Ottův slovník naučný/Nebe

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Nebe
Autor: Václav Rosický, František Vacek
Zdroj: Ottův slovník naučný. Osmnáctý díl. Praha : J. Otto, 1902. S. 15–17. Dostupné online.
Licence: PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Nebeská sféra
Související články ve Wikipedii:
Nebe

Nebe, obloha nebeská (lat. firmamentum), je zdánlivá koule, v jejímž středu každý pozorovatel míní se nalézati a na jejíž vnitřní straně spatřuje hvězdy. Je to prostor zemi obklopující, v němž nalézají se tělesa nebeská a konají skutečný nebo zdánlivý pohyb. Ve starověku měli za to, že prostor ten je skutečně kulovitě ohraničen a že stálice na této (křišťálové) duté kouli skutečně jsou upevněny. Ačkoli se dosud říká koule nebeská, nebes báně, přece víme, že není žádným směrem nějaké meze. Poněvadž je nesnadno představiti si nekonečný postup každým směrem, klademe mez libovolnou, ale všemi směry stejně vzdálenou našeho stanoviska, čímž vzniká představa vnitřní plochy kulové. Rovina horizontální dělí tuto kouli na dvě polovice, horní viditelnou a dolní neviditelnou; průsek této roviny s koulí nebeskou je pak největší kruh, jenž sluje obzorem pozorovatelovým (zdánlivým). Na vyobr. č. 2867. znázorněn je kruhem SVJZ, jehož rovinu mysliti si jest kolmo na rovinu nákresu. Svislice myšlená na stanovišti pozorovatelově O a prodloužená oběma směry protíná kouli nebeskou ve dvou protilehlých bodech, z nichž viditelný nad hlavou pozorovatele sluje zenit (nadhlavník) N, neviditelný pod nohama nadir (podnožník) N1. Každý kruh jdoucí těmi body NN1 sluje výškovým, vertikálním. Oblouk takového kruhu, na př. HH1, mezi hvězdou a obzorem, sluje výškou hvězdy, oblouk mezi hvězdou a zenitem NH sluje vzdáleností zenitovou. Oba oblouky doplňují se na čtvrtník čili 90°. Výšku měří úhel HON1, vzdálenost zenitovou úhel NOH. Myslíme-li si hvězdou H na nebi kruh rovnoběžný s obzorem, jehož všechny body mají tedy stejnou výšku, sluje takový kruh azimutálním neb almukantaratem, na př. RHR1B.

Pozorujeme-li hvězdné n., shledáme, že se zdá, jakoby se všechny hvězdy pohybovaly od východu na západ; totéž pozorujeme na slunci a na měsíci. Při bedlivějším zkoumání shledáme, že všechny hvězdy při tom popisují dráhy kruhové a že se zdá, jakoby celé n. otáčelo se za 24 hodiny kolem pevné přímky, jdoucí stanovištěm pozorovatelovým. Tato (myšlená) přímka, prodloužená osa zemská, sluje osou nebeskou, a oba body, v nichž protíná kouli nebeskou, slují póly nebeskými. Jeden pól na severní polokouli nebeské, blízko něhož je větší hvězda, polárka, sluje pólem severním, P, druhý na neviditelné u nás polokouli jižní pólem jižním P1. Výškový kruh, jdoucí oběma póly a zenitem (též nadirem), jenž vyobr. č. 2867. omezuje, sluje meridianem (poledníkem) místa pozorovacího. Poledník protíná obzor ve dvou bodech, bodu severním S a jižním J. Těmito body určeny jsou hlavní strany světa. Rozpůlíme-li oba polokruhy, které povstávají na obzoru přímkou SJ (čarou polední) opět, obdržíme bod východní V a západní Z. Polohu osy světové k obzoru udává oblouk SP aneb úhel SOP, výška pólu. Místo hvězdy na zdánlivé kouli nebeské je dáno, známe-li výšku a azimut (v. t.). Azimut astron. je dán buď obloukem JH1 neb úhlem JOH1 K měření výšek a azimutů slouží altazimut nebo stroj universální. Obě souřadnice, výška a azimut, neustále se mění. Každá hvězda proběhne za 24 hod. kruhem. Všechny ty kruhy mají střed na ose nebeské a roviny jejich jsou k ní kolmo; nazýváme je kruhy rovnoběžnými. Takový kruh má nejvyšší bod na jižní straně poledníku od pólu severního (B) a nejnižší na straně protilehlé (B1). Body ty jsou body kulminační této hvězdy a to bod B kulminace horní (na jih od pólu severního), bod B1 dolní (na sever). U některých hvězd připadá kruh rovnoběžný zcela nad obzor, jsou za každé jasné noci viditelny, jsou to hvězdy točnoblízké (circumpolární), na př. u nás souhvězdí Malého a Velkého Medvěda. U jiných nastává dolní vrcholení pod obzorem, na jednom místě obzoru vycházejí, na jiném zapadají. Čásť kruhu nad obzorem sluje obloukem denním VHBZ1, čásť pod obzorem obloukem nočním Z1B1V1. Body V1Z1 nepřipadají všeobecně do bodu V a Z, nýbrž nacházejí se od nich na jih nebo na sever. Oblouky VZ1 a ZV1 slují vzdálenost ranní a večerní. Největší kruh rovnoběžný je rovník, vzdálený všude od pólu o 90°; protíná obzor v bodě východním V a západním Z. Na něm jsou oblouky denní a noční stejné AVA1Z. Úhel JOA udává výšku rovníku nad obzorem, kterou též měří oblouk poledníku JA; s výškou pólu doplňuje se výška rovníku na 90°. Kruh jdoucí hvězdou H a oběma póly PP1 je deklinační nebo hodinový, oblouk HU mezi rovníkem a hvězdou je deklinace 5, oblouk je vzdálenost od pólu. Úhel, jejž tvoří rovina kruhu deklinačního s jižní částí poledníku, sluje úhlem hodinovým, je to úhel AOU, jejž měří též oblouk na rovník UA, nebo na kruhu rovnoběžném BH. Místo úhlu hodinového, časem proměnného, můžeme udati jinou stálou veličinu, vyjdeme-li od pevného bodu na rovníku. Takový bod je bod jarní ♈. Oblouk rovníku ♈  sluje rektascensí hvězdy. K měření deklinace a úhlu hodinového slouží aequatoreály č. nástroje parallaktické, jde-li o velkou přesnost deklinace a rektascense kruh polední.

Denního pohybu účastní se i slunce, ale snadno seznati, že má i vlastní pohyb. Kdežto stálice vždy se drží jednoho rovnoběžného kruhu, na témž místě denně na stejných bodech obzoru vychází a zapadá a v téže výši vrcholí, je tomu u slunce jinak. V jedné polovici roku (od 23. pros. do 23. čna) pošinuje se jeho kruh rovnoběžný vždy více k pólu severnímu, proto je denní oblouk větším a větším a výška v poledne též; dní přibývá. Ve druhé polovici postupuje však slunce od pólu severního k jižnímu; oblouku denního, výšek kulminačních a délky dnův ubývá. Podrobnější rozbor učí, že slunce je za nejdelšího dne asi 23½° na sever, za nejkratšího dne pak tolikéž na jih od rovníku vzdáleno. Kdežto mezi dvěma průchody poledníkem nějaké hvězdy uplyne vždy a u všech stálic týž čas asi o 4 min. kratší než 24 hod. času občanského, je tato doba u slunce průměrně větší, než 24 hod. občanských. Soudíme z toho, že slunce mezi stálicemi postupuje směrem od západu přes jih na východ. Složíme-li oba pohyby, seznáme, že slunce za rok proběhne na nebi největší kruh, jenž protíná rovník ve dvou bodech. V jednom je slunce počátkem jara, je to bod jarní ♈, protilehlý bod je podzimní, v něm je slunce začátkem podzimu. Kruh onen sluje zvířetník neb ekliptika (v. t. a Ekliptická znamení). Kruh jdoucí oběma póly ekliptiky a hvězdou sluje šířkový, na něm se měří šířka. Oblouk na ekliptice od bodu jarního až ke kruhu šířkovému je délka. Nyní se šířka a délka přímo nepozorují, staří měli k tomu astrolabium. Také roční pohyb slunce na nebi je zdánlivý, ve skutečnosti obíhá země kolem slunce v ekliptice. Osa zemská zůstává při tom rovnoběžná, skloněná k ekliptice o 66⅔°; opisuje tedy za rok plášť šikmého válce. Poněvadž vzdálenost stálic je proti dráze zemské nesmírně veliká, směřuje osa zemská neustále k týmž bodům n., k pólům.

Za dne zdá se nám býti jasné n. více méně modrou bání (v. Barva nebes, str. 400). Podoba n. nejeví se nám jako přesná dutá polokoule spočívající na obzoru, nýbrž následkem klamu jako stlačené klenutí kulové. Ve směru svislém pozorujeme délky jinak než ve směru vodorovném, kde máme předměty, z nichž soudíme na vzdálenost, čehož ve směru svislém není. Z téže příčiny zdají se nám slunce a měsíc na obzoru mnohem většími než ve výši, poněvadž je v mysli na obzoru do větší dálky klademe, k čemuž přispívá i menší jejich jasnost. VRý.

N. (pl. nebesa), biblické šamajím (výsost), řecké οὐρανός (jež někteří srovnávají s ind. Varuna = pokrov), latinsky coelum (báň, dutina) znamená biblicky a křesťansky: 1. prostor nadzemský spolu s blankytnou oblohou, 2. věci v prostoru tom se ukazující, jako jsou mlžiny, mraky, hvězdy (nadzemský svět), 3. oblohu, jež jako vnitřní stěna a klenba kupole uzavírá obzor, 4. místo pro přebývání nadzemských bytostí, tudíž sídlo boží, příbytek andělův a duší spravedlivých jak Starého tak Nového zákona (nadsmyslný, duchovní svět; místo nadzemské, nepomíjející, věčné blaženosti), 5. shromáždění andělů, 6. Bůh. Plurál hebrejského terminu šamajím a rčení biblická: nebesa nebes (3 Král. 8, 27), třetí n. (2 Korint. 12, 2), všecka nebesa (Efes. 4, 10) naznačují podle výkladu novějších exegetů toliko velikolepost nebo vznešenost nadzemského světa, zvláště jako sídla božího. Středověcí theologové zastávali pluralitu nebes, přisvědčujíce k nauce Ptolemaiově, pokud se tkne počtu a pořadí nebeských sfér. Filosof náš Štítný reprodukuje doktrínu scholastickou v Besedních řečech svých takto: Vůkol země, pevné a nehybné, běží vody, nad zemí a vodami běží povětří, nad povětřím běží (točí se) ohnivý kruh. Potom dále a dále od země jest osmero pater nebeských: s prvním patrem otáčí se Měsíc, s druhým Merkurius, s třetím Venuše, se čtvrtým Slunce, s pátým Mars, se šestým Jupiter, se sedmým Saturnus, s osmým ostatní hvězdy. Nad osmým patrem jest n. prvního pohnutí, jež běží nejprudčeji. Následuje n. křišťálové, stojící bez pohnutí a obkličující vše tělesné, jako skořepina obkličuje vejce. „Nad křišťálovým n-m jest ono duchovné, slavné n., ježto plamenné sluje a po řecku empyreum… ne pro žhavost horka ohnivého, ale že plá vrúcí milostí, v němž jsú pořady andělských duchóv, v němž jest bydlo svatých a to plné královstvo nebeské v radosti a u vidění Boha.“ (Hanuš, Rozbor filosofie Tomáše ze Štítného; str. 67 n., 269.) V apokryfu Αἱ διαθῆκαι τῶν δώδεκα πατριαρχῶν, sepsaném ve II. stol., přednáší se nauka o sedmeru nebes (1. n. vzduchové, 2. n. oblakové a sídlo zlých mocí, 3. sídlo nižších andělů, 4. sídlo svátých, 5. sídlo vyšších andělů, 6. sídlo andělů, poslů božích, 7. sídlo andělů velebících Boha). Podobně učí kabbála. Židovský theolog Maimonides počítá devatero sfér nebeských, udávaje posloupnost jich podle soustavy Ptolemaiovy, kromě deváté sféry, kterou klade za primum movens všehomíra. Jiní židovští dogmatikové měli deváté n. za sídlo duchův a přidávali desáté n., zasvěcené Hospodinu (srv. Empyreum). Vac.