Ottův slovník naučný/Habrovanští

Ottův slovník naučný
Habrovanský	Habrovanští	Habrovany

Údaje o textu
Titulek:	Habrovanští
Autor:	Hynek Kollmann
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Desátý díl. Praha : J. Otto, 1896. S. 696–697. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Sekta habrovanských

Habrovanští, jinak Lilečtí a Lulečtí, náboženská sekta na Moravě, vzniklá ve století XVI. Zakladatelem jejím byl vladyka moravský, Jan Dubčanský ze Zdenína a na Habrovanech (v. t.), který hloubaje v písmě svatém a horlivě čítaje spisy četných tehdejších reformatorův, ustálil se ve snaze, obnoviti pravé náboženství křesťanské. Oddaného pomocníka ve snaze té nabyl v Matějovi poustevníku, muži, kterýž první u nás chválil Luthera, když však poznal, že učení jeho valně neprospěje mravnosti, odvrátil se od něho; jinak byl Matěj malého vzdělání, ale biblí znal zevrubně. S Dubčanským sešel se r. 1526, propuštěn byv z vězení v Praze, do něhož přivedly ho choutky reformační. Třetím ve spolku byl jakýsi Václav z Lilče. Před ním cílem mužů těch bylo, aby náboženským svým zásadám získali přívržence mezi kněžstvem katolickým, a když tu neprospěli, usilovali získati pro sebe Jednotu bratrskou. Narazivše při tom na tuhý odpor Br. Lukáše, dali se po smrti jeho v nová smlouvání s Bratřími (r. 1531 v Prostějově, r. 1535 v Kyjově), ale vždy nadarmo. Také s novokřtěnci na Moravě (zvláště s Balt. Hubmaierem) měli styky, které však přerušili, když sněm znojemský z r. 1527 vydal přísná nařízeni proti sektě té. Mezi těmito pokusy o pronikavější rozšíření svého učení sestrojovali si řád jeho, majíce po ruce spisy Lutherovy, Melanchthonovy, Bucerovy, Oekolampadiovy, Zvingliovy a j. a „podle exempláře zákona božího všecky jednoty (sekty) hleděli změřiti a kteráž by nejbližší smyslu jeho byla a s ním se ve všem srovnávala, k té aby přistoupili“. O řádu rozhodli v „Routce v obecním sboru, kdež se takměř všickni bratří byli sešli“ 23. února 1528. Brzy potom zřídili si knihtiskárnu v Lilči, bez níž tenkráte žádná sekta nemohla obejíti se.

Přední zásadou učení jejich bylo, že jediným pramenem i soudcem víry jest Písmo svaté; ke spisům rozličných reformatorů přihlíželi jenom potud, pokud tyto srovnávaly se s tím smyslem, jaký oni kladli do bible. Církev byla jim „shromážděním všech věrných v duchu svatém skrze slovo boží v jedné lásce a naději“. K církvi duchovní patřili dle nich všichni, „kteří z vůle a milosti Boha všemohoucího předesláni jsou k věčnému životu“. Hlavou církve byl jim Kristus sám: „Kristus jest jediný sám smírce a orodovník mezi Bohem a člověkem“. Tudy upírali primát papežský, ba neuznávali ani kněžství; znali toliko kněžství Kristovo, které jest obecné všem křesťanům. I měli pouze „starší“, kterým náleželo bdíti nad dobrým řádem v církvi i v obci. Spasitelnou jim byla pouhá víra, dobří skutkové tedy nepotřební; nicméně žádali na přívržencích svých, aby pravou víru osvědčovali dobrými, milosrdnými skutky, bez nichž ona býti nemůže. Svátosti byly jim skutky tělesními nebo nápadními (nahodilými), čili pouhým znamením; nemohou prý učiniti „na duše žádné dobroty ani škody“. Vůbec znali jen 2 svátosti: „křest vodní a chléb večeře Páně“. „Od křtu vodního“ — pravili — „žádný člověk daru ani proměny života nenabývá.“ Křtu užívali pouze při dětech, čímž lišili se od novokřtěncův i od Jednoty bratrské, která až do r. 1534 překřtívala ty, kdož k ní přistupovali. Při večeři Páně popírali transsubstanciaci, učíce, že má býti konána toliko na památku zrazení těla a vylití krve Páně, poněvadž je prý patrno, že chléb nebyl zrazen, neb jej učedlníci snědli, a víno z kalichu nebylo vylito, neb je též vypili, ale tělo jeho vlastní teprve po večeři zrazeno a krev teprve na kříži vylita. Pokání uznávali jakožto „poznání svého zlého s želením ho i s úmyslem od něho odvrácení“, ale bez zpovědi. Zavrhovali vůbec obřady, mši sv., posty, svátky, vzývání svatých atd. Nedovolovali přívržencům svým přísahati, zapovídali jim býti členy soudu, při kterém se odsuzovalo k smrti, zakazovali jim táhnouti na vojnu.

Velmi ostře doráželi na kněžstvo katolické a stejně zarputilý boj vedli s Bratřími, jmenovitě když nezdařily se pokusy jejich, aby je získali učení svému. Proti jednotě bratrské čelí spisy jejich: „Ukázání nedostatků i také neupřímnosti učiněné nám od starších Bratří“ (Lileč, 1531), „Ukázání v dvojí stránce, nejprve pořádku služebného… druhé o původu jednoty i také o všem pořádku služebném, kterého v svém shromáždění užívají atd.“ (t., 1534) a „Apologie“ (t., 1536). Přese všelikou prudkost, s jakou byli napadáni navzájem od Jednoty, podařilo se jim nabyti přívržencův také mezi šlechtou moravskou; znaliť se k nim Albrecht Vojkovský, hejtman kraje brněnského, a Vilém Kuna z Kunštátu a na Hrádku, který pro ně přeložil a dal vytisknouti Schwenkfeldův traktát „O vzdělání svědomí dobrého“ (Olomouc, 1540); ale boj obou sekt vzbudil pozornost krále Ferdinanda I., který již roku 1535 ze sněmu znojemského zakazoval Dubčanskému kázati a šířiti učení nové a posléze r. 1537 obeslav ho do Prahy, vrhl jej do vězení, z něhož propustil ho r. 1538 na závazek, že nebude žádným způsobem rozsévati bludů sektářských. Přes to, že stavové moravští zastali se rázně Dubčanského, tento zachoval se po zákazu králově, a H. odtud jenom živořili. Přál sice jim a lutheránům Václav z Ludanic, hejtman zemský markr. Moravského, který na sněmě brněnském r. 1550 opřel se Ferdinandovi I., žádajícímu jednotu u víře, a zpráva o nich shledává se ještě při r. 1580, ale poslední zbytkové jejich roztříštili se a přistoupili k různým vyznáním. — Srv. Brandl, Jan Dubčanský a bratří Lulečtí (Čas. Matice Mor. XIV., str. 74, Brno, 1882); Gindely, Gsch. d. böhm. Brüder (str. 197); Rezek, Dějiny prostonárodního hnutí nábož. (Praha, 1887, str. 15); Z. Winter, Život církevní v Čechách I., str. 301 (Praha, 1895). Koll.