Ottův slovník naučný/Kommenda

Ottův slovník naučný
Kommassace pozemků	Kommenda	Kommensalisté

Údaje o textu
Titulek:	Kommenda
Autor:	Jaroslav Haasz
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Čtrnáctý díl. Praha : J. Otto, 1899. s. 638–639. Dostupné online.
Licence:	PD old 70

Kommenda (lat.): 1) K., círk. obročí, viz Commenda.

2) K., commenda, accomanda, accomendatio, jest vedle jiných podobných jmen (accomenda atd.) název obchodních smluv práva středověkého, kde jedna strana (accomendans, accomendator) svěřila druhé (accomendatarius) kapitál nějaký, by tato s ním v cizině obchod vedla, obyčejně za určitý podíl na zisku. Zárodky smluv těch sluší hledati již v právu římském, zvláště ve smlouvě o dílo (locatio conductio operis), v příkazu (mandatum), společnosti (societas), smlouvě schovací (depositum) a vetešnické (aestimatorius contractus). Vývoj k-dy náleží však středověku počínajíc stol. X., kde se objevují hojné příklady její v právních listinách a statutech měst středomořských: v Italii, ve Francii i Španělsku, dále v Assisách Jerusalemských a také v městech německých. K. je vedle půjčky lodní nejdůležitějším spekulačním obchodem středověku a s ní souvisí většina moderních obchodů: smlouva kommissionářská, různé druhy společnosti, zvláště kommanditní a tichá společnost. Vyvinula se hlavně v obchodu námořském, kde jednotlivci, na mnoze bohatí kapitalisté, odevzdávali jiným jmění své k vedení obchodu, jehož se sami činně účastniti nemohli. Druhy k-dy jsou: 1. smlouva kommissionářská (v Janově implicita), kde kommendant svěřoval kommendatáři zboží, by tento na své jméno, avšak na účet kommendantův jím v cizině obchod vedl za určitý podíl na zisku (na rozdíl od nynější smlouvy kommissionářské, kde kommissionář obdrží určitou mzdu, provisi); 2. k. v užším smyslu (v Benátkách rogadia), jež byla smlouvou věcnou (reální), povstávajíc odevzdáním věcí svěřených; kommendátor zůstal však aspoň v prvých dobách vlastníkem jich a nesl nebezpečí ztráty způsobené nehodou. Poměr jeho ke kommendatáři spravoval se zásadami mandátu a obchody uzavírány aspoň zprvu jménem kommendantovým, začež obdržel kommendatář podíl na zisku, obyčejně ¼, nebo žádné úplaty vůbec, najmě v dobách dřívějších, kde k. uzavírána mezi příbuznými (otcem a synem atd.) a byla náhradou za podobné ústavy práva římského, zaniklé hlavně zrušením otroctví. Smrtí kommendantovou se k. nerušila. Předmětem k-dy bylo zboží, peníze, lodi, nebo části jich, dle některých práv (Pisa, Pera atd.) musilo se jmění vdov, sirotků a osob v cizině zemřelých svěřovati způsobilým kupcům do k-dy. Smlouva zřizována veřejně, notářem nebo písařem lodním, aby se zajistil důkaz, jinak nastávaly některé újmy v processu. 3. Societas (společnost) neb s. maris (s. námořská), kde též kommendatář poskytl k obchodu kapitál, obyčejně polovici kapitálu jemu odevzdaného; tu platily zásady podobné, byla to však smlouva konsensuální, kde obě strany stejně se dělily o zisk a poměrně o ztrátu. Řízení soudní bylo jako při k-dě v užším smyslu zrychlené, zvláště byla-li zřízena listina o smlouvě. Později bývalo více kommendantů, kteří svěřovali kapitál kommendatáři zvláště k určité plavbě po moři (colonna) a tu se společnost nerušila přistoupením nebo vystoupením jednotlivých členů; neb se účastnil někdo určitým vkladem obchodu kupce či podobné společnosti; kommendatář vedl jměním tím obchod na své jméno a ručil svým majetkem. Společnosti takové zvány později hlavně ve století XVII. accomandita neb societas per viam accomanditae, uzavíraly se zvláště ve Florencii a zapisovány do knihy soudní (libro delle accomandite). Kommendant, zvaný také particeps, socius, měl jen pohledávku za kommendatářem, který obchod vedl a jehož jméno společnost měla. Ordonnancí Ludvíka XIV. z r. 1673 ustáleny předpisy o společnosti a položen základ k nynější Kommanditní a Tiché společnosti (v. t.). Hsz.