Ottův slovník naučný/Náklady

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Náklady
Autor: Ferdinand Heller mladší, František Storch
Zdroj: Ottův slovník naučný. Sedmnáctý díl. Praha : J. Otto, 1901. s. 995–996. Dostupné online.
Licence: PD old 70

Náklady soudní jsou veškeré výlohy, spojené se soudním řízením.

N. spojené se soudním řízením v záležitostech občanských, sporných i nesporných, nahrazuje dle rak. práva strana, která k řízení soudnímu zavdala podnět. Když však v řízení sporném zavdaly k jistému úkonu soudnímu podnět obě sporné strany, nesou n. tím vzniklý společně. Ustanovení toto platí však pouze co do vlastních n-dů soudních, k nimž náležejí zejména diéty soudních úředníků nebo zřízenců, poplatky výkonným orgánům exekučním, platy soudně zřízeným opatrovníkům, tlumočníkům, těsnopiscům, svědečné a pod. Soudní úkony samy, t. j. konání spravedlnosti, jsou zdarma, ale u příležitosti jejich předsevzetí odvádějí se státu poplatky ve formě kolků nebo poplatkův percentuálních. Stranám chudým udílí se prozatímní osvobození od placení vlastních soudních n-dů a kolků. Ustanovení shora uvedené nevztahuje se však na n. vzniklé stranám samým. Tyto musí prozatím nésti strana sama. Strana, která ve sporu úplně podlehla, jest povinna, když odpůrce její v čas to navrhl, zaplatiti jemu všechny nutné náklady, k nimž potom počítají se i n. soudní, které zvítězivši odpůrce sám dříve již nahradil. Podlehne-li každá ze stran ve sporu částečně a částečně zvítězí, potom soud buď útraty navzájem zruší, tak že každá strana nese své n. sama, neb dle toho, jakým obnosem strany podlehly nebo zvítězily, neb jakých n-dů hledě k obnosu tomu bylo třeba, útraty poměrně neb i zcela jedné ze stran přisoudí (§ 43. rak. civ. řádu). Ale když žalovaný nezavdal svým jednáním podnětu k podání žaloby a při prvém stání uzná nárok žalobní, může na jeho návrh zvítězivší žalobce býti odsouzen k zaplaceni všech n-dů soudních (§ 45 s. c. ř.). Je-li žalovaných neb žalobců v jednom sporu súčastněno více a účastníci ve věci hlavní nejsou zavázáni neb oprávněni solidárně, rozvrhují se n. sporu buď dle hlav rovným dílem aneb dle velikosti účastenství ve sporu. Je-li však na straně účastníků solidarita, nese každý z nich n. celé, leda by šlo o n-ad na úkon soudní, ku kterému zavdal jen jediný z nich podnět, ve kterémžto případě nahrazuje n-ad tento jen on sám (§ 46. s. c. ř.).

N. soudní, které vzniknou jen proviněním jedné ze stran neb jejího zástupce, musí nahraditi strana neb její zástupce, kterým zavinění lze přičísti, a to bez nároku na náhradu od strany druhé, ať spor dopadne jakkoliv. To platí zejména o odročení stání, prodloužení lhůt a v řízení restitučním. Zejména může býti také zástupcům strany uloženo, aby ze svého nahradili n. vzešlé rozvláčnosti, přílišnou obšírností neb i jiným zaviněním (§ 49. s. c. ř.).

Bylo-li řízení soudní zrušeno neb zmatečným uznáno, nahradí n. jeho strana, která zavinila důvod zrušení, nebo vědouc o důvodě tom neb zmatečnosti pokračovala v řízení. Také může v případě takovém býti soud odsouzen k náhradě všech n-dů, když důvodu zrušovacího neb zmatečnosti z hrubé a zjevné nedbalosti si nepovšiml. V ostatních případech se n. řízení zrušeného nebo zmatečného navzájem zrušují.

O náhradě n-dů soudních rozhoduje soud usnesením neb rozsudkem, kterým se záležitost sporná rozhoduje. Strana, která žádá, aby jí n. řízení byly druhou stranou nahrazeny, musí to z pravidla navrhnouti, neb alespoň předložiti seznam útrat.

N. soudní řízením exekučním vzniklé nahrazuje dlužník, pokud byly soudem uznány za nutné. Byla-li však exekuce zrušena pro odpor proti nároku nebo z jiného důvodu, který věřiteli již při početí exekuce byl znám, nese n. ty věřitel. Rozhodnutí o n-dech exekučního řízení děje se zpravidla usnesením, výjimkou též rozsudkem. Hlr.

N. řízení trestního. Poněvadž řízení trestní koná se vždy v prospěchu veřejném, jest odůvodněno, aby stát nedomáhal se nijaké náhrady za úřední výkony svých orgánů v říz. tr. Tuto zásadu uznává § 380. rak. ř. tr. z r. 1873, který prohlašuje, že všeliká jednání ve věcech trestních, nechat dějí se úřady jakýmíkoliv, i všecka podání stran k tomu se vztahující jsou prosta poplatků (jiná zákonodárství, na př. francouzské a německé, činí výjimku alespoň co do poplatků z rozsudků) a poštovného atd. Vedle toho vzcházejí řízením tr. hotové výdaje (§ 381.), jež má – vyjímajíc platy za hájení a zastupování stran – předem založiti stát s výhradou náhrady od osob k tomu povinných. Pokud jde o svědečné, platy znalcům a tlumočníkům, n. na výživu obviněného ve vazbě vyšetřovací, cestovné a diety soudních osob a státních zástupců a n. za výkon rozsudku, jsou podmínky a způsob pro jejich vyměřování obsaženy v §§ 382.–388. a příslušných k tomu nařízeních zvláštních. Povinnost nahraditi státu tyto n. stihne obžalovaného, byl-li odsouzen (§ 389.). Nebyl-li obžalovaný odsouzen, mohou býti odsouzeni k náhradě: soukromý žalobce, podporný žalobce nebo ten, kdo učinil vědomě křivé oznámení (§ 390.); není-li pak takových osob, stát nese dotčené n. trvale. Zvláštní ustanovení o n-dech vzcházejících z toho, že někdo podal opravný prostředek nebo žádost za obnovu trestního řízení, nebo že dal se obhajovati nebo zastupovati, obsahují §§ 390. odst. 2. a 393.–395. Dobývání náhrady na odsouzeném má se díti jen se slušným zřetelem k okolnostem vytčeným v § 391. Pokud výrok soudní o n-dech nelze bráti v odpor opravnými prostředky přípustnými proti rozsudku, lze na něj podávati zvláštní stížnost, o níž rozhoduje sborový soud druhé instance (§ 392.). -rch.