Ottův slovník naučný/Populace

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Populace
Autor: Albín Bráf
Zdroj: Ottův slovník naučný. Dvacátý díl. Praha : J. Otto, 1903. S. 236—240. Dostupné online.
Licence: PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Populace

Populace (z lat.) ve smysle statistickém znamená skutečnosti čísly vyjadřitelné, které se týkají lidí obývajících určité území politicky ohraničené (říši, stát, zemi, okres, obec neb jiné okrsky správní), a to jednak jejich číselného celku, jednak jeho rozčlánkování (skladby, struktury) podle jistých znaků, jako jsou pohlaví, věk, rodinný stav, bydliště, státní a místní příslušnost, náboženství, národnost, povolání atd., a to zase buď podle stavu, jak se jeví v určitém čase anebo jak průběhem dob se mění. I když tedy máme na př. na zřeteli celý jednotlivý stát, není pojem p. totožný s pojmem národa ve smysle politickém, neboť posléz řečeným pojmem vyjadřuje se politická jednota všech k tomu státu neb říši příslušných; rovněž není totožným s pojmem společnosti (v sociolog. smysle), při kterém máme na zřeteli vzájemné vztahy a souvislosti jednotlivců i celých skupin (tříd) na podkladě stejného právního řádu a jednotných základů kulturních. Rozhodným jest tedy pro ohraničení toho, co v obor populační náleží: Jde o číselné údaje, summy, souhrny jednotlivců v uvedených směrech — tedy nikoliv o líčení povahy duševní neb tělesné. Jen co ve příčinách posléz řečených zjistiti lze podle nějakých znaků číslem vyjadřitelných, spadá do oboru populačního (na př. znalost psaní a čtení, jisté neduhy, jako slepota, hluchost a j. p., manželské a nemanželské porody; hojnost jistých zločinův atd.). Vyšetření všech těchto skutečností jest předmětem statistiky populační neboli obyvatelské, která péčí zvláštních odborných úřadů (statistických úřadů státních, zemských, velikoměstských) a odborných zařízení (t. zv. sčítání obyvatelstva, matrik) dospěla ve státech evropské osvěty již k veliké míře dokonalosti, ano k dokonalosti nepoměrně větší než leckteré jiné obory statistického zjišťování (jako na př. statistika jednotlivých odvětví výroby). Nynějším sčítáními obyvatelstva, prováděnými v pravidelných, nejobyčejněji desítiletých obdobích podle stavu v určitý den roku po celých územích státních, zjišťuje se tak rozsáhlý obor skutečností, že výsledek podává nám mnohostraný obraz strukturní č. skladbový, tak že se mluví raději o popisu obyvatelstva (démografie) než o pouhém sčítání. To, co se takovým způsobem pro určitý moment časový zjistí, dá nám stav obyvatelstva; zjišťuje-li se kromě toho (na podkladě zápisů do matrik a jinými způsoby) i zároveň v pravidelných (obyčejně ročních) obdobích, co se na tom stavu mění, na př. sňatky, porody, úmrtími, poznáváme z výsledků měnu obyvatelstva. Avšak vědecké snažení neobmezilo se na prosté seznávání těchto všech skutečností z výkazů podrobnějších neb úhrnných, nýbrž hledělo vystopovati jisté pravidelnosti (zákonnosti) v těchto skutečnostech na jevo vystupující a jejich příčiny, a na výsledcích takových badání spočívá theorie populační, ve kteréž příčině dostačí na př. připomenouti proslavenou theorii Malthusovu. Z populační theorie vyvozuje pak politika populační zásady o tom, co jest činiti veřejné moci, aby zdravý vzrost p. se podporoval a nezdravému čelilo. I theorie i politika populační jest ovšem v nejužší souvislosti s theorií a politikou národohospodářskou a proto bývá zabírána i do soustavných spisů národohospodářských. Dokonalost theorie populační závisí ovšem na spolehlivosti jejího podkladu, totiž statistiky populační. Takovou však poskytnouti mohla teprve doba nová ve státech u vzdělanosti pokročilých, neboť jen ty mohly podstoupiti opravdová sčítání lidu. Pro země méně vzdělané ještě za našich časů třeba jest se spoléhati na pouhé odhady, které se přidržují různých pomůcek, proto také odhady takové dospívají k výsledkům často značně odchylným. Přes to dopouští nová doba aspoň s jistou poměrnou přesností udati stav obyvatelstva pro všecky části zeměkoule; pro vzdálenější doby minulé jest to velmi nesnadné, často jen s velikým uměním kombinačním možné i vzhledem k jednotlivým státům evropským. Výpočty se tu opírají o rozličné výkazy sestavené pro účely vojenské, berniční a j. p. Nejlépe daří se podobným pokusům ještě, pokud jde na př. o určitá města, kde se zachovaly ze starších dob, porůznu již i ze středověku, rozličné zápisy skýtající práci takové opory. Dokonce i pro některé státy starověku zachovaly se tu onde záznamy nebo přišly výsledky jejich do spisů zachovaných, tvoříce tu oporu pracným pokusům badatelským.-Z nejdůležitějších momentů populační statistiky buďtež zde některé stručně dotčeny.

I. Kromě počtu obyvatelstva (o němž srv. data v článcích o jednotlivých světa dílech a státech i jejich částech) má velikou obecnou zajímavost hustota obyvatelstva (lidnatost, zalidnělost), čímž rozumíme poměr počtu obyvatelstva ku ploše obývané, kterýž vyjadřuje se obyčejně průměrným počtem připadajícím v určitém území, o něž právě jde, na jednotku plošnou (nyní obecně 1 km2). Čísla naznačující takto hustotu obyvatelstva sama o sobě ještě neposkytují podkladu pro nějaké úsudky určitější. Sice tu mnoho rozhodují podmínky přirozené (podnebí, úrodnost půdy, příhodnost spojení atd.), ale také kulturní stav, zejména za podmínek přírodních jinak stejných hospodářská vyspělost, zvláště stupeň pokročilosti průmyslové neb obchodní, což pak zase mívá vliv na poměrnou dokonalost vzdělávání půdy samé. Proto ryze zemědělské státy i krajiny mívají řidší obyvatelstvo než takové, jež mají už rozvinutý průmysl, zejména i velkoprůmysl. Však též rozdělení majetku pozemkového má tu účinek (převládající velkostatky uživí menší obyvatelstvo než půda stejnoměrněji rozdělená). Hustota obyvatelstva je spolu provázena větší hustotou bydlení (větší počet obydlí, po případě větší průměrný počet obývajících jedno stavení), což má zase zvláštní účinky zdravotní, mravní i jiné kulturně významné. Na celé zeměkouli jsou jen čtyři oblasti se značnou zalidněností, a to: Střední Evropa (s Britskem); v Asii Východní Indie, Čína a Japansko; v Americe státy západního pobřeží severoamerického; v Africe Egypt. V těch oblastech zalidněnost převyšuje číslo 50 duší na 1 km2. V některých částech Evropy lidnatost dosahuje 100—200 duší na 1 km2. Pokud jde o celé státy, lidnatost r. 1890 převyšovala číslo 200 na 1 km2 toliko v Belgii (212) a daleko menším, tudíž k přirovnávání ještě méně způsobilém,Liechtensteinsku (659). Pro celou V. Britannii bylo průměrné číslo lidnatosti 122, pro Nizozemí 143, Francie 107, Německo 91, Rakousko-Uhersko 64 (Předlitavsko samo 80), Rusko 18. Lidnatost Čech (113), Moravy (102) a Slezska (118) rovná se tedy bezmála průměrné lidnatosti V.Britannie resp. Francie. Čísla 300 duší na 1 km2 dosahuje sejen v nevelikém počtu menších okrskův Anglie, Belgie a Nizozemska. Kde menší oblast nějaká vykazuje číslo ještě vyšší, zračí se v něm obyčejně dominující vliv nějakého velikého města.

II. Místní rozčlenění a poměry obytné. Zde populační statistika stopuje především rozdělení obyvatelstva do obcí a osad i třídí obyvatelstvo podle poměrných podílů, které připadají na jednotlivé jejich kategorie velikostní. Roztřídíme-li např. osady lidské podle počtu obyvatelů do velikostních tříd, shledáme, že v různých zemích je poměrný podíl všeho obyvatelstva na každou třídu připadajícího velmi rozdílný, při čemž však velmi padá na váhu, zda jde o země rozměru velikého či malého, ježto v poslednějších existence jediného velkého města pošine jednostranně celý průměr. I zde užívá se s oblibou čísel relativných. Tak na př. podle sčítání r. 1890 připadlo v Předlitavsku z každého 1000 obyvatelů průměrem na osady pod 500 obyvatelů 314, od 500—2000 obyv. 361, od 2000—5000 obyv. 126, od 5000 do 10.000 obyv. 41, od 10.000-20.000 obyv. 38, přes 20.000 obyv. 120. Avšak poměrná čísla pro týchž šest kategorií činila v D. Rak.: 195, 183, 54, 26, 20, 522. Naproti tomu v Čechách 363, 321, 126, 57, 62, 75; na Moravě 241, 432, 153, 53, 60, 61; ve Slezsku 154, 451, 228, 56, 73, 38. Nejnápadnější jsou tudíž ve všech těch třech zemích odchylky v typech nižších. Obecný jest však ve státech evropské osvěty pošin těchto poměrných čísel ve směru typů vyšších, kterýž v obecné mluvě vyjadřuje se rčením o »stěhování do měst«. Tak shledáváme, že z každého 1000 obyvatelů připadalo v předlitavském Rakousku průměrem na místa do 2000 obyv. r. 1842: 811, r. 1890: 675, na místa od 2000 do 5000 ob. r. 1842: 99, r. 1890: 126, na místa od 5000 do 20.000 ob. r. 1842: 48, r. 1890: 79, a na větší r. 1842: 42, r. 1890: 120. Celkem tedy na místa rázu městského (přes 2000 ob.) r. 1842 jistě pouze pětina, r. 1890 již skoro třetina. V zemích průmyslově vyvinutějších poměr ten je ještě daleko rozhodnější ve prospěch posléz řečených. V Německu činil na př. poměr obyvatelů míst do 2000 a přes 2000 duší r. 1867 ještě 63,5 : 36,5, r. 1890 již 57,5 : 42,5. Čím více se vyvinuje místní soustředění obyvatelstva ve větších středištích, tím důležitějším se stává stopování poměrů bytových. Statistika zjišťuje obecně počet domů, bytových stran (partají) a obyvatelů jednotlivých domův. Poměry velikých měst v území malém již celému zemskému průměru mohou dáti odchylnou tvářnost. Tak připadlo r. 1890 v celém Předlitavsku na 1 obydlené stavení 1,58 stran a 7,51 obyvatelů průměrem, v Dolních Rakousích činí čísla příslušná 2,78 a 13,08, v Čechách 1,82 a 8,25, v Haliči 1,30 a 6,52. Pro veliká města vyhledávají se ještě podrobnější čísla o poměrném poctu obyvatelů vypadajících na jednotlivé kategorie bytů podle velikosti (počtu jizeb) a polohy (podzemí, přízemí, patra, podstřeší) a dospívá se tak k obrazům neobyčejně poučným zvláště, když se i ty výkazy zase liší podle jednotlivých čtvrtí a předměstí a když se k tomu všemu připojuje ještě obraz o sociálnim roztřídění bytových stran (rodinní příslušníci, čeleď, podnájemníci, nocleháři) podle uvedených různých druhů bytových. Tak přichází se k přesným objektivným znakům přeplnění bytového v celém průměru určitých čtvrtí i poloh domových.

III. Z osobních poměrův obyvatelských důležit jest především číselný poměr obou pohlaví. Pro většinu vyspělých států novověkých jest typičnou skutečností číselná převaha žen mezi žijícím obyvatelstvem, ačkoliv průměrně rodí se chlapců více. Na čem se faktum posléz dotčené četnějších porodů chlapců zakládá, není bezpečně zjištěno, ač byly pokusy o vědecké vysvětlení podniknuty již častěji. Větší úmrtnost mužských, jevící se už v letech dětských, zmenšuje původní převahu chlapců, v dalších stupních věku (mezi 20.-30. rokem) číselný poměr obou pohlaví se vyrovnává, dále přibývá poměrné převahy žen. Na 1000 žijících osob mužského pohlaví připadá nyní průměrem žijících obyvatelů ženských v Norsku 1092, v Portugalech 1091, Skotsku 1072, Švédsku 1066, v Anglii 1064, Švýcarech 1057, Dánsku 1051, v Nizozemí a evropském Rusku 1024, v Uhrách 1015, ve Francii 1007. V Italii a zemích balkánských platí poměr opačný. Ku příčinám přebytku ženského v zemích uvedených přispívá kromě větší úmrtnosti chlapcův i vystěhování, v němž mívají větší účasť mužští, ale také těžší zaměstnáni mužská i nespořádanější život atd. U národů méně vzdělaných větší porobení ženy zvyšuje také ženskou úmrtnost. Hospodářská stránka převahy žen v jistých vrstvách (hlavně t. zv. středních) jeví se pak jako čásť t. zv. otázky ženské (snaha po otevření zdrojů výdělečných zenám, jež nemohou se provdati). Sociálně závažnějši částí ženské otázky zůstává však odcizování ženy (i provdané) úkolům rodiny a domácnosti tím, že musí pro pomoc ve výživě věnovati se práci námezdné stejným rozsahem jako muž, s nímž v tom směru z části značné soutěží. Tak zejména průmysl zabral veliký počet žen k pravidelným výkonům v dílnách a továrnách. Zmírniti následky toho pro dobro dorostu a rodinného života jest úkolem zákonodárství ochranného. (Srv. Dělnická otázka.)

IV. Rozvrstvení obyvatelstva podle věku. Poměr počtu osob stojících v daném momentu (sčítání lidu) v určitých stupních věku není ve všech státech stejný, což souvisí s větší neb menší poměrnou hojností porodův a s úmrtností, ovšem však také s přistěhováním a vystěhováním (toho jsou nejvíc účastny vrstvy ve středních letech věku). Podle sčítání posledních připadalo z každého 1000 obyvatelů na osoby ve věku

do 15 let od 15 do 70 let přes 70 let
ve Francii 267 685 48
v Italii 322 647 31
v Rakousku 342 631 27
v Německu 352 620 28
ve V. Britanii a Irsku 363 608 29
v Uhrách 386 592 22
ve Spoj. Obc. sev.-am. 381 599 20

Podle toho musí průměrem každých 100 žijících obyvatelů, kteří jsou ve věku produktivním (15-70 let), pečovati v Uhrách o výživu 67 osob ještě neb už neproduktivných, v Unii sev.-amer. a V. Britannii o 66, v Německu o 61, v Předlitavsku o 58, v Italii o 54, ve Francii jen o 46. Pro blahobyt přítomné generace poměr, který ukazuje na př. Francie, jest nejpříznivější, ale to pohodlí - jest vyváženo nebezpečím hrozícím do budoucnosti politické váze (branná moc!). Rychlejší přírost, který ukládá vrstvám ve věku středním břímě větší, dotud není nebezpečný, dokud přirozené bohatstvi (Spojené Obce) nebo rozmach průmyslový (Anglie, Německo) otvírá dosti volné dráhy činnostem výrobním. Poměrně veliký počet starců a stařen jest ovšem vždy známkou blahobytu aspoň poměrného.

V. Sňatky, porody, úmrtí jsou základní činitelé t. zv. přirozené měny obyvatelstva. Uzavírání sňatků jest sice podmíněno působností mocného pudu, avšak i vůlí, podléhající zevním pohnutkám, mezi nimiž mají hospodářské váhu značnou (možnost vyživiti rodinu a t. p). I statistika snažila se vlivy ty vystihnouti, stopujíc souvislost počtu uzavíraných sňatků s příznivými či méně příznivými podmínkami blahobytu, drahotou, vlivem tísní a krisí odbytových a pod. Obecné zlepšení poměrů výživných, ztenčení obyvatelstva válkami neb epidemiemi povznášívá četnost sňatků nad průměr, opak ji stlačuje. Starší statistika mluvívala dokonce o poměru opačném, ve kterém k sobě stojí četnost sňatkův a ceny potravin, co však jest poněkud úzké, protože nepůsobí tu jen ceny potravin, nýbrž vše, co podmiňuje větší nebo menší snadnost úživy. Srovnáním počtu sňatků v jednom roce uzavřených s celým stavem obyvatelstva dospívá se k průměrnému číslu sňatkovému (počet sňatků připadající na 1000 žijících obyvatelů), kteréž činilo na př. r. 1894 v Německu 7,94, v Předlitavsku 7,91, v Uhrách 9,28, v Rusku 8,44, Francii 7,44. U národů méně vyvinutých vstupuje se ve sňatky dříve, ve věku mladšim, což má vliv i na hojnost porodů. U národů vyvinutějších a vůbec v třídách vzdělanějších vstupuje se ve sňatky ve věku vyšším, protože požadavek na pohodlí a celá míra životní je větší. Číslem porodovým vyrozumíváme počet porodů, připadající do roka průměrem na každý 1000 obytelův. Číslo to činilo na př. r. 1892 v Německu 35, v Předlitavsku 36,7, v Italii 36,4, v Anglii 30,5, v Belgii 28,6, ve Švýcařích 28,1, ve Francii 22,3, v Uhrách 40,6, v Rusku však 45. Vůbec jest v Evropě u národů slovanských nejznačnější (ač také namnoze pro menší vyspělost kulturní úmrtnost dětská veliká, tak že skutečného přírostu obyvatelstva nedosahuje se v témže poměru, v jakém jsou k sobě čísla porodová). Rozmanité pokusy, vysvětliti rozdíly porodové hojnosti z poměrů podnebních, z různosti povolání a pod. nebo přivésti je v určitý vztah k hustotě obyvatelstva (stupni zalidněnosti), ne vedly k cíli. Vliv nepochybný má věk manželů, přirozená plodnost, ale též panující zvyky a názory (t. zv. dvoudětský systém ve Francii) a zase poměry hospodářské a kulturní, jež určují věk, v němž se vstupuje ve sňatky. Číslo porodů jest ovšem jedním z činitelů přirozeného přírůstku obyvatelstva, není jím však výhradně. »Značná poměrná čísla porodův a sňatků jsou jen relativným a pochybným, nízká čísla úmrtní za to absolutním a nepochybným sociálním dobrem« (Ruemelin). Můžeť vysoké číslo porodové býti vyváženo a často bývá značnými čísly úmrtnosti obecné (nedostatečná péče o děti i povšechné těžké poměry výživné!). Čím však větší jest počet zrozených, kteří se dožijí přirozených hranic lidského věku, tím neklamnější jest to známka blahobytu a zdravých zařízení mravních a veřejnoprávních i dobrých hospodářských poměrův. Roční číslo úmrtnostní na 1000 obyvatelů činilo v desítiletí 1871—80 ve Švédsku 19,6, v Britsku 22,3, ve Francii 23,6, v Německu 29,03, v Předlitavsku 33. Podle novějších sestavení přijde se k číslům těmto: Norsko 17, V. Britannie 20,9, Francie 22,4, Německo 26,8, Rakousko (Předlit.) 29,3, Italie 30. — Ani z čísel těch o poměrné životnosti nelze ještě souditi bezpečně, jeť největším jejich činitelem úmrtnost dětská, neboť na děti zmírající v 1 roce věku připadá až 30—40 proc. zemřelých průměrem (příznivější čísla u národů hospodářsky vyspělých a vůbec v třídách hmotně lépe postavených). Nejčastěji bývá právě tam, kde číslo porodové je větší, i značnější dětská úmrtnost. Na základě čísel úmrtnostních v jednotlivých stupních věku dospívá se pak k tabulce skladby obyvatelstva podle stáří, ukazující, kolik z počtu zrozených dožije se jednotlivých stupňů věku. Podle populačních dat z let 1870—80 dožije se z 1000 zrozených osob mužských

roku v Německu Francii Anglii
1. 747,27 801,76 841,42
5. 648,71 716,42 734,07
10. 620,89 693,56 708,99
20. 592,87 660,35 680,03
30. 544,54 601,79 630,04
40. 487,75 543,53 563,08
50. 412,28 476,55 476,98
60. 311,24 382,91 365,01
70. 177,50 245,57 222,06
80. 50,35 85,83 77,35
90. 3,30 10,49 8,02

Pro ženské pohlaví jsou obdobná čísla v týchže státech z příčin již výše (odst. III.) naznačených příznivější. Viděti jest spolu na této tabulce různý stupeň úmrtnosti dětské, jenž pak na vytváření dalších stupňů má nemalý vliv.

VI. Celkové poměry přírostu obyvatelstva závisí tudíž na poměru počtu porodův a úmrtí, k čemuž přistupuje ještě výsledek přistěhování a vystěhování. Když se to vše vezme v počet za jisté období časové, dospěje se k číslu, o kolik procent obyvatelstva v tom období ročně přirůstá, a může se, trvání toho stavu předpokládajíc, vypočísti doba potřebná ke zdvojnásobení všeho stavu obyvatelstva naproti stavu přítomnému. Při průměrném ročním přírůstku 1‰ činí doba zdvojnásobovací 696 let, při 2‰ 348, při 3‰ 232, při 5‰ 139, při 7‰ 95, při 10‰ 69 let. Mezi lety 1820-80 evropské obyvatelstvo vzrostlo z 200 na 320 millionů duší, což by dalo roční přírůst okrouhle 8‰ a dobu zdvojnásobovací nezcela 86 let. V Rakousku byl průměrný přírost roční v období 1850—80 7,7‰, v době 1880—90 o málo méně. Naproti tomu vykazuje Německo po řadu desítiletí stále větší přírost než. 10 pro mille ročně (zdvojnásobovací doba 69 let!), Anglie 13, Rusko 14 (zdvojnásobovací doba ani ne 50 let); za to Francie s přírůstkem, jenž nepřevyšuje 2‰, by potřebovala na zdvojnásobení své p. 348 let. Odtud pochopitelna její těžká starost o budoucnost a usilovný boj osvícených vlastenců proti zvykům a nemravům, vadícím přírostu obyvatelstva. Jakkoliv přírostky obyvatelstva o 1 proc. ročně nezdají se příliš nápadnými, přece jsou tak veliké, že musí býti pojímány jako výjimečně vysoké. Kdybychom totiž předpokládali takové i v minulosti, na př. po celou dobu od počátku středověku až na naše časy, přišli bychom v Evropě na počátku středověku k číslu celkového počtu obyvatelstva tak nízkému, že odporuje naprosto všemu, co nám známo o tehdejší četnosti obyvatelstva i jen v evropské oblasti staré říše Římské. Takovéto skutečnosti vysvětlují, proč stále zůstává pro uvažování politiků národohospodářských důležitou otázka, zda poměr přírůstkův udrží se v rovnováze s možnostmi úživnými. Starší spisovatelé a politikové, t. zv. merkantilistickým duchem vedení (srv. Merkantilism), kladli přílišnou váhu na rozmnožení obyvatelstva a podněcovali vzrost jeho různými prostředky. Reakci proti tomu vyvolal Malthus (v. t.), kterýž proti umělému podněcování vzrostu obyvatelstva vystoupil s naukou, že ho není třeba, kde je dostatečných možností výživných, ale že je škodné, kde jich není. I byl zástupcem politiky liberální (ponechati věci vývoji samočinnému). Celkem moderní státy neužívají již bývalých prostředků podněcovacích, vyjmouc t. zv. kolonisaci vnitřní, když domácí přírost obyvatelstva nevyhovuje potřebě rychlého využitkování všech naskýtujících se možností výrobních. S druhé strany nebrání se již vystěhování jako v dřívějších stoletích, nýbrž pouze je podrobují dozoru a regulaci vzhledem k nebezpečím, plynoucím pro vystěhovalce samy z neznalosti a z vykořišťování jejího zištností agentskou. Dobrá národohospodářská a dobrá sociální politika (protože přílišné nerovnosti důchodové a majetkové ohrožují zdravý rovnoměrný přírost obyvatelstva) pokládá se celkem také za nejbezpečnější politiku populační.

Literatura je přebohata a opory pro její vyhledáni poskytuje každá obsáhlejší příruční kniha národohospodářská i všeobecná theorie statistická i slovníky odborné. Pro Rakousko statistický materiál ze sčítání a z pravidelných záznamů matrikových v objemných, pravidelně vydávaných tabulových dílech ústřední statistické kommisse (Oesterreichische Statistik); přehledně ve výroční souborné publikaci »Oesterreichisches statistisches Handbuch für die im Reichsrathe vertretenen Königreiche u. Länder«, vycházející od r. 1881. Soustavné zpracování celé látky na podkladu sčítání z r. 1890: Rauchberg, Die Bevölkerung Oesterreichs Vídeň, 1895). Bf.