Ottův slovník naučný/Mongolsko

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Mongolsko
Autor: neuveden
Zdroj: Ottův slovník naučný. Sedmnáctý díl. Praha : J. Otto, 1901. S. 550–552. Dostupné online.
Licence: PD anon 70
Heslo ve Wikipedii: Mongolsko

Mongolsko, čínsky Men-gu, rus. Монголия, rozsáhlé území ve střední Asii, tvořící v ohledu politickém jednu z vedlejších zemí říše Čínské, fysikálně-geograficky pak vysokou planinu, ohraničenou na s. ruským Altajem, pohořím Sajanským a Kentei, na v. Chinganem, na j. Inšanem a na z. jižním n. mongolským Altajem, zvaným též Ektag. Leží mezi 37° 30'—53° 45' sever. š. a 85° 20'—124° v. d. Gr. a hraničí na severu se Sibiří, na východě s Mandžuskem, na jihu s velkou zdí čínskou a na z. s Vých. Turkistánem a Dzungarskem. Krajním západním bodem země jest hora Kanas (3500 m) v ruském Altaji, zároveň východisko horopisného systému celého severozápad. M-ka. Plocha M-ka může býti jen příbližně vyčíslena a měří dle Behma a Wagnera 3,337.283 km2 Dle krajinného rázu možno M. rozděliti na 3 části, odlišující se od sebe nejen povrchem, ale i podnebím, květenou a zvířenou. Střední čásť M-ka tvoří kamenitou rovinu, jevící se patrně jako dno vyschlého moře a nazvanou mongolská Gobi na rozdíl od velké Gobi. Tato prostírá se na v. od břehů Jarkand-darje a zaujímá celou Tarimskou kotlovinu, spojujíc se s mongolskou Gobi prostřednictvím Galbyn-Gobi v Alašaně a písčin Kuzupči v Ordose. K této mongolské Gobi, prostírající se od jz. k sev.-v. v délce přes 1000 km a od sz. k jv. v šířce přes 500 km, přiléhají na sz. a jv. dvě hornatiny zcela rozdílného rázu. Hornatina sev.záp. tvoří řadu horských pásem, která táhnou se spolu téměř souběžně od sz. na jv., vycházejíce zřejmě z ruského Altaje, a náleží k úvodí okeánu Ledového. Druhá hornatina na jv. od mongolské Gobi jest omezena pásmy Vel. Chinganu a Inšanu, náleží k úvodí Tichého okeánu, tvoří přechod od pustin mongolských k pastvinám mandžuským a osazována jest víc a více Číňany.

Horopisný ráz M-ka určen jest směrem mohutného řetězu horského Ektag Altaje (Velkého Altaje), jenž táhne se až k Inšanu nad Hoang-hem v jihových. M-ku a nepřímo spojuje se s velikým longitudinálním systémem Chinganu. Ohromné pásmo pouští charakterisující nesmírný vnitřní bassin vysoké Asie dělí se tu ve čtyři části více méně od sebe se lišící: úvodí Tarimu, pokračování jeho v Kansu mongolském, kudy protéká Bulungir, střední Gobi, pokračování to Dzungarie směrem k Ala-šanu a Ordosu, Gobi východní, jež prostírá se sev.-vých. od Altaje k Chinganu a k horskému pásmu na jihu Bajkalského jezera. Ektaj Altaj zdvihá se z údolí horního Irtyše u jez. Zajsanského, dosahuje ve velehorské skupině Velké Běluchy, kde Ob pramení, výše 3352 m, směřuje pak k jihových. a prochází M-kem. Vystupuje nad hranici věčného sněhu, odkudž turanské jméno jeho Ektag. Přes tento řetěz horský vedou přechody z údolí Irtyše a Dzungarie do Kobda, z nichž jmenujeme průsmyk Urmogaiti (2960 m) z Kobda do Tulty a Ulen-daba (2820 m); všechny průsmyky jsou mnohem vyšší nežli alpské, ač nejvyšší vrcholky Alp o 1000 m Altaj převyšují. Ektag Altaj prozkoumán Eliasem r. 1872, jenž shledal, že vrcholky jeho v M-ku převyšují Běluchu, dosahujíce 3600 m; Potanin pak r. 1876 sledoval pokračování jeho pouští mongolskou směrem k Inšanu, Prževalskij cestoval tu r. 1879. Od skupiny Velké Běluchy postupuje severněji druhý velký řetěz horský Tannu-ola k vých. do M-ka, táhne se k vých. až k pramenům Selengy, kde souvisí s jižnějším stejnosměrným pásmem Changaie, které zdvihá se z 1500-1800 m vysoké stepi Kobdoské až nad 3000 m. Pohoří toto jest lesnaté a prameny dosti bohaté. Horský systém Velkého Chinganu ve vých. M-ku dosud jen málo jest prozkoumán; dle Fritsche nevystupuje nad 2500 m a není pokrýt věčným sněhem. Vyniká 500-1000 m nad náhorní roviny M-ka. Terrain poušti Gobi (v. t.) je široce zvlněn ve výši 900—1500 m. Pásmo horské, jež odděluje M. od Číny, dělí též dvě oblasti fysikálními poměry naprosto se různící, místo širokých, zvlněných stepí na záp. a sev. nastupují na jihu a vých. zalesněné terassovité svahy. Rulová tato pohoří místy lávou pokrytá spojují se při severním ohbu Hoang-ha s Inšanem, který níží se na záp. v solnou poušť Ala-šanu; skládá se hlavně z ruly, žuly a porfyru, vystupuje do výše 2000—2700 m a jeví jisté stopy bývalých ledovců. Svahy tohoto pásma bohaty jsou vodou — vlhké větry přinášejí totiž hojné páry vodní od Žlutého moře, jež zde se srážejí — rozmanitou a bujnou květenou alpinskou i zvířenou, již vyznačuje tygr a panther.

Vodopis M-ka jest již v hlavních rysech dostatečně znám. Mezi pohořími Tannu a Changai rozkládá se bassin řeky Tessu, jež směrem vých. vlévá se na 50° s. š. do jezera Ubsanoru (720 m) rozlohy 3000 km2. Na jihu Changaie protéká Dsapchyn, jenž vylévá se do jez. Kirgizského (700 m), nejnižšího to místa vysoké stepi Kobdoské. K témuž systému vodnímu náležejí též velká jezera Kara ussu a Kara-nor se svými přítoky. Se sev.záp. Tannu-oly sbírá vody Jenisej, na vých. tohoto pohoří a Changaie rozkládá se bassin Selengy. Celé toto území tvoří přechod od pásma pouští k lesnaté Sibiři. Selenga pramení v pohoří Changai v průsmyku Doro Changin (3027 m), přijímá s leva Eder a Telgir-morin, první s téhož pohoří, druhý s Tannu-oly stékající, dále k sev.-vých. Eginkol, výtok to sladkovodního jezera Kosso-golu (1620 m). Vých. čásť bassinu protéká řeka Tola, jež vlévá se do Orchonu a s ním ústí nedaleko hranice ruské s prava do Selengy. Severovýchod M-ka náleží úvodí Amuru, jež zastoupeno zejména Karylunem, který s přítoky se svahů Velkého Chinganu přitékajícími tvoří mohutný Argun. Jižně jmenovaných bassinů táhne se mohutné pásmo pouští, jež končí v sev.-vých. poušti východní Gobi, od Číňanův Ša-mo zvanou. Vodstvo v území tom jest toliko periodické, bystřiny, bažiny a jezera povstávají v období déšť přinášejícího jihových. monsúnu, leč velmi brzo se vypařují.

Podnebí M-ka vyznačuje se jednak krajní suchostí atmosféry, jednak podivuhodnými změnami teploty nejen během roku, nýbrž i během dne. Na krajním sz. nejvlhčími jsou větry vanoucí ze Severního okeánu Ledového, které však zasahují jen severní svahy Altaje, kdežto jeho sklony jižní mají jen málo vláhy a jsou téměř úplně prosty rostlinstva. Ostatní severozápad. čásť M-ka jest v zimě pod vlivem chladných větrů severozáp., vanoucích z polárních končin sibiřských, kde v té době bývá barometrické maximum, a jest tudíž velmi studená. Poněvadž tyto větry vanou od moře na vzdálenost větší než 3000 km, nepřinášejí na planiny mongolské skoro žádné vláhy, čímž vysvětluje se výstřední suchost a kruté mrazy zdejší. Naproti tomu v létě převládají zde teplé větry jižní a jihovýchodní, způsobené barometrickým minimem krajin polárních. Průměrná teplota zimy obnáší zde —19,9 °C, nejstudenějšího měsíce ledna pak —23,5 °C, kdežto o ostatních ročních dobách není přesných a souvislých pozorování. Jihovýchod. M. tvoří v ohledu klimatickém severní a záp. okraj oblasti monsunů. Význačnými vlastnostmi zdejšího podnebí jest v zimě vítr vanoucí z vnitra pevniny k Tichému okeánu a způsobující suchost vzduchu, bezoblačnost a nedostatek srážek, v létě pak proud vzduchu vanoucí z teplých moří na pevninu a přinášející bouřky i deště, které však z největší části srážejí se na vých. svahu hor, oddělujících M. proti moři. Avšak uvedené proudění vzduchu není nijak stálým, nýbrž směr větrů mění se často náhle, čímž povstávají zmíněné veliké změny v teplotě. Výstřednost podnebí mongolského dostupuje vrcholu v poušti Gobi, kde teplota mění se často během několika hodin o 26 °C, nejvyšší pozorovaná teplota obnáší + 45 °C, teplota půdy pak dokonce + 70 °C, kdežto nejnižší teplota pozorována —48,2 °C. Při tom podnebí severo-západ. M-ka jest méně drsné než na jv. Jinak jest klima to zdravé, letní horka + 30 °C zcela snesitelná, noci v létě pak jsou vždy studené. Z jara a v zimě přicházejí prudké a časté bouře, větrné orkány naplňují vzduch jemným prachem, který tvoří lössové vrstvy.

Květena M-ka charakterisována jest na s. a z. lesním rostlinstvem, na j. a v. pak nedostatkem vegetace lesní. V horách severních, zejména v Kentei, nalézáme lesy dosti husté, v nichž převládají sosny, jedle, osiky, břízy, cedr a j. a které kryjí hlavně severní svahy těchto hor, obrácené k Sibiři, odkud přichází vlhký vítr, kdežto svahy již. jsou bezlesé a jen místy vyskytují se na nich ojedinělé a zakrnělé stromy. Rostlinstvo toto jest čím dále k z. tím bohatší, tak že zejm. okrajní hřbet Sajanský jest po obou stranách pokryt bujnými lesy. Pohoří Tanu-ula má již na jižním svahu rostlinstvo mnohem chudší než na sev., horstvo Changai jest zalesněno jen na s. a to dosti chudě, konečně mongolský Altaj jest většinou bezlesý. Pohoří Inšan má jen v některých severních dolinách stromovité rostlinstvo (vrba, olše, jeřabina, dub a j.), kdežto poušť Gobi patří k územím světa rostlinstvem nejchudším; jen místy setkáváme se se stepními pastvinami, jinak jest povrch téměř úplně holý. V Alašaně jest typickou rostlinou Pugionium a v Ordose Tamarix Pallasii. Orba provozuje se v M-ku jen na jiho-vých. a v některých dolinách sev.-záp., kde pěstuje se pšenice, ječmen, proso, žito, rýže a některé ovoce.

Zvířena M-ka shoduje se téměř úplně s faunou střední Asie (v. t. str. 861).

Obyvatelstvo M-ka páčí se asi na 2 mill. osob t. j. 0,6 ob. na 1 km2, tak že jest nejřídčeji obydlenou části říše Čínské. Kromě Mongolův samotných skládá se toto obyvatelstvo z Číňanů, Solonů v sev.-záp. úhlu země, Kirgízův na Altaji a z jiných menších kmenův turk-tatarských. Číselně daleko nad ostatními převažují Mongolové (v. t.), v ohledu politickém a kulturním však přední místo zaujímají Číňané, kteří obývají v městech a provozují po celé zemi obchod a orbu. Hl. zaměstnáním obyvatelstva jest chov dobytka, a to skotu, koni, velbloudů, tibetských yaků, ovcí a koz. Skot jest výborného plemene a tučný, koně nepatrní, ale vytrvalí, ovce většinou bělosrstné. Počet dobytka nelze přesně stanoviti. Dle Batorského připadá průměrně na 1 mongolskou jurtu 50 ovcí, 25 koní, 15 kusů skotu a 10 velbloudů. Zemědělství jest jen nepatrně rozšířeno, i provozují je zejména v již. M-ku Číňané a dle jich vzoru i někteří Mongolové. Velmi oblíbeným zaměstnáním jest lov zvěře, avšak pro skromný výtěžek netvoří zaměstnání pravidelného. Za to důležitým pramenem výživy je dopravnictví, neboť Mongolové obstarávají v rozsáhlé míře průvoz čínského zboží do Ruska a M-ka a výrobků ruských i produktů vlastního dobytkářství (sýra) do Číny. Ročně zaměstnáno je tímto způsobem 1,2 mill. velbloudů a 300.000 vozů tažených býky. Průmyslová činnost jest v M-ku tak nepatrná, že i předměty nejnutnější potřeby (oděv a p.) dovážejí se z Číny. Pouze některá zaměstnání, zejména vydělávání koží, provozují se jako domácí průmysl, avšak jen v míře velmi nedokonalé. Dosti značný jest obchod, ač doposud jest to jen obchod směnný. Jest většinou v rukou Číňanů a soustřeďuje se ve větších městech a osadách, jako: Urga, Uljasutaj, Kalgan, Kobdo, Kukuchoto, Kukuergi a j., a kolem důležitých klášterů. Nějakých číselných dat o něm nelze podati. Dle zpráv ruských konsulův páčí se obchodní obraty Urgy na 9 mill. rublův, obchodní pak styk Ruska jen se záp. M-kem na 1 1/4 mill. rub. Daleko největší čásť obchodních obratů děje se mezi M-kem a Čínou. Z M-ka vyváží se do Číny hlavně dobytek a výrobky dobytkářské (kůže, srsť atd.), dále sůl, divoká sarsaparilla, dříví, houby a j. Naproti tomu z Číny se dováží cihlový čaj, tkaniny jak čínské, tak i anglické a americké, zboží kovové, mouka, ovoce, papír, tabák a j. Rovněž velmi vzrůstá obchod s Ruskem, ač jest dosud většinou v rukou Číňanů, a počítá se, že jen za dopravu čaje M-kem platí ruští obchodníci ročně 2 mill. rublů. Peněžní jednotkou jest čínský lan, obyčejným prostředkem směnným však cihlový čaj a kusy hedvábí. M. nemá dosud umělých cest a silnic. Přirozené spojovací cesty možno rozděliti na poštovní a karavanní. Spojení poštovní slouží jen účelům vládním, i jest hlavní poštovní trať tak zv. Altajská z Kalganu do Kobda (2000 km) s odbočkami do Honka, Kjachty, Gučenu, Barkulu a Dzindzi-liku. Cesty obchodní jsou vlastně jen směry, jimiž se ubírají pravidelně karavany.

V ohledu administrativním stojí země pod správou náčelníků mongolských, pouze nejvyšší správa jest z polovice řízena mandžuskými úředníky čínského císaře. Rozděleno pak jest celé území na M. vnější, jehož místodržící (amban) sídlí v Urze, a vnitřní se sídlem v Uljas-utai. M. vnější rozděluje se na 4 kraje: Zezen, Chutuktu nebo Tušjetu, Sain-Noin a Dšasaktu, k vnitřnímu pak patří území Kobdo a Urianghai.

Literatura: Prževaljskij, Mongolija i strany Tangutov (Petrohr., 1875); t., Treťje putěšestvije po Centraljnoj Aziji (t., 1883); t., Četvertoje putěšestvije v Centraljnoj Azijiod — od Kjachty na istoki Želtoj rěki (t., 1888); Pěvcov, Očerk putěšestvija po Mongolijí i sěv. provinciam Kitaja (Omsk, 1883); Potanin, Očerki sěv.-zapadnoj Mongoliji (Petrohrad, 1881—83); J. Gilmont, Among the Mongols (Londýn, 1883): Cesty missionářské M-kem, Tibetem a říší Čínskou, zčeštil K. Jindřich (Praha, 1887); Pozdnějev, Goroda sěv. Mongoliji (Petrohrad, 1880); t., Pojezdka po Mongoliji v 1892—1893 (t. 1893); t., Mongolija i Mongoly (t., 1896); Šišmarev, Pojezdka iz Urgi na Onon (Irkutsk, 1864); Matusovskij, Geografičeskoje opisanije kitajskoj imperiji (Petrohrad, 1888); Pjaseckij, Putěšestvije po Kitaju v 1874—1875 (t., 1880); Richthofen, China Berl., 1877): Trudy russkich torgovych ljuděj v Mongoliji i Kitaje (Irkutsk, 1890); V. A. Obručev, Kratkij geologičeskij očerk karavannago puti od Kjachty do Kalgana (Petrohr., 1893); Batorskij, Mongolija, opyt vojenno-statističeskago očerka (t., 1890): Rockhill, Journey through Mongolia and Tibet (Lond., 1894); Vojejkov, Naučnyje rezultaty putěšestvij Prževaljskago. Otděl metěorologičeskij (Petrohr., 1895).