Ottův slovník naučný/Petrus

Ottův slovník naučný
Petrupinec	Petrus	Petruševič

Údaje o textu
Titulek:	Petrus
Autor:	neuveden
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Devatenáctý díl. Praha : J. Otto, 1902. S. 650–651. Dostupné online.
Licence:	PD anon 70

Petrus: 1) P. viz Petr.

2) P. Aponensis (P. d’Apono) viz d’Abano Pietro.

3) P. Bernardinus (Pietro Bernardino), předchůdce reformace. Pocházel z Florencie a přilnul k Savonarolovi, po jehož zajetí prchl, vrátil se však r. 1500. Počal pak hlásati obnovení církve, které mělo začíti obnovením »hlavy« její, papeže. Stoupenci (uncti, pomazaní) scházeli se tajně, zřídili si ritus starozákonní, nepřijímali círk. svátostí – uznávali jen olej Ducha sv., jejž jim P. podával –, žili pospolitě, trvali na modlitbách a nosili chudý oblek. »Obnovení« církve mělo se státi mečem. Na zakročení inkvisice a arcibiskupa musil P. se svými přívrženci uprchnouti, i dlel potom u Pika z Mirandoly. Zajat konečně, skončil na hranicí.

4) P. Damiani viz Damiani.

5) P. Hispanus proslul mezi scholastiky XIII. stol. vydáním kompendia logiky (zvaného Summulae logicales). viz Jan 29).

6) P. Lombardus, scholastik italský (*v Lumelogno u Novary v Lombardii, byl biskupem v Paříži a †zde 1164). Jest přední systematik scholastické theologie. Studium díla libri IV sententiarum, ani myšlenkami ani methodou nového, jest přece zajímavo, že podává dokonalý obraz scholastických tendencí. Rozvinut je zde theologicko-dogmatický systém podle sv. Augustina, uvádějí se filosofické námitky, které se zároveň vyvracejí a kde nestačí důvod filosofický, béře se ku pomoci autorita otcův církevních. Dílo to bylo bezpočtukráte kommentováno. P. byl žákem Abaelardovým a dáván mu čestný název magister sententiarum. P-rovy Libri quatuor sententiarum vydány poprvé v Benátkách r. 1477, v Basileji r. 1516, posledně de Migne, Patrologia latina vol. CXCII. (Pař., 1839–54) a Vives (t., 1892).

7) P. Martyr Anglerius v. d'Anghiera Pietro Martire.

8) P. Venerabilis (Petr Ctihodný), opat kláštera Clunyského ve Francii (* 1094, † 1156), učinil si úlohou životní zreformovati klášterní život v Cluny, který utrpěl hlavně poškodu předchůdcem Petrovým Ponsem. Tento předvolán byv před papežskou stolici byl odsouzen a zemřel v Římě. Ve sporu Innocence II. s protipapežem Anaklétem, bývalým to mnichem z Cluny, přidržel se onoho a způsobil tak, že ve Francii pronikl vliv Innocencův. Pomocníkem v tom mu byl sv. Bernard. Podnikl šestkráte pouť do Říma a r. 1141 konal inspekční cestu po klášteřích svého řádu ve Španělích. Poznav zde mocný vliv Arabův, studoval jejich zásady náboženské a dal přeložiti korán do latiny. Zanechal 171 listů (z nichž jeden platí sv. Bernardu, dva Heloise), 8 traktátův a některé básně. Sebraně vytištěny jeho práce v Bibliothèque des Pères (Lyon, 1677) sv. XXII.

9) P. de Vineis viz Petr 35).