Ottův slovník naučný/Parini

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Parini
Autor: Jaroslav Vrchlický
Zdroj: Ottův slovník naučný. Devatenáctý díl. Praha : J. Otto, 1902. S. 225–227. Dostupné online
Licence: PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Giuseppe Parini

Parini Giuseppe (Antonio Maria Gaetano), básník ital. (* 22. květ. 1729 v osadě Bosisio blíže Milána – † 15. srp. 1799 v Miláně) Pocházel z rodičů poměrně chudých, tak ze ve studiích, která konal na gymnasii Arcimboldi u otců barnabitův, odkázán byl na malý podíl po ujci faráři s matčiny strany a zakusil mnoho tísně již v mladých letech. Brzy po vysvěcení stihla jej těžká choroba, tak že nemohl věnovati se církevní praxi a byl odkázán na malou prebendu sv. Antonína otcův theatinův a na udělování hodin v domech šlechtických (Serbelloni, Borromei, d'Adda). Roku 1752 vydal své první básně, které mu získaly jméno a přivedly jej ve styk s akademiemi v Italii tenkrát kvetoucími. Po smrti otcově r. 1759 začala nejtěžší doba v životě P-ho, musil pečovati i o matku a přišel i o malé své beneficium, a jen pílí svou a pomocí rodiny Belgiojosův uhájil skromné existence. V té trudné době vesel v bližší styky s hrab. Firmianem, jenž byl místodržícím a získal P-mu přízeň ministra Kaunice, který v duchu doby Josefinské přál osvětným snahám v Lombardsku a vykonal mnoho užitečného pro školství. R. 1769 Firmian udělil P-mu professorskou stolici výmluvnosti (tenkrát hlavně dějin literatury domácí i literatur cizích) při školách Palatinských. První čásť jeho veliké satirické básně Den (Il giorno) způsobila sensaci po vší Italii, ač mu způsobila též dosti nepříjemností a protivenství. Když školy Palatinské byly zrušeny a přeměněny v universitu »Brera« zvanou, P. byl jmenován professorem »krásné literatury« (belle lettere) ve spojení s uměleckou kritikou a domácí filologií a zahájil slavnostně své výklady 6. pros. 1769 přednáškou »o působení krásného písemnictví na pokrok a zdokonalení krásných umění«. Uznání i slávy nabyl brzy, ale jeho poměry finanční byly dosti těsné, měl zprvu pouze 1500lir platu. Odtud časté jeho stesky a prosebné listy k hraběti Firmianovi, který ze všech sil snažil se mu pomoci a nadlehčovati malými důchody vedlejšími. Při tom vedle prací svého povolání psal řadu ód a menších básní lyrických. Později stal se ředitelem Brery, kde měl i byt zdarma. Účastnil se horlivě při reformách Kaunicových ve školství i národním hospodářství a pomáhal založiti vlasteneckou společnost, již podporovala Marie Terezie udělením ročního důchodu 9000 lir. Vzrůstající choroba a spojená s ní těžkomyslnost činily jej o budoucnost snad až příliš starostlivým, tak že stále, ač marně, žádal za různé uprázdněné prebendy církevní. Zklamání v takových případech obvyklé chmurnou náladu jeho jen zvyšovalo (óda Pád), ač dle spravedlnosti doznati dlužno, že měl dost velkodušných příznivců. kteří mu upřímně přáli (kardinál Durini, Firmian, Kaunic, hraběnka Castiglioni atd.). Po vpádu Francouzův 14. květ. 1796 P. byl povolán do nové rady městské a vyvinul zde v poměrech rozháraných překvapující energii a sílu ducha. Zvlášť otázky školské a humanitní měly v něm dobrého zastance a horlitele. Neochabující choroba přiměla jej k tomu, že po restauraci vlády rakouské vystoupil z rady městské (1799). Zemřel po těžké nemoci (vodnatelnosti). P. byl básník doby přechodní, již de Sanctis právem nazývá »dobou nových ideí a starých lidí«. Odkojen proudy nových myšlenek, jež přiváděla revoluce francouzská, stal se hlasatelem rovnosti a smýšlení ušlechtile demokratického. Povahou byl ryzí a šlechetný, štědrý k chudině a prostý ve styku. Dlouholetý jeho pobyt v rodinách nejpřednějších domův aristokratických podal mu zrcadlo všech zvráceností a neřestí šlechty, které tichou, ač místy jízlivou ironií mrskal ve své veliké satirické básni »Den«. Básník v této originální a smělé skladbě stává se vůdcem a ciceronem mladého šlechtice, kterého provází po celý den od jeho probuzení až do noci krok za krokem, líčí jeho mravy a způsoby, udílí mu ironické rady, provází jej k jeho dámě i do společnosti a herny. A vše tónem hladkým, spíš v rukavičkách, ač se za vším plíží jeho ztajený a přece pronikavý smích. Báseň dělí se ve čtyři nestejné oddíly: »Jitro, Poledne, Večer a Noc«, jimž úvodem jest prosou psaná dedikace »Módě«. Psána jest italským blankversem a vyniká pěknými a duchaplnými detaily popisnými a nejednou krásnou časovou episodkou. Jest pravý a věrný obraz šlechtického života své doby, nejen umělecké arcidílo, nýbrž i kulturní dokument veliké ceny. Básní svou (za živobytí P-ho vyšly pouze první dva díly) ťal P. do živého, čeho dokladem jsou různé parafrase a pokračování jeho myšlenky, které ovšem nedostihují vzoru a právem hned zapadly. Hlavní osten satiry jeho obrací se proti panující módě, která dávala přednost ve všem frančině a mravům francouzským před domácími, proti zahalečům a darmošlapům z kruhů šlechtických a měšťanských, šlechtu napodobujících, proti zdomácnělému tenkrát nemravu »domácího přítele« v rodinách (cicisbeo), proti kastovnictví každého druhu, proti lichému krasořečnictví a falešné osvětě. Proti tomuto životu vznešených kruhů P. úspěšně staví prostý a užitečný život rolníka a řemeslníka. Ještě ostřeji vyslovil P. své demokratické smýšlení v dialogu prosaickém O šlechtě, kde líčí, jak náhodou v jednom hrobě se srazí kostra šlechtice s kostrou básníka plebejského původu. Vedle »Dne« zasluhují pozornosti P-ho Ódy (XXIX kusů), v nichž P. jeví se jako pravý »poeta civile«. Jsou vesměs básně příležitostné, místy dost osobní a didaktické, vzlet básnický není v nich veliký, jsa poután místy střízlivostí a tendencí, ale jádro jejich jest velice ušlechtilé a v pravdě morální. Vysoce zajímavá jest jejich stránka formální. I ta je přechodní v útvaru sloh a v dikci, ale vysoce zajímavá v srovnání s dobou starší a novější. Menší lyrické básně jeho jsou většinou hříčky příležité neb anakreontické, ale plny půvabu a svěžesti doby rokokové. I jeho prosa jest jadrná a pružná, plna humanních myšlenek a trefných úsudkův. – Literatura o P-m a díle jeho jest značná, jakož jsou četná vydání jeho děl, zvlášť jeho »Dne«. Po smrti jeho vydal Reina druhé dvě části básně »Večer a Noc« a později úplná jeho díla v Miláně r. 1801–04 v šesti svazcích. Mimo to vyšly častěji zvlášť jen básně (Florencie, 1823) i prosa (Milán, 1821) a v době novější četná bohatě kommentovaná vydání »Dne« a »Ód« pro potřebu škol (Mazzoni, Giov. de Castro, Costero). Kriticky psali o P-m Baretti, Reina, Teza, Carducci, který chystá nový rozbor a výklad jeho ód, a nejnověji Vincenzo Bortolotti (G. P., vita, opere e tempi con documenti inediti e rari) a j. V literatuře české podal první ukázky z P-ho Jaroslav Vrchlický ve své anthologii poesie italské: »Tři knihy vlaské lyriky«, kde jsou i některé kusy » Dne«. Větší studii o něm podal do »ČČM.« r. 1900 sv. V. a VI., kam čtenáře odkazujeme. V rukopise chová celý překlad »Dne« a některých ód a veršů drobnějších. -cký.