Ottův slovník naučný/Pas

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Pas
Autor: Karel Kadlec
Zdroj: Ottův slovník naučný. Devatenáctý díl. Praha : J. Otto, 1902. S. 283−284. Dostupné online
Licence: PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Cestovní pas

Pas cestovní (franc. passeport, rus. паспорть, něm. Pass) jest úřední průkaz, vydávaný cestujícím za účelem osvědčení totožnosti osoby. Obsahuje stručný popis osoby (zaměstnáni, věk, tělesné vlastnosti) a označení účelu cesty a jest jedním z prostředků, jimiž se vedou v patrnosti osoby podezřelé v příčině veřejné bezpečnosti. Kde jest zavedena pasovní soustava, poskytnuta jest každému majetníku p-u možnost prokázati totožnost osoby a svaliti se sebe v případě potřeby podezření. Vydáním p-u se strany úřadu uděleno jest majetníku p-u zároveň svolení ke změně místa pobytu; kdo si p-u neopatří, nemůže cestovati. Vlastník p-u jest pak povinen předkládati jej v místech pobytu úřadům k vidování. Předpisy takové platí ve státech, v nichž každý cestující – i příslušník domácího státu – p-em opatřen býti musí, kde totiž jest zaveden t. zv. pasovní přímus (Passzwang). Dříve trval tento přímus ve všech státech, dnes jest již jen výjimkou. Místo něho panuje bud úplná pasovní svoboda (od jakživa v Anglii, dávno také ve Švédsku a Norsku), anebo fakultativní soustava pasovní (v Německu), t. j. osoby, jež mají zájem na vykázání se cestovním p-em, mají právo, nikoli však povinnost průkaz takový (p.) od úřadu si vyžádati. Vznik p-ů sluší hledati v XV. stol., kdy činěna byla přísná opatřeni proti tulákům a žebrákům. Kdo nechtěl, aby se s ním nakládalo jako s tulákem, musil dokázati totožnost osoby. Srv. Fedrovní list a Glejt. Od druhé polovice XVII. stol. zavádí se čím dále tím více pasovní přímus, a největšího rozvoje dochází pasovní soustava na konci stol. XVIII. a na poč. XIX., jmenovitě ve Francii. Kdo si neopatřil předepsaného p-u, nesměl opustiti místo pobytu. Teprve po Napoleonských válkách zavedeny některé úlevy pro styky pohraničné, a chudým osobám vydávany p-y zdarma. Dlouhým praktikováním pasovní soustavy ukázalo se však, že účelu původně zamýšleného pro možné padělání p-ů a užíváni p-ů cizích osob nelze vždycky dosíci. Při zvětšeném pohybu obyvatelstva následkem zdokonalení kommunikačních prostředků stala se pasovní soustava naopak jen překážkou cestování i průmyslového ruchu. Proto od pol. XIX. stol. odstraňují se znenáhla v záp. Evropě pasovní obmezení. V Německu zavedeny dráždanskou konvenci z 22. října 1850 pasovní listy (Passkarten), stručné průkazy, vydávané na jeden rok, jež nemusily býti předkládány k vidování. Rakousko přistoupilo k dražďanské konvenci r. 1859. Úplně odstraněn byl v Německu pasovní přímus teprve se založením Severoněm. buntu (buntovým zákonem ze 12. října 1867), když už před tím v několika státech, zejména ve Švýcarsku, odstraněna pasovní policie. Buntový zákon severoněm. o p-ech byl pak rozšířen i na jihoněm. státy, vyjímajíc Elsasy a Lotrinsko. V Rakousku jeví se obrat v zákonodárství o p-ech od r. 1857. Cís. nař. z 9. ún. 1857 č. 31 ř. z. obmezena revise p-ů jen na hranice státního území; dosavadní vykazování se p-em a vidování na určitých místech odpadlo a pro styky v tuzemsku zavedeny legitimace. Pozdější předpisy o p-ech změněny byly v Rakousku cís. nařízením ze 6. list. 1865 č. 116 ř. z., kterým odstraněna revise p-ů na hranicích státních, ale za to uloženo každému cestujícímu, aby se na požádání vykázal o své osobnosti a prostředcích výživy. Všechny předpisy o p-ech shrnuty jsou ve společné vyhlášce minist. zahran. zál., min. vnitra, obchodu, policie a války z 10. květ. 1867 č. 80 ř. z. Dle této vyhlášky rozeznávati jest cestování tuzemců v tuzemsku od jich cestování v cizině. K cestám v tuzemsku nepotřebují tuzemci cestovních p-ů, za to však mají býti opatřeni nějakou legitimací. Knížky pracovní a čelední pokládají se za cestovní legitimace jen tenkráte, jsou-li opatřeny doložkou o cestování. P-y vojenské a zeměbranecké nejsou cestovními legitimacemi, proto mají dovolenci a zeměbranci za účelem cestování opatřiti si náležité cestovní průkazy. (Nař. min. zeměbrany ze 14. led. 1876 č. 9372) Legitimace i cestovní doložky v pracovních a čeledních knížkách vydávají se na dobu 1 roku. Je-li majitel pracovní nebo čelední knížky úplně zachovalý, může v případě potřeby cestovní doložka vydána býti na 3 roky. (V příčině čeledních knížek srv. nař. min. sprav. z 24. květ. 1871 č. 5128.) Na legitimaci jest třeba kolku 2 kor., od nádenníkův a dělníkův žádá se jen 30 hal. Za cestovní doložku v pracovní knížce vybírá se rovněž kolkový poplatek 30 hal., poněvadž knížka sama jest kolku prosta; na klausuli knížky čelední kolku třeba není, poněvadž knížka jest kolkována. K cestování do ciziny potřebují tuzemci řádně vyhotoveného cestovního p-u. Běží-li však o cestu do států, které přistoupily k německému spolku pasovních listů, stačí pasovní list. P-y vydávají se nejdéle na dobu 3 let, pasovní listy jen na kalendářový rok, kterého byly vydány. Zvláštní předpisy vydány byly o cestování do jednotlivých států. Cizinci cestující do Rakouska musí býti opatřeni cestovním p-em nebo jiným úředním průkazem, svědčícím o totožnosti osoby. Falšování p-ů nebo užívání cizích p-ů tresce se, nespadá-li skutek pod obecný trestní zákoník, dle cís. naříz. z 20. dub. 1854 č. 96 ř. z. – Ve Francii pasovní soustava zavedená zák. z r. 1795 a 1797 trvá v theorii až dosud, avšak nepraktikuje se. – Velice přísně provádí se pasovní obligační soustava v Rusku, kde p. má podle zák. ze 7./19. dub. 1897 význam policejní a daňový. Cizincům jest dovolen příjezd na Rus jen, mají-li p-. vydaný ruským vyslanectvem nebo konsulátem nebo p-. domácí od jednoho z těchto úřadův pověřený. P-y na pobyt v říši Ruské vydávají se cizincům od náčelníků gubernií na rok. -dlc.