Ottův slovník naučný/Polykleitos

Ottův slovník naučný
Polykefalický	Polykleitos	Polykratés

Údaje o textu
Titulek:	Polykleitos
Autor:	Hynek Vysoký
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Dvacátý díl. Praha : J. Otto, 1903. S. 179–180. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Polykleitos
Související články ve Wikipedii: Polykleitos mladší

Polykleitos: 1) P. starší, rodem ze Sekyónu, syn Patroklův, bratr Naukydův, otec Patrokla mladšího, slavný sochař a kovolijec řecký, hlava umělecké školy argejské. Věk jeho spadá do doby asi r. 477—410 př. Kr. Výtvory jeho: 1. Kolossální, chryselefantinová socha Héry pro Héraion argejské (viz Héra, str. 116b; k literatuře tam uvedené dodati jest nyní: „Archaeol. Anzeiger“, 1898, str. 180; Furtwängler, Sitzungsb. d. bayer. Akad., phil.-hist. Cl., 1899, str. 584—585, 588; „Journal of Hellenic Studies“, 1901, str. 30 sl.; „Revue numismatique“, 1902, str. 298); 2. socha raněné Amazonky v Artemisiu efeském (viz Amazonky, str. 78a a Krésilas); 3. doryforos, t. j. socha vítězného athléta (pentathla), jenž zobrazen jest maje krátké kopí házecí (akontion) opřeno o levé rameno, kdežto pravé rámě visí volně dolů; originál byl z bronzu. Nejlepší replika jest socha musea neapolského (Friederichs-Wolters Gipsabgüsse č. 503), mimo to zachovalo se veliké množství replik torsa a hlavy; 4. diadumenos, t. j. zápasník, jenž ovíjí si kolem hlavy vítěznou pásku. Také tato socha zachovala se v několika replikách, z nichž nejlepší jest diadumenos délský, chovaný v národním museu athénském, méně přesnou replikou jest diadumenos vaisonský v britském museu (Frieder.-Wolters č. 508) a diadumenos madridský; vedle toho zachovalo se množství replik torsa a hlavy; 5. sochy athlétů: a) Lada, jehož replika zachovala se snad v jedné soše musea Torlonia v Římě (Studniczka, Berichte der sächs. Gesell. d. W., 1900, str. 329—350), b) Kyniska, jehož base objevena byla v Olympii (Inschriften v. Olympia, č. 149) a jehož repliku shledávati jest s Petersenem, Collignonem, Furtwänglerem a Robertem ve westmacottském athlétu Britského musea, v soše Barraccově (Coll. Barracco, tab. 38a) a v soše zahrady quirinálské v Římě (Matz-Duhn, Ant.-Bildwerke in Rom, č. 210), c) a d) Pythoklea a Aristióna, vítězů v olymp. 82, jejichž base dosud se zachovaly (Inschriften v. Olympia, č. 162, 163 a 165), e) Xenoklea (Inschr. v. Olympia, č. 164), ač nebyla-li snad tato socha od P-ta mladšího. Staří spisovatelé zmiňují sc ještě o některých jiných sochách P-tových (nudus talo incessens, astragalizonti, kanéfory), jež však přes různé pokusy (Benndorfovy, Sittlovy, Mahlerovy, Bullovy) nepodařilo se dosud zjistiti mezi sochami nám zachovanými. Konečné někteří (na př. Furtwängler, „Berl. phil. Wochenschrift“, 1888, str. 1486) přičítají P-tovi staršímu stavbu divadla epidaurského (Pausanias, II., 27, 5), kdežto jiní (Kawerau v Baumeisterových Denkm. d. klass. Altertums, 1738, Kavvadias, Les fouilles d’Epidaure, díl I., Athény, 1893, Winter v „Deut. Literaturzeitung“, 1893, str. 816) přičítají stavbu tu snad větším právem P-tovi mladšímu. — Postavy P-tovy jsou vesměs mohutné, zavalité, při čemž zvláště vytknouti jest obdivuhodnou souměrnost v poměru všech jednotlivých částí těla k sobě a jasné, energické jejich stilisování, kterým objevují se nám vesměs v té formě, v níž jsou nejzpůsobilejší pro úkony přírodou jim vykázané. Této virtuosity ve správném podání těla lidského a jeho proporcí došel P. neúmorným studiem lidského těla a jeho součástek. Na základě studií svých P. sepsal též theoretický spis, v němž normální poměrv jednotlivých části těla k sobě a k celku byly vyjádřeny přesnými ciframi. Sochy P-tovy (zejména doryforos) byly po dlouhou dobu kanonické pro řecké umělce, zejména školy peloponnéské, doryforos označován přímo jménem kanón. Hlavy soch P-tových jsou čtverhrané; oduševnělého výrazu Feidiova neb Praxitelova arci nemají. Postavy P-tovy podány jsou většinou tak, jako by byly právě v chůzi se zastavily: celá tíha těla spočívá na noze opěrné (Standbein), kdežto druhá noha nevykročujíc celým chodidlem, nýbrž pouze bříškem palcovým zastavuje se v kroku. Tím tato noha doznává živějšího pohybu silnějším ohnutím kolena a všechny jednotlivé části její přicházejí pak elastickým pozdvižením paty a ohybem prstů důrazněji ve svých funkcích k platnosti. Všechny pohyby těla stávají se u P-ta silnější, důraznější, než byly u jeho předchůdců. Hlava sedí volněji na krku a také v držení ramen jeví sochy P-tovy značný pokrok proti době dřívější, jejž zejména pozorujeme na doryforu: rámě na straně nohy opěrné visí volně dolů, kdežto druhé rámě jest v lokti ohnuto a opírá o rameno krátký oštěp házecí. Tím napětí nezůstává obmezeno toliko na jednu stranu, jak to bylo před P-tem, nýbrž mění se chiasticky: pravé noze opěrné odpovídá zaměstnané levé rámě, kdežto levé noze volné (Spielbein) odpovídá volně dolů splývající rámě pravé. Obličej soch P-tových obrací se ke straně, jež dříve měla méně pohybu a vykazovala méně motivů, totiž ku straně pravé. U všech figur polykleitovských nalézáme disposici, odpovídající disposici doryfora (Amelung).

2) P. mladší, syn Naukydův, sochař a architekt řecký IV. stol. př. Kr. Sochy jeho: Zeus Meilichios v Megalopoli (socha byla vytvořena brzy po r. 369 př. Kr.), socha olympionika Antipatra a socha Agénorova (Pausanias, VI., 6, 2) a snad též socha Afrodity. Konečné vystavěl divadlo a tholos v Epidauru. — Srv. Overbeck, Gesch. d. griech. Plastik, 4. vyd., I., 507 sl., 533 sl., II., 155 sl.; Collignon, Histoire de la sculpture grecque, I., 485—516, II., 167—168; Furtwängler, Meisterwerke d. griech. Plastik, 288 sl., 380, 413 až 509; P. Paris, Polyclète (Pařiž, 1898); A. Mahler, P. u. seine Schule (Athény a Lipsko, 1902); Benndorf, Ueber eine Statue d. älteren P. (Festgabe für A. Springer); Sittl, Der Talo incessens des P. (Vircpurk, 1894); Lange, Darstellung des Menschen in d. älteren griech. Kunst, překlad M. Mannové, str. 80, 83—88, 197—225; „Hermes“, 1900, str. 171, 174, 185—193 (Robert); „Revue de philologie“, 1902, seš. 2 (Foucart); „Berliner philolog. Wochenschrif“, 1902, str. 271—278 (Amelung). Vý.