Ottův slovník naučný/Pius

Ottův slovník naučný
Piura	Pius	Piut

Údaje o textu
Titulek:	Pius
Autor:	František Xaver Kryštůfek
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Devatenáctý díl. Praha : J. Otto, 1902. S. 811–815. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Související články ve Wikipedii: Pius I., Pius II., Pius III., Pius IV., Pius V., Pius VI., Pius VII., Pius VIII., Pius IX.

Pius (lat., »zbožný«, ital. Pio, franc. Pie), jméno devíti papežův: 1) P. I., svatý (142 až 157), byl rodem z Aquileje, biskupoval 15 let, nebyl asi mučedníkem.

2) P. II. (1458–64) viz Aeneas Sylvius.

3) P. III. (1503). Narodil se 9. květ. 1439 v Sieně, byl syn sestry Pia II. Laodomie, studoval v Perugii práva, stal se doktorem a byl od svého ujce r. 1460 učiněn arcibiskupem sienským a potom kardinálem-jahnem. Papežové užívali ho k poselstvím ke své spokojenosti. Za papeže zvolen byl 22. září 1503 a korunován 8. říj., ale zemřel již 18. říj. t. r.

4) P. IV. (1559–65). Po smrti Pavla IV. piklemi Španělův protahována volba čtyři měsíce; teprve 26. pros. 1559 byl za papeže zvolen kardinál Jan Angelo Medici, příbuzný florenckých Mediceů. Narodil se v Miláně 31. břez. 1499, studoval v Bologni a Pavii filosofii a práva, byl nějaký čas advokátem v Miláně. Pro válečné nepokoje zaměnil r. 1526 Milán za Řím, Klement VII. jmenoval jej protonotářem a Pavel III. užíval ho ke správě rozličných měst a v poselstvích, učinil arcibiskupem dubrovnickým a roku 1549 kardinálem-knězem. Ve válce o Parmu byl P. v papežském vojsku legátem a dostal od císaře Karla V. biskupství Cassano v Kalabrii. Nesrovnávaje se s přísností Pavla IV., opustil Řím a žil v Miláně dobročinnosti. Jako papež nazval se P. IV., odpustil provinilcům všechna provinění a nepořádky za mezivládí spáchané, přihlížel k zachovávání residence od biskupův a pohnal synovce Pavlovy před soud: vévoda z Palliana, kardinál Alexander a ještě dva jiní jejich příbuzní byli popraveni. Svým příbuzným nedopřál žádného vlivu, jenom svého synovce Karla Borromejského povýšil za arcibiskupa milánského a kardinála, podporoval svého strýce všestraně a připojil si ku poradě 6 doktorů, z nichž potom vznikla sacra consulta. P. IV. uznal Ferdinanda I. za císaře a ukončil tak spor, začež mu Ferdinand vzdal díky. Bullou »Ad Ecclesiae regimen« z 29. list. 1560 dal pokračovati ve sněmě Tridentském, který byl ukončen seděním XXV. dne 4. pros. 1563, a potvrdil jej 26. led. 1564 bullou »Benedictus Deus«. Zřídil kommissi z 8 kardinálův, aby se starala o provedení Tridentských usnesení, poslal listy a posly za tou příčinou ke knížatům a biskupům, předepsal vyznání víry, zhotovené z dekretů Tridentských (professio fidei Tridentina), všem, kdož duchovní úřad nebo hodnost akademickou přijímají nebo do lůna církve z protestantství se vracejí, vydal bullu proti čtení zakázaných knih a dal r. 1564 zhotoviti jejich seznam (Index librorum prohibitorum). Na žádost císaře Ferdinanda I. a bavorského vévody Albrechta V. dovolil 17. dubna 1564 v celé provincii české, tedy v Čechách a na Moravě, v Rakousku, Solnohradsku a některých diécésích v Německu, věřícím přijímati večeři Páně pod obojí způsobou. Pražský arcibiskup Antonín Brus prohlásil papežské breve ke konci čce 1564 v chrámě sv. Víta a poslal je svému suffraganu, olomouckému biskupu Marku Kuenovi, aby učinil totéž. Avšak kalich nepřinesl onoho ovoce, kterého žadatelé očekávali; vévoda Albrecht V. zakázal jej již r. 1571; v Čechách přestal r. 1622. Manželství kněží papež nedovolil. Zemřel 9. prosince 1565.

5) P. V., svatý (1566–72). Slul Michal Ghislieri, narodil se z nízkého rodu 17. ledna 1504 v městečku Bosco u Milána, vstoupil do řádu dominikánského a byv r. 1528 na kněžství posvěcen, byl 16 let lektorem v řádě a působil jako inkvisitor na nebezpečných místech, jako v Comě a Bergamě. Kardinál Caraffa jako představený sv. officia povolal jej k tomuto do Říma a jako papež Pavel IV. jmenoval jej r. 1557 kardinálem a r. 1558 velikým inkvisitorem. Po smrti Pia IV. byl vlivem sv. Karla Borromejského 8. čna 1566 zvolen za papeže a nazval se P. V. Jako papež zůstal ve svém životě mnichem, učinil pouze jediného synovce, dominikána Michala Bonella, a to ještě na mnohé domluvy, kardinálem, odstranil v Římě půtky zvířat jako nekřesťanskou zábavu. Uváděl do života sněm Tridentský, vydal r. 1566 »římský katechismus«, zavedl r. 1568 »opravený breviář« a vydal r. 1570 »opravený missál«, pečoval o opravu klášterů, bděl nad residencí biskupův a dal v nové, ostřejší formě prohlásiti bullu »In coena Domini«, bez ohledu na nespokojenost knížat. Přivedl k místu spolek Benátčanův a Španělů proti tureckému sultánu Selímu II. a vyzbrojil sám loďstvo a vojsko, jehož vrchní velitel Don Juan d'Austria porazil 6. říj. 1571 u Lepanta loďstvo turecké. Proti královně anglické Alžbětě, která všude podporovala revoluci protestantův proti katolickým zeměpánům, vydal P. 25. ún. 1563 klatbu a sesadil ji, ovšem bez úspěchu, začež pronásledovala katolíky ještě krutěji. Ujímal se královny Marie Stuartovny a pracoval o její vysvobození penězi a podporoval vojskem francouzského krále Karla IX. proti Hugenotům a španěl. Filipa II. proti odbojným Nizozemčanům. Zemřel svatě v řehol. rouše 1. květ. 1572. Klement X. prohlásil jej r. 1672 za blahoslaveného a Klement XI. za svatého. Památka jeho koná se 5. května.

6) P. VI. (1775–99). Slul dříve Jan Angelus Braschi, nar. se v Ceseně 27. pros. 1717 ze šlechtické rodiny, studoval v Římě, stal se za Benedikta XIV. papežským tajemníkem a kanovníkem u sv. Petra, za Klementa XIII. pokladníkem (1766) a za Klementa XIV. 5. říj. 1774 kardinálem. Po jeho smrti byl po více nežli čtyřměsíčním konklave zvolen 15. ún. 1775 za papeže a nazval se P. VI. Všude panovala snaha po opravách církve, které směřovaly proti církvi a k utvoření církve státní. V čele tohoto hnutí stál císař Josef II. Reformy Josefa II. vzbudily obavy v papeži, který proti radě mnohých kardinálů rozhodl se osobně odebrati se do Vídně k císaři. Pobyl ve Vídni od 22. břez. do 22. dub. 1782, ale nepořídil nic u císaře, leda že tento po jeho odjezdě pokračoval v reformách trochu mírněji. Příkladu císařova následoval jeho bratr velkovévoda toskánský Leopold I., a řídě se jeho nařízeními Scipio Ricci, biskup pistojský, r. 1786 měl diécésní synodu, z jejíchž usnesení papež r. 1794 bullou »Auctorem fidei« 85 vět zatratil. Benátská republika a ministr Tarucci v Neapolsku vedli si podobně. V Německu vydal r. 1763 trevírský světící biskup Jan Mikuláš Hontheim pod vymyšleným jménem Justina Febronia knihu: Justini Febronii, de statu ecclesiae et de legitima potestate Romani Pontificis liber singularis, kde papeže čini prvním mezi rovnými a hlásá čirou revoluci církevní. Papež Klement XIII. zatratil tuto knihu r. 1764, však teprve P. VI. pohnul Hontheima, že r. 1778 a 1779 odvolal, ovšem jenom na oko a pokrytecky. Duchovní kurfiršti chtěli býti vůči papeži samostatnými, dali svými posly v Koblenci r. 1769 vypracovati 31 žádostí a podali císaři Josefu II., aby jejich splnění u papežské Stolice vymohl, ale apoštolská Stolice jim nepovolila. Když však Pius VI. zřídil r. 1785 nunciaturu v Mnichově, titíž kurfiršti ještě ve spolku s arcibiskupem solnohradským dali r. 1786 v lázeňském místě Emsu složiti t. zv. »Emské punktace« o 23 článcích a začali hned vykonávati svá domnělá práva. Rázně počínal si proti arcibiskupům kolínský nuncius Pacca, a P. VI. vyložil v listě ze 14. list. 1789 k arcibiskupům práva Apoštolské Stolice. Francouzská revoluce udělala těmto sporům konec, ale připravila papeži veliké útrapy. Avignon a hrabství Venaissin vypověděly papeži poslušnost a přinutily jeho legáta, že opustil toto území. Papež ohrazoval se proti tomu brevem z 23. dub. 1791. Když brevem »Charitas« z 13. dub. 1791 zavrhl »občanskou ústavu duchovenstva«, kterou národní shromáždění r. 1790 vypracovalo, a všechny přísežné duchovní suspendoval, národní shromáždění připojilo Avignon a Venaissin k Francii. Smrti Ludvíka XVI. želel papež allokucí a měl za něho zádušní služby Boží. Poněvadž papež byl spojencem Rakouska, Nap. Bonaparte vtrhl do papežských státův a přinutil papeže ku příměří v Bologni 23. čna 1796, dle něhož Francouzi dostali legace bolognskou a ferrarskou a citadellu anconskou, 21 millionů frankův a mnoho uměleckých děl. Po porážce Rakušanův papež musil 19. ún. 1797 učiniti mír Tolentinský, jímž odstoupil Francii Avignon, Venaissin, Bologni, Ferraru, Romagni na vždy a Anconu až do všeobecného míru a zaplatil nových 15 millionů franků válečné kontribuce. Vyslancem republiky Francouzské v Římě stal se Napoleonův bratr Josef Bonaparte, jehož palác byl střediskem revolucionářských piklů. Vzpoura proti papežskému panství vypukla 28. pros. 1797. Zástupy povstalců procházely městem, mezi něž vyšel franc. gen. Duphot, aby je utišil, byl však papežskou hlídkou zastřelen. Josef Bonaparte odcestoval z Říma do Florencie a generál Berthier dostal rozkaz táhnouti na Řím a žádati dostiučinění za smrť Duphotovu. Dne 10. ún. 1798 obsadil Řím a 15. ún. 1798 prohlásil republiku. Kommissaři direktoria protestant Haller a Bossal, bývalý farář versaillský, počínali si surově vůči papeži. Byl v noci 20. ún. 1798 vsazen do kočáru a zavezen do Sieny, odtud přiveden 30. květ. do Florencie, kde bydlil v klášteře kartusiánském u města, a odtud opět na rozkaz direktoria zavlečen do Valence ve Francii, kde smrť jeho útrapám 29. srp. 1799 učinila konec. Nikdo neopovážil se pochovati jeho mrtvé tělo, pokud nepřišly vyšší rozkazy. Teprve 30. pros. 1799 konsulární dekret kázal jej pochovati, což se stalo bez veliké pocty, a 17. ún. 1802 byl do Říma přivezen a tam slavně pochován.

7) P. VII. (1800–23). Po smrti Pia VI. stal se papežem kardinál Barnabáš hrabě Chiaramonti. Narodil se v Ceseně 14. srp. 1742, studoval v Ravenně, stal se benediktinem v klášteře S. Maria del Monte poblíž svého rodiště, maje věku 16 let, pode jménem Řehoř. Byl po sobě professorem theologie v Parmě a Římě a učil, byv za doktora theologie povýšen, po šest let církevnímu právu. P. VI. učinil jej biskupem tivolským, později imolským, a povýšil 14. ún. 1785 za kardinála. Za papeže byl zvolen v Benátkách 14. bř. 1800 a nazval se P. VII. Dne 6. čna 1800 odplul do Ancony a 3. čce vjel slavně do Říma, kde mu velitel neapolských vojsk odevzdal Církevní stát, pokud jej měl obsazený. Bonaparte poraziv Rakušany u Marenga 14. čna 1800 obnovil Cisalpinskou republiku, k níž tři papežské legace byly přivtěleny. Papež učinil s konsulem N. Bonapartem konkordát z 15. čce 1801 o 17 článcích, kterým bylo náboženství katolické prohlášeno za náboženství veliké většiny francouzských občanův a církevní poměry upraveny. První konsul prohlásil jej slavně 18. dubna, ale spolu vydal 77 t. zv. »organických článků«, kterými svoboda církve byla opět obmezena, jejichž odstranění papež nadarmo žádal. Když Napoleon 14. květ. 1804 senátem prohlášen byl za císaře Francouzů, pozval papeže, aby jej na císařství v Paříži pomazal a korunoval. Proti radě některých katolických mocností a některých kardinálů papež chtěl jeho žádost vyplniti, opustil 2. list. 1804 Řím, sešel se 25. list. s Napoleonem ve Fontainebleau, a korunovace konala se v neděli 2. pros. Papež pomazal pouze císaře, který si korunu sám posadil na hlavu a též císařovně korunu vsadil k velikému překvapení papeže a obecenstva, Papež zůstal v Paříži až do 4. dub. 1805, ale ve prospěch církve nevymohl nic a vrátil se do Říma 16. květ. Napětí mezi císařem a papežem rostlo. Napoleon žádal zrušení manželství, ve které jeho bratr Jeroným vešel v Sev. Americe s protestantkou Pattersonovou, což papež učiniti nemohl, dal za války s Rakouskem r 1805 obsaditi Anconu, žádal, aby papež žádného Angličana, Rusa a Švéda ve svých zemích netrpěl a své přístavy těmto národům zavřel, chtěl, aby uznal sesazení krále Ferdinanda IV. s trůnu neapolského a dosazení Napoleonova bratra Josefa za nového krále, dále žádal zavedení Code Napoléon v Církevním státě, uznání gallikánských svobod a článkův organických, zřízení francouzského patriarchátu, zrušení duchovních řádův a bezženství duchovenstva. Za těchto neshod generál Miollis 2. ún. 1808 obsadil Řím a ujal se správy nad Papežským státem, pokud nebyl ještě zabrán. Konečně po přečetných násilnostech Napoleon vydal 17. květ. 1809 z tábora u Vídně dekret, kterým zbytky Papežského státu přivtělil k říši Francouzské, Řím prohlásil za město svobodné a císařské a papeži vykázal dva milliony franků za důchod. Dekret prohlášen byl 10. čna v Římě, papežský prapor s Andělského hradu sňat a francouzský vztyčen. U večer téhož dne při vší ostražitosti Francouzů byla na obyčejných místech prohlášena připravená již exkommunikační bulla »Quum memoranda illa die«, která Napoleona výslovně nejmenujíc vydávala klatbu na všechny násilníky a lupiče Církevního státu. Podle rozkazu Napoleonova pro tento případ daného Miollis kázal 4. čce generálu Radetovi, aby papeže odvezl. Radet provedl svůj úkol v noci 6. čce a zavezl papeže s kardinálem Paccou do Florencie. Zde byl od něho oddělen Pacca a papež vezen do Janova, potom do Grenoblu, pak do Aixu, zase zpět do Italie do Nizzy, konečně do Savonny, kamž přibyl 15. srpna a obdržel tam za obydlí v biskupském paláci jeden pokoj s předsíní. Pacca byl dán na pevnost Fenestrelle v Piemontsku. Týž den, co papež z Říma byl odvezen, Napoleon porazil Rakušany u Wagramu 6. čce 1809 a přinutil císaře Františka I. k míru Vídeňskému. Napoleon, dav zrušiti své manželství s Josefinou Beauharnaisovou civilně senátem a církevně pařížským officialátem, nepříslušným to soudem, a tudy výrokem neplatným, pojal za manželku Marii Louisu, dceru císaře Františka I., a slavil s ní sňatek v Paříži, ke kterému pozváni byli biskupové říše a kardinálové Kardinálů přišlo 27, ale 13 neúčastnilo se sňatku, nedbajíce hrozeb. Byli zbaveni purpuru, sluli »černými« kardinály a byli 11. čna 1810 rozesláni do vyhnanství. Když papež odveden byl z Říma, kardinálové a generálové řádu musili přesídliti do Paříže, která se měla státi středem katolické církve, kdež by i papež čásť roku sídlil. Poněvadž papež císařem jmenovaných biskupů potvrditi nechtěl, Napoleon poslal tři spolehlivé biskupy do Savonny, kteří papeži vylíčili stav francouzské církve černými barvami a vymohli na něm slib, že biskupy jmenované potvrdí, a spolu dovedli, že přijal doložku ke konkordátu, aby metropolita suffraganu a naopak tento metropolitovi udělil kanonickou instituci, kdyby toho papež v 6 měsících neučinil. Papežská přípověď byla sepsána, ale papež jí nepodepsal. Chtěje papeže pro církev francouzskou učiniti zbytečným, Napoleon dal slaviti národní sněm v Paříži 17. čna 1810, jehož se účastnilo 106 biskupův z Francie a Italie a kterému předsedal kardinál Fesch, arcibiskup lyonský, ujec císařův. Měl zavésti nový způsob kanonické instituce pro biskupy. Když většina sněmu na savonnskou notu bez papežova podpisu nic dáti nechtěla a prohlašovala sněm za nepříslušný měniti staré právo, Napoleon zuřil, suspendoval 10. čce sněm a dal tři neohrožené biskupy zatknouti a odvésti na pevnost. Ministři kultu Bigot a Bovara zpracovali biskupy, že konečně přijali dekret, aby papež biskupům císařem jmenovaným udělil kanonickou instituci, kdyby toho neučinil, udělí ji metropolita nebo nejstarší biskup církevní provincie. Pro tento dekret hlasovalo 85 biskupův, 14 odepřelo svůj souhlas. Císař vybral si sám deputaci, která by dekret předložila papeži ku potvrzení. Papež vydal 20. září breve, kterým dekret potvrdil, ale s doložkou, »že metropolita musí udělovati kanonickou instituci jménem papežovým a jemu zaslati všechny listiny«. V této formě Napoleon breve nepřijal a 20. říj. rozpustil sněm. Nebezpečenství rozkolu zmizelo. Napoleon odcházeje na výpravu do Ruska dal papeže ze Savonny odvézti do Fontainebleau, kamž P. přibyl 20. čna 1812. Po své porážce v Rusku Napoleon smluvil se s papežem o 11 článcích jako praelimináři budoucí smlouvy, ale dal je hned nepoctivě prohlásiti jako Fontainebleauský konkordát z 25. led. 1813. Papež měl dostati příjem dvou millionů franků ročně, obsazovati šest biskupství podměstských a dávati kanonickou instituci dle usnesení národního sněmu pařížského; císař měl jmenovati všechny biskupy ve Francii a Italii. Papež poznal svou chybu a odvolal 24. břez. 1813. Císař chtěl po porážce u Lipska zase s papežem vyjednávati, tento však odepřel a byl poslán zpět do Savonny, kam přibyl 11. ún. 1814. Dekretem z 10. břez. Napoleon propustil jej na svobodu a dal jej doprovoditi k řece Taru, kdež jej rakouský plukovník Procházka 25. břez. od Francouzův převzal. Za veliké slávy vjel P. 24. květ. 1814 do Říma a obdržel Církevní stát nazpět, kdežto Napoleon byl 31. břez. 1814 s francouzského trůnu svržen a obdržel ostrov Elbu za samostatné knížetství. Papež obnovil 7. srp. 1814 bullou »Sollicitudo omnium ecclesiarum« zrušený řád jesuitský, upravil zvláštními smlouvami s vládami církevní věci ve Francii, Neapolsku, Sardinii, Bavorsku a Prusku; vystoupil proti karbonářům a jiným tajným společnostem a zatratil je a prokázal pohostinství Laetitii, matce císaře Napoleona I., a několika členům jeho rodu. V Římě navštívili jej r. 1819 císař rakouský František I. a r. 1822 pruský král Bedřich Vilém III. Za něho mělo Rusko, Prusko, Nizozemí, Hannoversko a Virtembersko nejprve stálá vyslanectva v Římě. P. VII. zůstal řeholníkem, byl nepřítelem nepotismu a zemřel 21. srp. 1823. Srv. Artaud, Hist. du pape Pie VII. (Pař., 1826; něm. Víd., 1838).

8) P. VIII. (1829–30). Po Lvu XII. stal se papežem František Xav. Castiglione 31. března 1829 jako P. VIII. Narodil se 20. list. 1761 v městečku Cingoli v Anconské marce ze šlechtických rodičů, studoval v Římě a stal se professorem theologie a církevního práva při římské universitě. P. VII. učinil jej r. 1800 biskupem v Montaltě a 8. břez. 1816 kardinálem a biskupem cesenským a r. 1821 biskupem frascatským. P. VIII. učinil kardinála Albaniho, který rakousky smýšlel, státním sekretářem, vystoupil ve svém okružníku z 24. květ. 1829 proti náboženské netečnosti, svobodnému zednářství a protestantským biblickým společnostem. V Cařihradě ujal se potlačovaných katolických Armenův, jimž tam bylo zřízeno primatiální sídlo. Ve smíšených manželstvích hájil pevně církevních zásad a přimlouval se u brazilského císaře Doma Pedra za zrušení otroctví a obchodu s otroky. Dožil se emancipace katolíků v Anglii a zemřel 30. list. 1830 tak chud, že ani svému starému služebníku pense dáti nemohl.

9) P. IX. (1846–78) Dříve slul hrabě Jan Marie Mastai-Ferretti a následoval po Řehoři XVI. jako P. IX. Narodil se 13. kv. 1792 v Sinigaglii, studoval u piaristů ve Volteře, dostal r. 1808 padoucí nemoc, ale biskup volterský přece dal mu tonsuru. Roku 1815 hlásil se do šlechtické gardy papežské, ale pro tělesní slabost nebyl přijat. Byl 10. dub. 1819 posvěcen na kněžství, r. 1823 doprovázel papežského vyslance Jana Muzia jako auditor do Chile. Stal se 21. květ. 1827 arcibiskupem spoletským, 17. pros. 1832 biskupem molským a 14. pros. 1840 kardinálem. Jako spoletský arcibiskup ukryl ve svém sídle Ludvíka Napoleona, pozdějšího císaře Napoleona III., který se účastnil vzpoury proti papežskému panství r. 1831, a vymohl mu milost u Řehoře XVI. Za papeže byl zvolen 16. čna 1846 a korunován 21. t. m. Udělil hned 19. čce všem politickým provinilcům rozsáhlou amnestii, pečoval o blaho nižších tříd, dal laikům přístup k vyšším státním úřadům a tisku větší svobodu a propůjčil konečně 14. břez. 1848 zemi ústavu s dvěma komorami. Řím však byl střediskem revoluce, která papeže nutila, aby Rakousku vypověděl válku, což ovšem zamítl. Statný ministr hrabě Pellegrini Rossi byl na schodech do sněmovny 15. list 1848 zákeřnicky zabit; buřiči oblehli papeže ve Quirinálu, zastřelili praeláta Palmu, kterýž u okna se objevil, papež jsa převlečen dostal se s pomocí bavorského vyslance hraběte Karla Spaura 24. list. v noci z Říma a utekl se do pevnosti Gaety v Neapolsku, kdež pobyl od 25. list. 1848 až do 12. dubna 1850. V Římě zatím byla prohlášena republika a 29. břez. 1861 stal se Řím hlavním městem Italie. Další osudy papeže Pia IX. viz v čl. Církevní stát str. 395. P. IX. zřídil 29 arcibiskupství, 132 biskupství, 33 apoštolské vikariáty a 15 apoštolských praefektur; obnovil dávno zaniklý patriarchát latinský v Jerusalemě a hierarchii v Anglii (1850) a v Hollandsku (1853); staral se o slavení synod, jmenoval znamenité muže kardinály, na př. Wisemana a Manninga v Anglii; učinil četné smlouvy čili konkordáty s vládami, jako: r. 1847 s Ruskem, r. 1851 s Toskánou a Španělskem, r. 1853 s republikami Costaric kou a Guatemalskou, r. 1855 s Rakouskem, r. 1857 s Portugalskem, Neapolskem a Virtemberskem, r. 1859 se Španělskem a Badenskem, r. 1860 s Haiti, r. 1861 s Hondurasem, r. 1862 s Ecuadorem, Venezuelou, Nicaraguou a San Salvadorem Prohlásil četné blahoslavené a svaté, mezi nimi 6. kv. 1860 Jana Sarkandra, a schválil 28. list. 1874 úctu blahoslavené Anežky Přemyslovny. Pracoval o opravě klášterů, podporoval církevní archaeologii a umění a theologické a filosofické studie dle zásad sv. Tomáše Aquinského. Rozhodl za své vlády četné spory a zatratil vědecké, politické a sociální bludy nové doby. Z jednotlivých těchto dokumentů byl sestaven »Syllabus«, obsahující 80 odsouzených vět v 10 rubrikách, a byl připojen k okružníku z 8. pros. 1864. Bojoval proti t. zv. »liberálním« katolíkům, kteří chtějíce prostředkovati mezi církevní autoritou a jí nepřátelským duchem času, vlastně církevní autoritu podkopávali. Pětkrát shromáždil kolem sebe velikou čásť biskupů: po prvé 8. pros. 1854, kdy prohlásil článek víry: »O neposkvrněném Početí Panny Marie« (přes 200 biskupův); po druhé při svatořečení Japanských mučedníkův 9. čna 1862 (přes 300 biskupův); po třetí při 1800leté slavnosti mučednické smrti sv. apoštolův Petra a Pavla 29. čna 1867 (přes 500 biskupův a 10.000 poutníků); po čtvrté při slavení Vatikánského sněmu a konečně po páté při slavení 50leté památky svého biskupství dne 3. čna 1877. Svolal a slavil všeobecný sněm církevní Vatikánský (od 8. pros. 1869 do 20. říj. 1870), který přesně vyměřil článek víry »o papežské neomylnosti s kathedry«. P. IX. zemřel 7. ún. 1878, byl 13. ún. prozatím pochován v chrámě sv. Petra a 12. čce 1881 převezen v noci do vlastní hrobky v kostele sv. Vavřince za městem. Srv. Stepischnegg, Papst P. IX. u. seine Zeit (Víd., 1879, 2 sv.); Dr. Kryštůfek, Všeob. církevní dějepis, III., 844–854, 858–868. Dr. Kr.