Kraszewski Józef Ignacy, spisovatel polský (* 28. čna 1812 ve Varšavě — † 19. břez. 1887 v Genevě), dětství strávil na statku otcově u Pružan v grodněnské gub., ale rozhodný vliv na jeho vychování měla babička a prababička z rodiny Malských, kteráž vynikala zájmem pro literaturu i politiku. Obrazy z dětství na Polesí často později oživly v jeho paměti. R. 1822 dán byl teprve do škol v Białé, později v Lublině a Świsłoczi, kde ukončil gymnasium. Vstoupiv pak na universitu vilenskou v době jejího úpadku (1829), studoval filosofii a literaturu a věnoval se záhy spisovatelství. Tou dobou uveřejnil první své práce: Biografia wokalskiego organisty; Przygody peruki; Pan Walery, kdežto tehdy napsané povídky Wielki świat małego miasteczka a Dwa a dwa cztery objevily se později (Vilno, 1832—33 a 1837). V událostech r. 1831 neměl přímého účastenství, přece však byl jat, ale pro slabé zdraví držán v nemocnici a počátkem r. 1832 propuštěn na svobodu, při čemž vykázán mu stálý pobyt ve Vilně. V r. 1833 až 1834 vydal zde povídky; Kościół Święto-Michalski w Wilnie; Rok ostatni panowania Zygmunta III.; Pan Karol a Cztery wesela, které však byly přijaty velmi příkře kritikem »Tygodnika petersburgskiego«, tak že K. pokládal již svoji spisovatelskou dráhu za ukončenou, hodlaje věnovati se výhradně studiím dějepisným. R. 1836 vydal první díl historie Vilna, ale práce ta setkala se se stejným odmítnutím. Přepracovav pak dílo, vydal je v l. 1840-42 s názvem Wilno od początków jego do r. 1750. Hojnost materiálu historického poskytovaly mu bohaté místní archivy, jmenovitě sbírky v Horodci na Volyni, kde seznámil se též s budoucí ženou svojí Žofií Woroniczównou, neteří varšavského primasa. Chtěje si zbudovati pevný příbytek, ucházel se o stolici polské literatury na universitě kijevské a k tomu cíli zadal svoji rozpravu Historyja jezyka polskiego, která uznána sice za nejlepší ze sedmi podaných, ale K. žádané stolice přece nedosáhl. Tehdy stal se velmi horlivým spolupracovníkem »Tygodnika petersburgskiego«, zasílaje mu články literární i historické, v nichž pohlížel velmi pessimisticky na současné, chorobné, jak se vyjadřoval, zjevy společnosti polské (Choroby wieku XIX.). Jmenovitě příkře vystupoval též proti ukrajinomanii, kladl Slovanstvo proti světu západnímu, ač vlivem franc. publicistiky a hlavně M. Grabowského byl horlivým vyznavačem katolicismu. Prvního rozhodného literárního vítězství dobyl povídkou Poeta i świat (Poznaň, 1839, 2 díly) a sbírkou básní. Hodlaje založiti nové literární středisko pro Volyň, Podol a Litvu, vydával v r. 1841—51 časopis »Ateneum«, kolem něhož skupil několik set předních spolupracovníků. Do té doby spadá rozhodný převrat v jeho přesvědčení a úplná roztržka s Grabowským (1843), jenž založil v Kijevě čas. »Słowianin«, působící v duchu smíření s Ruskem. K. opustil konservativně-klerikální tábor svých přátel, k nimž náleželi ještě Rzewuski a Holowiński, a od té doby v jeho povídkách počíná objevovati se tendence. Zabývaje se totiž německou filosofií, hlavně Hegelem, nabyl přesvědčení, že katolicismus nevylučuje pokroku. První stopy Hegelova vlivu lze u něho pozorovati ve fantasii Pod włoskiém niebem (Lipsko, 1845) a ve velmi pěkné povídce Ostap Bondarczuk (Vilno, 1848), v níž myšlénky o těžkém postavení selského stavu protínají se s ideami o vznešeném významu lidské důstojnosti, podávajíce jako výslednici typ polofantastický a poloreální. Avšak ač se rozešel se svými dřívějšími přáteli, přece v zápase jich se vznikající liberálně-demokratickou opposicí nepřiklonil se k této, nýbrž hodlal se udržeti na samostatném, středním, smířlivém stanovisku, jehož přidržoval se i po bouřích r. 1848, jak svědčí povídky: Pan i szewc; Ostrożnie z ogniem (Lvov, 1849); Tomko Prawdzic (t., 1850); Jaryna (Vilno, 1850); Dziwadła (Petrohrad, 1851) a j. Rozhodný eklekticismus jeho přivedl jej však opětně do tábora bývalých přátel, skupených v »Tygodniku petersburgském«, a teprve když polské hnutí literární v Kijevě a ve Vilně po r. 1851 vzalo za své, K. s celkovým proudem přenesl činnost svoji do Varšavy, stal se spolupracovníkem »Gazety Warszawskiej« a později téměř všech časopisů tamějších. Té doby v jeho pracích objevuje se blahodárný vliv Dickensův, Balzacův a Gogolův a K. uveřejňuje řadu svých vysoce uměleckých děl, jako: Chata za wsią (Varšava, 1854—55, 3 d.); Djabeł (Vilno, 1855); Interesa familijne; Ładowa piechar; Ostatni z Siekierzyńskich; Kordecki stary sługa a j. Současně hledá i činnost společensku. Přestěhovav se do Žitomíru (1853) jakožto střediska duševního ruchu na Volyni, stal se kurátorem místních škol, inspektorem divadla a především členem komitétu pro osvobození sedláků, ač nebyl horlivcem pro náhlou úplnou svobodu selského stavu, jejž bál se zbaviti rázem šlechtické péče. Ale volyňská šlechta pokládala i jeho stanovisko za nepřijatelné. Chtěje působiti na společnost, vydal své Wieczory wołyńskie (1867). Rozboru otázky selské zasvětil ještě dva spisy, Hystorya kołka w płocie a Stare dzieje (Poznaň, 1859). Zatím vykonal též cestu za hranice a vrátiv se s rozšířeným obzorem, převzal r. 1859 redakci »Gazety Codziennej«, přeměněnou na »Gazetu Polskou«. Za tím účelem přestěhoval se též do Varšavy. Denník měl značný úspěch, ačkoliv K. nepřimknul se k žádnému ze stávajících směrů, nýbrž snažil se posuzovati věci se svého samostatného stanoviska. Mimo množství statí publicistických napsal tou dobou též řadu nových románů a povídek, jako: Dola i niedola (Varšava, 1864, 4 d.); Kopciuszek (t., 1863, 6 d.); Jaselka; dále studii o M. Rejovi Dziś i lat temu trzysta (Vilno, 1863) a j. Založiv ještě vědecko-literární časopis »Przegląd Europejski«, odejel počátkem r. 1863 za hranice, odkud více se nevrátil. Usadil se v Drážďanech, kde v prvních letech zabýval se pilně osudy emigrace polské, snaže se mírniti protivy jednotlivých stran. Činnost jeho byla neunavná. Vedle románů a povídek psal brožury, přednášel, vydával časopis »Hasło« (1865) a pod., takže vliv jeho na polskou společnost zůstal nezměněným. Působnost jeho získala mu mnoho nepřátel, nicméně hlas jeho neozýval se bez ozvěny. V r. 1866—67 navštívil Halič a Poznaň, ale konservativní hnutí haličské, známé pod jménem stanczykovského, nalezlo v něm rozhodného odpůrce. Vznikla ohnivá polemika, která přivedla K-kého ku přesvědčení o neschopnosti šlechty polské a sblížila jej se středními vrstvami. Tendence tato vystupuje zřejmě i v jeho pracích belletristických, jež jsou jakousi illustrací a doplňkem jeho statí publicistických. Spadá do té doby asi 40 povídek a románů, jako: Na wschodzie (Poznaň, 1866); Żyd (t., 1866, 3 d.); Wielki nieznajomy; Z życia awanturika; Zagadki; Kochajmy się a pod. Prozkoumav do podrobností život polský ze stol. XVIII., napsal velmi mnoho románů a povídek z tohoto období, ano vyložil výsledky svých studií i ve zvláštním díle Polska w czasie trzech rozbiorów (t., 1873). V r. 1870—71 byl majitelem knihtiskárny a vydavatelem »Tygodnika«, avšak koncem r. 1873 odhodlal se zanechati úplně politiky. Od té doby věnoval se výhradně činnosti literární, která zatím dostoupila obrovských rozměrů. Vydalť v r. 1873—82 přes 90 románů a povídek vedle četných jiných prací, z nichž zasluhují zmínky hlavně jeho literární studie, rozpravy filosoficko-aesthetické a souborná vydání spisů J. Śniadeckého, K. Brodzińského a j. Nevyhýbal se ani rozpravám rázu populárního a celou serii svých historických povídek napsal za účelem obeznámiti společnost polskou s vlasteneckými dějinami, jak svědčí o tom mimo jiné: Bracia zmartwychwstańcy; Stara basń a Infantka. Vyjmenovati všechna jeho díla jest zde nemožným. Počet jich přesahuje 300 a číslo jednotlivých dílů přestoupilo 500. A to jsou práce vydané o sobě. S časopiseckými pracemi, s korrespondencemi a s úvahami literárními dostali bychom přes 600 dílů. Číslo to svědčí zajisté o plodnosti a píli, jaké nalézáme v literatuře příkladů málo rovných. Již tato okolnost vzbudila velikou úctu ku jménu K-kého, ve které shodli se všichni Poláci bez rozdílu politických stran. Jeho jubileum v Krakově r. 1879 stalo se všeobecným projevem této úcty. Ale ke konci života stihla jej vážná nehoda. Navrátiv se 13. čce 1883 z Paříže do Drážďan byl zde zatčen na obvinění z vyzvědačství, jehož dopustil se tím, že prý koupil plány pevnosti pro francouzskou vládu. Soud uznal jej vinným, načež K. odsouzen na 3½ roku do žaláře a vězněn v Magdeburce. Ale ani v těchto těžkých chvílích neodkládal péra. Napsal tou dobou mimo jiné povídky: Od kolebki do kolebki; Psia wiara; Justka; Król w Nieświeżu; Nad przepaścią; Awantura a pod. R. 1885 propuštěn ze žaláře ku svému zotavení na zálohu 20.000 marek; ale do vězení více se nevrátil. V uměleckém ohledu nedostává se K-kému často náležité hloubky, barvitosti, jasnosti určité ideje a psychologické jednoty. Nicméně práce jeho byly a jsou namnoze dosud užitečným a zajímavým čtením pro širší vrstvy. Činností svojí vytlačil z rukou obecenstva lekturu francouzskou a čeho nemohly dokázati nejvážnější vlastenecké hlasy, toho docílil K. svojí vytrvalou, neúmornou prací. V tom kotví jeho ohromná literární zásluha, která získala jeho jménu všeobecnou a neobyčejnou popularitu. Pro úplnost třeba dodati, že zkoušel své péro též na poli básnickém a dramatickém a že získal si též veliké zásluhy jako redaktor některých souborných spisů a vydavatel pamětí. Vůbec nebylo snad oboru, k němuž by byl neobrátil pozornosti. Citlivost jeho k novým směrům vysvítá i z té okolnosti, že v posledním období své činnosti nebyl prost vlivu uměleckého realismu. Srv. P. Chmielowski, (Krakov,1888) a životopis Pługův (Pietkiewiczův) v »Ksiąźce Jubileuszowej« (t., 1880). Práce jeho překládaly se hojně do cizích jazyků. Z českých překladů zaznamenáváme důležitější; Časové choroby (»Hlas«, 1887); Staré báje (»Sborník illustr. románů«, 1885—86, přel. Koněrza); Paměti neznámého (»Záb. bibl.«, 1885, přel. J. Tumpach); Drsňáci (»Záb. bibl.«, 1886, přel. F. Rejzek); Pod praporem Soběského (»Sborník illustr. románů«, 1885); Bez srdce (Praha, 1883, přel. V. Pok); Lublana (1882, přel. Koněrza); Dva světy (»Čes. bibl. rod.«, 1888); Po celý život nešťastná; Vzkříšenci (Praha, 1879); Ztracený život (Vídeň, 1871, přel. Bydžovský); Záhuba pohanů na Litvě (Kunigas, Praha, 1886, přel. J. Malý); Želiga (»Svět. bibl.«, 1883, přel. J. Koněrza); Vzkříšení bratři (Praha, 1882, přel. týž); Bájenky (t., 1884, přel. Pok Poděbradský); Bratranci (»Mor. Orlice«, 1885, přel. V. Špaňhel); Kordecký (»Slov. besedy«, přel. Vorlíček); Kouzelná svítilna (Praha, 1852 až 1854, přel. J. Škrábek); Svět a básník (t., 1852, přel. F. Volák); Ďábel (»Slov. Bes.«, 1861, přel. Vorlíček); Budník (»Záb. bibl.«, 1888, přel. Koněrza); Černá perla (Praha, u J. Otty, 1880, přel. V. Špaňhel); Chata za vsí (t., 1880, přel. týž); Ulana (t., 1882, přel. C. Frič); Černá hodina (t., 1893, přel. V. Špaňhel). Mnoho menších větších překladů roztroušeno jest po časopisech. Šnk.
PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Józef Ignacy Kraszewski