Msta krevní (něm. Blutrache, franc. vengeance sanglante, ital. vendetta gentilizia; starší výraz něm. Hauptfeindschaft, Todfeindschaft, latin. inimicitia capitalis neb mortalis; rus. кровная месть), právní ústav známý v dějinách četných národů a plemen, spočívá v tom, že příbuzný zabitého má právo i povinnost mstíti se na vrahovi a jeho příbuzných, a to vlastní rukou. Institut msty krevní jest jeden z nejuniversálnějších právních ústavů. Původ jeho různě se vykládá. Dle jedněch badatelů jest m. k. ve spojení s náboženskou vírou, že mrtvý dojde po smrti pokoje teprve tenkráte, když smrť jeho byla pomstěna. Jiní hledají původ msty krevní v předstátní, pokrevenské organisaci lidských plemen. Všude tam, kde příbuzenská organisace jest v plném rozkvětu a kde nevznikla ještě organisace territoriální, státní, tam panuje ústav msty krevní. Společná krev hraje při dotčených příbuzenských svazcích rolli tak velkou, že prolití krve vyžaduje stejnou odplatu; krev za krev jest obecným pravidlem. Byl-li zabit kterýkoli příslušník rodu, byl tím uražen celý rod, a každý jeho člen má právo i povinnost mstíti se na příslušnících rodu, k němuž náleží vrah. M. k. nabývá tu rázu války mezi dvěma rody, při níž nezáleží na vině jednotlivcově. »Všichni za jednoho«, jest charakteristickým příznakem msty krevní v prvých dobách lidské společnosti. Avšak již na dosti nízkém stupni kultury počali lidé pociťovati zhoubné účinky msty krevní. Myšlenka zmírnění a obmezení msty klestila si cestu. Církev a rostoucí moc státní hleděla sice mstu krevní nadobro odstraniti, avšak dlouho se jim to nedařilo. Jakožto kompromiss mezi dřívějšími a novými názory vyvinula se pouhá fikce msty, pouhý obřad, který jen formálně nahrazoval trestní živel msty krevní a dovršoval se tím, že vrah, resp. jeho rod platiti musil mstiteli výkupné. Mezi znepřátelenými rody pocítěna především potřeba obnoviti mír a potom potřeba vyrovnání ujmy, která byla způsobena zabitím kteréhokoli člena rodu. Tyto dva motivy přiměly člověka, že hledal přetrhané nitky dřívějších přátelských styků mezirodových a hleděl vyplniti mezeru povstalou ubytím jednoho ze členů rodu. K cílům těm vedlo u některých plemen pobratimstvo a vůbec fikční svazky příbuzenské (kmotrovství a adopce), jakož i manželství uzavírané mezi členy zavaděných rodů. Smír mezi oběma rody zahajován býval přípravnými kroky. Když prvé kroky výzvědné přesvědčily stranu usilující o časové příměří, že druhá strana jest nakloněna smíru, přikročeno k dlouhé smírčí ceremonii. Účelem jejím bylo dosažení víry (lat. treuga, ital. tregua, franc. trève, něm. Treue), t. j. příměří na nějaký čas, ve kterém uražený nepodnikne proti pachateli a jeho příbuzným nepřátelských kroků. O tuto víru stará se především rod vraha. Užívá se při tom prostředníků, smírců. Někdy teprve po třetím pokusu přistoupí mstitel na smír. Podmínky smíru stanoví soud volený z lidu. Potom nastupuje akt pokory, známý starým Čechům též pod názvem milost (gratia). Vinník kleče musí veřejně prositi uraženého za odpuštění. Uražený, pokud se týče jeho příbuzný, tasí meč, jako by jej chtěl zabiti, avšak neučiní toho. Existence pokory jakožto substituce trestního živlu msty krevní udržuje se velmi dlouho. Prvotní člověk, ovládaný zásadami animismu a pohlížející na mstu krevní jako na závazek rázu sakrálního, nemohl ihned dospěti k přesvědčení, že na závazek msty může resignovati. Člověk tento utekl se tedy aspoň k fikci msty, kterýžto akt časem nabyl rázu aktu pokory. Po pokoře nastupovalo někde uzavírání fikčního příbuzenství (kmotrovství, pobratimství a poměru adopčního) neb manželství mezi členy obou rodů. Vedle pokory byl vrah, resp. jeho rod zavázán k materiální náhradě, k výkupnému. Dokud prvotní člověk stál na tom stanovisku, že za prolitou krev musí býti prolita jiná krev, nemohlo býti ani řeči o zamezení msty nějakým peněžným výkupným. Nečestné by bylo bývalo v prvotních dobách, aby za prolitou krev přijaty byly peníze. V dobách pozdějších však, když se člověk spokojil aspoň formálním zadostiučiněním závazkům společenským i náboženským (fikcí msty, pokorou), nebylo již překážek, aby krev vykoupena nebyla penězi. Duch zavražděného byl již usmířen aktem msty fingované a nemohl se mstíti na tom, kdo by přijal výkupné. Peněžným výkupným, jež placeno bylo dílem příbuzným zabitého člověka, dílem veřejné (státní) moci, vykupoval vinník svůj propadlý život. Již Tacitus praví o Germanech, že »pars mulctae regi vel civitati, pars ipsi, qui vindicatur vel propinquis eius exsolvitur«. Pokuta placená moci státní mívá jiné názvy než pokuta soukromá, placená příbuzným zabitého. Tak nazývá se tato v právu německém Wereld (v ital. guidrigildo), ona pak fredum (v. t.) čili fredus. Srv. též čl. Hlava. Úplně odstraněna byla m. k. teprve, když státní moc provedla zásadu, že stíhání a pokutování trestných činů není soukromou záležitostí dotčené osoby, nýbrž záležitostí veřejnou, vyžadující potrestání od státní moci. V právu slovanských národů máme bohaté doklady ústavu msty krevní, a sice v různých jeho stadiích. Nejdéle se zachovala m. k. na slovanském jihu (mezi Černohorci). V pramenech práva chorvatského i srbského (v zák. Vinodolském, ve stat. Polickém a vůbec ve stat. dalmatských, v zák. Štěpána Dušana a j.) nazývá se pokuta placená za zabití člověka vražda (též v lat. a ital. listinách pecunia vrasde, solutio vrasde, solvere vrasdam atd.; příbuzný jest termin zákona Vinodolského vražba). Pozdější až do nedávna běžný termin jest krvnina, krvarina (pretium sanguinis, solutio sanguinis). V právu českém podána jsou pro studium ústavu msty krevní některá data ve stat. kníž. Otty, v Řadu práva zemsk., v Knize Tovačovské, Drnovské a j. Dosti dlouho udržela se m. k. sem tam v Polsku. Pramenem studia jsou mezi jiným i kniha obyčejového práva polsk., statut Vislický, soudní knihy a j. V právu ruském byla v nejstarší Ruské Pravdě (v t. zv. Pravdě Jaroslavově) m. k. ještě kvetoucím právním ústavem, avšak již synové Jaroslava Moudrého ji zrušili a stanovili místo ní výkupné (výkup kunami). Literatura; Frauenstädt, Blutrache u. Todtschlagsühne im deutschen Mittelalter (Lipsko, 1881); týž, Die Todtschlagsühne des deutschen Mittelalters (Berl., 1886); KohIer, Zur Lehre von der Blutrache (Vircpurk, 1885); Giudice, La vendetta nel diritto longobardo (Milán, 1876, otisk z »Archivio storico lomb.« II. a III., 1875 a 1876); Post, Geschlechtsgenossenschaft der Urzeit (Oldenburk, 1875); týž, Der Ursprung des Rechts (t., 1879); týž, Bausteine für eine allgem. Rechtswissenschaft (t., 1880); Petranović, O osveti, mirenju i vraždi po negdašnjemu srbsko-hrvatskome pravnom običaju (»Rad Jugosl. Akad.«, 1869); Bogišić, Zbornik sadašnjih pravnih običaja (Záhřeb, 1874); Hube R., Wrožda, wrožba i pokora (Varšava, 1884, otisk z Atenea); Spevec, O razvoju pravnih idea u obće i napose u području prava kaznenoga (kritika cit. prací Huba a Petranoviće); Pawiński, O pojednaniu w zabójstwie wedlug dawnego prawa polskiego (Varšava, 1884); Soběstianskij, Krugovaja poruka u Slavjan (2. vyd. Charkov, 1888); Miklosič, Die Blutrache bei den Slaven (Denkschr. d. kais. Akad. der Wissenschaften, Vídeň, 1888); Vesnic, Die Blutrache bei den Südslaven (»Zeitschr. für vergl. Rechtswiss.«, VIII. a IX., 1889 a 1891); Dabkowski, Zemsta, okup i pokora na Rusi Halickiej (Lvov, 1898); Ciszewski, Wróžda i pojednanie (Varš., 1900). Z literatury české uvésti sluší Brandlovu stať v »Čas. Mat. Mor.«, 1870. -dlc.
PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Krevní msta