Ottův slovník naučný/Moratorium

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Moratorium
Autor: neznámý
Zdroj: Ottův slovník naučný. Sedmnáctý díl. Praha : J. Otto, 1901. s. 599. Dostupné online.
Licence: PD anon 70
Heslo ve Wikipedii: Moratorium

Moratorium (středolat.; též litterae induciales, respirationis, securitatis, litterae dilatoriae, quinquennales, něm. Anstandsbrief, Indult [v. t.]) čili příročí nazývala se kdysi lhůta daná proti vůli věřitelově dlužníkovi, ve které nesmělo naléháno býti o zaplacení, ve které tedy nemohla býti podána na dlužníka žaloba. M-ia povolována bývala nedostojným dlužníkům za tím účelem, aby zbaveni byli krutých následků nezaplacení dluhu, jako bylo prodání do otroctví a uvržení do vězení. Obyčej povolovati tento prostředek vznikl na sklonku Římské říše. Konstancius a jeho nástupci poskytovali lhůty k placení dluhů osobám, jež stály blízko ke dvoru, a odročovali právo věřitelů k žalobě na několik, obyčejně pět let (odtud název spatium quinquennale a litterae quinquennales). Vlivem řím. práva povolována byla m-ia od konce XIV. stol. v záp. Evropě. Říšský policejní řád z r. 1577 vyhradil právo udíleti m-ia v říši Římskoněm., a to na dobu 5 let, zeměpánovi. Německá partikulární zákonodárství poskytla právo to namnoze vyšším soudům, anebo žádala, aby m-ia povolována byla panovníkem ve shodě se soudy. Poněvadž m-ia udílena byla často v objemu příliš velikém na škodu věřitelů a ve prospěch mocných insolventních dlužníků, vznikl proti povolování m-ií odpor, jevící se v pořekadle: Quinquenellen gehören in Höllen. Aby se tudíž m-ií nezneužívalo, stanoveny byly již v XVI. st. podmínky, za kterých se beneficium to udílelo. Dlužník musil dokázati, že jeho nedostojnost jest jen přechodná a jmenovitě že by mu nucený a rychlý prodej jmění mnohem více ublížil, než by prospěl věřiteli. Věřitel musil však míti jistotu, že povolením m-ia nebude vydán v nebezpečí ještě větší. Úroky musily mimo to od dlužníka řádně býti placeny. Podmínky m-ia stanoveny byly zejména v pruském soudním řádě z r. 1794, dle něhož příročí mohly povolovati jen soudy, a to jen dlužníkům, kteří poskytli záruku, že v jisté době zaplatí. Na počátku XIX. stol. připouštěna byla m-ia jen v málo zemích. Nejdéle se udržela v Rusku a byla úplně zrušena teprve konkursním řádem z r. 1877. M-ia známa byla i v Prusku. Dle Suděbnika Ivana III. mohl gosudarův bojarin vydati tak zv. polétnou gramotu (listinu na »léta«) kupci, který obdržel zboží na úvěr a stal se insolventním následkem zkázy zboží pro vis major. Právu anglo-americkému m. známo není. – Od m-ií speciálních rozeznávají se m-ia všeobecná čili generální, udílená celým třídám obyvatelstva při velikých všeobecných pohromách, jako ve válce, v době moru. Všeobecná taková m-ia udělena byla naposledy ve Francii v době války s Německem.