Ottův slovník naučný/Pelc

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Pelc
Autor: neuveden
Zdroj: Ottův slovník naučný. Devatenáctý díl. Praha : J. Otto, 1902. S. 421. Dostupné online.
Licence: PD anon 70
Heslo ve Wikipedii: Hynek Pelc (1844)

Pelc Hynek, lékař český (* 31. čce 1844 v předměstí Soboteckém). Studia gymnasijní konal v Jičíně, lékařská v Praze i ve Vídni a byl r. 1871 v Praze promovován, načež vstoupil jako sekundární lékař do všeobecné nemocnice pražské. Obdržev Justovu cestovní nadaci, podnikl r. 1875 vědeckou cestu do ciziny a pobyl zvláště v Berlíně, Heidelberku, Kielu, Londýně a v Paříži. Po svém návratu stal se r. 1876 městským okresním lékařem v Praze a r. 1882 zvolen byl za prvého městského fysika královského hlav. města Prahy. Roku 1884 jmenován byl ředitelem všeobecné nemocnice v Praze, r. 1889 místodržitelským radou a zemským zdravotním referentem, r. 1899 pak dvorním radou. S veřejnou činností jeho souvisí energické provádění nových zdravotnických organisací a reform v Praze i v Čechách, z nichž mnohé připravovaly se též na jeho návrhy initiativní. Tak hájil r. 1878 v Průmyslové jednotě votum menšiny pro soustavnou kanalisaci a odvodněni města proti návrhu většiny, jež doporučovala zřizování žump. T. r. vypracován v rozšířené zdravotní kommissi pražské podrobný návrh na opravu služby zdravotní v městě, čelící ke zřízení fysikátu městského a stálé rady zdravotní, kteráž se také sešla poprvé dne 5. čna 1881. Zásady tu vyslovené přijaty byly později do zemského zákona, tvoříce základ pro stálé kommisse zdravotní v samostatných obcích. Roku 1880 vypracovány byly zdravotnické dodatky ke stavebnímu řádu, r. 1882 zavedena byla obecná desinfekce v městě a upraveno rozdělení služby zdravotní i lékařský dozor ve školách a opatrovnách, r. 1883 upraveny znova umrlčí kaple v Praze a vystavěna ústř. komora na hřbitovech olšanských. Byv ustanoven ve službě státní účastnil se činně při obtížném umístění českých klinických ústavů ve všeobecné nemocnici, porodnici i nalezinci. Za jeho ředitelství ve všeobecné nemocnici přikročeno bylo konečně k jejímu rozšíření postavením nového pavillonu dermatologicko-chirurgického dle návrhu prof. Billrotha a pak pavillonu isolačního, do něhož však umístěna byla česká klinika pro nemoci ušní a pak obě kliniky pro nemoci ženské; pro nakažlivé nemoci zřízeny byly tři baráky. Jako zástupce zemské rady zdravotní podal r. 1886 v záležitosti upravení chorobinství v Čechách podrobné zdání, a jednání to mělo za následek usnesení sněmovní z r. 1887, kterýmž ustanoveny zásady na vydržování a zřizování veřejných chorobinců. Po vydání zemského zdravotního zákona nastala r. 1888 potřeba provésti organisaci zdravotní v zemi a to jak v obcích, tak i při politických úřadech a během dvou roků podařilo se ukončiti obtížné a rozmanitým přáním vyhovující rozdělení země na obvody zdravotní, čímž zabezpečen byl základ pro zdravotní službu dle požadavků doby. S tím zároveň postupovala organisace lékařů státních a počet zeměpanských lékařů byl během tří roků ztrojnásoben, tak že každému hejtmanství úřední lékař přikázán býti mohl. Na to byla nově organisována zeměpanská služba při policejním ředitelství v Praze a r. 1898 bylo pro polic. obvod pražský ustanoveno 16 policejních lékařů. Upraveny byly veřejné právní poměry všeobecných nemocnic r. 1889, zařízen stálý odborný dohled v nich a provedeno zařízení jich na základě moderních zásad zdravotních. Od těch dob vystavěno bylo nejvíce (20) moderních nemocnic po venkově. Obtíže, kteréž nastaly v Čechách při provádění říšského zákona o lékařských komorách, překonány byly teprve r. 1894 zřízením jednotné komory o dvou národnostních sekcích dle návrhu P-ova. Téhož roku znova upraveny byly předpisy o prohlídce mrtvol se zřetelem na skončenou organisaci zdravotní a dle potřeby nynější. Roku 1891 upraveny byly znova předpisy o očkování, k němuž smělo býti nyní použito pouze látky animální, znalecky zkoušené. Cholerová epidemie r. 1892 v Hamburku dala podnět k upravení poměrů dopravních na drahách a na řekách splavných po čas epidemie a k povšechné assanaci v zemi. V této drobné a namáhavé práci bylo dosaženo nejenom toho, že cholera v Čechách epidemicky nepropukla, nýbrž i povšechná salubrita v Čechách valně stoupla. Roku 1897 provedena byla organisace vyučování a lékařské služby na škole babické. Roku 1898 P. pak povolán byl k enquêtě, radící se o upravení studijního řádu na fakultách lékařských. Z literárních prací jeho buďtež mimo jiné uvedeny: Vzteklina (Odborná pathologie a therapie, 1879); Otravy plyny, aromatickými sloučeninami uhlíku, jedy omamujícími, kyselinami, žíravinami a halogeny (t., 1880); Případ hydrofobie po zhmoždění (»Časop. čes. lékařův«, 1875); Hunterian Museum (t., 1875); Ovariotomie Spencer Wellse (t., 1875); Novější způsoby ošetřování ran (t., 1876); Přehled zdravotních poměrů v Praze (t., 1878); O zdravotních závadách způsobených kouřem (t., 1880); Některé případy otrav plyny mefitickými (t., 1882); Wasserversorgung in Prag und in den Vororten (Österr. Sanitätswesen, 1896, s prof. Hueppem); Flecktyphusepidemien in Böhmen (t., 1899); Verbreitung des Flecktyphus in Böhmen (pojednání XVII. kongressu pro vnitřní lékařství). Mimo to vydal buď sám anebo za spolupracovnictví jiných odborníků: Zprávy o činnosti městské zdravotní rady pražské za léta 1881, 1882 a 1883; Zprávy o zdravotních poměrech a o činnosti městského fysikátu pražského za rok 1882 a 1883 a pak od r. 1894; Zprávy o zdravotních poměrech a zařízeních v království Českém (I. sv. za rok 1890 až 1892, II. sv. za rok 1893–1895, III. sv. za rok 1895–1898), kteréž pro svoji důkladnost docházejí oprávněného cenění jmenovitě v cizině. Je také spolupracovníkem Ottova Slovníku Naučného.