Ottův slovník naučný/Pícní rostliny

Ottův slovník naučný
Picń	Pícní rostliny	Pico

Údaje o textu
Titulek:	Pícní rostliny
Autor:	Leopold M. Zeithammer
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Devatenáctý díl. Praha : J. Otto, 1902. S. 709–711. Dostupné online.
Licence:	PD old 70

Pícní rostliny jsou ty, kterých užívají hospodáři ke krmení hospodářských zvířat. Hlavní a v hospodářské praxi osvědčené p. r. jsou tyto: I. z čeledi trav mimo traviny luční; kukuřice (Zea Mais), cirok (Sorghum saccharatum = Holcus sacchar.), mohár (Panicum germanicum). II. Rozšířenější a pro bohatství bílkovinou velmi důležité p. r. náležejí k čeledi motýlokvětých a to: Jeteloviny, hlavně 1. jetel červený či brabantský (Trifolium pratense), jehož odrůdou jest u nás oblíbený štýrský, vyžaduje bohatou a hlubokou, plevele prostou půdu, skýtá průměrně nejvíce a nejvýživnější píce ve vlhčím podnebí a seje se zároveň se zimní nebo jarní obilinou, ke které bylo hnojeno. Jak ostatní jeteloviny miluje vápna v půdě i povrchní mrvení hnojůvkou, jíž přimíšeno zředěné kyseliny sírové, popelem, sádrou, sladovým čmýřím a j.; 2. jetel nachový či růžový (T. incarnatum), jenž se spokojuje s méně úrodnou i štěrkovitou půdou, snese sucho i skýtá velmi ranou píci zelenou a vydatnou; 3. pro mokřejší, těžší půdy nebo pro pohorský kraj hodí se velmi dobře j. zvrhlý či švédský (T. hybridum); 4. j. bílý či plazivý (T. repens) daří se i v chudší půdě, dává sice jen jednu seč, jest však vytrvalý (3–6 let) a hodí se zvláště pro pastvinu. 5. J. prostřední (T. medium) daří se i ve velmi suché půdě a v pahorkovité krajině, málo vynáší, ale je velmi vytrvalý. 6. Vojtěška obecná, modrá jetelina či tolice setebná (Medicago sativa), hodí se zvláště pro polohu, v níž červený jetel pro nedostatek vláhy se nedaří, snese značné horko i sucho, zapouštějíc kořeny do hloubi až 3 m, vyžaduje proto teplé, vápenité, hluboké i dobře zkypřené půdy. 7. Tolice dětelová (Med. iupulina) a písečná (Med. media) daří se v lehkých a suchých půdách, vytrvají jen 2 léta. 8. Vičenec setební (Hedysarum onobrychis) či ligrus jest na půdě bohaté vápnem, třeba kamenité, a v suchém podnebí nejjistější a nejdůležitější p. r-na. 9. Různé odrůdy rodu komonice (Melilotus), a to: k. obecná (M. vulgaris), k. modrá (M. coeruiea) a lékařská (M. officinaiis), daří se sice i v půdě špatné, kamenité, avšak zdřevnatějí i dávají, nesekou-li se záhy, píci málo ztravitelnou. 10. Uročník lékařský (Anthyllis vulneraria) roste zvláště v písčité i špatnější půdě velmi dobře, před květem sečená skýtá hojně živné píce z pole, na němž se červený jetel nedaří, a snese prudké mrazy. 11. Ledenec obecný či štírovník mnohotvárný (Lotus corniculatus) a l. bahenní (L. uliginosus) daří se na půdě mokré, rašelinaté, i na hlinité a vápenité, odolá veliké zimě a mrazům. 12. Vička setebná (Vicia sativa) vyznačuje se bohatstvím látek bílkových (leguminem), jak v zrní tak i slámě, a skýtá nejen vydatnou a výživnou zelenou píci a slámu (zvláště pro ovce), nýbrž také jádrné krmivo pro tažný a krmný dobytek. 13. Z rodu hrachorů (Lathyrus) zasluhují jako p. r. povšimnutí h. lesní (L. sylvestris) a širolistý (L. platyphyllus), rovnající se do záživnosti vičkám. Hrachor lesní chová v krajinách s chudší půdou tři- i vícekrát tolik bílkovitých látek, co jiné pícniny. 14. Vlčinec (Lupinus luteus et albus), domovem v jižní Evropě, pěstován byl již r. 1571 za zelené hnojivo, později v sev. Německu a písčitých tamních půdách pro krmení zvlášť ovcí. 15. Větších rozměrů nabylo pěstování bobu (v. t.), který se nejlépe daří na těžké a silně pohnojené půdě a skýtá hojně zrní, jež se dobře užitkuje jako tluč dobytkem krmným i dojným. III. K čeledi rdesnovitých náleží pohanka (v. t.). IV. Z čeledi ptačincovitých (Alsineae) vyznačiti sluší: Kolenec rolní (Sperguia arvensis), jenž pro svou krátkou vegetační dobu 2 měs. a na půdě písčité s úspěchem se pěstuje pro píci a pastvu ovcí. V. Z čeledi křížatých (Cruciferae): Hořčice bílá a rolní (Sinapis alba a arvensis) nasívá se pro krmení ve směsi s pohankou na lehčí půdě; lnice obecná (Camelina sativa), řepka (Brassica napus oleifera), jichž užívá se jen částečně k zelenému krmení; tuřín a kolník (B. rapa), poskytující na podzim krmiva velmi užitečného zvláště pro dojný dobytek; zelí hlavaté (B. oleracea capitata) a jarmuz (B. oler. acephaia), jež v lodyhách i lupení skýtají vyživné krmení, konečně brukev (B. napus rapifera) a cvikla (Beta vulgaris) či burák.

Pěstování p-ch r-in jest se stanoviska jak národohospodářského tak i ryze hospodářského velmi důležito, umožňujíc zvýšení výroby živočišné, rozmnožení i zlepšení mrvy. P. r. zlepšují půdu čerpajíce značnou čásť své potravy ze zpodku a zanechávajíce v ornici hojně látek dusíkatých i nerostných. P. r. umožňují též větší rozmanitost v pěstování plodin polních a upravení různých osevních postupův i větší výnosnost, než poskytuje polaření zrnařské.

Poměr živin v hlavních skupinách pícnin jest: u jetelů a jetelovitých rostlin jako 1:1,9–2,8; u travin jako 1:4, 2–5; u krmných zelin jako 1:1,6 (u viky), 3,7 (pohanky), 4,5 (krmného žita) až 9,0 (kukuřice); u bambulin jako 1:4,6 (vodník), 8,3 (cvikla) až 10,5. V hospodářství, které opatřiti si může značné množství krmiv bezdusíkatých ze závodů průmyslových (cukrovarů, pivovarů), pěstovati budeme hlavně jetele i jiné rostliny motýlokvěté. Nedostatek uhlohydrátů nahradíme v krmivu pěstováním přiměřeného množství bambulin a hlíznatin. Zřetel míti sluší též k pícninám, které poskytnou z ha největší poměrně množství živiny, potřebné k určitému účelu. K tomuto účelu jest třeba šetřiti při pěstování pícnin zásad těchto: Půda budiž náležitě zkypřena a prohloubena i čištěna z plevele, který, uroste-li, snadno p. r. udusí. Pěstujeme p. r. v poli dostatečně vyhnojeném, pak jim vykážeme v postupu osevním místa po takové rostlině, která se obdělává mezi vzrůstem i zanechává půdu čistou, zejména po okopnině. Nešetřme příliš osivem pícnin, ježto hustá setba podmiňuje lepší zdar následující rostliny, poskytuje jemnější píci, udržuje pole čistým a kyprým, zanechávajíc též více pozůstatků v poli. Jedině kukuřice, cirok, řepa krmná a p. jako okopniny sejeme řidčeji a do řádků. Takové pícniny též za vzrůstu obděláváme, kdežto jetelovinám svědčí, převláčíme-li je zostra na podzim a z jara i přihnojujeme-li hnojivkou, popelem, kompostem, sádrou a p. Nejsou-li podnebí nebo půda příznivy zdaru čistého jetele, nasíváme jej ve směsi s travinami, vojtěšku smíšenou s červ. jetelem a vičencem, jež tak snadno nepolehnou i poskytují většího výtěžku než jednotlivá rostlina. Sejeme též rozličné směsky ozim. žita, ječmene neb jarého žita, ovsa a ječmene s luštěninami, hořčice bílé nebo kolence s pohankou, směs z prosa, pohanky a vlčince, kterými získáme rozmanitou i vydatnou píci zelenou po celou dobu, od ranného jara do podzimku výpomocnou. Sklízejme p. r. vždy v pravý čas, neboť krmná hodnota pícniny závisí na době, v které se sklízí. Tato jest obyčejně tenkráte, když p. r. zakvétají, nejpozději když stojí ve květu, neboť v tu dobu jsou nejbohatší bílkovinami i nejzáživnější. Neobmeškejme pěstovati na zkoušku též některé nové druhy p-ch r-in a přesvědčiti se, zdali se pro naše poměry hodí, jako hrachor lesní, vikev křovištní a chlupatou, pohanku sibiřskou, hořčici bílou, kolenec, luskovec východní a j. LMZ.