožto svérázné v příčině své discipliny a církevní organisace i po úplném sjednocení s ostatními evangelíky. „Ratio disciplinae“ představuje nám do jisté míry vnitřní stav J-ty b-ké v této době a poněkud i v dobách pozdějších, neboť opětně schválena r. 1632 na synodě v Lešně a pak vydána tiskem.

J-tě b-ké nebylo přáno na nových základech dále se rozvíjeti. Přiblížili se dnové osudného českého povstání. Šlechta bratrská byla jedním z předních jeho účastníků a její vliv rozhodl při volbě nového krále Fridricha Falckého, jehož vyznání kalvinské Bratřím zamlouvalo se nejvíce. Senior bratrský Jan Cyrill, člen konsistoře pod obojí, společně s administrátorem Jiřím Dikastem korunovali Fridricha za krále Českého (1619). Po bitvě bělohorské byli oba nařízením knížete Karla z Lichtenštejna vypovězeni ze země (v prosinci 1621), čímž konsistoř strany pod oboji zrušena. Pak vypovězeni vůbec všickni nekatoličtí faráři z měst Pražských i některých měst venkovských, až r. 1624 vyšel mandát, kterým všecko kněžstvo nekatolické vůbec vypovídalo se ze země a nařizovala se t. zv. katolická reformace po městech a po vesnicích. S počátku zdálo se, že mandáty nebudou míti valného účinku, avšak ukázalo se, že míněny byly zcela opravdově. Množství kněží nekatolických opustilo tedy vlast, mnozí však, zejména bratrští duchovní, zůstávali ještě v úkrytu hlavně na statcích některých svých příznivců, jako byl pan Karel z Žerotína, u něhož se později zdržoval slavný br. Jan Amos Komenský. R. 1627 nařízeno konečně i vyšším stavům, aby do 6 měsíců obrátili se ke katolictví, jinak aby se vyprodali a vystěhovali ze země. Všickni tito vystěhovalci na různé strany se rozptýlili. Někteří usadili se v državách kurfiršta saského, knížete kulmbašského a markraběte bayreuthského, markraběte braniborského i v Hollandsku. Veliká čásť Bratří obrátila se do Polska, kde našli „patrona velkomocného pana hraběte Rafaela z Lešna, vévodu Bełzského“, který přijal je do Lešna, Włodavy a Baranova. V Ostrorogu přijala je hraběnka z Ostrorogu a ve Skokách Mikuláš Rej z Nagłovic. Mnoho Bratří přistěhovalo se do Toruně. Všecky pak štědře podporoval kníže Kryštof Radziwill. Mnozí nalezli útočiště i v Uhrách, zejména na statcích knížete Jiřího Rákóczyho, jež sousedily s Moravou. Ve Velkopolsku dosud trvala polská větev J-ty b-ké, která r. 1627 byla se sloučila úplně s vyznáním reformovaným, jež rozšířeno bylo hlavně v Kujavsku. Od té doby vyznání reformované zaniká ve vyznání českobratrském. Když přistěhovali se vyhnanci čeští do Polska, nespojili se s polskou větví své J-ty b-ké, nýbrž spravovali se jakožto zvláštní církev s vlastní hierarchií. Obě tyto větve J-ty b-ké trvaly nyní vedle sebe a sídlem jejich bylo Lešno. Tam sídlel biskup polský J-ty b-ké Martin Gratian Gertich a senioři J-ty b-ké české Jan Cyrill, Pavel Fabricius a Jiří Erastus. Vedle těchto dvou byla v Lešně ještě třetí obec náboženská, t. německá obec bratrská. Příchodem tolika cizinců město velice vzkvetlo průmyslem a obchodem a škola tamější od r. 1555 trvající proměněna ve vyšší školu bratrskou, jež nazývala se později provincionální školou bratrskou. Rafael Leszczyński hojně ji obdařil. Prvním rektorem jejím stal se br. Jan Rybiński a nejznamenitějším učitelem a rektorem byl Jan Amos Komenský, za něhož dosáhla největšího svého rozkvětu tak, že navštěvována byla nejen od mládeže nekatolické, nýbrž i od katolické, a to z Velkopolska, Malopolska, z Prus a ze zemí Českých. Až do r. 1656 zůstávalo Lešno útočištěm emigrace bratrské, jsouc od r. 1636, kdy obci bratrské v Ostrorogu vzat byl kostel, jedinou bratrskou obcí ve Velkopolsku. Ve válce švédsko-polské (1656—60) Lešno bylo spáleno a zbytky exulantů českých rozehnány. Komenský, poslední český biskup Jednoty Bratří čes., hledal útočiště mimo Polsko. Avšak jméno Bratří Českých, staré řády jejich i posloupnost kněžská dlouho ještě udržely se v živé paměti. R. 1657 jediný zbylý senior polské větve bratrské Jan Bythner Komenského napomenul k udržení bratrského episkopátu, načež s jeho svolením ordinoval za biskupa větve polské Mikuláše Gesticha, za biskupa však větve česko-moravské, vlastně již ve svém rozptýlení neexistující, zetě Komenského Petra Figula čili Jablonského, kazatele gdanského. Z potomních seniorů bratrských v Polsku vynikli Adam Samuel Hartman, syn br. Adama Hartmana (* 1627), a Daniel Arnošt Jabloński, vnuk Komenského. Do doby druhého dělení Polska církev tato utrpěla mnoho ztrát, hlavně pronásledováním se strany jesuitů. Marně sblížila se s reformovanými tak těsně, že obě vyznání úplně splynula. Marná byla i podpora států sousedních, hl. Pruska. V době 2. rozdělení Polska, kdy Velkopolsko Prusku připadlo, zbývalo z bývalých 60 obcí bratrských jen 11, a to 3 čistě německé (Lešno, Lasovice a Toruň), 4 polské: Lešno, Skoky, Wola a Źychlin, 4 smíšené: Poznaň, Orzeszkovo, Heyersdorf a Waszko. Na starou J-tu b-kou upomíná jen jméno a některé části církevního zřízení. Lešno bylo středištěm, tam bylo sídlo kollegia seniorů, jež se skládalo ze 2 šlechticů a 3 duchovních. Senioři stáli pod pravomocí synody. Synoda navrhuje kazatele, z nichž obce si volí. Dosud zachována bratrská posloupnost, dosud trvala škola či gymnasium lešenské. R. 1796 vláda pruská podřídila „J-tu b-kou“ v některých záležitostech konsistoři poznaňské a jejím prostřednictvím reformovanému departementu církevních záležitostí v Berlíně. Člen církevní správy lešenské senior Cassius povolán za člena konsistoře poznaňské, J. b. byla r. 1817 v Polsku zrušena, ale dodnes jsou v zemích Polských některé osady bratrské, které mají svěcení staré J-ty b-ké.

Vedle exulantů bratrských zůstávalo v Čechách a na Moravě vždy ještě mnoho tajných členů J-ty b-ké, jež Komenský nazývá „ukrytým semenem“. Odtud pak stále trvalo povlovné stěhování se Bratří do ciziny podle toho, jaký byl tlak pronásledování. Ve mnohých z nich byly již jen jakési reminiscence na bývalou J-tu b-kou, avšak jejich kazatelé hleděli zachovávati řády bratrské. Takoví byli na př. Elsner, „prvni evangelický kazatel reformovaných Čechů v Berlíně“, a Liberda, kazatel českých exulantů nejprve ve Velikém Hennersdorfě a pak i v Berlině. Z církví pak exulantských, jež řádů bratrských do jisté míry užívaly a v 1. pol. XVIII. stol. zřízeny byly, připomenouti sluší hlavně církev v Rixdorfě u Berlína, církev v lužické Nízké Žitavě a v Drážďanech, v nichž ještě v 1. pol. našeho století udržovalo se české vědomí.

Podobného, ale přece zvláštního původu jest „obnovená J. b.“ v Herrnhutě (čili v Ochranově). V moravském Kravařsku udržela se nejlépe tradice bratrská. Několik rodin, mezi nimiž Nitschmannova, náležely do tajného náboženského svazku. Na počátku XVIII. stol., když zemřel poslední jejich kazatel, vrstevník Komenského Samuel Schneider, hledali tito evangelíci posilu přilnutím k nějaké evangelické církvi cizozemské. Tu přišel k nim Kristián David, tesař z té krajiny pocházející, jenž prodělav mnoho dalekých cest stal se lutheránem a slíbil svým krajanům, že jim vyhledá v cizině místo, kde by se mohli usaditi. R. 1721 dostal se David k hraběti Mikuláši Ludvíkovi z Zinzendorfu, nadšenému to odchovanci protestantského pietismu, jenž učinil si životním úkolem prováděti své náboženské názory a zásady ku blahu svých bližních. R. 1722 přišli první vystěhovalci moravští s Davidem do Berthelsdorfu a 17. června založena jejich osada Herrnhut. Pro obyvatele této osady i pro nové další příchozí sepsal Zinzendorf sám dle Komenského „Ratio disciplinae“, tak zv. Obecné zřízení, čímž dán základ k obnoveni starých řádů bratrských. Obnovení pak staré J-ty b-ké dokonáno bylo tím, že Daniel Arnošt Jablonský, biskup bratrský ve Velkopolsku, se svolením svého kollegy Sitkovia ordinoval v Berlíně r. 1735 Davida Nitschmanna, jednoho z příchozích do Herrnhutu, za seniora J-ty b-ké a r. 1737 samého Zinzendorfa. „Tvářnost, forma, to jest církevní samostatnost na státě nezávislá obnovené církve bratrské, jakož i její prvotní zřízení, organisace vzaty jsou po výtce z české J-ty b-ké. Cíle společnosti a mnohonásobně i povaha činnosti v obnovené církvi bratrské pocházejí od Zinzendorfa… Základní zásadou Bratří bylo nevyhýbati se hnutím církevním, nýbrž učiti se z nich a tak se dále vyvíjeti. Dle zásady této církev bratrská musila, když by obnovena byla za nových časových okolností při své nezměněné tvářnosti, naplniti se obsahem novým, jakož se v pravdě při obnovené církvi bratrské stalo“ (Müller).

Nynější J. b. má již značné rozšíření ve všech dílech světa. Starou J-tu b-kou pokládá za svoji matku a ve veliké úctě chová drahocenné historické památky po ní ve svém proslulém archivu herrnhutském, kdež uložen jest největší poklad historie české, herrnhutské či lešenské folianty.

Literatura. Díla, jež by o J-tě b-ké pojednávalo v tom rozsahu a rozvržení, jak zde se stalo, není. Lze však doufati, že do jisté míry nahradí to článek nejlepšího na ten čas znalce historie bratrské, prof. J. Müllera (v Gnadenfeldu), který jej má uveřejniti v Herzogově-Hauckově „Realencyklopaedii“. Ostatek vytýkají se spisy jen nejdůležitější: Regenvolscius (Węgierski), Systemahistoricochronologicum ecclesiarum slavonicarum (Utrecht, 1652), nahrazuje z veliké části ztracené prameny; Carpzow, Religions-Untersuchung der böhmisch- und mährischen Brüder (Lipsko, 1745); Cranz, Alte und neue Brüderhistorie (Barby, 1772); Köcher, Die Glaubensbekenntnisse der böhm. Brüder (1741); Gindely, Geschichte der böhmischen Brüder (Praha, 1858, I., II.); týž, Quellen zur Gesch. der böhm. Brüder vornehmlich ihren Zusammenhang mit Deutschland betreffend (Fontes rer. austriararum II. odd., XIX. sv., Vídeň, 1859); E. W. Cröger, Geschichte der alten Brüderkirche (Gradau, 1865); Zeschwitz, Die Katechismen der Waldenser und der böhm. Brüder als Documente ihres wechselseitigen Lehraustausches. Kritische Textausgabe mit kirchen- u. literargeschichtlichen Untersuchungen (Erlanky, 1863); Zeschwitzovy články o J-tě b-ké i o některých osobách v Herzogově „Realencyklopaedie für protest. Theologie und Kirche“; Goll, {{Cizojazyčně|de|Quellen und Untersuchungen zur Gesch. d. böhm. Brüder. I., II. (Praha, 1878); týž, J. b. v XV. stol. (Čas. Č. Musea 1883—86) mimo jiné jeho menší články; Müller, Die deutschen Catechismen der böhm. Brüder (Monumenta Germaniae paedagogica IV. Berlin, 1887); Kruske, Georg Israel („Breslauer Dissen.“, 1892); O. Hostinský, Jan Blahoslav a Jan Josquin (Rozpravy České Akad., roč. V. č. 1., Praha, 1896); Vančura, O pronásledování J-ty b-ké v jihozáp. Čechách králem Ferdinandem I. (Sborník žáků Tomkových, Praha, 1888); Slavík, O J-tě b-ké v Čechách jihových. (Programm c. k. real. gymn. v Táboře 1888); téhož znamenité články o církvích exulantských v cizině, uveřejněné v „Osvětě“ (na př. Církev česká v Berlíně — r. 1876, v Drážďanech — r. 1887) a ve Sborníku prací žáků Tomkových r. 1888 Českobratrská církev Nízká v Lužici; J. Jireček, Rukověť k dějinám literatury české (Praha, 1875); týž, Literatura exulantů českých (Čas. Č. Musea 1874); Peschek, Geschichte der Gegenreformation in Böhmen (Lipsko, 1844); Rezek, Příspěvky k dějinám české emigrace v XVIII. stol. (Český časopis historický I., 1895); Zoubek-Novák. Život Jana A. Komenského (Praha, 1892); Kwacsala, Des Comenius Aufenthalt in Lissa (Ztschft d. histor. Gesellsch. für Posen, roč. 8.); Brandl, O domech bratrských (Čas. Matice Mor. 1882); Müller, Die Gemeinde-Verfassung der böhm. Brüder in ihren Grundzügen (Monatshefte der Comeniusgesellschaft 1896); J. Lukaszewicz, O kościołach braci czeskich w dawnéj Wielkiej Polsce (Poznaň, 1835); týž, Wiadomość historyczna o dyssydentach w mieście Poznaniu (t., 1838) a Dzieje kościołów wyznania helweckiego v Maléj Polsce (t., 1853). Pak spisy o polské reformaci vůbec: Krasiński, Historical sketch…, Fischer, Versuch einer Reformationsgesch.…, Bukowski, Dzieje reformacyi; J. Müller, O souvislosti obnovené církve bratrské se starou Jednotou bratří českých (Čas. Č. Musea 1885); M. Beheim-Schwarzbach, Aus südpreussischer Zeit (1793 až 1807). IV. Die Böhmischen Brüder und die Reformierten-Gemeinde (Ztschft der histor. Gesellsch. für Posen 1886). Nejlepší stručné a souvislé líčení dějin J-ty b-ké podává Denis ve spise „Konec samostatnosti české“, který v překladě Vančurově s dodatky týkajícími se hl. J-ty b-ké vyšel v Praze 1893. Spisovatel tohoto článku namnoze jeho se přidržel. Blo.