Ottův slovník naučný/Lutyně

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: Lutyně
Autor: neznámý
Zdroj: Ottův slovník naučný. Šestnáctý díl. Praha : J. Otto, 1900. S. 480. Dostupné online.
Licence: PD anon 70
Heslo ve Wikipedii: Lutyně

Lutyně: 1) L. Německá, Luteň, Lutynia Niemiecka (Deutschleuten), far. ves ve Slezsku, hejtm. Fryštát, okr. Bohumín; 310 d., 2412 ob. pol., 16 č., 36 n. (1890), kostel sv. Jana Křt., 4tř. šk., pš., fin. stráž. Alod. panství drží Jindř. hr. Laryš-Mönnich. K panství patří v L-ni zámek, dvůr, hřebčinec, výroba tašek a odvodňovacích rour a v Bezdinách parostr. lihovar. Pův. tvořila L. s několika vesnicemi svobodné panství a byla rodným sídlem rytíř. rodu Lyšků z Německé, kteří se odtud později vystěhovali na sousední panství vladislavské (v nyn. Prus. Slezsku). Od 2. polovice XVI. až do XVII. stol. seděli zde Gieraltovští z Gieraltovic, z nichž Jáchym odkázal L-ni své manželce Anně roz. Kochtické z Kochtic. Po ní dědil (1639) Jan Jindř. Kr. Šlik, po něm následoval syn Jindřich Vilém, po němž († 1660) spadla L. na jeho manželku Alžbětu roz. z Drahotuš. Tato provdala se po třetí za Františka hr. Taaffeho z Carlinfortu, z jehož potomků Rudolf prodal (2. pol. XVIII. stol.) L-ni Janu hr. Laryšovi-Mönnichovi. — 2) L. Polská (pol. Polska L., něm. Polnischleuten), ves t., hejtm. Fryštát, okr. Bohumín, fara Něm. Lutyně, pš. Orlová; 155 d., 1157 ob. pol., 14 č., 11 n. (1890), evang. kostel, 1tř. šk., továrna na ohnivzdorné zboží. Alod. statek se dvorem jest majetek Jindřišky a Františky hr. Laryšové-Mönnichové. Ves leží již. od předešlé; náležela ode dávna k panství richvaldskému.