Ottův slovník naučný/Niederle

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Niederle
Autor: Hynek Vysoký, Jan Otakar Pražák, Josef Hanuš
Zdroj: Ottův slovník naučný. Osmnáctý díl. Praha : J. Otto, 1902. s. 293–295. Dostupné online.
Licence: PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Niederle
Související články ve Wikipedii:
Jindřich Niederle, Lubor Niederle

Niederle: 1) N. (Nydrle) Jindřich, klass. filolog český (* 28. říj. 1840 ve Staré Pace — † 8. září 1875 v Nové Pace). Studia gymnasijní konal od r. 1852—59 v Jičíně, kde měl největší vliv na něj Fr. Lepař, pak věnoval se studiu klass. filologie na universitě pražské (1859—62). Velikým nadáním a železnou pílí obrátil záhy k sobě pozornost svých učitelův a již tehdy byl pokládán za nejlepšího klasického filologa mladší generace české. Odbyv r. 1863 s vyznamenáním státní zkoušky pro vyšší gymnasia ustanoven byl suplentem při gymnasiu v Hradci Králové, r. 1865 stal se professorem gymnasia v Klatovech, kde vedle učitelské činnosti horlivě překládal dramata Sofokleova do češtiny a podával cenné příspěvky literární do »Šumavana«. R. 1868 povolán byl na akademické gymnasium do Prahy, kde nalezl teprve pravé pole svého působení. Maje po ruce bohaté knihovny odborné věnoval se N. s celou duší studiím svým vědeckým, překládal z Homéra, Cicerona atd., vedle toho horlivě účastnil se i života veřejného: zejména překrásné jeho přednášky o Homérovi, konané v Jednotě českých filologů, v Umělecké besedě a v Klubu dam vyvolaly všeobecný rozruch a zájem. Jsa výborným zpěvákem (basistou) N. byl řadu let horlivým členem »Hlaholu«. Vědecký význam N-lův oceněn byl s příslušných míst tím, že N. jmenován r. 1874 členem zkušební komise pro kandidáty učitelství gymnasijního a že již r. 1867 svěřeno mu bylo řízení řeckého prosemináře při universitě pražské. Přehojní žáci jeho z té doby dosvědčují jednomyslně, jak mistrovsky N. úřad tento zastával, jak dovedl výbornou svou methodou vštípiti posluchačům příslušné vědomosti theoretické i praktické, a mluví s obdivem o neobyčejné jeho znalosti jazyka a literatury řecké a vzácné pohotovosti a dovednosti, jakou osvědčoval při překládání z jazyka latinského a českého do řečtiny. Po příchodu Linkerově do Prahy r. 1870 byla správa prosemináře N-lovi odňata. Břímě povolání učitelského a rozsáhlá, neúmorná činnost vědecká podryly bohužel předčasně zdraví N-lovo a to právě v době, kdy by se byl mohl státi jednou z předních ozdob učení Karlova. Péčí Jednoty českých filologů odhalena byla 5. srpna 1883 pamětní deska na rodném domě N-lově v Pace; slavnostní řeč pronesl Gebauer. N. náleží k nejlepším klassickým filologům českým. Neobyčejně hluboké, všestranné vzdělání vědecké, bystrost úsudku a horoucí láska ke starověku klasickému pojily se u něho se vzácným nadáním básnickým a s myslí jemnou, ušlechtilou, pro vše krásné zanícenou. Odtud N. vynikl stejně jako badatel vědecký i jako nad jiné povolaný tlumočník Musy Homérovy a Sofokleovy. Z vědeckých publikací N-lových uvésti jest především výtečnou jeho Mluvnici jazyka řeckého (Praha, 1873, 2. vydání 1876, 3. vyd. 1880, obé opatřil F. Lepař, 4. vyd. 1886 opatřili Lepař a Král, 5. vyd. 1887 upravili Král a Steinmann, 6. a 7. vyd. 1898 a 1900 opatřil Steinmann), první to samostatnou grammatiku řeckou sepsanou jazykem českým na základě vědeckém. Vedle neobyčejné znalosti jazyka a literatury řecké, vedle vzácného citu a porozumění pro nejjemnější nuance a odstíny mluvy hellénské, vedle obsáhlé znalosti veškeré příslušné literatury odborné, vedle samostatného a bystrého úsudku vytknouti jest zvláště, že N. všude, zejména ve skladbě, má zřetel k jazyku českému, jehož byl důkladným znalcem, uváděje všude hojné analogie z něho, jakož i z jiných jazyků slovanských, z latiny a z jazyků románských. Dále uvésti jest důkladné pojednání O některých epithetech homerských v οψ, ωψ a ωπις (»Listy fil. a paed.«, roč. II., 1875). Populárně psána jest překrásná studie O Homerovi a jeho básních (»Osvěta«, 1874, str. 527—542, 669—685 a pak samostatně vydaná v Praze pod titulem Slovo o Homérovi a jeho básních) s ukázkami metrického překladu celé řady míst Iliady a Odysseie. Překlady N-lovy z jazyků klassických, vesměs časoměrné, patří k nejlepším překladům českým vůbec jak přesností převodu, tak básnickým vzletem, poetickou mluvou a plynným veršem, tak že nečiní nikde ani dojmu překladu, nýbrž originálu. N. přeložil Sofokleovu Elektru (Praha, 1868, seš. 30. »Bibliothéky klassiků řeckých a římských«), Sofokleova Aianta (t., 1869, »Bibliothéka klass.« seš. 34. a 35.) s důkladným úvodem všeobecným ku tragickým básníkům řeckým (str. 1—44), Homerovy Odysseie zpěv VI. s úvodem o způsobě překládání Homera (»Listy fil. a paed.«, roč. I., 1874). Ukázky z překladu jiných míst Iliady a Odysseie podány jsou v pojednání svrchu uvedeném. V rukopise N. zanechal překlad prvních pěti zpěvův Odysseie, dále části z jiných zpěvů tohoto eposu a pak překlad Ciceronovy řeči pro Milone. O velikém básnickém nadání N-lově svědčí mimo překlady též tklivé básně, otištěné v »Lumíru« 1875 a »Světozoru« 1875, dále proslovy a básně příležitostné, otištěné v »Šumavanu«, a sbírka lyrických básní pod názvem Kytice, zachovaná v rukopise. Také na poli poesie dramatické N. se pokusil s úspěchem veselohrou Věno, sepsanou roku 1860 a provozovanou ochotníky novopackými r. 1861. N. byl též důkladným znalcem a čilým propagátorem stenografie. Již r. 1861 vstoupil do pražského spolku těsnopisců; později působil jako učitel stenografie při gymnasiích v Hradci Králové a Klatovech. N-lovy Příspěvky k těsnopisu českému, uveřejňované většinou pod chiffrou nd v »Měsíčníku prvního pražského spolku stenografů gabelsbergerských«, a zejména stať o předložkách (1866), o koncovce -íš, o spojování slov (1867) a j., působily značně v další rozvoj českého těsnopisu (srv. Čechy, str. 354). V r. 1871—72 byl N. náčelníkem českého odboru spolku a r. 1874 zkušebním komissařem pro praktické stenografy. — Srov.: »Osvěta«, 1875, str. 800, 1883, str. 912 nn. (V. Vlček); »Humoristické Listy«, 1883, čís. 31; »Světozor«, 1875, str. 507 (J. Beran); »Těsnop. listy«, 1875, »Pokrok«, 1883, č. 185 (J. Beran a J. Šafránek), čís. 187, 189 a 191; »Koruna Česká«, 1883, čís. 61 (J. Šafránek); F. Jirůtka, Okres novopacký v dějinách národních, str. 61—64; J. Šafránek, Příběhy Odysseovy, str. 7—13. Vý. Pž.

2) N. Lubor, syn před., přední archaeolog čes. a prof. archaeologie a ethnologie na čes. universitě (* 20. září 1865 v Klatovech). Gymnasium a universitu studoval v Praze, kde r. 1889 dosáhl doktorátu filosofie. S počátku působil naň rozhodně Tyrš, tak že pod jeho vedením zabral se do studia klassické archaeologie; po smrti Tyršově vlivem prof. Masaryka přešel k studiu anthropologie a primitivních kultur vůbec. Ježto na pražské universitě neměly tyto obory tlumočníka, N. odešel za účelem dalšího vzdělání do Mnichova, kde poslouchal v letním semestru r. 1889 hlavně anthropologické a archaeologické přednášky Joh. Ranka, potom do Paříže, kde v zimě r. 1889—90 pracoval v laboratořích anthropolog. školy pod vedením L. Manouvriera. Z četných cest, jichž N. využil ke studiu téměř všech větších museí archaeologických v Evropě, byla zvláště významná pro jeho vývoj i směr vědecký prvá cesta na Rus r. 1893, ježto odtud koncentrovalo se jeho studium na starožitnosti a ethnologii pouze slovanskou. Vedle tohoto studia a působení universitního (od r. 1890) byl N. v té době činný i v jiných více méně příbuzných oborech. Od r. 1890 propagoval myšlenku vydávání čes. národopisného sborníku, jež uskutečněna pomocí Č. Zíbrta r. 1891 v »Českém Lidu«, a brzy potom byl z nejhorlivějších pomocníků šťastného plánu řed. F. A. Šuberta na pořádání výstavy národopisné, v jejímž výboru byl od počátku z nejčinnějších členů. Proto také týmž výborem svěřeno N-lovi realisování jiného podniku, jejž výstavní komitét vytkl si za druhý cíl, totiž zachránění co možná největšího počtu cenných výstavních objektův a utvoření z nich Národopisného musea. Neúmornou prací N-lovou, pí. Havelkové a asistenta J. Jíry těžký ten úkol po půl létě vykonán, a již roku 1896 otevřeno v paláci hr. Sylvy-Tarouccy na Příkopě nové Museum, jehož správu vedl N. až do r. 1898, kdy jmenován byv mimořád. professorem archaeologie a ethnologie cele se věnoval činnosti vědecké a universitní v oboru slov. starožitností a ethnologie. Stejně významná a bohatá jest literární činnost N-lova. Vedle množství menších článků z různých oborův archaeologie, anthropologie a národopisu uvádíme z prací jeho tato větší díla: Nástin dějin anthropologie (Praha, 1889. Otisk z »Athenaea«; vyšlo i v překladě polském ve Wisle IV.); Příspěvky k anthropologii zemí českých (I., Praha, 1891, a II., Praha, 1894); Žamberské lebky (»Rozpr. čes. akad.«, 1892); Lidstvo v době předhistorické se zvláštním zřetelem na země slovanské (Praha, 1893—94; vyšlo v překladě ruském pod titulem Čelověčestvo v doistoričeskija vremena, Petrohr., 1898; polské zpracování vychází ve »Światowitu« 1889 a sl.); O původu Slovanů (Praha, 1896; srov. k tomu Zur Frage über den Ursprung der Slaven, t., 1899); Starověké zprávy o zeměpisu vých. Evropy (t., »Rozpravy čes. akad.«, 1899; vychází rusky v publikacích kazaňské university); O počátcích dějin zemí českých (t., 1900, otisk z »Č. časop. histor.«); Makedonská otázka (t., 1901, otisk z »Č. Revue«). K jednomu velkému cíli míří většina těchto průpravných prací a rozprav: k monumentálnímu dílu Slovanské starožitnosti, jež psáno na základě dnešního stavu vědy tvořilo by pendant k Starožitnostem Šafaříkovým. Opravdu Šafaříkovým duchem, hlubokým, důkladným a přece tak vřelým, prodchnuta bude tato životní práce bystrého a pilného badatele, jak souditi možno již z prvé části prvého dílu (Praha, 1901). Duchem Šafaříkovým řízen jest i jiný veliký podnik N-lův: Věstník slovanských starožitností, založený jím r. 1898 a redigovaný tak obratně, že získal si rychle úspěch i podporu zahraniční. V nové formě své, značně rozšířené, podniká od r. 1901 jako Věstník slovanské filologie a starožitností (spoluredaktory jsou prof. Fr. Pastrnek, J. Polívka a J. Zubatý) smělý, záslužný pokus soustřediti slavistické studie opět v Praze, jako bývalo za dob Šafaříkových. Hš.