Ottův slovník naučný/Pavlov (osoby)

Ottův slovník naučný
Pavlov	Pavlov (osoby)	Pavlova

Údaje o textu
Titulek:	Pavlov
Autor:	Karel Kadlec, neuveden
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Devatenáctý díl. Praha : J. Otto, 1902. S. 356–358. Dostupné online.
Licence:	PD old 70

Pavlov (Павловь): 1) P. Nikolaj Filippovič, spisov. rus. (* 1805 v Moskvě – † 1864), ukončiv divadelní školu, sloužil nějakou dobu při moskevském divadle, načež věnoval se studiu práv, vstoupil k soudu a pak do kanceláře gener. gubernátora. V letech 1851–55 byl ve vyhnanství ve Vjatce, poněvadž u něho nalezeny kompromittující listiny. Literární činnost zahájil r. 1825 básněmi, překlady z francouzštiny a dramatickými pokusy, ale teprve jeho Tri pověsti (Moskva, 1835) získaly mu slávu vynikajícího belletristy, ano nadchly Puškina k lichotivému projevu» že povídky ty jsou »prvními znamenitými pracemi ruskými, pro něž možno zapomenouti na oběd a spánek«. Bělinskij zůstal chladnějším, nicméně zařadil spisovatele mezi nejlepší domácí prosaiky. Úspěch povídek byl všeobecný, tak že hr. Uvarov předložil knihu caru Mikuláši I., ale tento byv nemile dotčen několika scénami z vojenského života, pokáral censory a nové vydání knihy zakázal. Z ostatních jeho prací měla nevšední úspěch jeho proslulá Četyre pisma k N. V. Gogolju (»Moskov. Vědomosti«, 1847), otištěná téhož roku v »Sovremenniku« a nejnověji v »Rus. Archivě« (1890) a vyvolaná neočekávaným obratem v duševním životě Gogolově. Rovněž jeho kritické úvahy Biograf orientalist a jmenovitě Razbor komediji gr. Solloguba »Činovnik« (»Rus. Věstnik«, 1857) neušly pozornosti, a sám Turgeněv vyjádřil se o poslednější, že nezná vtipnějšího a věcnějšího rozboru. Z publicistických statí jeho nejdůležitější jsou: Vopros o jevrejach (t., 1858); Voťaki i g. u Ďuma (t., 1858); Iz moskovskich zapisok a Italjanskij vopros (t., 1859). V l. 1860 až 1862 vydával čas. »Naše Vremja«, který r. 1863 přezván na »Rus. Vědomosti«. Srv. N. F. P. (»Rus. Obozrěnije«, 1895); M. Suchomlinov, Izslědovanija i staťji po istoriji rus. litěratury i prosvěščenija (Petr., 1889); Kačenovskij, Polevoj i P. (»Rus. Starina«, 1875). Čtyři jeho povídky přeloženy jsou ve sbírce Wolfsohnově »Russlands Novellendichter« (Lip., 1848).

2) P. Michajil Grigorjevič, národohospodář a fysik rus. († 1840), vzdělal se na moskevské universitě, kde dosáhl doktorátu mediciny a kde později přednášel mineralogii a nár. hospodářství. Z jeho prací jsou nejdůležitější: Zemleděljčeskaja chimija; Kurs seljskago chozjajstva; Osnovanija fiziki (2. vyd. Moskva, 1836), vyznačující se tím, že P. pomíjí úplně mathematiku při výkladech přírodních zjevův, a j. Byl z prvních stoupenců Schellingových na Rusi a mnohé jeho práce nesou zřejmou stopu jeho filosofických názorů. Vydával také současně dva časopisy, »Atěněj« a »Russkij Zemledělec« s přílohou »Zapiski dlja sel. chozjajev, zavodčikov i fabrikantov«, jakož vůbec přičiňoval se horlivě o zdokonalení nár. hospodářství jak po stránce theoretické, tak i praktické.

3) P. Platon Vasiljevič, dějepisec rus. (* 1823 – † 1895), vzdělav se v paedagogickém ústavě» byl po krátké působnosti při něm jmenován docentem rus. dějin na universitě kijevské, a když r. 1849 dosáhl doktorátu, jmenován professorem. Byl prvním, jenž uvedl na universitu kurs výtvarného umění a založil k tomu cíli při kijevské universitě museum krásných umění s odbornou knihovnou. R. 1859 povolán byl do Petrohradu a r. 1861 svěřena mu stolice ruských dějin na universitě petrohr., ale přednášek nezahájil, neboť universita byla na čas zavřena pro studentské nepokoje a sám P. pro výrok ve veřejné přednášce ve prospěch literárního fondu, že třeba vyslyšeti hlas lidu, poslán do Vetlugy a pak do Kostromy. R. 1866 dovolen mu návrat a P. usadil se v Carském Sele, kde vyučoval statistice ve vojenské škole. Přičinil se nemálo o založení nedělních škol v Kijevě a v Petrohradě a jako člen archaeologické společnosti připravil k tisku sibiřské letopisy. V l. 1875 až 1885 byl professorem dějin umění na kijevské universitě. Z jeho prací zasluhuje především zmínky doktorská dissertace Ob istoričeskom značeniji carstvovanija Borisa Godunova (2. vyd. Petrohr., 1863), dále Tysjačelětija Rossiji (t., 1863), kde načrtl plán pravidelného studia rus. dějin, zmařený jeho vyhnanstvím; Sravnitěljnaja statistika Rossiji (t., 1869); O značeniji někotorych freskov Kijevo-Sofijskago sobora (»Trudy« III. archeol. sjezdu, Kijev, 1877) a mn. j. monografií v periodických vydáních.

4) P. Aleksěj Stěpanovič, ruský kanonista (* 1832 – † 1898). Studoval v tobolském duchovním semináři a kazaňské duch. akademii, byl professorem círk. dějin v kazaňském duch. semináři, prof. liturgiky a kanonického práva v kaz. akademii, prof. círk. práva na univ. kazaňské a oděsské a naposledy moskevské. Hlavní práce jeho jsou: O Kormčej (»Zap. Kaz. Univ.«, 1864); Ličnyja otnošenija suprugov po grekorimskomu pravu (t., 1865); Ob učastiji mirjan v dělach cerkvi (t., 1866); Pervonačaljnyj slavjano-russkij Nomokanon (t., 1869); Očerk sekuljarizaciji cerkovnych zemelj v Rossiji (»Zap. Novoross. Univ.«, 1871); Nomokanon pri Boljšom Trebnikě (t., 1872, 2. vyd. od poč. do konce úplně přepracované, v Moskvě, 1897); Nakaznoj spisok po Stogiavu (»Zap. Akad. Nauk«, 1873); Kritičeskije opyty po istoriji drevnějšej grekorusskoj polemikiprotiv latinjan (XIX. zpr. Akad. Nauk o přisouzení Uvar. cen, 1878); Pamjatniki drevně-russ. kanoničeskago prava (Russ. Istor. Bibl., sv. VI., Petrohrad, 1880, vyd. Archeogr. Kom.); Knigi zakonnyja, soděržaščija v sebě v drevně-russkich perevodach vizantijskije zakony (t., 1885); 50.-ja glava Kormčej Knigi (Moskva, 1887). – Nekrolog od N. Suvorova ve »Vizant. Vremenniku«, 1898. -dlc.

5) P. Jevgenij Vasiljevič, chirurg rus. (* 1845 v Petrohradě). V lékařství vzdělal se na vojensko-lékařském ústavě v Petrohradě, podnikl pak vědeckou cestu do Paříže a působil potom jako vojenský chirurg, zvláště také v poli ve válkách tureckých. R. 1873 se habilitoval a r. 1881 stal se prof. válečné chirurgie v Petrohradě. Z jeho literárních prací buďtež uvedeny aspoň: K istoriji novoobrazovanija kostnoj tkani (»Žurnal normaljnoj i patologičeskoj gistologiji«,1872); O pulevych raněnijach vo vremja slavjanskoj vojny 1876–77 gg. (»Med. Věstnik«, 1878); O značeniji vooruženija armiji malokalibernymi puljami v vojenno-sanitarnom otnošeniji (»Žurnal Russ. Obšč. Ochran. Nar. Zdravija«, 1893); Bojevyja kacestva pulj trechlinějnoj vintovki (1896).

6) P. Ivan Petrovič, fysiolog ruský (* 1849 v rjazaňské gub.). V lék. vzdělal se na voj. chirurgické akademii v Petrohradě, r. 1884 se tu habilitoval a r. 1890 stal se prof. pokusné fysiologie a farmakologie. Studie jeho týkají se zvláště innervace srdce a úkonů pásma zažívacího. Z liter. prací sluší uvésti: Usilivajuščij nerv serdca (1888); Jekkovskij svišč ven nižněj poloj i vorotnoj i jego posljedstvija dlja organisma (1892); Lekciji o rabotě glavnych piščevariteljnych želez (1897).

7) P. Aleksěj Petrovič, geolog ruský (* 1854), jest odchovancem moskevské university, kde od r. 1880 byl kustodem geologického kabinetu a od r. 1886 jest professorem geologie a palaeontologie. Proslul hlavně svými výzkumy Povolží a středního Ruska. Spadají sem jeho práce: Nižněvolžskaja Jura (»Zápisky« mineral. společnosti, svaz. 19.); Notes sur l'histoire géologique des oiseaux (»Bull. S. Nat. Moscou«, 1889); Études sur les couches jurassiques et cretacées de la Russie (t., 1889); Genětičeskije tipy matěrikovych obrazovanij lednikovoj i poslědnikovoj epochi (»Izvěstija« geol. komitétu, 1884) a j.

8) P. Ippolit Nikolajevič, spisovatel rus. († 1882), přednášel rus. jazyk a literaturu na středních školách moskevských a jest znám jako překladatel Goethova »Fausta« (v »Rus. Věstníku« a o sobě, Moskva, 1875). Vedle toho vydal se Stojuninem Russkuju chrestomatiju pro překlady do francouzštiny a němčiny (t., 1873) a napsal mnoho statí do »Moskev. Vědomostí« a »Rusi«, jichž byl stálým spolupracovníkem. Sám redigoval týdenník »Krugozor«. Po jeho smrti otiskl »Rus. Archiv« zajímavé jeho memoiry Vospominanija ob Aksakově (1885).