Ottův slovník naučný/Aeneas Sylvius

Ottův slovník naučný
Aeneas Jan	Aeneas Sylvius	Aeneator

Údaje o textu
Titulek:	Aeneas Sylvius
Autor:	Vladimír Pech
Zdroj:	Ottův slovník naučný. První díl. Praha: J. Otto, 1888. S. 262–264. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Pius II.

Aeneas Sylvius Piccolomini, jako papež zvaný Pius II., nar. se dne 18. října 1405 v Corsignaně z rodičů náležejících k rodu Piccolominů, druhdy v Sieně usedlých. Vzdělání nabyl na vysokých školách v Sieně, zanášeje se horlivě studiemi humanistickými, a pokračoval směrem tím i ve Florencii, kdež tehdy proslulý Francesco Filelfi své výklady měl. Na doléhání rodičův obrátil se potom ke studiím právnickým, ale nenacházeje v nich záliby, stal se r. 1431 tajemníkem kardinála Domenika de Capranica, v jehož průvodě dostal se na církevní sněm basilejský. Ocítiv se tam mezi předními vůdci rozmanitých stran církevních, nestaral se o zájmy jednotlivých prelátů, ale dychtě jen po výnosném obročí a po slávě, přešel záhy ve služby jiných biskupů. Nepřiznávaje se zjevně k žádné straně na sněmě, požíval pro své humanistické vzdělání, obratnou výmluvnost a uhlazený mrav přízně všech téměř přítomných knížat církevních, zvláště biskupů italských. Když však spory mezi papežem Eugenem IV. a konciliem stále se přiostřovaly, musil konečně i Ae. S. přiznati barvu a hájil výmluvně práva sboru ku provozování vrchní moci nad papežem. Zápas mezi papežem a konciliem byl mu v srdci lhostejný, jakož zvláště patrno jest ze slov, která r. 1443 psal říšskému kancléři Šlikovi: »Všichni věříme to, co naše knížata věří; kdyby klaněli se modlám, klaněli bychom se jim také a zapřeli bychom nejen papeže, ale i Krista, kdyby světská moc nás k tomu nutila.« (Aen. Sylv. Epist. ed. Basil. No. 54.) Nadání Ae-eovo obrátilo naň pozornost koncilia i svěřována mu rozmanitá poselství sněmovní. Mimo to stal se nejprve písařem synody, býval často volen za rescribenta a abbreviatora, a později byl i referendářem, apoštolským notářem i hlavním prokurátorem sboru a přispěním arcib. milánského Franceska de Picciolpatti povýšen byl proti vůli kapitoly na proboštství San Lorenzo v Miláně, jehož sice teprve po některých obtížích skutečně dosáhl, ale r. 1438 na lichou zprávu o nemoci a úmrtí svém opět pozbyl. Sbor udělil mu za to kanovnictví při kostele tridentském, ano r. 1439 určil jej i do výboru, kterýž volbu nového papeže předsevzíti měl, ale Ae. S. nechtěje přijati ani nižšího svěcení zamítl volbu tu. Nově zvolený protipapež Felix V. (Amadeus vévoda Savojský) obral si jej za sekretáře; ale poněvadž ve službách jeho Ae. S. neviděl vyhlídky do budoucnosti, uposlechl vyzvání říšského kancléře Kašpara Šlika a vstoupil za tajemníka do kanceláře císaře Bedřicha III. Jako důvěrník kancléřův byl zde účasten při všech důležitých záležitostech státních a při jednání cís. Bedřicha III. s kurfirsty stran uznání Eugenia IV. prokázal císaři platné služby. Nemaje sám žádného určitého přesvědčení nemusil ho také zapírati, když uznal za výhodné, státi se nyní stoupencem Eugeniovým. Když pak 22. února r. 1447 papež Eugenius IV. zemřel, přítomen byl Ae. S. v Římě s panem Prokopem z Rabšteina jsa strážcem conclave kardinálského, v němž Tomáš Parentucelli pode jménem Mikuláše V. na papežství zvolen byl a obecného uznání došel. Ae. odhodlav se konečně vstoupiti do stavu kněžského, obdržel za zásluhy své biskupství terstské, které však vyměnil r. 1451 za sienské, nepřestávaje při tom Bedřichu III. konati služby diplomatické. Téhož roku vypraven byl spolu s Prokopem z Rabšteina a dvěma šlechtici rakouskými do Čech na sněm benešovský, aby upokojil stavy české, kteří od cís. Bedřicha žádali důrazně vydání mladého krále Ladislava. Jindřich z Rožmberka dal mu průvod od Jindřichova Hradce přes Tábor, kdež nocoval, až do Benešova. Na sněmě seznámil se Ae. S. s předními muži v Čechách, s Jiřím z Poděbrad, Jindřichem z Rožmberka, Zbyňkem Zajícem, Zděnkem Kostkou a j., ale nepořídil u nich tak zdárně a skvěle, jak později sám vylíčil; řeč jeho, kterou tam ku stavům českým skutečně měl, zněla mnohem skromněji a byla době své také daleko přiměřenější, nežli kterou potom jako dějepisec do díla svého pojal. Do Prahy nepřišel, obávaje se moru tam panujícího. Když cís. Bedřich III. r. 1452 do Říma ke korunovaci se ubíral, nacházel se Ae. S. v průvodu jeho a byl v Římě hlavním prostředníkem mezi papežem a císařem. Téhož pak roku nacházel se v čele poselství císařského, vypraveného na známý sněm svatomartinský do Vídně, kde mu opět činiti bylo se stavy českými i uherskými. Důležité služby tyto císaři prokázané, a přízeň, kterou Bedřich III. Ae-ea zahrnoval, přiměly papeže Kalixta III., že r. 1456 přijal jej do sboru kardinálův a o 2 léta později 19. srpna 1458 povolán byl sám Ae. S. usnesením kardinálův k hodnosti papežské.

Maje nyní nejvyšší moc církevní v rukou svých usiloval zjednati kurii římské nejvyšší vliv a váhu ve světě křesťanském a postaviti ji za soudní stolici i nad panovníky světskými. Z té příčiny odsoudil r. 1459 vše, co dříve proti papežství byl psal a jednal, 1 dřívější spisy své jako mladická poblouzení a odvolal r. 1463 zvláštní bullou, »bulla retractationum« zvanou, zásady své na koncilii basilejském projevené. Kdokoli by se odvážil z výroku papežského odvolati se ku všeobecnému sněmu církevnímu, tomu hrozeno vyobcováním z církve. Na francouzském králi Ludvíkovi XI. vymáhal zrušení tak zv. pragmatické sankce z r. 1438, přijaté na shromáždění v Bourges. Král jevil sice dosti ochoty, vyhověti žádostem Piovým, ale odpor celé církve francouzské, v jejíž čelo pařížská universita se postavila, i ne. ústupnost parlamentu zmařily veškero jednání, takže došlo ke mnohým neshodám mezi králem a papežem, kterýž posléze Ludvíka za nepřítele církve vyhlásil. Šťastnější byl papež v poměru k neapolskému králi Ferdinandovi; po mnohém jednání učiněna mezi nimi smlouva, kterouž Ferdinand uznal vrchní lenní moc papežskou nad říší svou, a svolil, aby Neapolsko spadlo na kurii římskou, kdyby sám bez pokrevních dědiců zemřel.

Velikou péči věnoval Pius II. též církevním poměrům v Čechách, ale snažil se pouze o navrácení husitův k poslušenství církve, nikoliv o zjednání náboženského míru. Král Jiří z Poděbrad odstranil již jako správce zemský jednu závadu vnější jednoty náboženské úplným přemožením Táborů, ale hlavní věc, po. tvrzení totiž kompaktát, zůstávala stále na od. kladech. Avšak dvůr papežský nevzdal se naděje uvésti Čechy k poslušenství bezvýminečnému; proto zamítl r. 1462 žádost krále Jiřího za potvrzení kompaktát a Jana Rokycany za arcibiskupa, ano vyzýval po poslu svém Fantinovi de Valle, do Čech vypraveném, krále, aby se odřekl strany pod obojí (1463). Toho ovšem Jiří z Poděbrad nemohl učiniti, nechtěl-li odvrátiti od sebe většinu národa. Tu prohlásil Pius II. kompaktáta za neplatná, zakázal Vratislavským učiniti králi Jiřímu přísahu věrnosti a hrozil králi klatbou, kdyby do ustanovené lhůty žádosti jeho se nepodrobil. Vedlé těchto záležitostí uznával lépe nežli kdo jiný velikost nebezpečenství, hrozícího křesťanstvu od Turků, a cítil, že na odvrácení jeho nestačí jediný národ o sobě; proto bylo přední jeho péčí sjednotiti všecky panovníky křesťanské k boji proti muhammedánům a svolával je na sjezdy, ovšem bez výsledku, aby se stalo konečné usnesení o velké křižácké výpravě proti Turkům. Chtěje vlastním příkladem povzbuditi k účastenství vydal se osobně do Ancony, aby tam vstoupil na loď a táhl v čele bojovníků křesťanských proti nevěřícím, kde však zachvátila jej smrť 15. srpna 1464.

Ae-u S-iovi náleží v řadě papežů místo vynikající. Jako důkladný znalec světa minulého 1 souvěkého dovedl výborně oceňovati všecky síly na dějišti světovém činné; znalť poměry a smýšlení přátel 1 nepřátel z vlastní zkušenosti, a nebylo v církvi téměř strany, jíž by sám nebyl po nějaký čas náležel. Zastávaje od mládí svého zásady rozdílné s horlivostí a výmluvností vždy stejnou, nepřilnul srdcem k žádné z nich a přiznával barvu vždy podlé vyhlídky, jaká se mu právě naskytovala. Nicméně praktická jeho zběhlost učinila jej způsobilým, aby moc papežskou povznesl opět jednou k té výši, v jaké se nacházela za Bonifacia VIII. Vedlé svého působení státnického a církevního zjednal si Ae. S. též slavného jména v souvěkých dějinách literárních, náležeje k nejplodnějším a spolu nejznamenitějším spisovatelům doby své. Jsa horlivým přívržencem humanismu, který v té době počal se v Italii utěšeně rozvíjeti, zjednal si pěknou znalost literatury klassické a sloh jeho čistý a lahodný, upravený dle vzorů doby Ciceronovy, vábil vzdělance u vysoké míře. Avšak velká přednost Ae-eova záleží v tom, že on, mezitím co ostatní humanisté jen starověkými časy se zanášeli, obrátil zření své k době současné, a spisové jeho stali se tím i potomkům důležitými, že podávají dosti věrný obraz veškerého života obecného v Evropě za prvé polovice věku XV. Již na vysokých školách sienských i ve Florencii a později v Basileji probudila se v něm záliba k spisovatelství; i jal se skládati listy po způsobu Ciceronově, řeči a líčení historická, při čemž arci většinou jen obratnost a uhlazenost slohu byly mu účelem. Vedlé toho pokoušel se i v básnictví dle vzoru Petrarkova a zůstavil četná skládání erotická. Pozdější literární činnost jeho byla v pravdě encyklopaedická. Stýkaje se se všemi téměř vynikajícími muži doby své a důkladně jsa obeznámen s poměry státními i církevními psal náboženské traktáty, spisy filosofické, politické, listy, díla zeměpisná i historická. Největší slávy dosáhl jako dějepisec své doby, ale úhrnný soud o spisech jeho pronésti je těžko, neboť nutno uvážiti vznik každého díla, které mnohdy z pouhého listu, neb zprávy příteli zaslané se vyvinulo. Zprávy jeho jsou ceny nestejné; mnohdy lehkověrný až přes míru jeví jinde bez potřeby úzkostlivé pochybnosti. Současníky, které dobře znal, jako papeže Eugenia IV., Mikuláše V., Filipa Marii a Franceska Sforzu, vévody Milánské, cís. Bedřicha a arciknížata rakouská Albrechta a Zikmunda, líčí mnohdy jako zjevy héroické, jindy zase jako lidi plné slabostí a titěrností. Jak nesvědomitě někdy události zkrucuje, patrno tam, kde nám zachovány současné zprávy nestranné. Jediná úplně zřejmá tendence historických spisů Ae-eových je ta, aby čtenáře bavil; uhlazené formě, živému vypravování a skvělé mluvě obětována mnohdy značná čásť pravdy historické, a umění stylistické má u něho vždy přednost před vnitřní cenou díla. Ze spisů jeho nejdůležitější jsou: Cosmographia, Historia Bohemica, De concilio Basiliensi, De viris illustribus, Historia Friderici III., Historia de Ratisponensi dicta, Epitome decadum Blondi a j., mimo to hojná sbírka listů, které ještě za živobytí jeho byly četbou velmi oblíbenou.

Pro Čechy zvláště důležita jest jeho »Historia Bohemica« sepsaná r. 1458 v lázních viterbských a věnovaná Alfonsovi, králi aragonskému a neapolskému. Starší dějiny české vykládá na základě kroniky Pulkavovy a výpisků z Dalimila, které mu byl poslal Jan Túšek z Pacova, kancléř Starého města Pražského; o době pak husitské zaslal mu materiálie M. Jan Papúšek ze Soběslavě (1437 až 1448 farář před Týnem, potom probošt litoměřický) a mnohých událostí ve stol. XV. byl Ae. S. svědkem očitým. Od kap. 35. počíná historie Ae-eova býti pramenem historickým, avšak když ani o svém poselství na sněmě benešovském nevypravuje spolehlivě, jak Palacký z původních akt souvěkých dokázal, patrno, s jakou opatrností z něho vážiti třeba. A dějiny tyto, vyhovujíce naléhavé potřebě a jsouce pohodlnou knihou příruční, rozšířily se mezi národy a staly se hlavním pramenem, z něhož nejen cizinci, ale i Čechové sami známost dějin husitských čerpali, a osobní úsudek Ae-eův o husitství stal se všeobecným. Při tom více zajímala Ae-ea krvavá stránka hnutí husitského a vítězná síla českého národa, kdežto k pravému pochopení snah, které tehdy hýbaly národem českým, nikdy nedospěl, ačkoli jinak pronikavý duch jeho vysoko nad vrstevníky vynikal. Dílo toto bylo ještě za živobytí spisovatele zhusta opisováno, tak že sama knihovna knížat Chigi v Římě má sedm opisů, pořízených v l. 1458–1465. Tiskem vydáno bylo nejprve v Římě r. 1475, potom bez udání roku a místa (ok. r. 1486 v Norimberce) a pak často v jiných místech. Do češtiny přeloženo bylo r. 1487 od Jana Housky z Uherského Brodu, faráře tamějšího a arciprišta břeclavského, na žádost bratří Dobeše a Beneše z Boskovic, ale zůstalo v rukopise (v bibl. Vatikánské); r. 1510 vydáno od Mikuláše Konáče z Hodištkova, r. 1585 od Daniele Adama z Veleslavína. Nové vydání kroniky té připravuje se pro šestý díl Pramenů dějin českých. Palacký: Dějiny národu českého díl IV., Würdigung der alten böhmischen Geschichtsschreiber. Praha 1830, pag. 230.–250.; Voigt: Enea Silvio de Piccolomini als Papst Pius der Zweite u. sein Zeitalter. 3 díly, Berl. 1856–63. Helwing: De Pii II. Pontificis maximi rebus gestis et moribus commentatio, Berolini 1825. Verdière: Essay sur Ae. S. Piccolomini, Paris 1843. Hagenbach: Erinnerungen an Ae. S. Piccolomini, Basel 1840. p.