Ottův slovník naučný/Madagaskar

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Madagaskar
Autor: Eugen Muška, red., Jan Palacký
Zdroj: Ottův slovník naučný. Šestnáctý díl. Praha : J. Otto, 1900. S. 552–557. Dostupné online.
Licence: PD old 70
Související: Madagaskar (Světozor, XVII, č. 28)
Madagaskar (Světozor, XVII, č. 30)
Madagaskar (Světozor, XVII, č. 31)
Heslo ve Wikipedii: Madagaskar

Madagaskar, franc. ostrov v Indickém okeánu, třetí dle velikosti na zeměkouli, prostírá se mezi 12° 20’ — 25° 39’ již. š., 61° — 68° 11’ v. d. dle Gr. na vých. pobř. Afriky, od níž oddělen jest průlivem Mozambickým (nejmenší šířka 520 km). Rozloha dle výpočtův Marinelliových (1898) je 592.024 km2, největší délka 1670, největší š. 600 km. Ráz pobřeží jest jednoduchý, nepatrně rozčleněný. Vých. pobřeží, vyjímajíc širokou a rozlehlou zátoku Antongilskou v s. části a výborně chráněnou zátoku Diégo-Suarezovu, úplně jest téměř hladké, patrněji rozčleněna jest toliko sev.-záp. strana ostrova, rozrytá několika zálivy. Ostrov je většinou hornatý, pouze v již. části sklání se planina k pobřeží v nízkou rovinu, uvnitř ostrova nastupují namnoze mohutné planiny.

Geologicky skládá se ostrov z největší části z horstev prahorních; v planinách převládají třetihory. Hlavní horský massiv, uložený mezi 2 hlavními horskými řetězy na v. a na z., složen jest ze žuly, ruly a svoru, na v. od něho prostírá se pásmo třetihorní, prorvané na několika místech vyvřelinami čedičovými. Záp. čásť ostrova skládá se namnoze z útvarův uvrstvených, na j. od Tananarivy nalezen byl širý bassin silurový, vniknuvší mocným proudem do útvaru prahorního. Sev.-záp. čásť ostrova zaujímá rozsáhlá pánev uhelná, rozšiřující se po západ. pobřeží až za Tubar. Zlatonosné vrstvy křemičité táhnou se rovnoběžně se záp. pobřežím od Mahajamba na s. až na j. po neznámou dosud hranici. Dosud ve větší míře nalezlo se v okolí Manambolo, Ankavandra a Tsihibirina, vedle toho nalezeny zlatonosné stopy v některých vrstvách vých. a na sev. ostrova. Půda v celku jest úrodna, ale trpí v některých částech nedostatkem deště, tak že zvl. ve vnitru a na záp. pobřeží táhnou se dlouhé pásy suchoparů. Nejúrodnější jest ostrov v jiho-záp. části, kde padají husté, pravidelné deště, tak že půda dává několikerou žeň.

Horopisně můžeme rozděliti M. na 2 části trojúhelníkového tvaru (dle Grandidiera), jež obdržíme, spojíme-li mys Saint-André na záp. pobřeží (16° 18’ j. š.) s Fort-Dauphinem na již. pobřeží (25° j. š.). Východní čásť jest nejhornatější, zaujímajíc vedle pobřežních soustav horských hl. mohutný massiv vnitrozemský. V této vých. části převládají mohutné řetězovité soustavy horské, zvedající se parallelně s hl. podélnou osou ostrova, sklánějící se k vých. boku ostrova řadou rovnoběžných menších horských pásem, stupňovitě klesajících k vých. pobřeží. Horopisný ráz ostrova nejvýznačněji charakterisuje mohutný stř. řetěz horský, počínající v s. předhoří d’Ambre a pokračující poledníkovým směrem na jih téměř nepřetržitě až k 22° j. š. Délka jeho jest asi 1200 km. Prvá jeho čásť, rozdělující velmi patrně nejsev. cíp ostrova na 2 rovné části, nazývá se horstvem Antankaranským, kteréž od 15° již přechází v kratší pásmo Mangaraharské, od 16° j. š. pak na j. až k mohutnému Antralnému massivu svojovému, horám Ankaratrajským, táhne se střední pás tohoto řetězu, zv. Antianaka. Průměrná výška tohoto řetězu a všech pobočních horských systémův kolísá mezi 800—1500 m. Nejmohutnější horskou soustavou ostrovní jest rozsáhlý horský massiv vnitrozemský, zvedající se na záp. od hl. pásma horského tam, kde hl. řetěz je přerušen, t. zv. Ankaratra, protínající se v nejdůležitější provincii ostrovní, Imerině, a zvedající se nejvyššími vrcholy vůbec. Grandidier nazývá je ohniskem horopisu M-u, ježto z něho rozvětvují se vějířovitě na všechny strany všechna hl. horstva ostrovní. Pobřeží toto jest rudonosné a má četná minerální zřídla. Nejvyšší vrcholy jsou: Tsijafajavona (2632 m) v samém středu, Jankiana (2130 m) v již. části, Iankana (2260 m), Bity (2260 m). Sev.-záp. čásť ostrova až na 26° j. š. vyplněna jest širou planinou místy značně zvrásněnou o prům. výšce 500 m.

Vodopisně náleží M. k pomoří Indického okeánu. Při horopisné jednoduchosti ostrova jsou řeky většinou pobřežní. Předěl říční tvoří přirozeně velká, poledníkovým směrem postupující horská pásma, jež dělí vodopisně M. na 2 samostatné říční oblasti, rozsáhlou a rovinatější západní, úzkou a hornatou východní. K soustavě sev.-záp. náležejí vedle četných menších říček pobřežních Manangarivo (80 km dl.) a Ansitsomoron (100 km). V střední části záp. mohutnějším proudem jest ř. Betsiboka, říčního vývoje 600 km, největší a hospodářsky nejdůležitější říční soustava ostrovní. Povodí její zabírá nejdůležitější oblasti vnitroostrovní, hl. nejdůležitější provincii Imerinu. Pramení se v sev. části Imeriny, proráží na několika místech centrální massivy horské, teče směrem sev.-záp., až u Amparihibé přibírá svůj největší přítok, ř. Ikopu, tekoucí rovnoběžně s celým jejím tokem horním a z části i středním. U Marovody ústí se do zátoky Bombetocké. Z přítoků ř. Ikopo důležitější jsou: Masjaka, Mandrati, Manavava a j. Betriboka v části svého hor. toku a v 140 km dl. části dol. toku je splavna. Celý tok její není dosud zjištěn, určitěji známe toliko její přítoky a její dolní tok. Dále na záp. ústí se do zátoky Marambitsijské ř. Mahavavy; dále na jih ústí se do Mozambického průlivu menší pobřežní toky. Větším tokem jest v dol. a z části v střed. rozvětvení známa Tsitsobohina, zaujímající bassin mezi částí pohoří Bemaharajského a Bongo-Cavského. V již. konci ostrova ústí se pobřežní řeky dosud nepatrně prozkoumané. Nejdůležitější z nich jest Onilaby (t. řeka Sv. Augustina). Na v. pobřeží pro velkou blízkost hl. horopisného předělu v podélné ose k v. pobř. nemohly se vyvinouti mocnější řeky, tak že jsou mimo několik v jiho-vých. cípu čistě pobřežní. Jezer není na ostrově mnoho. Větší jest horské jezero Alaotra, 120 km s.-z. od Tamatave (20 km dl., 3 km šir.).

Podnebí jest v hl. rysech tropické, mírněné však a měněné rozmanitými klimatickými vlivy místními. Vých. pobřeží má celý rok hojně dešťů. Hann udává: Diego Suarez (12° 14’ j. š.) v led. 29·3, v čci 23·0, střední tepl. roč. 26·7° C, srážek 68 cm; Tamatava (18° 11’ j. š.) v led. 27·6, v čci 20·6, střední tepl. roč. 24·1° C, srážek 309 cm; Fort Dauphin v již. cípu vých. pobřeží (25° 2’ j. š.) v led. 26·8, v čci 20·0, stř. tepl. roč. 23·3° C, sráž. 113 cm. Roční extrémy obnášely v Ambahy 34·4° a 10·0° C. Naproti tomu záp. pobřeží má podnebí daleko sušší, k jihu deště značně ubývá. Nejteplejší měsíce na záp. pobřeží jsou únor, březen a duben, nejstudenější červenec. Planinová oblast vnitrozemská vykazuje stálé tropické deště od konce list. do břez., zvl. silné deště s častými bouřkami vyskytují se v pros. a v únoru. Větry mají zde nejčastěji směr j.-v. a s.-v., též s.-z. a s.-v. Střed této oblasti, Tananariva na 18° 55’ j. š., 1400 m n. m., má nejteplejší měsíc led. s 20·3° C, nejstudenější čec 14·5° C., stř. roč. tepl. 18·0° C, srážek 133 cm. Zimnice vyskýtá se hl. v měsících letních pros., led. a ún., hl. za změny madagaskarských monsunů. EMa.

Květena jest z nejbohatších a nejpůvodnějších na světě. Nikde není tolik endemických, vlastních rodů (přes 150 nejméně, dle rozličných názorů spisovatelů) a druhů. Ze 5643 druhů cevnatých bylin jest skoro 3/5 endemických, zbytek je buď v tropické Atrice nebo vůbec tropický kosmopolit. Mezi prvními badateli byl Čech Václav Bojer (v. t.). Katalog prof. Palackého přijala franc. vláda k tisku a Grandidier chystá o ní velké dílo. Nejlepší zprávy uveřejnil missionář Baron v časopise londýnské Linnean Soc. Rozeznal kraje trojí: vých. prales, horní stepi střední a suchý západ. S tím souvisí cizí živly, tak je v horách přes 40 rodů květeny evropské (na př. Sanicula europea, portulaka Typha), a v stepi tvary africké, jako baobab (několik variet). Nejčetnější rodiny jsou Leguminosae (přes 420), Compositae (360), relativně Euphorbiaceae (170), Orchideae (160), Acanthaceae (200), Rubiaceae (226), málo poměr. trav (250), palem (tucet), ale všecky předčí kapradiny (snad přes 500). Málo cibulovitých (asi 200), asi tolik jako Cyperaceí. Jižních tvarů (t. antarktických) málo, 8 proteaceí, více pandanů, z konifer Widdringtonia (dle Barona jen Podocarpus), i Cycas, Nertera, Gunnera. Některá podobenství s mysem Dobré Naděje (Aloe) a horami habešskými (Viola, Geranium, Rumex), ale nevalné příbuzenství s Maskarény (asi 300). V celku převládá ráz suché krajiny; jen močály tropické východ. břehu tvoří výjimku. Tak tu jediná vrba (Salix hildebrandtii). Nejrozšířenější bylina dle Barona jest Gleichenia (kapradí), starý geologický úkaz. Neznáme dosud fossilních bylin, ač M. má krásné uhlí, jež vystaveno bylo na pařížských výstavách. Baker, nejlepší znatel květeny madagaskarské, tvrdil, že je tu původní stará jednotná světová květena. Třeba že dosud je špatné spojení (za jeden ex. Lissochilus giganteus žádal krajan náš Sýkora 2000 fr.) uvedeny některé byliny odsud do zahrad; tak krásná Ravenala madag., zv. arbre du voyageur, která dává cestovatelům vodu pitnou, krásnokvětá Poinciana regia, bezparenchymní vodní Ouvirandra fenestralis, dlouhokvětá orchidea Angraecum sesquipedale (průměr květů 19 cm, osten 28 cm dl.) atd. Staré spojení s Východem ukázalo cestu mnohým sázeným bylinám.

Zvířena madagaskarská jest ještě zajímavější, majíc ráz zcela starosvětový, podobný zvířeně eocenní (Lemuridae, nedostatek větších dravců a velkých Pachydermů). Vůbec poslední Trouessartův seznam ssavců má asi 102 druhy i s fossilními (není Allotherií, ani Edentat, ani Marsupialií, ani Ungulat, vymřel hroch [Hippopotamus BemerliLeptorhynchus], ba ani antilop není; jen hlodavci, netopýři, několik broukožravých a nejčetnější Lemuridae [41]). Nápadný jest nedostatek damanův, antilop, koňů, koz, volů, psů, jelenů, vůbec větších afrických tvarů; největší kanec (Potamochaerus larvatus). Zvl. je skupina křečkovitých myší (Hypogeomys, Nesomys, Brachytarsomys, Brachyuromys, HallomysEliurus [5]). Z evropských ssavců tu jen Miniopterus schreibersi i africký rufinus. Z netopýrů (8 endem.) 21, 3—5 Pteropů, 2 Triaenops, 3 Vesperugo, 1 Scotofilus, 1 Vespertilio. Z dravcův tu jen Galictideae (4), z kočkovitých malá Cryptoprocta ferox, pak rejskové (2 Blarineae) výhradně Centetidae atd. Ptáků měl Hartlaub r. 1877 220 (295 s Maskarenami), Grandidier jen 205 a přibylo něco fossilních (vymřelých). Ráz hlavně africký, zvláštní rodiny není, ale ovšem některé zvláštnosti, jako černí papouškové (Coracopsis [2]). Bohužel nevíme dost o stěhovavém ptactvu, ač někteří tu zachyceni (2 dudci coll. Humblot, Cypselus apus, Oriolus galbula [ex. coll. Sganzin], křepelky, mimo vodní kosmopolity (sluky, jeřábi, mořští ptáci antarktičtí). Endemických ptákův jest tolik, že Geoffroy, Blyth a Reichenow udělali z M-u zvláštní oblast (Falculia, Crossleya, Euryceros, Coracopsis, Coua [10 u Grandidiera], četné Artamidy [7 rodů], Hypherpes, Hartlaubia, Leptosomus, Philopitta, Dromocercus). Wallace měl end. 33 (zemní) rody s 50 a 56 end. druhy rodů neendemických, ale jen 12 druhův i cizích (mimo vodní), jako Strix flammea, Falco minor, 2 Milvus. Jsou tady typy africké (Nectariniae, Coracias, Pterocles, Numida) vedle některých indických (Collocalia, Zosterops, Copsychus). Rodu Mesites (Grandidier má ho u Rallid) známo jen 6 kusů. Z afrických tvarů jmenujeme Oena capensis, Corvus scapulatus. Vyhynulý pták bajek »Tisíc a jedna noc«, Aepyornis maximus, znám jen z vajec. Turnix nigricollis slouží k zápasům, jako jinde kohouti. Černá barva hojná (Dicrurus fortificatus). Nejbohatší jsou plazi (přes 200, asi 1/22 všech na světě), želv je 12, ještěrů nejvíce snad na celém světě — známe již přes 100 druhů (Böttger 84; až na 10 všecky endem.), z nichž je 30 Chamaeleonů (endem. rod Brookesia 5), až na 3 veskrz endemických, 28 Geckonidů (25 endem.), dva rody amerických leguánů, Uroplatidy, Zonurus, 10 Gerrhosaurid, 21 Scinoidů. Hadů známe přes 50 druhů: 8 Typhlopid, 2 Boidy endem., ostatní Colubridy; vůbec 13 rodův a 44 endemických. Žab známe teď již přes 60 druhů (Böttger měl 36). Mnohem chudší jsou ryby, jež popsali Bleeker, Guichenot, Steindacher a Sauvage v díle Grandidierově. Týče se to zejména sladkovodních pro nedostatek velkých řek a jezer. Mořských asi tolik jako v Indickém moři vůbec. Sauvage má tam vůbec 1238 druhů (296 rodů), z nich 65 čítá sladkovodních, mezi nimi většina asi stěhovavých (27 Gobiidů, 9 Mugil, 4 ouhoři). Zcela sladkovodní jsou Chromidy (4 rody), Siluridae (7) a 4 Cyprinodontae. Zlatý kapr, uvedený roku 1861 (7 kusů), hubí teď Gobiidy a Chromidy. Pý.

Obyvatelstvo M-u páčí se v odhadech jen příbližných velmi nestejně, v průměru asi na 5,028.900, t. j. asi 8·4 na 1 km2, a skládá se z více než 20 kmenů úplně od sebe rozdílných, avšak od Evropanů jmenovaných souhrnem Malgašové, Malegasové nebo Madagasové. Základ k osídlení ostrova dali asi kmenové sousedního pobřeží afrického, avšak velmi záhy přibyli k nim zajisté i plavci arabští, navštěvující od pradávna východní břehy africké. Než hlavní a panující čásť obyvatelstva jest původu malajského. Kmenové malajští obývají především střed. zvýšeninu, avšak jednotlivé jich osady roztroušeny jsou také na některých místech pobřeží, zejména východního. Z nich a ze všech kmenů madagaskarských vůbec daleko nejdůležitější jsou Hovové (v. t.). K živlům malajským dlužno počítati také kmen Betsileo, který páčí se asi na 1,200.000 osob a jenž jest domovem na hornaté zvýšenině na j. provincie Imerina. Příslušníci jeho jsou dle všeho silně pomíšení cizí krví, pleť jejich je vesměs tmavší, nos plošší a rty odulejší než u Hovů, vousy jsou nepatrné, postava statná (6 angl. stop). Byli dříve roztříštěni v samostatné kmeny s neobmezenými náčelníky, avšak později podrobeni přes statečný svůj odpor Hovům. Kmeny původu afrického (negroidní) obývají ostrovní periferii. Nejčistší ráz zachovali si Sakalavové (v. t.). Zcela na s. v okolí zát. Diego Suarez žijí Antankaranové, úzce příbuzní se Sakalavy, ač pomíšení namnoze s Araby, Evropanům naklonění a odkázaní pro neúrodnou půdu na rybářství. Dále k j., hlavně kolem jez. Alaotra v krajině velmi nezdravé, bydlí kmen Sihanaka, bezpochyby vzniklý smíšením negroidních kmenů na vých. pobřeží s Hovy, provozující rybářství a ve velikém rozsahu i chov dobytka. Zcela na j. střední zvýšeniny žijí Barové, degenerovaní příslušníci kmene Sakalavů, velmi suroví a nemravní, avšak tak udatní, že ani Hovové nemohli si jich podrobiti. Na vých. pobřeží nejčetnější jsou Betsimisarakové, jichž je asi 800.000. Jejich území prostírá se až k pásmu pralesů, na s. k zátoce Antongilské a na j. k 20° j. š. Jsou rázu čistě černošského, ač pleti poněkud světlejší; dříve vynikali mravní i tělesní zdatností, dnes jsou v obou směrech silně skleslí. Na jv. obývají Tanalové lesní území na v. od země Betsileů, jsou asi smíšenci s Hovy, kdežto Antanosyové na j. u Fort-Dauphinu v míře ještě větší s Araby. Vliv a počet Arabův na ostrově jest v úpadku a osady jejich omezují se na pobřeží Sakalavů. Za to indičtí obchodníci žijí již nejen téměř ve všech pobřežních místech, nýbrž vnikají až do vnitrozemních osad. Nejnověji objevují se na M-u i Číňané. red.

Náboženství z největší části je pohanské. Víra v osud (fetišismus), nošení zázračných talismanů (sampů) všeobecně je rozšířeno. Protestantství zastoupeno jest 2 skupinami: anglikánskou a lutheránskou. Zásluhu o rozšíření prvé má London missionary society, jež r. 1895 měla 68 mission. stanic, 6000 kazatelů domorod., 92.000 žáků, 310.000 vyznavačů; má 1176 škol a 1300 kostelů. K výcviku a výchově dorostu slouží 2 bohoslovecké ústavy a několik škol. Lutheráni mají na ostrově 44 mission. stanic, 1130 pastorů domorodých, 90.000 žáků. Pokřesťanění domorodců počíná ve větší míře od r. 1820, rozšiřování dálo se se značným odporem, tak že teprve r. 1868 vyhlášeno protestantství za náboženství státní (král Ranavalo II.). Missie katolická měla 117 franc. missionářů, 18.000 žákův, 600 obecných škol, 9 škol norm., 1 kollej a 130.000 vyznavačů. Od r. 1844 spravuje je zvl. apoštolská praefektura, nacházející se v rukou jesuitů.

Školství v poslední době znamenitě se vyvíjí; školní návštěva jest povinná; školy jsou hl. missionářské, řízené londýnskou a franc. missií. V celku navštěvovalo školu r. 1886 asi 300.000 žákův. Vyučovacím jazykem vedle jazyků domácích jest angličina a frančtina.

Otroctví na ostrově jest zrušeno královským ediktem z r. 1874 a zákonem z r. 1889.

Vojenství. Povinná služba vojenská zavedena jest již od r. 1817; každý 18letý svobodný domorodec povinen jest 5 let vojensky sloužiti; mimo to stát má právo v čas války povolati každého domorodce do války. Armáda jest od r. 1879 organisována po evropsku, vojáci mají ručnice.

Ústava spočívá na základě smlouvy franc.-hovajské ze dne 17. pros. r. 1895, dle níž vedle domácí dynastie hovajské ke správě ostrova přihlíží gen. místodržící, stanovený republikou Francouzskou, sídlící v hlav. m. Tananarivě a řídící zahraniční politiku. Vnitřní ústava hovajská jest v celku rázu despotického a teprve v novější době vlivem Francie počíná se pomalu proměňovati v konstituční monarchii. Zákonodárství náleží panovníkovi; nepatrně je omezují »kabary«, t. j. shromáždění národní, skládající se ze všech vrstev obyvatelstva. Národní barva je bílá, vlajka bílá s červeným rohem nahoře a písmeny R. M. v dolejším rohu.

Obchod v posledních letech, kdy franc. vláda věnuje vzornou péči této své mladé kolonii, rychle se zvedá. Slouží tomu zvl. znamenitě železniční podniky, rozvětvující se v posledních letech velkým nákladem z hl. míst ostrova do vnitra. Obchod béře se na v. pobřeží hl. přes ostrov Mauritius, Réunion a Seychelly. Vyváží se kaučuk, kopal, rýže, hovězí kůže, dřevo ebenové a palissandrové. Dovážejí se hl. železné nástroje a nádoby, střel. prach, ručnice, látky, rum a j. R. 1880 páčil se obchod madagaskarský na 25 mill. fr., z čehož přes polovici připadalo na Francii, 1/4 na Spoj. Obce sev.-amer., zbytek na africké pobřeží a okolní ostrovy. R. 1890 vyvezeno za 3,741.355 fr., dovezeno za 5,597.260 franků, r. 1897 dovoz i vývoz 18,358.918 fr., z čehož 1/2 opět připadala na Francii, 1/4 na Anglii, 1/8 na Spoj. Obce sev.-amer., 1/18 na Německo. Peněz užívá se nyní francouzských vedle mexických a špan. piastrů. Domácí peníze mizejí z oběhu stále více, nahrazovány jsouce drobnou mincí francouzskou.

Administrativně dělí se M. v distrikty vojenské a v provincie občanské. Distrikty vojenské jsou 3: Ankarobé, Tananariva a voj. distrikt, zaujímající staré okresy Tsiafahy, Marinonarivo, Betafo, Betriléos a území sakalavské.

Kommunikace má silnice na pobřeží mezi Tamatavou a Tananarivou v délce 300 km a mezi Majungou a Maévatanou, 500 km dl.; ve vnitru ostrova zvl. důležitá jest silnice z Tananarivy do Fiaranantsoa (400 km) Železniční trati posavad není, však jest již projektována trať (r. 1898) 350 km od Tamatavy do Tananarivy, jejíž stavba počla. Mimo to jest nový projekt, jenž bezpochyby také bude proveden, totiž želez. trať z Tananarivy do Majungy, čímž by byl železnicí spojen břeh vých. se západním.

Poštovnictví teprve se vyvíjí, avšak již nyní mají všechna důležitější místa poštovní spojení. Telegrafní síť spojuje Tamatave na v. pobřeží s Majungou na z.

Soudnictví má jeden appellační soud, jemuž podřízeny jsou 3 tribunály soudní I. třídy, jakož i soudy smírčí. Mimo to trestní soudy v důležitějších místech ostrovních.

Dějiny výzkumu. Nejstarší zprávy o M-u vyskytují se již u starověkých spisovatelův řeckých, přesnější a cennější zprávy podávají nám teprve cestopisci arabští. Usilovnější výzkum ostrova počíná teprv XVII. stoletím. Jsou to zvl. franc. cestovatelé, již od r. 1639 objevují se na březích M-u: Cauche (1639), Le Roy (1649), La Case a Carpeau de Saussay (1661, 1664), Blanchard a Martin (1665); v XVIII. stol. pokračovali v objevech Lasale, Mayeur, Drury. Dumaine r. 1790 odvažuje se již poněkud do vnitra země, podává zprávu o osadách a obyvatelstvu. V XIX. stol. již někteří vnikli do vnitra země; r. 1822 plukovník Hasting popsal Imerinu, Brady procestoval kraj Manerinerina, Cameron r. 1834 popisuje pohoří Ankaratra, Nau r. 1860 vniká do vnitra jihu, r. 1857 navštívila Ida Pfeifferova Imerinu (Tananarive). Alfred Grandidier r. 1865 zahajuje velké vědecké prozkumy ostrova ve vých. i v záp. části. On prvý prošel na příč ostrov z Ambondra na z. přes Tananarive na Mahanoro a z Matseroka přes Fianarantsoa na Masindrano. Rovněž po prvé prošel středem severní části ostrova na velkolepé svojí cestě z Tananarivy do zátoky Majunga na z. pobřeží. Z Tananarivy vedle toho vykonal řadu pobočních cest hl. do oblasti Betsimisaraka. Mnoho posloužily výzkumu ostrova velké cesty některých missionářův (zvláště Howard, Maynard, Pillans, Pearse). Z nejnovějších cenny jsou cesty Hildebrandta (1880), M. Grégoira (1886) i cesty L. Favéa a Cauveta (1887 a 1887). V l. 1889—1890 podnikl velkou výzkumnou cestu do vnitra ostrova Catat, který přešel ostrov od sev. k jihu, z Majungy do Fort-Dauphinu, a namnoze doplnil a prohloubil cesty Grandidierovy. On prvý zjistil národopisnou nejednotnost ostrova a rozdělil veškeré obyvatelstvo na 3 skupiny, rozdílné svým původem. Důležitá jsou též v těchto dobách provedená triangulační měř. ostrova, prováděná soustavně od několika let Robletem. R. 1896 velkou cestu podnikl ve službách franc. vlády generál Duchesne, jejíž výsledky popsal v obšírném díle, opatřeném četnými mapami.

Dějiny. Pro vnitřní dějiny ostrova až do větší kolonisace evropské na poč. XIX. stol. máme řídké prameny. Víme toliko, že ve stol. XVII. založil na ostrově mocné království král Andrianjaka se středem v novém městě Tananarivě, jež však se brzo rozpadlo v království Tananarivské a Ambohidatrimské. Obě spojil znovu král Andrianampoanimerina (1787—1810), jehož syn Radama I. (1810—1828) organisoval armádu, zavedl povinnou službu vojenskou, upravil sněmovní zákon a dal svému panství pevnější podklad. Po něm vládla manželka Ranavalo I. (1828 až 1861) v celku ve směru politiky svého manžela. Francie v těchto dobách více než kdy jindy snažila se o ostrov, hlav. o vých. stranu. Avšak r. 1829 poražena. R. 1845 pokoušel se o město Tamatavu franc. admirál Romain-Desfossés, avšak opět s nezdarem. V celku jest Ranavalo I. reformám evropským přízniva, r. 1852 již vyskytují se v Tananarivě evropské tovární podniky, hl. francouzské, jako továrna na výrobu třtinového cukru, výroba rumu, faiencového zboží, Francouzové Lambert, Ellis připravují půdu pro franc. společnost madagaskarskou, jež by vykořistila hlav. nerostné a lesní bohatství. Avšak snahy jejich podlomeny nedůvěrou domorodcův, i byli nuceni ostrov opustiti. Po smrti Ranavaly I. nastoupil syn její Radama II. (1861—1863), nakloněný rovněž evropským reformám, podléhající vlivu francouzskému (Lambert), jehož výsledkem bylo r. 1862 schválení společnosti již dříve zamýšlené (Compagnie de Madagascar), jíž v čelo postaven Dupré, a Lambert jmenován franc. konsulem v Tananarivě. Tyto koncesse však vzbudily velký odpor u anglické strany, která organisovala vzpouru a donutila mladého krále k odvolání všech těchto koncessí. Ve směru tomto pokračovala i po brzké smrti Radamy II. vdova jeho Rasoherina (1863—1868), která byla pod mocným vlivem anglickým. Tak roku 1865 stvrdila všechny smlouvy s Anglií, r. 1866 se Spoj. Obcemi sev.-amer. Správu země ve skutečnosti vedl Rainilajarivony. S Francií uzavřena rovněž nová smlouva r. 1868, jež stvrzena za nástupkyně Rasoherininy, Ranavaly II. (1868 až 1883). Francie přinucena přiznati jí titul královny a naopak obdržela právo rozšiřovati svoje náboženství, příslušníci francouzští nabyli práva nabývati statkův a dědičně je držeti. Vláda posledních dvou královen, řízená Rainilajarivonym, znamená reakci proti rozšiřování franc. vlivu, Labordem mistrně zastupovaného. Po smrti Labordově r. 1878 zastupoval Francii a šířil její zájmy na ostr. bratr jeho E. Laborde. Poměry však pro Francouze stále se horšily, tak že r. 1882 nucen konsul franc. Campan opustiti Tananarivu. R. 1883 vyslán byl na M. franc. admirál Pierre, kterýž v květnu bombardoval záp. pobřeží a konečně 16. květ. zmocnil se Majungy, odkudž vrátil se do Tamatavy a zaslal královně ultimatum, v němž žádáno na prvém místě zadostiučinění za bezpráví, spáchaná proti nástupcům Labordovým. Ultimatum toto vyvolalo v národě velkou bouři, všichni Francouzové musili na rozkaz vlády opustiti ihned hl. město. Dne 9. čna odpověděla královna odmítavě k žádosti Pierrově, a proto již pozítří bombardoval admirál město. V těchto zmatcích zemřela Ranavalo II. a vládu nastoupila mladičká příbuzná Radamy I., Ranavalo III. (1883), jež pojala za chotě hovajského praesidenta. Toho roku zemřel také admirál Pierre a místo jeho zaujal admirál Galiber, jenž však mnoho nepořídil. Teprve admirál Miot, jenž jej vystřídal r. 1885, chopil se energičtěji díla, přešed hned k offensivě. Ta však se nezdařila, neboť Hovové byli připraveni k odporu, tak že admirál Miot nucen uzavříti 17. prosince r. 1885 smlouvu, dle níž připadla Francii zátoka Diego-Suarezova, jakož přiznána Francii vrchnopanská práva v severo-záp. územích. K hájení zájmů republiky měl sídliti v hlav. městě samostatný vojenský franc. resident, opatřený voj. mocí, který by kontroloval zahraniční politiku domácí. Prvým residentem jmenován Le Myre de Vilers, po něm nastoupil Bompard, který jako jeho předchůdce měl v zemi těžké postavení, ježto proti němu neobyčejně ostře vystupovala anglofilská strana domácí, snažící se vymaniti M. úplně z moci francouzské a připraviti jej pro annexi britskou. Bompardovi však podařilo se přece r. 1890 získati schválení nové smlouvy ze dne 5. srp., dle níž místodržící britský přiznal Francii protektorátní právo nad ostrovem. Se smlouvou tou však nebyl spokojen ministr Rainalajarivony a jeho domácí strana, proti Bompardovi neustále brojící, tak že tento po 2leté správě nucen ustoupiti (1892). Nový gen. resident Larouy zakoušel však nových příkoří, a když r. 1894 množily se stížnosti osedlých na M-u a hl. v hl. městě osadníkův franc. do jejich bezpečnosti a do násilností ministrpraesidentových, odvolán na rychlo Larouy a na ostrov vyslán po druhé Le Myre de Vilers, který předložil vládě hovajské ultimatum, čímž došlo ke konfliktu v l. 1894 a 1895. De Vilers osadil vojensky Tamatavu a veškeré franc. obyvatelstvo dopravil bezpečně do Majungy. Brzy vyslán z Evropy gen. Metzinger s vojskem alžírským a generál Duchesne; Metzinger zmocnil se nejprve Majungy, pak dobyl Ambatu, později postupně padla Mevatanana a Suberbieville, odkudž generál Duchesne, soustřediv dříve všechny svoje síly, táhl na Tananarivu; na cestě setkal se v několika vítězných potyčkách s hovajským vojskem. Dne 22. srp. dobyto Andriby a po namáhavém pochodu 30. září vzdala se Tananariva a 1. říj. r. 1895 uzavřena smlouva mezi královnou a zástupci franc. vlády, dle níž přiznána Francii úplná práva protektorátni se všemi důsledky. Generál Metzinger jmenován mistodržícím se sídlem v Tananarivě, hl. odpůrce franc. vlivu Rainalajarivony zbaven úřadu a internován a na jeho místo dosazen generálem Duchesnem Rainitsimbazafy. Smlouva tato doplněna a rektifikována 11. led. r. 1896, nemluvilo se však již pouze o franc. protektorátu, nýbrž o skutečném osazení ostrova M-u franc. vládou. Tak stal se M. novou, velikou franc. zámořskou kolonií. Zákon, týkající se úplné annexe ostrova, vydán 8. srpna 1896. Gener. residentem jmenován Laroche a po něm Gallieni jako generální místodržící, kterýž, když počaly se v zemi jeviti známky domácího odporu, dal bývalého ministra dopraviti do Alžírska a královnu odstranil na Réunion. Od této doby počíná pro ostrov nová doba, neboť franc. vláda, uznávajíc velkou geografickou a hospodářskou a politickou důležitost ostrova proti Anglii, věnovala pečlivou pozornost jeho rozvoji hlav. po stránce hospodářské, průmyslové a obchodní, tak že M. slibuje býti z nejvýnosnějších a nejspořádanějších koloniálních franc. provincií vůbec.

LiteraturaM-u jest velmi bohata a množí se hlav. v posledních letech velkými výzkumy francouzskými. Viz: Grandidier, Notice sur les côtes S. et S.-O. de M. (»Bull. d. l. Soc. de Géogr.«, 1867); M. (t., 1871); Un voyage scientifique à M. (»Revue scient.«, 1872); Histoire physique, naturelle et politique de M. (Paříž, 1876 a 1885 dopl.); J. Sibree, M. and its people (Lond., 1870); Laillet, M. (Pař., 1884); Ida Pfeiffrova, Voyage à M. (t., 1881); Little, M., its history and people (Lond., 1884); P. de Beaujeau, M. (t., 1884); L. Paulliat, M. (t., 1884); Leroy, Les français à M. (t., 1884); Macquarie, Voyage à M. (t., 1884); G. A. Shaw, M. and France (t., 1885); P. C. de la Vaissière, Histoire de M. (t., 1885); Portel, M. (Pař., 1886); Le Chartier et Pellerin, M. depuis sa première découverte jusqu’à nos jours (t., 1888); Duchesne, Rapport sur l’expédition de M. (t., 1891); A. Martineau, M. (t., 1894); Foucart, M., commerce, colonisation (t., 1894); Piolet, M. et sa description, ses habitants (t., 1895); Paysan, M. (t., 1895); L. Brunet, La France à M. (t., 1895); mimo to mnoho v četných franc. geografiích (Reclus, Rambaud a j.). Česky psal o M-u Fr. Nerad (»Zeměp. Sborník«, 1888). Z map uvádíme: Grandidierovu, Johnsonovu (1877), R. de Lannoy de Bissy a j. EMa.