| Údaje o textu |
|---|
| Titulek: |
Phycochromaceae |
| Autor: |
Ladislav František Čelakovský |
| Zdroj: |
Ottův slovník naučný. Devatenáctý díl. Praha : J. Otto, 1902. S. 691. Dostupné online. |
| Licence: |
 PD old 70 |
Phycochromaceae [fyko-] (též Cyanophyceae, Schizophyceae, modrozelené č. siné řasy), skupina nejnižších řas, obsahujících v chromatoforech podle chlorofyllu jakési modré (siné) barvivo, jež jest povahy bilkovinné a má schopnost krystallovati (t. zv. fycochrom čili fycocyan). Některé ph. jsou jednobuněčné, ale tu pak zřídka buňky (jedinci) žijí ojediněle, nýbrž obyčejně tvoří kolonie okrouhlé, tabulkovité neb nepravidelné. Většina ph-eí jest mnohobuněčných, tvoříce vlákna volná aneb ve větším počtu spojená navzájem v kolonie trsovité, mázdřité neb okrouhlé (rosolovité). Množení jedinců jednobuněčných děje se podvojným rozdělením (rozpoltěním), vícebuněčných rozpadem v jednotlivé buňky neb vícebuněčné kusy (hormogonie), jaké tvoří většina forem vláknitých. U některých druhů nad to vyskytuje se jistý způsob množení pomocí nepohyblivých drobných endospor, vzniklých simultanním rozdělením obsahu buňky vegetativní (někt. Chamaesiphoneae). V samotném rodu Chamaesiphon podlouhlá jednobuněčná stélka od konce rozpadává se v mikrokonidie. V několika rodech na podzim jednotlivé buňky vegetativní mohou se zveličiti, naplniti hojnou plasmou, jakož i zbarviti více méně odchylně, představujíce makrokonidie, sloužící tuto namnoze zachování druhu v období zimním. – Ph. jsou řasy drobnohledné, barvy nejčastěji měděnkové neb nafialovělé, ale též načervenalé neb nahnědlé, s blanou b. vždy měkkou, často rosolovitou, u druhů vláknitých tvořící pochvu, s jediným chloroplastem perifericky umístěným, zaujímajícím u jedincův okrouhlých celý povrch, u jedinců válcovitých pak bočné plochy stěny, kdežto vnitřek buňky jest zaujat plasmou (t. zv. centrální těleso). Jader s jistotou dosud u Cyanophyceí v této plasmě nalezeno nebylo. Vláknité formy mohou býti jednoduché neb rozvětvené, i rozeznává se rozvětvení nepravé (Scytonema) od pravého (Stigonema etc.). Někdy na určitých místech vláknitých kolonií jednotlivé buňky vegetativní ztratí svůj obsah, mají ztlustlou žlutavou stěnu, nejsou dále schopny dělení a nazývají se buňky hraničné (heterocysty). Tak jest tomu u Nostocaceí, Scytonemaceí, Stigonemaceí a Rivulariaceí. Vlákna největšího počtu druhů řádu Oscillarieae plazí se po podložce pevné, pohybujíce a otáčejíce se podél své vlastní osy. Také fragmentací z nich vzniklé kusy vícebuněčné čili hormogonie bývají takového plíživého pohybu schopné. – Ph. vyskytují se ve vodách sladkých i slaných, z části též na vlhké půdě, vlhké kůře, kamenech a zdech častěji zavlažovaných, kdež často tvoří lůžka slízovitá, nepravidelně blánovitá, laločnatá neb kulatá. Jen několik druhů jest parasitických a některé tvoří t. zv. gonidie jistých lišejníků. Sem náležejí mnohé Chroococcaceae, Nostocaceae, Scytonemeae a Stigonemeae. – Ph. jsou nejblíže příbuzny k bakteriím čili Schizomycetes, s nimiž dohromady tvoří přirozenou skupinu Schizophyta. Ph. se dělí na řády: Chroococcaceae, Chamaesiphoneae Oscillariaceae, Nostocaceae, Scytonemaceae, Stigonemaceae, Rivulariaceae a Camptotrichaceae. lč.
PD old 70