Ottův slovník naučný/Ostrov

Ottův slovník naučný
Ostroumov	Ostrov	Ostrov (obec)

Údaje o textu
Titulek:	Ostrov
Autor:	Klára Červenková
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Osmnáctý díl. Praha : J. Otto, 1902. S. 947-948. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Ostrov

Ostrov (angl. island, frc. îsle z lat. insula, rus. ostrov), malá, vodou dokola obklíčená část povrchu zemského, jež jest bud zlomkem nějakého většího celku, nebo povstala působením mořských proudů nánosem, nebo jest konečně zbytkem nějaké veliké, nyní ponořené pevniny. Výzkumy zjištěno, že o-y vznikly 1. klesáním jednotlivých částí kůry zemské, 2. ustavičnou činnosti vln mořských a tekoucích řek, jež konečně uvolnila souvislost s původní pevninou, a 3. činnosti sopečnou, nebo byly korály na podmořském o sjednocenou společnost, organisovanou a podkladu zvolna vyzdviženy, anebo nanášely větry a proudy vodní tak dlouho písek, rostlinné a živočišné součástky, až nový o. dosáhl hladiny mořské.

O-y, jejichž vznik podmíněn jest prvními dvěma příčinami, nazývají se kontinentálními, t j. a) o-y, jež představuji část sousední pevniny a vznikly následkem nějako hnutí neustále trvajícího klesání půdy, která byla pak z části pokryta mořem. Pojí se ke své původní pevnině svým složením geologickým i svým horstvem; mohou býti zvány též kontinentálními o-y pobřežními, poněvadž jsou od pobřeží nemnoho vzdáleny, sledují jeho směr a podobají se mu celým svým rázem, b) Kontinentální o-y okeánické, jež byly též části pevniny, ale Jsou od dnešnch pevnin obyčejně Telmi vzdáleny m vynikají mnohdy svou velikosti, tak že by mohly býti pokládány samy o sobě za pevninu. Největším takovým o-em jest asi Grónsko, jež nesouvisí ani se Sev. Amerikou, ani s o-y, na sev. od Ameriky ležícími.

O příbuznosti kontinentálních o-ů s některou pevninou soudíme jednak dle povahy jejich půdy, jednak dle vnějších okolností, t j. rostlinstva a zvířeny. Má-li některý o. tutéž květenu a zvířenu, která vyskytuje se na pevnině poměrně nejbližší, lze souditi, že s ní souvisel, a to ještě v době geologicky přítomné; čím méně pak objevuje se stejných tvarů, neb dokonce tvary samostatné, na pevnině se nevyskytující, tím jest o. geologicky starší, t. j. tím dříve se od své původní pevniny oddělil. Na základě těchto poměrů soudíme, že se Jáva oddělila mnohem dříve od pevniny asijské, než ostatní veliké o-y Sundské a pod. Ale poněvadž i zvířena i květena velmi rychle se mění, není závěr, na tomto základě učiněný, úplně spolehlivý, jest tedy nutno zvoliti si jiné znaky, které by nás i o původu i o stáří o-a poučily dokonaleji. Při stanovení příslušnosti o-a k některé pevnině dlužno prozkoumati nejprve horizontální i vertikální rozčlenění o-a, jeho velikost a povrch, hloubku okolního moře, která o charakteru, fysikálním i kulturním významu o-a často teprve podává pravý výklad.

Téměř všechny díly světa jsou až na malé výjimky při svých pobřežích provázeny o-y a totéž platí i o některých o-ech, jež zoveme pobřežními. Dle okolností, jak vznikly, a způsobu, kterým jsou ve spojení s pevninou, můžeme lišiti čtvero druhův, a to:

1. Riasové, svou podstatou urvané zbytky hornatých, příčních pobřeží, sestávající ponejvíce z pevného kamení a vyskytující se ve velikém počtu pohromadě. Obyčejně jsou malé, někdy pouhá skaliska s příkrým spádem do moře, vždy obklopeny mořem nepříliš hlubokým. Povrch jejich podobá se úplně pevnině.

2. Oddělené o-y, obyčejně, nikoli však nutně vytvořené vniknutím klidných, malou sílu majících vln mořských do dutin pevniny. Typickým příkladem jich jsou o-y pobřeží dalmatského.

3. Fjordové o-y vyskytují se jen zřídka při příčních pobřežích, nýbrž téměř vždy při příčně prolomeném a rozrytém pobřeží podélném, jsou částečné samy prostoupeny fjordy a od sebe odděleny fjordovitými zálivy. S předešlými mají to společné, že vnikání vody dělo se způsobem klidným. Mnohé z těchto o-ů byly v dalším průběhu ponořeny podvodu a poněvadž potom u všech íjordovit^ch pobřeží nastalo opět oscillační posunovaní s opačným výsledkem, doznaly ponořené o-y mnohých změn. Jako jsou u riasových o-ů charakteristické široké a mělké zálivy, jsou u těchto zálivy úzké a stěny o-ů spadají příkře do hlubiny mořské. Typický tvar těchto o-ů poskytuje pobřeží norské.

4. O-y límánové vyskytuji se zřídka, neboť pobřeží límánová bývají o-ů prosta.

Tyto čtyři skupiny možno nazvati odčleněnými, vznikly ustavičnou sice, ale klidnou a nebouřlivou činností vln mořských. Naproti nim dlužno však stavěti o-y vzniklé prolomením pevniny (tedy způsobem více násilným).

Daleko větší důležitost mají o-y kontinentální, jež leží obyčejně dále od pevniny, majíce svůj vlastní, od původní pevniny odlišný ráz. Obyčejně jsou velmi veliké, v rozsáhlých skupinách. Dle postavení jich k pevninám možno lišiti tři kategorie: 1. Pokrajní o-y kontinentální, jež tvoři v obloukovitém seřazení do moře vybíhající okraje pevniny, odpovídají obloukovitému tvaru pohoří a chovají v sobě z největší části vulkanické elementy. Všechny spadají na vnější straně do moře, na vnitřní straně pak leží poměrně ploché břehy s nevelikou hloubkou. 2. Vnitrozemní o-y kontinentální leží též na podkladu pevninovém, ale nestojí na jejich okraji, aniž jsou sestaveny v oblouk. Příklad skýtá Veliká Britannie a Irsko, jejichž útvar pohoří jest podstatně spojen s útvarem sousední pevniny evropské a jejichž těžiště leží na pevnině. 3. Vnější o-y kontinentální, t. j. takové, jež leží na vnější straně pevniny, netvoří však jejích význačných krajův. Sem náležejí Madagaskar, Ceylon a j.

Dále rozeznáváme o-y parasitické, jež jsou dvojího druhu podle původu, a to buď vulkanické nebo korálové; oproti prvým, jež nepřckročují jisté, nikdy dosti značné vzdálenosti, jsou roztroušeny v dalekých mořích. Pravidelně jsou nepatrného rozsahu a mají k pevninám i ostatním o-ům nepatrný vztah, ač některé z nich třebas i dosti blízko leží. Jeví se ve svém všeobecném rozdělení závislými na pozemních vztazích a usazují se zejména na vyvřelinách mořského dna. Existence jejich jest vždy cizopasná, odtud jejich jméno.

O-y nánosné č. naplavené jsou naplaveniny písku, bahna, lastur, úlomků korálových, trávy a dřev. Všeobecně lze je označiti jako o-y fytogenetické a minerogenetické, někdy jest to jen část utrženého břehu, který, jsa specificky lehčí, jest kus cesty vodou unášen, ale pak obyčejně zmizí. Hlavním momentem jest jejich nestálá poloha. ― Literatura: F. G. Hahn, Inselstudien (Lipsko, 1883); Richthofen, Führer für Forschungsreisende (Berl., 1886).         KČrká.

O. v anatomii v. Insula a Mozek.