Ottův slovník naučný/Mongolové

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Mongolové
Autor: Rudolf Dvořák
Zdroj: Ottův slovník naučný. Sedmnáctý díl. Praha : J. Otto, 1901. S. 548–550. Dostupné online.
Licence: PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Mongolové

Mongolové (z mong. mong, statný, dle etymologie Schottovy):

1) M. jako plemeno, plémě mongolské, viz Člověk, 793.

2) M., obyvatelé Mongolska. Čistý mongolský typus vykazují nyní jen Chalchové. M. jihu jsou silně pomícháni s Číňany, na sev.-záp. s Tatary. M. jsou střední postavy, pleti žluté do hněda. Hlava jest velká, kulatá, pokrytá silně černými, hrubými vlasy. Hlava holí se až na temeno, s něhož splývá charakteristický cop, způsob převzatý snad od Mandžuů. Ženám splývají vlasy ve dvou pletencích po stranách prsou, ač někdy i u nich vyskytuje se jediný cop na zádech. Copy žen zdobí se perlami a korály. Vous pod nosem chybí, na bradě je skrovný nebo rovněž žádný. Oči jsou malé, úzké, z pravidla šikmé, vnější koutky vyšší, nos je malý, vmáčknutý do obličeje, čelisti vystouplé. Ženy považují se za tím hezčí, čím menší je nos jejich. Malá jsou i ústa a velmi malé nohy. Jinak jsou M. svalnatí. Šat mužů jest bavlněný kaftan modré barvy s velikými rukávy, na hlavě mají kuželovitý klobouk, v zimě čepici z jehněčí kůže, na nohou ženské střevíce, v zimě nosí i kalhoty a kožich, někdy dva. Šat žen je volná sukně a jakási jupka bez rukávů. Stravou jejich je hlavně mléko ovcí, koz, krav, velbloudů a j., kumis, dále maso koní, psů, lišek, vlků i krys. Dovedou i dlouho postrádati masa, jindy pak pojídají ho množství nesmírné. Na zimu uschovávají si maso sušené na slunci bez soli, dále máslo a neobyčejně tvrdý sýr, který pak jako náhradu za mléko rozpouštějí v horké vodě. Obyčejným nápojem je nyní i čaj zcela zvláštní přípravy (slaná voda, do níž přidává se zhusta skopový lůj a i proso), jehož pijí 20—30 šálků denně. V pití vynikají nestřídmostí, opilství nepovažuje se za neřest, nýbrž podnikají se přímé závody. Obyčejným obydlím M-lů jsou stany kulaté v průměru 4-5 m, výšky asi 3 m, s otvorem nahoře, jenž slouží současně za okno a komín. Stany ty dají se naložiti na obrovské káry a dobytkem převážeti s místa na místo, jak toho žádají poměry nomadů, zdržujících se v zimě v rovinách, kde nalézají dosti pastviny, v létě v horách. Množství stanů řídí se dle bohatství a četnosti rodiny. Co patřilo jedné rodině, zvalo se júrta, kdežto souhrn rodin pochodících od téhož předka tvořil aimak. V městech M. nebydlí, ač známa jsou města i u nich, počínajíc dobou Džengizchánovou. Vlastním městem mongolským jest jediné Karakorum. I zde byly a jsou stavby jejich napodobením stanů. Zřízení rodiny jest patriarchální. Manželství mongolské děje se koupí. Muž zaplatí věno rodičům své ženy, žena přináší si výbavu. Legitimní žena jest jedna, souložnic může míti každý, co komu poměry dovolují. Vládcové mohli míti i legitimních žen (chátun) několik. Manželství mezi blízkými příbuznými byla obyčejem. Vdova nesměla se provdati, ježto po náboženském mínění musí náležeti muži svému i na onom světě. Rozvod se připouští. Mravy M-lů jsou dosti volné. Zřízení státní, dříve rovněž patriarchální, má nyní pod cizí nadvládou ráz z části vojenský, z části bureaukratický. M-lův čítá se asi 4 mill. Jsou to kočovníci, probíhající se svými stády, v nichž převládá celkem ovce, na sev. kůň, na jihu koza. Boháči mají až 20.000 koní. Rozeznáváme M-ly východní, Chalchy (nejčistší M.), bydlící v sev. části pouště, a M-ly západní (Kalmyky). Vynikají jako jezdci a lučištníci. Většina M-lů náleží k Číně, čásť jest poddána Rusku. Náboženstvím jsou buddhisté a sice lamaističtí (žluté čepice), z části podrželi i svůj původní šamanismus. Kněží je mezi nimi dle zpráv cestovatelův až 1/3 obyvatelstva, dle Pozdnějeva 5/8 všech mužských členů. Sídlem náboženského náčelníka jest Urga. Buddhismus zlomil vojenskou moc M-lů, jíž slynuli a byli postrachem za středověku.

Mongolský jazyk náleží k větvi uralsko-altajské. Povahy agglutinující, vykazuje i on charakteristické známky celé čeledi, jako jednu z nejdůležitějších i harmonii vokálovou. Vokál kořenu určuje vokály přítvorků (zcela výjimečně vyskytují se i zjevy opačné) se zřetelem na kategorii vokálovou (a, o, u jsou tvrdé vokály, e, ö, ü měkké, i stojí uprostřed). U substantiva neoznačuje se rod, adjektivum, nemající ani komparativu vlastního, jest vždy nesklonné. Pády vyjadřují se přítvorky, číslo množné affixy nar (ner), od, d, s, často i s připojením slůvek značících množství. Verbum vyniká bohatstvím časův i způsobů, neoznačuje však až na nepatrné výjimky osobu a číslo. Tvary označující passivum, causativum a t. zv. tvar vzájemnosti tvoří se vsunutím zvláštních infixů mezi kořen a přítvorky. Místo předložek vyskytuje se postposice. Spojek jest neobyčejně málo, na místo nich jsou časté vazby participiální, gerundivální a pod. Ve větě stojí v čele adverbiálné určení, za ním následuje podmět (adjektivum a genetiv před substantivem), na to předmět přímý i nepřímý, naposled verbum (adverbia před tímto). Dlouhé periody, jež mohou plniti i několik stránek, jsou zvláštností mongolštiny. Rozeznáváme východní mongolštinu (vlastní mongolštinu), západní mongolštinu či kalmyčtinu, konečně jazyk burjitský, vespolek tak úzce spřízněné, že jednotlivci bez obtíže si rozumějí. Jazyk má i vlastní písmo. Nejstarší dokumenty hojné hrobní nápisy, nalezené mezi Jenisejem a Orchonem, psány jsou od pravé k levé alfabetou původu semitského, známou již z nápisů na čínských mincích století lI. př. Kr. až IX. po Kr. Od toho dlužno lišiti nynější písmo, jen nepatrně odchylné od mandžuského. Píše se v kolmých sloupcích shora dolů od levé k pravé. Abeceda mongolská čítá značky pro 7 vokálů (a, e, i, o, u, ö, ü) a z nich odvozené znaky pro dvojhlásky (ao, ai, ei, ii, oi, ui, öi, üi); k oběma druží se 17 souhlásek, jejichž znaky vykazují obměněné tvary dle své polohy ve slově, z části i z ohledův ethnografických. Písmo samo má ráz písma slabikového, ježto souhlásku s následující samohláskou považuje za celek. Písmo mongolské vyvinulo se z uigurského, s nímž jest původu syrského. Dle zpráv historických přejato písmo uigurské po prvé Džengizchánem pro jeho zákonník Jazak. Nynější podoba jeho náleží XIII. stol. Charakteristickou známkou jeho jest nejasnost a neurčitost, působící veliké obtíže při čtení, tím větší, že orthografie nespadá v jedno s výslovností. Neurčitost tato mizí v kalmyckém písmě pandity Saja z r. 1648. Za chána Kubilaje vynalezl lama Pa-se-pa z tibetského nové a sice velmi složité písmo, jež však, zdá se, nepřečkalo dynastii Yuenskou v Číně. Psala se jím současně mongolština a čínština. Grammatiku mongolštiny podal: Schmidt (Petrohrad, 1831); Kowalewski (Kazaň, 1835); Bobrovnikov (t., 1849); Puini (Florencie, 1878, vlaské zpracování Schmidta) a j. Slovníky jsou od Schmidta (mong.-něm.-rus., Petrohr., 1835) a velký od Kowalewského (mong.-rusko-franc., Kazaň, 1844-49, 3 sv.). Chrestomathie jsou od Kowalewského (t., 1836 n., 2 sv.) a Popova (t., 1836, 2 sv.). Mluvnic mluvy lidové posud nemáme. Bohaté sbírky knih a rukopisův má Petrohrad, Kazaň, Irkutsk a Drážďany.

Literatura mongolská vykazuje v celku, aspoň pokud ji známe, většinou překlady z tibetštiny (buddhistická díla ze sanskritu přeložená) a čínštiny. Obsahuje hlavně díla náboženská a dějepisná, ale i filosofická, lékařská, astronomická a astrologická a j. Oblíbenou zábavou jsou i lidové povídky. Psána jest jazykem literatury, silně odchylným od mluvy lidové. Samostatnější jest v oboru dějepisném a z části i v literatuře lidové. Obory tyto jsou i pro západ důležity. Uvádíme z prvějších: Dějiny východních M-lů od mongolského prince Sanang-Isetsena (ok. 1660 po Kr., s něm. překl. vyd. Schmidt, Petrohrad, 1829), annály Altan Tobči, t. j. »Zlatý Hrob« (vyd s ruským překl. Galsang Gombojevovým 1855) a j. Z druhých Geserchán (t., 1839, něm. překl. 1839), Siddhi-kur (ze sanskritu, rusky od Gombojeva, Petrohr., 1865, lidový text od Golstunského, t., 1864, částečně Jülg, Inšpruk. 1868); Dzangauaa (vyd. Golstunskij, Petr., 1864, přel. Bobrovnikov t., 1884); pověsti o Ardži Bordzim (Gombojev 1858, něm. s origin. Jülg, Inšpr., 1867 n.) a j. Zajímavou sbírkou skutečné lidové mluvy jest Pozdnějev v ukázkách lidové literatury mongolské (Petrohr., 1880). V literatuře náboženské vyniká snad nejvíce legendový Oceán srovnání (»Üligerin dalai«, vyd. a přel. Schmidt, Petr., 1843, Der Weise und der Thor). Poesie řídí se parallelismem vět, dále i rýmem nebo refrainem (opakováním téhož slova). Obyčejným zjevem jest i alliterace. — Srv. v. d. Gabelentz, Einiges über Mongolische Poesie (»Z. f. d. Kunde des Morgenl.«, I.); Pallas, Sammlungen histor. Nachrichten über die mong. Völkerschaften (Petrohrad, 1778-1801, 2 sv.); J. Schmidt, Forschungen im Gebiete der älteren... Bildungsgeschichte... vorz. der Mongolen und Tibeter (Petrohr., 1824). Dk.

Dějiny. Kolébkou čeledi mongolské byly vysočiny střední Asie, kdež čeleď tato byla ve spojení s Čínou. M. dělili se na množství kmenův čili ord, z nichžto každá měla svou rodinu knížecí, ze které byli vybíráni panovníci, chánové. Kmenové mongolští stali se národem světoborným, když je na poč. XIII. stol. sjednotil Temudžin, řečený potom Džengizchán (v. t.), který dobyl téměř celé východní a střední Asie. V dalších výbojích pokračovali jeho syn Oktaj (1237—41) a vnukové, z nichž Batu, podniknuv velikou výpravu do střední Evropy (1237—42), kdež M. nazýváni Tataři, založil na jižní a jihovýchod. Rusi chanát nazvaný Kipčak (v. t.). Potom rozděliv vojsko své obrátil se do Uher a bratrance svého Petu poslal do Polska. Peta porazil sice vojska křesťanská u Lehnice (1241), ale když mu další postupování zamezil král čes. Václav I., přes Moravu odtáhl do Uher, kdež mezi tím Batu v bitvě nad Slanou připravil králi Belovi IV. strašnou porážku. Zatím však došla zpráva, že veliký chán Oktaj zemřel, a Batu r. 1242 pospíšil z Uher na Východ. Nástupcem Oktajovým stal se Mangu (1251—59), za něhož ztroskotána říše Bagdádská a opanována Persie a Syrie (v. Húlákú a Ilchánové). Po Manguovi zvolen velkochánem Kubilaj (1259—95), za jehož vlády podrobeny Tibet, Čína jižní, Korea, Tonking (v. Čína, str. 742). Tehdáž sáhalo panství mongolské od pomoří čínského přes celou střed. Asii na západ až k Polsku a od Himálaje na sever až po Sibiř. Kubilaj přeložil sídlo své z Karakorumu do Pekingu (1259), tím však učiněn počátek k rozkladu obrovské říše mongolské, k němuž přispělo i to, že východní M. přijali buddhismus, západ. islám. Od té doby panství mongolské klesalo, rozpadávajíc se na jednotlivá knížectví; r. 1363 vyhnáni M. z Číny, r. 1387 z Persie, v pol. XV. st. vzalo za své panství jejich na Rusi. Ještě jednou zmohli se M. za Timura (v. t.), jenž opanoval na krátko Chivu, Persii, Indii, Přední Asii, Egypt a chystal se i na Čínu, když jej zachvátila smrť (†1405) a jeho panství r. 1468 se rozpadlo. Nejdéle udrželo se panství mongolské v Přední Indii, kdež vládli pod jménem Mogulové (v. Indie, 593).