Ottův slovník naučný/Pájka

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: Pájka
Autor: Ladislav Zykán
Zdroj: Ottův slovník naučný. Devatenáctý díl. Praha : J. Otto, 1902. s. 35–36. Dostupné online
Licence: PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Pájka

Pájka (Loth) slouží ke spojování kovů. Snadno tavitelné, nesvařitelné kovy spojují se pájkou měkkou, jež sestává nejčastěji ze 2 dílů cínu a 1 dílu olova. Spojení je sice pevné, ale nesnese silnějšího tepla, ježto se Pájka roztopí a tím spojení přestává. Při kovech těžko tavitelných lze užiti pájky měkké jen výjimečně, a to nejsou-li tyto vydány horku a nevyžaduje-li se u nich veliké pevnosti. V obyčejných případech kovy a slitiny nesnadno tavitelné spojují se pájkou tvrdou za přísady boraxu. P. tvrdá skládá se buď z mědi nebo ze slitiny mědi, zinku, cínu, někdy i stříbra. Nejobyčejnější p. tvrdá jest: 48 dílů mědi, 49 d. zinku, 3 d. cínu. Čím větší pevnosti se vyžaduje, tím nesnadněji tavitelná má býti užitá p. Dle povahy kovu nebo slitiny užívá se tu pájky různé. Tak pro železo a ocel béře se měď nebo mosaz, pro měď, bronz, mosaz a pod. mosaz s větší nebo menší přísadou cínu a zinku, aby se nabylo pájky přiměřené tavitelnosti. Pro nikl, argentan, čínské stříbro a j. béře se za pájku argentan s měnivou přísadou zinku, která jej činí snáze tavitelným. Zlatníci užívají na zlato pájky ze zlata, stříbra, mosaze a zinku, na stříbro pak pájky ze stříbra, mosaze, zinku a i mědi; poměr součástek není tu vždy stejný, dle toho, zda se má nabýti pajky měkčí či tvrdší. Zkn.