Ottův slovník naučný/Pelcl

Ottův slovník naučný
Pelc	Pelcl	Pelec

Údaje o textu
Titulek:	Pelcl
Autor:	neuveden
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Devatenáctý díl. Praha : J. Otto, 1902. S. 422–423. Dostupné online.
Licence:	PD anon 70
Heslo ve Wikipedii: František Martin Pelcl

Pelcl: 1) P. (Pelzel) František Martin, buditel a dějepisec český (* 11. list. 1734 v Rychnově n. Kn. – † 24. ún. 1801 v Praze). Studoval u piaristů v Rychnově a u jesuitů v Hradci Kr.; měl se státi ranhojičem, ale odešel do Prahy, aby tam vlastní silou mohl pokračovati ve studiích. Logiku slyšel u cisterciáků, pak studoval filosofii a theologii u jesuitův a konečně přešel na práva. Pro vpád pruský r. 1757 P. z Prahy odešel do Vídně, kde se zabýval studiemi historickými, mluvnickými a aesthetickými. Po svém návratu do Prahy P. řídil 8 let výchovu mladých hrabat Jana a Joachima ze Šternberka (1761–69). Potom chtěl se věnovati studiu mediciny, ale místo toho přijal opět s Dobrovským a Schallerem řízení výchovy mladých Nostitzů (1769). V domě Nostitzském P. z dosavadního mnohostranně a skvěle vzdělaného, ale vždy ještě neustáleného »Schöngeista« stal se zralým a hotovým mužem, který pevně si vytkl za cíl odborné studium českých dějin. Tu také nabyl oněch rozsáhlých styků s předními osobnostmi tehdejší osvícenské učené společnosti v Čechách a na Moravě. Jeho jméno tím se tak rozhlásilo, že r. 1773 byla mu nabídnuta stolice češtiny na vojenské akademii v Novém Městě za Vídní a záhy na to professura dějepisu v Erfurtu. Zároveň však v domě ryt. Neuberka působily na něho i obrodné snahy národní a lidové. Roku 1793 byl P. povolán za professora češtiny na universitu pražskou. První dílo P-ovo bylo Kurzgefasste Geschichte der Böhmen von den ältesten bis auf die itzigen Zeiten (1774, 1779 a 1782, 3 vyd.); dílo vyšlo z poznámek, jež si P. sestavil pro své výklady z dějepisu u Nostitzů, a uveřejněno bylo na podnět J. Borna. Je to jen přehled, ale tehdy velmi užitečný a dosud zajímavý osvíceným pojímáním událostí a také národním uvědoměním autorovým. Roku 1775 vydal Handbuch zum Gebrauche der Jugend bei Erlernung der deutschen, französischen und böhmischen Sprache (2. vyd. 1795). S Bornem a s podporou litoměřického biskupa A. z Valdšteina pořídil P. německé zpracování Voigtových a Bornových »Effigies« Abbildungen böhmischer und mährischer Gelehrten und Künstler (4 sv., 1773–82), vědecký význam díla toho není však značný. Do »Pojednání české soukromé společnosti v Čechách« (pozdější Král. společnosti nauk) napsal: Abhandlung über Samo, König der Slawen (1775), pojednání, jímž Samo byl uveden do české historie; Abhandlung vom böhm. K. Přemysl Otakar II., ob ihm die Kaiserkrone angebothen (1776); Diplomatische Nachrichten, wie das Königreich Böhmen an das luxemb. Haus gekommen (1777); Diplomatische Beweise, dass K. Wenzel IV. nicht drei-, sondern nur zweimal gefangen worden, und wann ist K. Karl IV. Markgraf in Mähren geworden (1779). Roku 1780 a 1731 vyšlo dvousvazkové dílo Kaiser Karl der Vierte, König in Böhmen, jedna z hlavních a nejpilnějších prací P-ových, psaná s láskou a na základě hojného, dosud neznámého materiálu; Karel IV. v líčení P-ově jeví se »jako epochální zjev hrdiny práce, zbožnosti, učenosti, uměnímilovnosti, důmyslu diplomatického i strategického, péče vladařské a příchylnosti k zemi České«. Své stanovisko proti nepřátelské recensi vyložil P. znova ve spisku Apologie des Kaisers Karl IV. (1785). S Dobrovským a podporou J. Johna vydal pak Scriptores rerum Bohemicarum (2 sv., 1782 a 1784). Roku 1786 vyšlo jeho dílo Böhmische, mährische und schlesische Gelehrte und Schriftsteller aus dem Orden der Jesuiten, spis založený na hojném materiálu a psaný tónem smířlivým. Do »Pojednání společnosti nauk« napsal: Das Edikt K. Karl IV. wider die Ketzer vom 18. Sept. 1376 wird in Zweifel gezogen (1782); Über das Vaterlana des Jacobus de Miza genannt Jacobellus (1784), pojednání, jímž Jakoubka ze Stříbra vrátil Čechám; Abhandlung über den Ursprung des doppelten Adlers des röm. K. Wenzels IV. (1785); Historische Nachrichten von dem Lithauischen Prinzen Sigismund Korybut (1786), studie, založené hlavně na t. zv. »Starých letopisech českých«; Biographie des A. Voigt (1787); Über die Herrschaft der Böhmen im Markgrf. Meissen (1788); Geschichte der Deutschen und ihrer Sprache in Böhmen (1788, 1. čásť). R. 1788–90 vydal ve dvou svazcích druhé své hlavní dílo Lebensgeschichte des röm. und böhm. Königs Wenzeslaus s hojnou sbírkou listin; P. počínal si tu velmi jistě a obratně v množství spletitých otázek, a jeho dílo pro dějiny Václava IV. má dosud význam; hnutí husitské P. chápe sympathicky. Roku 1791 vyšel první díl Nové kroniky české, jejž následoval r. 1792 díl druhý a r. 1796 díl třetí (do r. 1378): díl čtvrtý (1378–1429) zůstal v rukopise. P. vypravuje tu na širokém a solidním základě, ale slohem a způsobem populárním, v duchu josefinsky osvícenském. »Nová kronika česká« má tak velikou důležitost národně buditelskou. Pro vývoj P-a samotného je charakteristická tím, že v ní jeví se jeho přechod od národně pessimistického osvícenství k nacionalismu. S professorskou činností P-ovou souvisí spisy: Akademische Antrittsrede über den Nutzen und die Wichtigkeit der böhm. Sprache (1793); Typus declinationum linguae bohemicae (1793) a Grundsätze der böhm. Grammatik (1795, 2. vyd. 1798) na zásadách Dobrovského a s jeho dodatkem o přízvučné prosodii. Pro pojednání učené společnosti napsal v těchto letech: Biographie des Grafen Joh. v. Sternberg (1790); druhou čásť studie Geschichte der Deutschen und ihrer Sprache in Böhmen (1791), kde vyslovuje mínění, že Němci na obvodu Čech usedlí jsou potomci starých Markomanů i Bojů, a kde nejdůrazněji vyslovuje svůj národní pessimism; Über den Ursprung und Namen der Stadt Prag (1792) a Beiträge zur Geschichte der Tempelherren in Böhmen u. Mähren (1798). Roku 1775 vydal Balbínovu Dissertatio apologetica pro lingua slavonica, která však byla zabavena, a r. 1777 Příhody Václava Vratislava svob. pána z Mitrovic. V rukopise zůstalo mnoho ještě prací (tak něm. kronika XVIII. stol., některé práce genealogicko-historické, studia k diplomatáři českému a moravskému, přepracování první části něm. dějin Čech, dějiny Josefa II., Paměti a j.), které však P. nestačil již upravit k tisku. Pozůstalost P-ova dostala se dílem hr. Thunovi do Děčína, dílem do Pražské knihovny Lobkovické. – Srv. J. Vlček, Dějiny české literatury, II1. (1898), kde na str. 174. uvedena i další literatura.

2) P. Josef, spisov. čes. (* 1861 v Pardubicích), gymnasijní studia vykonal v Olomouci a Chrudimi, filosofická v Praze, později byl 3 léta vychovatelem, načež věnoval se publicistice. Roku 1891 založil »Rozhledy«, časopis, nyní týdenník, přinášející přehledy politické, umělecké, literární, sociální atd., jehož význam zvláště v poslední době stále stoupá; od r. 1899 vydává »Život«, od r. 1894 důležitou »Knihovnu Rozhledů«, »Kritickou knihovnu« a »Bibliotéku sociálních a polit. nauk« (tuto spolu se »Všehrdem«). Vydal též hojně překladů z angl., zejména: dr. J. K. Ingrama Dějiny vědy národohospodářské (Praha, 1895), H. Spencera Úvod do studia sociologie (t., 1898); Fabianská pojednání o socialismu (t., 1896); J. T. Bucklea Dějiny vzdělanosti v Anglii (t., 1896, posud neukončeno); J. Lubbocka Radosti života (t., 1897); R. Iheringa Boj za právo (t., 1897).