Ottův slovník naučný/Palm

Ottův slovník naučný
Pallor	Palm	Palma (symbol)

Údaje o textu
Titulek:	Palm
Autor:	Karel Štěpánek
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Devatenáctý díl. Praha : J. Otto, 1902. s. 114. Dostupné online
Licence:	PD old 70

Palm: 1) P. Johann Philipp, vlastenec něm. (* 1766 – † 1806). Byl knihkupcem a vydal r. 1806 anonymní brošuru Deutschland in seiner tiefen Erniedrigung (nové vydání Vircp., 1877) obsahující prudké sic, ale oprávněné útoky proti Napoleonovi I. a vojsku francouzskému. Jeden exemplář do Augšpurku poslaný dostal se do rukou franc. důstojníkům, načež Napoleon dal P-a v Norimberce zatknouti a postaviti před vojenský soud, který jej odsoudil k okamžité smrti, protože P. nechtěl prozraditi autora brošury. Kruté násilí, jehož patrně Napoleon proti P-ovi se dopustil, bylo toho příčinou, že P. byl obecně v Německu oslavován jako politický mučeník.

2) P. Aleksandr Ivanovič, dramatický spisovatel ruský (* 1822 – † 1885), nabyv vychování ve vojenské škole, byl důstojníkem mysliveckého pluku tělesné gardy a r. 1849 vězněn po 8 měsíců na pevnosti jakožto účastník spiknutí Petraševského, ač vyšetřující kommisse zřejmě poukázala na jeho lásku k Rusku, dýšící z jeho spisů. Později sloužil na Kavkáze a na Krymu a po událostech sevastopolských r. 1856 šel jako major do výslužby, načež byl nějakou dobu správcem kontrolní komory, ale obviněn ze zpronevěření a odsouzen k vyhnanství (hájil ho V. D. Spasowicz), než záhy vrácena mu práva. Literární činnost zahájil v letech 40tých XIX. stol. drobnými povídkami a básněmi v duchu realistické školy ruské. Počátkem let 70tých obnovil svoji literární činnost, z níž vyniká zejména obraz politickoliterární společnosti ruské Aleksěj Slobodin (»Věstnik Jevropy«, 1872–73, a o sobě), jakož i román Koněc starago romana (t., 1874), otištěné s pseudonymem P. Aljminskij. Mnohem větší popularity nabyl však jako spisovatel dramatický, zejména komédií Naš drug Někljužev (»Slovo«, 1879 a Petrohrad, 1880) a Staryj barin (»Otěčestvennyja Zapiski«, 1873 a o sobě t., 1878), známými u nás v překladě P. Durdíka (prvnější z repertoiru Nár. divadla). Obě komédie proslavily jméno spisovatelovo po celém Rusku, ač za úspěch byl z části zavázán výborné hře V. V. Samojlova v titulní úloze komédie posléze jmenované. Ostatní div. práce jeho, líčící hlavně život statkářů z dob před zrušením nevolnictví a jmenovitě typy zjemnělého, vyhýčkaného panstva, nedodělaly se již podobného úspěchu. Jmenujeme z nich: Blagodětělj (»Sovremennik«, 1864); Gospoda izbiratěli (»Věst. Jevropy«, 1881); I krylja jesť, da letěť někuda (1876); Miločka (1883); Prosvětitěli (1871); Graždanka (1878) a drama Grěšnica (»Rus. Bogatstvo«, 1885). Z románův a povídek zasluhují zmínky ještě Boljnyje ljudi (Petrohr., 1881); Petěrburgskaja saranča (t., 1884) a Propaščije gady (»Otěčest. Zap.«, 1880). – Srv. »Rus. Starina«, 1887, sv. 11. – Jeho choť Ksenija Grigorjevna († 1895) proslula jako dramatická umělkyně, starší syn Sergěj Aleksandrovič jako herec a div. ředitel, mladší Grigorij Alexandrovič, známější pseudonymem Arbenin, jako herec a překladatel mnohých her. Nyní jest redaktorem »Čermomorskago Věstnika« v Batumě. Šnk.